4 Tz 209/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11.
října 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch i neprospěch obviněných 1) V. B., 2) P. B.,
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 4.
2000, sp. zn. 2 To 310/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á.
U Okresního soudu v Přerově podal státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Přerově dne 20. 10. 1999 obžalobu na obviněné V. B. a P. B.
pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., jehož se měli dopustit tím, že dne 26. 6. 1999 kolem 21. 00 hod. v K.,
okres P., v ul. S. čp. 94, po požití alkoholických nápojů, bez pozvání vešli
do bytu H. M., a zde slovně i fyzicky napadli jejího hosta T. O., jemuž V. B.
nastříkal slzný plyn do obličeje, a když je H. M. vyzvala, aby její byt
opustili, tak tam i přesto setrvali, po opětovné výzvě z bytu posléze odešel P.
B. Obviněný V. B. byl obviněn také z trestného činu loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák., jehož se podle obžaloby měl dopustit tím, že dne 26. 6. 1999 kolem
21. 00 hod. v K., okres P., v ul. S. čp. 94, po předchozím incidentu řekl H.
M., že jestli mu ihned nedá 100,- Kč, tak slzný plyn nastříká do očí také jí i
jejím dětem, následně poté mu H. M. ze strachu, že svou vyhrůžku uskuteční,
požadovanou částku vydala.
Usnesením ze dne 11. 2. 2000, sp. zn. 2T 280/99, rozhodl Okresní soud v
Přerově v předmětné trestní věci tak, že ji podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
vrátil státnímu zástupci k došetření.
Proti usnesení podala včas stížnost státní zástupkyně Okresního
státního zastupitelství v Přerově, která se domáhala zrušení napadeného
usnesení s tím, aby věc byla vrácena Okresnímu soudu v Přerově, který by o ní
znovu jednal a rozhodl ji. Z podnětu této stížnosti rozhodoval ve věci Krajský
soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který stížnost usnesením ze dne 20. 4.
2000, sp. zn. 2 To 310/2000, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v
Olomouci, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i neprospěch
obou obviněných stížnost pro porušení zákona.
Vzhledem k tomu, že V. B. byl obviněn z trestného činu loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák., byly dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr.
ř., a proto obviněnému byla opatřením soudce Okresního soudu v Přerově ze dne
20. 8. 1999, sp. zn. Nt 797/99 ustanovena obhájkyní JUDr. M. H. Ačkoliv
ustanovená obhájkyně neoznámila, že se chce zúčastnit vyšetřovacích úkonů,
vyšetřovatel ji přesto dne 26. 8. 1999 písemně vyrozuměl o konání výslechů
obviněných B. a B., jakož i svědků M., M., O., O. a B. dne 2. 9. 1999 v době od
8.00 hod. do 12.00 hod. na útvaru vyšetřování Policie ČR v Kojetíně. Uvedený
přípis JUDr. H. převzala podle doručenky dne 30. 8. 1999. Dne 1. 9. 1999
obhájkyně vyšetřovateli písemně sdělila, že je dne 2. 9. 1999 předvolána k
jednání u soudu, požádala proto vyšetřovatele o sdělení nového termínu konání
vyšetřovacích úkonů. Vyšetřovatel však vyšetřovací úkony, jež byly stanoveny na
den 2. 9. 1999, provedl bez její přítomnosti.
Soudy obou stupňů přípis obhájkyně ze dne 1. 9. 1999 vyhodnotily nejen
jako akt směřující k omluvě neúčasti u úkonů přípravného řízení, ale současně i
jako žádost o vyrozumění o konání těchto úkonů. Skutečnost, že vyšetřovatel
provedl dne 2. 9. 1999 výslechy obou obviněných a shora označených svědků, soud
prvního stupně označil jako postup, kterým došlo k narušení práv obhajoby,
jelikož nepřítomnost obhájkyně u těchto výslechů znamená, že takto opatřené
důkazy nejsou pro další řízení použitelné. Z uvedeného důvodu soud prvního
stupně předmětnou věc vrátil státnímu zástupci k došetření s tím, že bude třeba
vyslechnout znovu oba obviněné i označené svědky.
Ministr spravedlnosti České republiky ve stížnosti pro porušení zákona
s právními závěry obou soudů nesouhlasí, neboť obhájkyně byla vyšetřovatelem
písemně vyrozuměna o konání vyšetřovacích úkonů, ač ve smyslu ustanovení § 165
odst. 2 tr. ř. vyšetřovateli neoznámila, že se vyšetřovacích úkonů chce
zúčastnit, a tudíž vyšetřovatel povinnost vyrozumět ji o těchto úkonech neměl.
Účast obhájce u vyšetřovacích úkonů je jeho právem, nikoli však jeho
povinností. Nedostaví-li se obhájce k vyšetřovacímu úkonu, ač je o něm řádně a
včas vyrozuměn, vyšetřovatel takový úkon provede bez účasti obhájce a učiní o
tom poznámku do protokolu o úkonu. V případě výslechu obviněného V. B.
vyšetřovatel do protokolu uvedl, že se JUDr. H. z účasti u výslechu omluvila,
přičemž obviněný prohlásil, že s ustanovenou obhájkyní souhlasí, bere na vědomí
její neúčast u výslechu a chce vypovídat i bez její přítomnosti. Postup
vyšetřovatele byl proto zcela v souladu s trestním řádem.
Nelze přisvědčit ani argumentaci obhájkyně, kterou převzaly soudy obou
stupňů, že vyšetřovatel nedodržel třídenní lhůtu k vyrozumění o konání
vyšetřovacích úkonů. Podle názoru stěžovatele neměl vyšetřovatel jednak vůbec
povinnost obhájkyni o konání vyšetřovacích úkonů vyrozumívat, a i kdyby tuto
povinnost měl, ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř. žádnou takovou lhůtu nestanoví.
Pokud by zákonodárce považoval za nutné dodržení třídenní lhůty pro přípravu
obhájce na účast u vyšetřovacích úkonů, jistě by takovouto lhůtu v citovaném
ustanovení výslovně uvedl, jako je tomu např. v ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř.
Pokud se tedy obhájkyně chtěla účastnit vyšetřovacích úkonů, které vyšetřovatel
realizoval dne 2. 9. 1999, měla dostatečný prostor k tomu, aby si zajistila
substituci, a bylo výlučně její věcí tuto substituci zabezpečit. Z tohoto
pohledu je pak rozhodnutí obou soudů nutno hodnotit jako účelová, neboť ze
strany vyšetřovatele nedošlo k žádnému procesně vadnému postupu.
Uvedené důvody poté vedly ministra spravedlnosti České republiky k
návrhu, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) vyslovil,
že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 4.
2000, sp. zn. 2 To 310/2000, byl ve prospěch i neprospěch obviněných V. B. a P.
B. porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1, písm. c) tr. ř. a v řízení, které
mu předcházelo, rovněž v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Poté navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, a věc podle § 270 odst. 1 tr. ř. tomuto soudu
přikázal s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 272 tr. ř., podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že proti obviněnému V. B. a P. B.
je konáno společné řízení podle ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř., neboť z popisu
skutku v obžalobě, jež je kvalifikován jako trestný čin porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., je patrno, že se tohoto jednání
měli obvinění dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Vzhledem
k tomu, že V. B. byl obviněn také z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák., vyvstaly již od okamžiku sdělení obvinění důvody nutné obhajoby
podle § 36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který
se stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
Obviněnému B. bylo obvinění sděleno písemně dne 11. 8. 1999, jak je patrno z
poštovní doručenky. Obviněný byl řádně poučen o důvodech nutné obhajoby, a
současně mu byla stanovena lhůta dvou dnů od doručení sdělení obvinění k tomu,
aby si obhájce sám zvolil. Protože tak ve stanovené lhůtě neučinil, byla mu
opatřením Okresního soudu v Přerově ze dne dne 20. 8. 1999, sp. zn. Nt 797/99,
ustanovena obhájkyní JUDr. M. H. Ve spise není založeno žádné sdělení této
obhájkyně, jímž by podle § 165 odst. 2 tr. ř. oznamovala vyšetřovateli, že se
chce zúčastnit konkrétního, případně všech vyšetřovacích úkonů v uvedené
trestní věci. Pokud pak vyšetřovatel zaslal této obhájkyni vyrozumění o tom, že
dne 2. 9. 1999 hodlá provádět vyšetřovací úkony, a to výslechy svědků H. M.,
M. B., T. O. a G. O., jakož i výslech obviněného P. B., neměl pro tento
procesní postup zákonný podklad.
Je třeba se ztotožnit s argumentací stížnosti pro porušení zákona v té
části, pokud tvrdí, že závěry okresního i krajského soudu o nutnosti opakovat
výslechy shora uvedených svědků a obviněného B. jsou vadné. Soudy obou stupňů
zastávají názor, že písemná omluva obhájkyně ze dne 1. 9. 1999, že se nebude
moci z časových a pracovních důvodů vyšetřovacích úkonů, o nichž byla
vyrozuměna, zúčastnit, a žádá o stanovení termínu nového, je nejen omluvou
neúčasti u oněch úkonů dne 2. 9. 1999, ale současně žádostí o vyrozumívání o
takovýchto úkonech ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. S tímto názorem se však
Nejvyšší soud neztotožňuje. Z doslovného znění citovaného ustanovení je zřejmé,
že obhájce musí vyšetřovateli oznámit, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu.
Z logického a doslovného výkladu tohoto ustanovení pak plyne, že obhájce učiní
oznámení, zřejmě písemnou formou, z něhož musí být jednoznačně patrno, kterých
úkonů se chce osobně zúčastnit, případně v jakém rozsahu chce být o
vyšetřovacích úkonech vyrozumíván, aby tak vyšetřovatel mohl na takovýto
požadavek reagovat včasným a řádně učiněným vyrozuměním. Nutnost takto
jednoznačně specifikovaného požadavku vylučuje možná nedorozumění, která by v
tomto směru mohla nastat. V konkrétním případě je zřejmé, že písemné vyjádření
- omluva - obhájkyně, je její reakcí na již citované, vadně učiněné sdělení
vyšetřovatele, nelze však z toho dovodit, že by obhájkyně učinila oznámení ve
smyslu § 165 odst. 2 tr. ř. s onou specifikací rozsahu úkonů, o nichž chce být
vyrozumívána, jak je podrobně rozvedeno výše. Pokud tedy vyšetřovatel provedl
výslechy svědků a obviněného P. B. dne 2. 9. 1999, aniž by byla obhájkyně těmto
úkonům přítomna, nejde o porušení práva na obhajobu, jak dovozují soudy obou
stupňů, naopak jde o důkazy, jež byly pořízeny způsobem konvenujícím trestnímu
řádu, a jsou pro další řízení důkazy validními.
Tyto závěry však nelze vztáhnout na výslech obviněného V. B., jemuž
byla JUDr. H. ustanovena obhájkyní. Obviněný B. je stíhán m. j. i pro závažný
trestný čin, za který nutno trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
považovat, a to především s ohledem na rozsah trestní sazby uvedeného zákonného
ustanovení, která je od dvou do deseti let. Závažnost uvedené okolnosti má
ostatně svůj konkrétní výraz v ustanovení o nutné obhajobě podle § 36 odst. 3
tr. ř. Bylo by proti smyslu ústavního principu práva na obhajobu, jež je
zaručeno Listinou základních práv a svobod (čl. 40 odst. 3), aby toto právo
sice bylo deklarováno, prakticky však realizováno pouze formálně, a v konečných
důsledcích vlastně obcházeno. Tento závěr podporuje zjištění, že obviněnému B.
sice obhájkyně ustanovena byla, avšak o tomto faktu se obhájkyně sama dověděla
až dne 31. 8. 1999, jak bylo Nejvyšším soudem ve veřejném zasedání zjištěno na
základě předloženého listinného důkazu. Jak již bylo konstatováno, na den 2. 9.
1999 v 10.45 hod. vyšetřovatel stanovil výslech obviněného B., takže obhájkyně
měla za této situace k dispozici jeden den k tomu, aby se s obviněným
kontaktovala a provedla všechny potřebné úkony směřující k řádnému výkonu práv
a povinností obhájce podle § 41 tr. ř. Byť není trestním řádem pro takovéto
vyrozumění stanovena jednoznačná procesní lhůta, je mimo pochybnost, že určitá
přiměřená lhůta obhájci poskytnuta být musí, aby byl fakticky schopen kontaktu
s obviněným, neboť jiný postup by byl jednak zcela proti smyslu institutu
nutné obhajoby vůbec, a jednak proti faktickému uplatnění práva na obhajobu
zvlášť. V tomto konkrétním případě, kdy obhájkyně sídlí v P., obviněný trvale
bydlí v K., obhájkyně nadto byla na den 2. 9. 1999 předvolána již dříve k jiným
jednáním u soudu, jedná se o obvinění z trestného činu loupeže u obviněného,
který absolvoval zvláštní školu, jde o kumulaci takových okolností, které
vyžadovaly, aby obhájkyni byla poskytnuta lhůta delší. Těchto skutečností si
musel být vyšetřovatel vědom, a pokud přesto provedl dne 2. 9. 1999 výslech
obviněného V. B. bez přítomnosti obhájkyně, šlo o procesní postup non lege
artis, jímž bylo významně porušeno právo obviněného na obhajobu, jehož
důsledkem je neúčinnost takto provedeného důkazu a jeho nepoužitelnost v
trestním řízení. Pokud tedy soudy prvního i druhého stupně spatřovaly vadu
přípravného řízení i v této okolnosti, jsou v tomto směru jejich závěry
správné, neboť tuto vadu nemohly vlastním procesním postupem napravit. Důvodně
byla věc okresním soudem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena do stadia
přípravného řízení, a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, neporušil
ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., pokud stížnost státního zástupce jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud proto neshledal podanou stížnost pro porušení zákona
důvodnou a zamítl ji podle § 268 odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á