4 Tz 210/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/1984, byl obviněný V. H. uznán vinným trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 tr. zák., pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. b) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. jako účastník podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo dílem upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 1977, sp. zn. 3 T 54/1977 a dílem byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s výkonem trestu ve druhé nápravně výchovné skupině a k trestu propadnutí věci. Trestná činnost obviněného spočívala podle rozsudku v tom, že v roce 1973 a 9. 3. 1974 v P. vyhotovil letáky s heslem „Pryč se sovětskou diktaturou“, ve větším množství je rozhodil na veřejných místech, odeslal na Městský národní výbor v P. a umístil v poštovních schránkách občanů, že ode dne 21. 3. 1977 do zadržení dne 2. 12. 1983 v P. vícekrát z nepřátelství ke společenskému a státnímu zřízení republiky se před více občany vulgárně vyjadřoval o tomto zřízení a slovně napadal a urážel členy KSČ, že od 21. 3. 1978 do 2. 12. 1983 v P. opatřil bez povolení pistoli Femara, pistoli Beretta, loveckou kulovnici a střelivo, sám pak vyrobil organický peroxid, který má charakter třaskaviny, a navedl L. B., aby s touto třaskavinou provedl výbuch v rodinném domku A. M., což L. B. realizoval dne 2. 12. 1983, v květnu roku 1982 zorganizoval vloupání L. B. do domku A. O. za účelem odcizení lovecké kulovnice, což L. B. provedl od 5. do 7. 5. 1982. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, zamítl odvolání obviněného.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990, byl podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, uvedený rozsudek zčásti zrušen, trestní stíhání obviněného pro trestné činy hanobení státu světové socialistické
soustavy podle § 104 tr. zák. a pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo zastaveno a za zbývající trestné činy byl obviněnému podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců spolu s trestem propadnutí věci. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 9. 1990.
Po novele zákona č. 119/1990 Sb. provedené zákonem č. 633/1992 Sb. podal obviněný návrh, aby byl podle § 22a cit. zákona rehabilitován i ve zbývající části rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 110/1984 u Okresního soudu v Přerově. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Tento soud usnesením ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. Rtn 14/1993, podle § 22a odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil i část původního rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 110/1984, rozhodnutím o rehabilitaci ze dne 14. 8. 1990 ve výroku o vině nedotčenou a trestní stíhání obviněného i pro tyto trestné činy zastavil. K stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 2 To 722/1995, toto rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 1997 znovu podle § 22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil dosud nezrušenou část původního rozsudku, sp. zn. 1 T 110/1984, Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984 a trestní stíhání obviněného zastavil. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl sám ve věci tak, že návrh obviněného na aplikaci ustanovení § 22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
Dne 20. 7. 1999 podal obviněný V. H. návrh na obnovu řízení v posuzované trestní věci a řízení o tomto jeho návrhu vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. Nt 1404/1999 skončilo tak, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 27 Rto 23/2004, byla obnova řízení povolena zčásti, byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990 a v obnoveném řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 258/2003 uložil Okresní soud v Přerově obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku spolu s trestem propadnutí věci. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2004 zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 22a zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. upravoval v ustanovení § 2 odst. 2 postup soudu v případech, kdy pravomocným soudním rozhodnutím, na něž se vztahuje ustanovení § 2 odst. 1 zákona, byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest jednak za trestný čin, na který se rehabilitace podle zákona vztahuje, jednak za trestný čin rehabilitací nedotčený. V tomto případě měl soud uložit za trestný čin rehabilitací nedotčený podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest. Novela zákona provedená zákonem č. 633/1992 Sb. změnila tuto úpravu nově zařazeným ustanovením § 22a tak, že na návrh oprávněné osoby měl soud rozhodnout též o rehabilitaci
činu, na který se nevztahuje ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., za podmínek v § 22a zákona uvedených. Jednou z těchto podmínek je, že tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci. Takový návrh podal obviněný V. H. Poukazoval na to, že zbraně a střelivo si nezákonně opatřil a třaskavinu pro útok na majetek A. M. vyrobil jen pro svou odbojovou činnost proti komunistickému režimu, za kterou byl pak rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/1984, odsouzen, obě skupiny trestných činů tedy spolu přímo souvisí. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Ten zaměřil dokazování především na objasnění uvedené přímé souvislosti mezi oběma skupinami činů. Po zrušení prvého rozhodnutí Krajským soudem v Ostravě dokazování ještě v tom směru doplnil a znovu dospěl k závěru, že přímá souvislost tu byla, a obviněného plně rehabilitoval. Tento závěr učinil po zhodnocení výpovědi obviněného, svědků A. B., V. Š. a důkazů svazky Ministerstva vnitra. Přímou souvislost spatřoval v tom, že obviněný v kritické době vystupoval různým způsobem proti vládě KSČ a vlivu sovětských orgánů na naše záležitosti, chtěl v té souvislosti poškodit i pomník K. G. v P. a za tím účelem si opatřil nezákonným způsobem kulovnici a náboje, které k tomu upravil. S touž motivací vyrobil i třaskavou látku, jíž z jeho návodu L. B. přivodil výbuch u domku agenta StB A. M. pro jeho zastrašení. Protože se obával útoků příslušníků StB, kteří ho dlouhodobě sledovali, opatřil si na svou obranu nezákonně i pistole. Krajský soud v Ostravě při přezkoumávání rozhodnutí z podnětu stížnosti státního zástupce považoval dokazování za úplné, nepřevzal však hodnocení důkazů, jak je provedl soud I. stupně, dospěl k závěru, že přímá souvislost mezi uvedenými skupinami trestných činů není dána, usnesení zrušil a rozhodl sám tak, že návrh obviněného na postup podle § 22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V důvodech rozhodnutí pouze konstatoval, že takovou souvislost (v rozporu se zněním zákona uvedl termín „blízká souvislost“) neshledal, nerozvedl ale, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné. Postupoval tak v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a činy, na které se rehabilitace podle tohoto ustanovení zákona nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona, především ustanovení § 22a zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl stížnost pro porušení zákona zamítnout jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal za splnění podmínek uvedených v § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle § 22a odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soud na návrh osoby uvedené v § 5 odst. 1 a 2 rozhodne, že rehabilitace se vztahuje i na čin v § 2 odst. 1 neuvedený, za který byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest ve spojení s činem, na který se rehabilitace podle § 2 odst. 1 vztahuje, nejde-li o skutek uvedený v § 3 odst. 1 písm. b), c) a d) s výjimkou případů krajní nouze nebo nutné obrany a
a)tento čin přímo souvisí s činem podléhajícím rehabilitaci, nebo
b)byl spáchán na obranu vlastního života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci podle § 2 odst. 1,
za předpokladu, že k odsouzení došlo z důvodu uvedeného v § 1. V tomto případě soud odsuzující rozsudek zruší a trestní stíhání zastaví i ohledně tohoto trestného činu; jinak návrh zamítne. Ustanovení § 5 odst. 3 se použije obdobně.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytýká usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, jedinou vadu, a to skutečnost, že krajský soud v rozporu s § 22a zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a se smyslem tohoto zákona posoudil otázku přímé souvislosti činů, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 cit. zák. nevztahuje s činy podléhajícími rehabilitaci (§ 22a odst. 1 písm. a) cit. zák.). V tomto směru podle názoru stěžovatele krajský soud nerozvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné, pouze konstatoval, že taková přímá (soud uvedl nesprávně blízká) souvislost neexistuje. Postupoval tak v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.
S těmito výtkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona nelze souhlasit. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Olomouci souvislost mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a mezi činy nepodléhajícími této rehabilitaci odůvodnil pouze paušálně odkazem na obsah spisů a na to, že v souvislosti se svou odbojovou činností byl obviněný neustále pod kontrolou StB, okresní soud neuvedl, že by mělo jít o blízkou (správně přímou) souvislost, tuto přímou souvislost nijak neodůvodnil. Krajský soud dále konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že V. H. koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl orgány tehdejší StB sledován, vyslýchán, persekuován a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 110/84 pro trestné činy pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Opatření zbraní, výbušniny a provedení výbuchu, jak to vyplývá ze skutků pod body 5 –7 tohoto rozsudku, mohlo souviset s jeho činností proti tehdejšímu režimu. Nebyla však zjištěna přímá souvislost (ani V. H. neuvádí, v čem by měla tato souviset) mezi těmito činy a mezi činy, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vztahovala, tedy trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, který měl být spáchán před opatřením zbraní i výbušniny, ani trestným činem pobuřování, který spočíval ve verbálních projevech proti tehdejšímu zřízení a členům KSČ.
Je tedy zřejmé, že soud II. stupně v posuzované trestní věci uvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné (paušální hodnocení důkazů, konstatování pouhé souvislosti, nikoliv přímé souvislosti mezi posuzovanými trestnými činy rehabilitací dotčenými a nedotčenými). Stejně tak krajský soud konstatoval, že byla zjištěna souvislost a jaká mezi těmito trestnými činy, nikoliv však přímá souvislost. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší
soud. Sám obviněný V. H. v předmětné rehabilitační trestní věci uvedl, že zbraně měl v držení proto, že StB vůči němu kula různé pikle, cítil se ohrožený a měl za to, že bude možná i nutné, aby se bránil ( č. l. 19 p. v. spisu), zbraň chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s StB nebo Lidovými milicemi (č. l. 66 p. v. spisu), loveckou kulovnici si opatřil pro poškození či zničení sochy K. G. (č. l. 66 p. v. spisu), odpálení nálože permonexu u vrat agenta StB bylo provedeno z důvodu zatrašení tohoto agenta (č. l. 66 p. v. spisu). Z uvedených skutečností vyplývá, že takto samotným obviněným popsaná činnost (kvalifikovaná jako trestné činy účasti na krádeži, poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování) nemohla souviset s rehabilitovaným trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, neboť tento trestný čin byl spáchán dříve – nejpozději 9. 3. 1974. S rehabilitovaným trestným činem pobuřování nijak nesouvisela ani činnost obviněného V. H. spočívající v opatření si zbraně pro poškození sochy K. G. a v zastrašení agenta StB výbuchem. Přímá souvislost nebyla zjištěna ani mezi rehabilitovaným trestným činem pobuřování a opatřením si zbraní a střeliva obviněným na obranu před příslušníky StB, přičemž tyto zbraně dle vlastních slov chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s nimi. Obviněný H. trestný čin pobuřování měl páchat slovními útoky proti tehdejšímu společenskému a státnímu zřízení republiky a proti členům KSČ, tato jeho činnost neměla přímou souvislost s opatřením si zbraní a střeliva obviněným, opatření si zbraní a střeliva nijak nepodmiňovalo ani neovlivňovalo uvedené slovní útoky obviněného, z výroku ani z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/84, nevyplývá, že by těchto zbraní či střeliva bylo nějakým, byť demonstrativním způsobem užito při páchání trestného činu pobuřování či při jeho vyšetřování, případně bylo vyhrožováno užitím zbraní či střeliva. V neposlední řadě je třeba připomenout, že nejen obviněný V. H., ale ani stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona neuvedl, v čem spatřuje přímou souvislost mezi posuzovanými trestnými činy v § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuvedenými a mezi činy podléhajícími rehabilitaci.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného V. H. nebyl porušen zákon, a proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítl.
Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona (§ 267 odst. 3, věta první, tr. ř.). K jiným vadám výroků napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 267 odst. 3, věta druhá, tr. ř. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout, neboť napadené rozhodnutí nemělo jiné než stížností pro porušení zákona napadené výroky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. J. P.
předseda senátu