4 Tz 259/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20.
prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců
JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného
S. M. M., proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 10.
2000, sp. zn. 1 T 38/2000, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř.
a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 10.
2000, sp. zn. 1 T 38/2000 a řízením, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k
o n
v ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného
S. M. M.
Napadený rozsudek se z r u š u j e v části, jež se týká obviněného
S. M. M.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, jež na zrušenou část rozsudku
obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
s e z a s t a v u j e
trestní stíhání obviněného S. M. M.
pro skutek spočívající v tom, že dne 13. 11. 1998 ve večerních hodinách v
restauraci hotelu U C. v M. společně s dalším nezjištěným rusky mluvícím
mužem za použití fyzického násilí a pohrůžky zabitím požadovali na M. K.
zaplacení částky minimálně ve výši 10 000,- Kč, kterou měl předat
spoluobviněnému A. Č. následujícího dne v 06.00 hod. u benzinové stanice D. v
M. B.,
který byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák.
Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi společně s A.
Č. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
jehož se dopustil tím, že dne 13. 11. 1998 ve večerních hodinách v restauraci
hotelu U C. v M. společně s dalším nezjištěným rusky mluvícím mužem za použití
fyzického násilí a pohrůžky zabitím požadovali na M. K. zaplacení částky
minimálně 10 000,- Kč, kterou měl předat obviněnému Č. v 06.00 hod.
následujícího dne u benzinové stanice D. v M. B.
Podle § 37 tr. zák. soud upustil u obviněného od uložení souhrnného
trestu s ohledem na trest, který již mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v
Trutnově ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 1 T 118/99. Tímto rozsudkem byl obviněný
M. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zák. a §
235 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil se spoluobviněným S. K. v září
1998 v P. p. S., V. Ú., kdy kontaktovali B. M. s požadavkem, aby jim vydal
částku 200 000,- Kč jako dluh, který měl vůči O. P., a vyhrožovali mu
zastřelením pokud tak neučiní. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v
trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem, a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 10. 2000, sp.
zn. 1 T 38/2000, ve vztahu k obviněnému M. nabyl právní
moci dne 29. 11. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného S. M. M. Namítá, že zákon
byl porušen v neprospěch tohoto obviněného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř.
V podaném mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti poukázal
na skutečnost, že ve stejném trestním spise vyšetřovatel Policie České
republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Mladé Boleslavi sdělil dne 26. 1. 1999
obvinění pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zák. obviněnému A. Č. a pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
obviněnému G. P. Této trestné činnosti se měli dopustit tím, že A. Č. od
přesně nezjištěné doby, nejdříve od ledna 1998 do 13. 11. 1998 v B. p. B. v
penzionu Ch. pod pohrůžkou ublížení na zdraví M. K. nebo jeho nezletilé dceři
nutil jmenovaného, aby mu z tržby z instalovaných výherních automatů za
poskytování ochrany odváděl její část, takže poškozený z obavy před realizací
vyhrůžek mu postupně předával různě vysoké peněžní částky, celkově do výše 200
000,- Kč. G. Pak dne 13. 11. 1998 v restauraci hotelu U C. v M. s dalším blíže
neztotožněným mužem z národů bývalého SSSR fyzickým násilím poškozeného M. K.
nutil, aby jim vydal částku 30 000,- Kč, kterou měl osobně dopravit do 06.00
hod. k benzinovému čerpadlu společnosti D. v M. B. Záznam o sdělení obvinění
muži jménem G. Pak byl obviněnému doručen dne 20. 4. 1999 do vazební věznice v
Hradci Králové.
Dne 4. 6. 1999 vyšetřovatel obdržel sdělení ředitele Policie České
republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Trutnově, že podle informace Policie
České republiky - Národní ústředny Interpolu v Praze byla osoba vystupující pod
jménem G. Pak podle zprávy Interpolu v Alma Atě, Kazachstán, prověrkou otisků
prstů ztotožněna jako S. M. M., a jde o osobu hledanou v Republice Kazachstán
pro sedm vražd.
Vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v
Mladé Boleslavi poté usnesením ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. OVV 103/99 podle §
172 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání G. P., jemuž bylo sděleno obvinění
dne 20. 4. 1999 pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. za skutek
spáchaný dne 13. 11. 1998 vůči M. K., zastavil s tím, že osoba tohoto jména
není pachatelem stíhaného trestného činu, ale pachatelem je osoba jménem S. M.
M., který se za G. P. vydával. Toto usnesení bylo obviněnému M. doručeno dne 9.
6. 1999.
Dne 7. 6. 1999 týž vyšetřovatel podle § 160 odst. 1 tr. ř. sdělil
obvinění pro již citovaný skutek posuzovaný jako trestný čin vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák. S. M. M., vedl proti němu přípravné řízení, poté byla na
tohoto obviněného podána obžaloba, a již citovaným rozsudkem Okresního soudu v
Mladé Boleslavi byl trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. uznán vinným.
Podle názoru ministra spravedlnosti bylo vedeno trestní řízení proti
osobě, proti níž bylo trestní stíhání pro týž skutek zastaveno, když
rozhodující je fyzická identita osoby, proti níž je trestní řízení vedeno.
Došlo tak k porušení zásady ne bis in idem, neboť ohledně téhož skutku bylo
dvakrát rozhodnuto o vině.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem byl v neprospěch
obviněného M. porušen zákon v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., dále aby
podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek včetně na něj obsahově navazujících
rozhodnutí zrušil, pokud se týká tohoto obviněného, a aby dále
postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., tj., aby ve věci sám rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech
výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal,
že zákon byl porušen.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T
38/2000, především Nejvyšší soud zjistil, že proti obviněnému G. P. bylo
trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. ř. zahájeno
dne 20. 4. 1999 sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. Časově byl skutek
vymezen obdobím od ledna 1998 do 13. 11. 1998, přičemž vydírán měl být M. K.
způsobem a z důvodů, jež jsou podrobně specifikovány výše. Pokud vyšetřovatel
dne 4. 6. 1999 ze zprávy Národní ústředny Interpolu Praha zjistil, že trestní
řízení vede sice proti G. P., avšak ve skutečnosti se jedná o S. M. M., jehož
totožnost specifikoval Interpol v Alma Atě, pochybil, když trestní stíhání
obviněného G. P. usnesením ze dne 4. 6. 1999 zastavil podle § 172 odst. 1
písm. c) tr. ř.
Samotné sdělení obvinění nemá charakter rozhodnutí ve formě usnesení,
což vyplývá z ustanovení § 119 odst. 2 tr. ř., kde je uvedeno, že státní
zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví
něco jiného, usnesením. V ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. však není uvedeno, že
vyšetřovatel „rozhodne“ o zahájení trestního stíhání, ani že tak činí např.
usnesením o sdělení obvinění. Zákon zde uvádí, že vyšetřovatel trestní stíhání
zahájí tím, že určité osobě „sdělí, že ji stíhá jako obviněného“. Z toho je
třeba dovodit, že jde o opatření, čemuž odpovídá i forma zachycení
tohoto úkonu trestního řízení, kterou je záznam. Proti sdělení obvinění není
přípustná stížnost. Výše uvedeným úvahám pak logicky odpovídá závěr, že v
případě je-li stíhána konkrétní osoba pro určitý skutek, a zjistí-li se, že
tato osoba vystupuje pod jiným jménem, lze po zjištění její skutečné totožnosti
v trestním řízení pokračovat poté, co bude v příslušném záznamu změněno jméno v
souladu s tímto novým zjištěním, aniž by bylo nutné trestní řízení předchozí
zastavovat podle § 172 tr. ř. Vždy je totiž rozhodující fyzická identita osoby,
vůči níž je trestní řízení vedeno pro konkrétní skutek, tedy osoby, jíž bylo
sděleno obvinění, jež byla v tomto procesním postavení vyslýchána, jíž byl
vyhlášen rozsudek atd. Jestliže tato osoba vystupuje v trestním řízení pod
jiným jménem či dokonce jmény, jsou všechny vyšetřovací úkony relevantní vůči
osobě fyzicky totožné, když není vyloučeno, že se nemusí podařit zjistit jméno
a osobní data osoby, vůči níž je trestní řízení vedeno, a takováto osoba může
být dokonce ztotožněna pouze fotografiemi, otisky prstů či případně smyšleným
jménem, kterým bude orgány činnými v trestním řízení pro účely tohoto řízení
označena.
Okresní soud v Mladé Boleslavi proto pochybil, pokud obviněného S. M.
M. uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák., neboť ohledně totožného skutku bylo již trestní stíhání obviněného
pravomocně zastaveno.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 10. 2000, sp. zn. 1 T 38/2000, byl
porušen zákon v ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. v
neprospěch obviněného S. M. M. Oproti návrhu ministra spravedlnosti,
vyjádřenému ve stížnosti pro porušení zákona, vyslovil Nejvyšší soud porušení
zákona v tom zákonném ustanovení, které okresní soud vadně aplikoval, nikoli v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., které naopak správně užít měl. Podle §
269 odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil v části, jež se týká tohoto
obviněného, současně pak zrušil i všechna další rozhodnutí, jež na zrušenou
část rozsudku obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Vzhledem k tomu, že v konkrétní trestní věci mohl Nejvyšší soud učinit
rozhodnutí ve věci podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám, rozhodl tak, že podle § 11
odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného S. M. M. pro skutek
spočívající v tom, že dne 13. 11. 1998 ve večerních hodinách společně s A. Č. v
restauraci hotelu U C. v M. společně s dalším nezjištěným rusky mluvícím mužem
za použití fyzického násilí a pohrůžky zabitím požadovali po M. K. zaplacení
částky minimálně ve výši 10 000,- Kč, kterou měl předat obviněnému Č. v 06.00
hod. následujícího dne u benzinové stanice D. v M. B., kvalifikovaný jako
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná