4 Tz 260/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 28. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Blanky Roušalové stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve
prospěch obviněných P. B., M. G. a D. S. proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 63/99, a podle § 268 odst. 2, § 269
odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp.
zn. 4 To 690/99 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p
o r u š e n z á k o n v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a v ustanovení
§ 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. v neprospěch obviněných P. B., M. G. a D. S.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e .
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ústí nad Labem s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 2 T 63/99,
byli obvinění P. B., M. G. a D. S. uznáni vinnými trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.
zák. v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst.
2, odst. 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
a za to byli odsouzeni podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byli
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §
53 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč a pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54
odst. 3 tr. zák. každému z obviněných stanoven náhradní trest odnětí svobody na
tři měsíce. Zároveň podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl
všem obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, na šest roků.
Uvedených trestných činů se obvinění podle výroku o vině dopustili tak, že
dne 28. 12. 1998 kolem 16.00 hod. na hraničním přechodu C., okr. T.,
obvinění P. B. a D. S., jako policejní inspektoři policie České republiky
referátu cizinecké a pohraniční policie C., okr. T., a obviněný M. G. ve
funkci vedoucího směny, při kontrole osobních dokladů státních příslušníků
Jugoslávské svazové republiky G. B. a A. H. a při zjištění, že doklady jsou
falešné, tyto zajistili a současně po nich požadovali částku 500,- DM,
zaplacení které bylo podmínkou jejich propuštění, a po předání požadovaného
obnosu G. B., který si policisté ponechali pro vlastní potřebu, byli bez
dokladů propuštěni.
Na základě odvolání všech obviněných ve věci jednal Krajský soud v Ústí nad
Labem, který rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 4 To 690/99 rozhodl tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal
vinnými trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a přijímání úplatku podle § 160
odst. 2, odst. 3 tr. zák. (oba ve znění zákona č. 253/1997 Sb.).
Skutek, pro který byli obvinění uznáni vinnými, popsal zcela shodně jako soud
prvního stupně s tím rozdílem, že osoby poškozené označil jako osoby vydávající
se za G. B. a A. H.
Za tyto trestné činy byl každý z obviněných odsouzen podle § 158 odst. 2 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Dále byl všem obviněným podle §
53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč, když podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené
lhůtě vykonán, byl každému z obviněných uložen náhradní trest odnětí svobody v
trvání jednoho měsíce. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl každému z
obviněných uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání,
kde by působili jako veřejní činitelé, na šest roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2000, sp.
zn. 4 To 690/99 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona ve prospěch všech tří výše jmenovaných obviněných. V této vytýká
odvolacímu soudu porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1
písm. b), e), § 259 odst. 3 a § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 158 odst. 2
písm. c) tr. zák., a dále v řízení, které předcházelo jeho rozsudku, v
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák.
Podle názoru ministra spravedlnosti lze souhlasit se závěry odvolacího soudu v
tom, že ve věci bylo soudem prvního stupně provedeno důkazní řízení v souladu
se zákonem, v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí a při respektování práv
obhajoby všech obviněných, jakož i se závěry jakým způsobem byly provedené
důkazy hodnoceny, a to včetně skutkových závěrů, ke kterým soud dospěl a
vyjádřil je v popisu skutku ve výroku o vině.
Naproti tomu podle stěžovatele nelze přijmout právní závěry nalézacího soudu,
že zjištěné jednání obviněných naplňuje nejenom zákonné znaky skutkové podstaty
trestných činů přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 tr. zák. a zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale i znaky
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. Z odůvodnění právního hodnocení
jednání obviněných nelze jednoznačně určit, které konkrétní skutečnosti byly
nalézacím soudem považovány za jiný zvlášť závažný následek ve smyslu § 158
odst. 2 písm. c) tr. zák. Pokud by to měla být skutečnost, že obvinění
neoznámili trestnou činnost poškozených, zlikvidovali potřebné důkazy a tím
narušili vážnost a autoritu státu, není toto jednání obviněných včetně
tvrzeného následku obsaženo v popisu skutku a toto právní hodnocení tak nemá
podklad ve skutkových zjištěních. V daném případě ani skutečnosti, jež by bylo
možné za jiný zvlášť závažný následek pokládat, nebyly dokazovány.
Na tyto skutečnosti bylo poukazováno v odvoláních obviněných P. B. a M. G., ale
odvolací soud těmto námitkám nevěnoval pozornost a byť ve věci vynesl nový
rozsudek, sám se právním hodnocením skutkových zjištění nezabýval a pouze
odkázal na právní hodnocení učiněné soudem nalézacím. Tím nesplnil svoji
přezkumnou povinnost.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. namítané porušení zákona vyslovil,
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech
obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu, a poté
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku,
jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon byl porušen.
V prvé řadě Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího
napadenému rozsudku odvolacího soudu a nezjistil žádných procesních pochybení,
která by mohla mít vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí soudů obou stupňů, a
to včetně zachování obhajovacích práv obviněných. Soud prvního stupně v hlavním
líčení provedl zákonným způsobem veškeré důkazy, které umožnily zjištění
nepochybného skutkového stavu v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.,
přičemž provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak
to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba též zdůraznit, že provedené
hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry, jak byly popsány v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jsou plně souladné se zásadami
formální logiky a proto již odvolací soud se zcela správně a důvodně s nimi
ztotožnil a odvolal se na ně. Soud druhého stupně se dostatečně a podrobně
vypořádal i s námitkami obviněných, které uplatnili v odvoláních proti rozsudku
soudu prvního stupně a jež zejména směřovaly proti hodnocení důkazů a skutkovým
zjištěním. Poté, co odvolací soud doplnil dokazování ve veřejném zasedání o
zprávu Policie ČR Správy Severočeského kraje, odboru cizinecké a pohraniční
policie v Ústí nad Labem, ohledně prověření totožnosti poškozených A.H. a G.
B., sice zrušil rozsudek okresního soudu z důvodu § 258 odst. 1 písm. b) tr.
ř., ale v podstatě pouze proto, aby v jinak správném skutkovém zjištění označil
poškozené za osoby vydávající se za G. B. a A. H. Jinak o shodnosti osob, se
kterými obvinění kritického dne přišli do styku a popsaným způsobem s nimi
jednali, a osob, které o těchto skutečnostech vypovídali v postavení svědků,
nebylo žádných pochybností. Proti správnosti provedeného dokazování a
skutkového zjištění upřesněného odvolacím soudem nakonec nic nenamítala ani
ministrem spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona a taktéž Nejvyšší
soud k nim nemá výhrad. Námitkami obhajoby vznesenými nad rámec důvodů
uvedených ve stížnosti pro porušení zákona se podrobně zabýval již odvolací
soud. Jejich uplatnění v řízení před Nejvyšším soudem pak bylo pouhým
opakováním těchto námitek, přičemž lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu,
který se s nimi dostatečným způsobem vypořádal a Nejvyšší soud proto nepokládá
za potřebné tyto již jednou učiněné závěry znovu vyslovovat.
Pokud se týká výtek stěžovatele směřujících proti právnímu hodnocení jednání
obviněných, jestliže byli uznáni vinnými kromě trestného činu přijímání úplatku
podle § 160 odst. 2, 3 tr. zák., též kvalifikovaným trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr.
zák., lze s nimi souhlasit do té míry, že do skutkové věty obsažené ve výroku
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nebylo zahrnuto nic, z čeho by bylo
zvlášť závažný následek a tím i právní kvalifikaci podle § 158 odst. 2 písm.
c) tr. zák. možné dovodit. V souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. musí
skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby
obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace,
což plně platí i v případě spáchání trestného činu za okolností podmiňujících
použití vyšší trestní sazby. Musí být tedy vždy splněn požadavek plného souladu
věty skutkové, právní a ustanovení o použité právní kvalifikaci. To se ale v
konkrétním projednávaném případě nestalo, neboť jak již bylo výše zdůrazněno,
ve skutku, tak jak byl popsán v rozsudečném výroku, nejsou uvedeny žádné
okolnosti či poznatky, v nichž by bylo důvodné jiný zvlášť závažný následek
spatřovat.
Taktéž v odůvodnění rozsudku v rozporu s požadavky ustanovení § 125 tr. ř. není
jednoznačně konkretizováno, jakými skutečnostmi je tato okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby prokazována. V daném případě ze skutkové věty
vyplývá, že obvinění jako službu konající policejní inspektoři cizinecké a
pohraniční policie při kontrole osobních dokladů poškozených – cizích státních
příslušníků, po zjištění, že jejich cestovní doklady jsou falešné, požadovali
od nich za jejich propuštění zaplacení finanční částky, a po jejím obdržení
poškozené bez dokladů propustili. Okresní soud neoprávněný prospěch obviněných
spatřoval zcela důvodně v jejich úspěšné snaze získat tímto způsobem pro sebe
finanční prostředky a neoprávněný prospěch pro jiného pak shledal taktéž
opodstatněně v tom, že obvinění zabránili trestnímu stíhání poškozených pro
trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák., neboť si byli vědomi, že užili padělaných cestovních dokladů jako
pravých. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku dále konstatuje, že
obvinění zmařili zájem státu na trestním stíhání osob, které se dopustily
trestné činnosti, když celou věc neoznámili, nepředali ji k trestnímu stíhání a
navíc odstranili důkaz, kterým byly cestovní pasy Chorvatska, zjevně padělané,
aniž by vyslovil jednoznačný závěr, že právě v těchto okolnostech spatřuje
způsobení zvlášť závažného následku ve smyslu odst. 2 písm. c) § 158 tr. zák.
V další části odůvodnění pak nalézací soud hodnotí společenskou nebezpečnost
jednání obviněných jako velmi vysokou, když ale pouze poukazuje na okolnost, že
obvinění vystupovali jménem státu, což je zahrnuto v základní skutkové podstatě
trestného činu podle § 158 tr. zák. v jejím znaku veřejný činitel (viz
ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák.). Ani skutečnost, že obvinění takto jednali
jako policisté, nemůže bez dalšího sama o sobě podstatně zvyšovat společenskou
nebezpečnost jejich jednání, jak to vyslovil ve svém rozsudku okresní soud,
neboť v případě obou trestných činů, podle jejichž ustanovení bylo jednání
obviněných posouzeno, se jedná pouze o typový význam osoby pachatele a nikoli o
okolnost spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to vyplývá
z ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Veřejní činitelé, jimiž obvinění jako službu
konající policisté bezpochyby byli, jsou a priori ve zvýšené míře povinni dbát
na dodržování zákonů státu, což je ale vyjádřeno v typovém stupni společenské
nebezpečnosti příslušné skutkové podstaty trestného činu vyžadující k jejímu
naplnění speciální subjekt (veřejného činitele), a tomu pak i odpovídá druh a
rozpětí sankce, kterou je možné za takový čin uložit. Soud druhého stupně se
pak s takto hodnoceným stupněm společenské nebezpečnosti činu obviněných
ztotožnil a ve svém rozsudku se na něj odvolal, aniž by na zmíněné nesprávnosti
poukázal.
V projednávaném případě nejenom, že okresní soud nekonkretizoval způsobení
jiného zvlášť závažného následku obviněnými ve skutkové větě svého odsuzujícího
rozsudku a jednoznačně to neučinil ani v jeho odůvodnění, ale na
základě provedených důkazů ani nebylo důvodné dospět k závěru, že jednáním
obviněných v tomto případě k jeho způsobení došlo. Je třeba zdůraznit, že tento
jiný zvlášť závažný následek by musel být svou nebezpečností pro společnost
srovnatelný s ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby
uvedenými v odstavci 2 ustanovení § 158 tr. zák. Měl by tedy být alespoň na
úrovni značného prospěchu, značné škody a nebo vážné poruchy v činnosti podniku
nebo organizace. Mohl by se jím rozumět i obzvlášť závažný zásah do osobní
svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a
svobod. Mohlo by se též jednat o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s
činností orgánu státu u větší skupiny občanů, apod. V konkrétním případě za
konkrétních okolností by bylo možné za způsobení zvlášť závažného následku
pokládat např. i porušení zájmu státu na odhalování veškerých spáchaných
trestných činů a na stíhání a potrestání všech jejich pachatelů, ale muselo by
se jednat svou povahou o rozsáhlejší trestnou činnost, event. o trestný čin z
kategorie zvlášť závažných trestných činů (viz § 41 odst. 2 tr. zák.).
Zabránění v trestním stíhání osob, které se dopustily jednání, jež by mohlo být
posouzeno nanejvýš jako trestný čin padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., za nějž je možné uložit peněžitý
trest a nebo trest odnětí svobody až na dvě léta, ale nelze považovat bez
dalšího za způsobení zvlášť závažného následku ve smyslu ustanovení § 158 odst.
2 písm. c) tr. zák.
Lze proto pouze souhlasit s tím závěrem, že obvinění jako policisté, a tudíž v
postavení veřejných činitelů, vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím
zákonu, pokud po zjištění falešných dokladů u kontrolovaných osob tyto
požádali o peněžní částku a po jejím vyplacení zmíněné osoby propustili,
aniž by proti nim bylo vedeno příslušné řízení, čímž naplnili zákonné znaky
skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 tr.
zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
a) tr. zák.
Protože k výše zmíněným úvahám a zjištěním nedospěl při své přezkumné činnosti
ani odvolací soud, ačkoli k tomu byl povinován na základě ustanovení § 254
odst. 1 tr. ř., a naopak se s veškerými právními závěry ohledně
viny obviněných učiněných soudem prvního stupně ztotožnil, a do svého vlastního
rozhodnutí pak přejal v podstatě nezměněný popis skutku i s jeho stejnou právní
kvalifikací, Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. musel vyslovit, že tímto
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, coby soudu odvolacího, a v
řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr.
ř. a v ustanovení § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák., v neprospěch
všech tří obviněných. Protože konečné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je
vadné ve výroku o vině ohledně všech obviněných, je automaticky nesprávné i ve
výrocích o trestech, které jim byly uloženy. Proto byl podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen v celém rozsahu, a to
včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou
pozbyla podkladu. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně nebylo nutné
přistoupit, neboť jak již bylo konstatováno, vlastní průběh řízení před tímto
soudem není zatížen vadami a rozsah provedených důkazů i učiněná skutková
zjištění umožňují ve věci správně a v souladu se zákonem meritorně
rozhodnout. Přikazovat věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v
Teplicích tudíž nebylo nutné, ale je třeba zároveň zdůraznit, že to za tohoto
stavu řízení z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona ani nebylo
možné. V případě vrácení věci tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl, s
pokynem zabývat se znovu a důsledněji otázkou možného způsobení jiného zvlášť
závažného následku, by došlo k porušení zásady reformationis in peius
vyplývající z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., neboť odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně podali pouze obvinění. Již jednou vymezený skutek, v
podobě, jak byl popsán v rozsudku soudu prvního stupně, proto nelze v dalším
řízení jakkoli měnit v neprospěch obviněných, což se v plném rozsahu vztahuje i
na postup odvolacího soudu (viz ustanovení § 259 odst. 3 věta druhá tr. ř.).
Ze všech výše uvedených důvodů byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. předmětná věc
přikázána Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, aby opětovně projednal
odvolání podaná obviněnými proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích, s tím,
že přihlédne k právním názorům Nejvyššího soudu, které byly vysloveny v tomto
rozsudku (viz ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř.), rozhodl znovu o vině
obviněných, a po zákonu odpovídajícím vyhodnocení konkrétního stupně
společenské nebezpečnosti jednání jednotlivých obviněných a jejich osob, těmto
uložil i odpovídající tresty.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec