4 Tz 268/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 21.
prosince 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky v neprospěch obviněného V. D., proti rozsudku Okresního soudu
ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 1 T 65/99, a rozhodl t a k t o
:
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou uznal rozsudkem ze dne 13. 4. 2000,
sp. zn. 1 T 65/99, obviněného V. D. vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 20. 10.
1998 kolem 01.00 hod. na silnici II. třídy č. 360 v km 105,7 ve V. M., okres Ž,
n, S., jako řidič motocyklu, který byl majetkem jeho spolujezdce A. K., při
projíždění mírně levotočivé zatáčky v těsné blízkosti uvedené silnice se
silnicí III. třídy ve směru na M., se řádně nevěnoval řízení motocyklu,
bezdůvodně vjel na pravou krajnici pokrytou opadaným listím, uvedl motocykl do
smyku a havaroval pádem na levý bok, přičemž jeho spolujezdec a majitel
motocyklu A. K. po nárazu hlavou do betonové části sloupu elektrického vedení
vpravo mimo silnici utrpěl rozlámání lebečních kostí s masívním zhmožděním
mozku a krvácením mezi mozkové obaly, a posléze dne 26. 10. 1998 na následky
tohoto zranění zemřel. Za to byl obviněnému v sazbě § 224 odst. 2 tr. zák. za
použití § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest
obecně prospěšných prací ve výměře čtyřista hodin. Podle § 49 odst. 1 tr. zák.
a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §
229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená organizace - ČNP P., odkázána s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 5. 2000.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to v
neprospěch obviněného V. D.
Ministr spravedlnosti České republiky vytýká okresnímu soudu, že
nerespektoval důsledně ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr.
zák., což našlo svůj výraz v uložení neadekvátního trestu. Jednání obviněného
vykazuje vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť obviněný svým
jednáním zapříčinil smrtelné zranění poškozeného. S ohledem na neodčinitelný
následek nutno trest, který byl obviněnému uložen, pokládat za nepřiměřeně
mírný, v rozporu s hledisky výše citovaných zákonných ustanovení. Takto uložený
trest nemůže plnit svůj výchovný účel ani u obviněného, ani výchovně působit na
ostatní členy společnosti. Uložený trest je nadto i ve zřejmém nepoměru ke
stupni nebezpečnosti činu pro společnost a tedy v rozporu s ustanovením § 31
odst. 1 tr. zák. Takto uloženým trestem okresní soud porušil zákon ve prospěch
obviněného V. D.
Ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle ustanovení § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 4. 2000,
sp. zn. 1 T 65/99, byl porušen zákon v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák. a §
31 odst. 1 tr. zák. ve prospěch obviněného V. D. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako všechna další
na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhl postup podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve lhůtě
uvedené v § 272 tr. ř. přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech
výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a zjistil,
že zákon porušen nebyl.
Předně přezkoumal Nejvyšší soud správnost postupu řízení
předcházejícího napadenému rozsudku a nezjistil žádné pochybení, které by mohlo
mít vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění, hodnocení důkazů a
přiléhavé právní posouzení zjištěného protiprávního jednání obviněného. Ostatně
v tomto směru také stížnost pro porušení zákona napadenému rozsudku nic
nevytýká.
Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a
jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost
(§ 3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Z konstrukce
tohoto ustanovení je zřejmé, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je
jedním ze tří kriterií, jež musí soud při rozhodování o druhu trestu a jeho
výměře zohledňovat. Stejný význam z hlediska těchto úvah však mají i další dvě
kriteria, a výsledné rozhodnutí by mělo být jejich vyváženým zhodnocením, aniž
by některé z nich bylo akcentováno, případně naopak potlačeno či podceněno. S
citovaným ustanovením úzce souvisí i ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.,
upravující účel trestu. Podle této zákonné úpravy je účelem trestu chránit
společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání
trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit
výchovně i na ostatní členy společnosti. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá,
že i ono v sobě pojímá několik momentů, a to jak vlastní represe vůči
pachateli, tak i jednoty individuální a generální prevence.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že již orgány činné v
přípravném řízení, a poté i okresní soud, věnovaly potřebnou pozornost opatření
podkladů pro důkladné a úplné zjištění osobních poměrů obviněného a jeho
dosavadního života, čímž byly vytvořeny nezbytné předpoklady pro komplexnost
úvah z hlediska již citovaných ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.
Okresní soud poté, co vyhodnotil dosavadně řádně vedený způsob života
obviněného, jeho pověst zachovalého občana, jíž se v místě bydliště těší,
zjištění, že dosud nebyl soudně trestán, jeho osobní a rodinné poměry,
okolnost, že v evidenční kartě řidiče nemá záznamy svědčící o jeho řidičské
nekázni, snahu ještě před rozhodnutím soudu alespoň zčásti nahradit škodu,
jakož i celkový postoj k probíhajícímu trestnímu řízení, nemohl zvrátit význam
těchto skutečností konstatováním, že obviněný svým jednáním zapříčinil smrtelné
zranění poškozeného, jak to činí stížnost pro porušení zákona. Tato okolnost
našla svůj výraz při stanovení právní kvalifikace činu a v té byla v plné míře
zohledněna, stejně jako další stížností pro porušení zákona namítaný fakt,
totiž, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona,
spatřovanou v porušení ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 99/1989 Sb.
Nebylo prokázáno, že zjištěná výše hladiny alkoholu v krvi obviněného byla
primární příčinou dopravní nehody, což by v opačném případě výraznou měrou
modifikovalo společenskou nebezpečnost činu, a nutně se muselo promítnout i do
úvah o trestu. Trestní sazba, která se vztahuje k ustanovení § 224 odst. 2 tr.
zák., v rámci níž byl trest obviněnému ukládán, je v rozmezí od šesti měsíců do
pěti let. Je otázkou, zda by bylo účelu trestu lépe dosaženo uložením trestu
odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu,
když uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zřejmě nepřipadá v úvahu
vzhledem k okolnostem výše uvedeným. Ostatně ani ministr spravedlnosti ve
stížnosti pro porušení zákona takovýto závěr nečiní. Nejvyšší soud je toho
názoru, že v posuzované trestní věci naopak okresní soud citlivě a přiléhavě
zvolil druh trestu, pokud obviněnému uložil trest obecně prospěšných prací,
jakož i jeho výměru, pokud stanovil tento trest v maximálně možné výši čtyřset
hodin. Z obsahu usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jímž byly podle
§ 335 tr. ř. a § 336 odst. 2 tr. ř. specifikovány druh a místo obecně
prospěšných prací, vyplývá, že obviněný bude v místě svého trvalého bydliště
pracovat na úseku údržby veřejné zeleně, zametání veřejných ploch, v zimních
měsících odklízet sníh a provádět posypy veřejných komunikací, provádět
údržbářské práce a nátěry, pracovat v obecním lese, vyžínat trávu kolem mladých
stromků, stahovat klestí a v zimních měsících uklízet klestí po těžbě.
Charakter těchto prací znamená, že obviněný bude při jejich výkonu pod veřejným
dohledem spoluobčanů malé obce, v níž sám také trvale bydlí, bude tak po celou
tuto dobu jim i sobě připomínat důvod, pro který mu tento trest byl uložen.
Není pochyb o tom, že účelu trestu jak z hlediska individuální, tak generální
prevence bude v tomto případě dosaženo daleko účinněji, než by tomu bylo při
stanovení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, když
konkrétní důsledky trestu by obviněný nemusel tak důrazně a kontrolovatelně
pociťovat, jak tomu bude v tomto konkrétním případě. Jakkoliv pak není
zpochybňována skutečnost, že se obviněný dopustil závažného nedbalostního
trestného činu, je uložení alternativního trestu v tomto konkrétním případě
trestem účinným, vyváženým a zákonným.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že byly v daném případě
splněny podmínky ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř., tj. že by byl trest ve
zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, nebo k poměrům
pachatele, nebo že by uložený druh trestu byl v zřejmém nepoměru s účelem
trestu. Vzhledem k tomu, že výrokem o trestu rozsudku Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 1 T 65/99, zákon porušen nebyl,
Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2000
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á