4 Tz 270/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 30.
října 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr.
Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J.
P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 1977,
sp. zn. 2 To 403/77, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 271
odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 1977,
sp. zn. 2 To 403/77, a řízením, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení § 175 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 254 odst. 1 tr. ř., § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., v neprospěch
obviněného J. P.
Napadený rozsudek se z r u š u j e . Současně se zrušuje rozsudek
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 1 T 106/77.
Zrušují se též všechna rozhodnutí, jež na zrušený rozsudek obsahově navazují,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména
usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 1994, sp. zn. Rt
15/93.
Obviněný J. P. se podle § 226 písm. b) tr. ř.
z p r o š ť u j e
obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 31. 3. 1976 při hlavním líčení u
Okresního soudu v Českých Budějovicích v trestní věci proti obžalovanému V. S.
a spol. jako svědek, přestože byl řádně poučen o právech a povinnostech ve
smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, v rozporu se svou svědeckou
výpovědí z přípravného řízení uvedl, že mu není nic známo o tom, že by
obžalovaný S. měl podíl na rozmnožování nebo distribuci náboženských materiálů
sekty „S. J.“,
v čemž obžaloba Okresního prokurátora v Českých Budějovicích ze dne 25. 2.
1977, sp. zn. Pv 1135/76, spatřovala trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 1977,
sp. zn. 1 T 106/77, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem
křivé výpovědi podle § 175 odst. 1 písm. b) tr. zák., za což byl odsouzen
podle § 175 odst. 1 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zák. a § 44 odst. 1,
odst. 3 tr. zák. k trestu nápravného opatření v trvání osmi měsíců se srážkami
z odměny za práci ve výši 20 % ve prospěch státu. Podle rozsudku se tohoto
trestného činu dopustil tím, že dne 31. 3. 1976 při hlavním líčení u Okresního
soudu v Českých Budějovicích v trestní věci vedené proti obžalovanému V. S.,
jako svědek přesto, že byl řádně poučen o právech a povinnostech ve smyslu
příslušných ustanovení trestního řádu, v rozporu se svou svědeckou výpovědí v
přípravném řízení uvedl, že mu není nic známo o tom, že by obviněný V. S. měl
podíl na rozmnožování nebo distribuci náboženských materiálů sekty S. J.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání okresní
prokurátor v Českých Budějovicích a z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v
Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 1977, sp. zn. 2 To 403/77,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném
rozsudku zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině sám nově
rozhodl tak, že obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání
šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do první
nápravně výchovné skupiny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5.
1977, sp. zn. 2 To 403/77, podal ministr spravedlnosti stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného J. P. Podle jeho názoru byl napadeným
rozsudkem porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., a v řízení, které mu
předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 30 odst. 1 tr. ř.,
v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného J. P.
V trestní věci, jež byla vedena proti obviněnému V. S. pod sp. zn. 1 T
1040/75 rozhodoval senát Okresního soudu v Českých Budějovicích složený z
předsedy senátu JUDr. Bohumíra Hanuše a soudců Františka Marka a Tomáše
Ondřicha. Předseda senátu JUDr. Bohumír Hanuš vedl výslech svědka J. P. a
prováděl protokolaci tohoto výslechu. Ze spisu Okresního soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 1 T 106/77, v němž byl obviněný J. P. stíhán pro trestný
čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm.
b) tr. zák., kterého se měl dopustit svou výpovědí právě v trestní věci
obviněného S. dne 31. 3. 1976, bylo zjištěno, že trestní věc obviněného J. P.
projednal senát, jemuž předsedal JUDr. B. H. a dále v něm byli soudci J. A. a
J. B.
Z toho vyplývá, že ve věci obviněného J. P. rozhodoval týž předseda
senátu, který prováděl výslech tohoto obviněného jako svědka v trestní věci
obviněného S., tedy výslech, v jehož rámci měl obviněný P. nepravdivě
vypovídat. Uvedený soudce byl tak pojmově svědkem trestného činu, přičemž byl i
aktivně účasten skutkového děje, když J. P. poučoval, vedl jeho výslech a
protokolaci. Byl z tohoto důvodu vyloučen podle § 30 odst. 1 tr. ř., v tehdy
platném znění, z projednávání věci obviněného J. P. Pokud ve věci jednal, je
řízení zatíženo závažnou vadou a došlo k porušení zákona v neprospěch
obviněného. Rozsudek, který byl vynesen senátem okresního soudu pod
předsednictvím vyloučeného soudce, pak nemohl obstát.
S touto skutečností souvisí i další pochybení nalézacího soudu, které
je možno spatřovat v tom, že se naprosto nedostatečným způsobem vypořádal s
obhajobou obviněného J. P., že změněnou svědeckou výpověď u hlavního líčení
učinil proto, že se obával trestních následků, které by mohly ohrozit jeho
osobu. Nalézací soud uvedl, že takováto námitka je zcela bezpředmětná, neboť
obviněný byl dostatečně poučen o možnosti odepřít výpověď, pokud by si jí mohl
způsobit trestní stíhání, nebo stíhání osob blízkých, když výpověď vůbec
nesměřuje k jakékoli takové možnosti. Navíc v té době byla již činnost
obviněného v zakázané sektě soudem projednána a obviněný již vykonával uložený
trest. S názorem okresního soudu podaný mimořádný opravný prostředek polemizuje
v tom směru, že i v tomto stadiu řízení mohly vyjít najevo skutečnosti, které
dosud nebyly orgánům činným v trestním řízení známy, a které by mohly vést
např. k obnově řízení v jeho předchozích trestních věcech v jeho neprospěch.
Ze spisového materiálu k poučení obviněného J. P. před výslechem dne
31. 3. 1976 plyne, že byl poučen pouze podle § 101 tr. ř., ne však podle § 100
tr. ř. K průběhu poučení a jeho obsahu u hlavního líčení nebyl obviněný v rámci
svého výslechu dotázán a žádná z osob, která u tohoto hlavního líčení byla
přítomna, nebyla k okolnostem tohoto poučení vyslechnuta.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že podle § 268 odst. 2 tr. ř. došlo v
napadeném rozhodnutí k porušení zákona v namítaném rozsahu, aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutími obsahově na něj
navazujícími zrušil, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle
§ 268 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona
správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i správnost řízení, které
mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §
175 odst. 1 písm. b) tr. zák. se m. j. dopustí ten pachatel, který jako svědek
před soudem zamlčí okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí. V
posuzované trestní věci mělo podle rozsudku okresního soudu dojít k naplnění
skutkové podstaty tohoto trestného činu tím, že obviněný J. P. při hlavním
líčení dne 31. 3: 1976 u Okresního soudu v Českých Budějovicích jako svědek,
přestože byl řádně poučen o právech a povinnostech ve smyslu příslušných
ustanovení trestního řádu, v rozporu s obsahem své svědecké výpovědi z
přípravného řízení, neuvedl podstatné okolnosti o trestné činnosti V. S., který
byl stíhán pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými
společnostmi podle § 178 tr. zák. Obviněný J. P. byl v trestní věci obviněného
V. S., jež byla vedena posléze u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 1 T 1040/75, vyslechnut dne 30. 4. 1975 jako svědek a o tomto úkonu
trestního řízení byl sepsán protokol. Z protokolace je patrno, že J. P. byl v
této souvislosti poučen o zákazu výslechu podle § 99 tr. ř., o právu odepřít
výpověď podle § 100 tr. ř., o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného
zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, jakož i o možnostech doplnění a
oprav protokolu, stejně tak možnosti námitek proti jeho obsahu podle § 103 tr.
ř. Obviněný k obsahu těchto poučení uvedl, že jim plně porozuměl a hodlá podat
svědeckou výpověď, což také učinil. V hlavním líčení dne 31. 3. 1976 byl
opakovaně vyslechnut jako svědek za situace, kdy byl původní zprošťující
rozsudek okresního soudu v rámci řízení o opravném prostředku zrušen a věc byla
soudu I. stupně vrácena s pokynem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 3. 1976 lze jistit,
že J. P. byl před započetím výslechu poučen v intencích § 101 odst. 1 a §
101 odst. 2 tr. ř. Z citace těchto zákonných ustanovení lze usuzovat, že zřejmě
byla zjištěna jeho totožnost, poměr k obviněnému, že měl být poučen o právu
odepřít výpověď, jakož i povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Z
provedené protokolace však není zřejmé jak se obviněný k jednotlivým způsobům
poučení vyjádřil a co z těchto případných vyjádření procesní soud vyvodil.
Z ustanovení § 101 odst. 1 tr. ř. totiž explicitně vyplývá povinnost
orgánu, před nímž je výslech prováděn, v daném případě okresního soudu, svědka
výslovně poučit o právu odepřít výpověď v intencích ustanovení § 100 tr. ř.
Znamená to, že svědek se po tomto poučení k němu musí výslovně vyjádřit, a má-
li právo odepřít výpověď, pak musí i výslovně prohlásit, zda
tohoto práva používá či nikoliv. Obsah jeho vyjádření musí být uveden v
protokolu o výslechu. Nebyl-li takový svědek poučen o tomto právu nebo
nevyjádří-li se výslovně, zda tohoto práva používá či nikoli, jde o podstatnou
vadu řízení, kterou lze odstranit jen opakováním vadně provedených úkonů
(bližší viz R 9/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněný J. P. v
kritické době byl členem zakázané sekty S. J. a za tuto svou činnost v této
sektě byl opakovaně trestně stíhán a odsouzen. Při své činnosti přicházel do
styku s obviněným S. a lze tak chápat jeho snahu o minimalizaci údajů v rámci
jeho svědecké výpovědi o činnosti a jednání dalších členů sekty. Mohl se totiž
důvodně domnívat, že by mohly vyjít najevo skutečnosti, které dosud nebyly
orgánům činným v trestním řízení známy, a které by mohly např. vést k obnově
trestního řízení v jeho neprospěch v jeho předchozích trestních věcech. Bylo
tedy namístě poučit jej podle § 100 odst. 2 tr. ř. o oprávnění odepřít
výpověď, jestliže by výpovědí mohl sobě způsobit nebezpečí trestního stíhání.
Takovéhoto poučení se mu dle protokolace nedostalo, takže v intencích výše
uvedeného právního názoru je nutno považovat celé jeho poučení soudem za
nedostačující a nezákonné, důsledkem čehož je procesní nepoužitelnost jeho
výpovědi z hlavního líčení dne 31. 3. 1976. Neexistence této svědecké výpovědi
nastoluje stav, kdy není naplněna skutková podstata trestného činu křivé
výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm. b) tr.
zák., a obviněný tak nemohl být tímto trestným činem uznán vinným. Na tomto
faktu by nezměnilo nic ani to, zda by k okolnostem poučení byl vyslýchán jako
svědek předseda senátu či zapisovatelka, neboť protokolace rozsahu a obsahu
poučení je natolik jednoznačná, že výslechy obou uvedených osob by byly
nadbytečné.
Toto zjištění měl učinit Krajský soud v Českých Budějovicích v rámci
řízení o opravném prostředku proti rozsudku Okresního soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 1 T 106/77, jímž byl
obviněný J. P. uznán vinným shora uvedeným trestným činem. Krajský soud má
podle § 254 odst. 1 tr. ř. povinnost přezkoumat nejen zákonnost a odůvodněnost
všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, ale
i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, přičemž v rámci
revizního principu musí přihlížet i k vadám, které odvoláním vytýkány nebyly.
Důsledkem nezjištění této vady je poté i jeho další postup spočívající ve
zrušení výroku o trestu z podnětu odvolání okresního prokurátora podaného v
neprospěch obviněného a rozhodnutí ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř., jímž bylo
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Naproti tomu se Nejvyšší soud neztotožnil se stížnostní námitkou
ministra spravedlnosti České republiky, že řízení u soudu prvního stupně bylo
zatíženo závažnou vadou, neboť ve věci rozhodoval senát okresního soudu pod
předsednictvím soudce, který byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení
podle § 30 odst. 1 tr. ř.
Okolnost, že zřejmě může dojít k procesní situaci, kdy soudce, který
vede výslech svědků v řízení před soudem, a svědek se v této fázi dopustí
trestného činu, např. křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku, pro který je v dalším samostatném řízení postaven před soud
v procesním postavení obviněného, přičemž v tomto novém řízení rozhoduje týž
soudce, který však není z tohoto důvodu apriorně z projednávané věci vyloučen,
jednoznačně vyplývá ze znění ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. Toto ustanovení
trestního řádu (v platném znění v době rozhodování ve stížností pro porušení
zákona napadené trestní věci) explicitně vylučovalo z rozhodování toho soudce,
který byl v projednávané věci činný jako prokurátor, vyšetřovatel, vyhledávací
orgán, společenský žalobce, obhájce, společenský obhájce, zmocněnec zúčastněné
osoby nebo poškozeného. Situace popsaná výše do tohoto výčtu zahrnuta není. Z
vykonávání úkonů trestního řízení lze podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučit soudce, u něhož lze mít pochybnost o nepodjatosti pro jeho poměr k
projednávané věci nebo pro jeho poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k
jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu
činnému v tomto řízení. Stížnost pro porušení zákona dovozuje, že tento stav
nastal v posuzované věci tím, že soudce byl pojmově svědkem trestného činu, byl
aktivně účasten skutkového děje, a to s poukazem na jeho poučovací povinnost,
vedení výslechu a jeho protokolaci, důsledkem čehož je poté jeho poměr k věci a
zpochybnění jeho nestrannosti. Nejvyšší soud má za to, že soudce při provádění
úkonů trestního řízení si nevytváří osobní vztah k věci či osobám, když
apriorní platnost opačného názoru by znamenala zpochybnění profesionality
soudce. Vztah k věci by mohl vzniknout v případě, že by vyvstala potřeba
vyslechnout soudce v procesním postavení svědka, v posuzované věci však tomu
tak nebylo, neboť obsah veřejné listiny, jíž je protokol o hlavním líčení, je
natolik jednoznačný, že tato potřeba doplnění dokazování nevznikla. O jistém
vztahu k věci by bylo možno uvažovat za situace, pakliže by předseda senátu dal
podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák., neboť by bylo
možno předpokládat, že by si takto již dopředu mohl učinit o věci poměrně jasný
právní názor, který do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. V posuzované věci však tomu tak nebylo, neboť jak je zřejmé z odůvodnění
usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 11. 1976, zahájil vyšetřovatel
prokuratury v Českých Budějovicích trestní stíhání proti obviněnému na podkladě
oznámení intervenujícího okresního prokurátora. Samotná skutečnost, že předseda
senátu v průběhu výslechu upozornil svědka na rozpory ve výpovědi a v této
souvislosti svědka poučil i o případné možnosti trestního postihu pro křivou
výpověď neznamená vyjádření osobního postoje soudce vůči vyslýchané osobě, ale
aplikaci zákonem uložené poučovací povinnosti, jak je podrobně rozebíráno výše.
Nejvyšší soud tak vzhledem ke všem okolnostem výše uvedeným vyslovil
podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 18. 5. 1977, sp. zn. 2 To 403/77, a řízením, jež mu předcházelo,
byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení § 175 odst. 1
písm. b) tr. zák., § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř. a § 259 odst. 3 tr. ř.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. poté zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 1977, sp. zn. 2 To 403/77, jakož i
rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 1977, sp. zn. 1 T
106/77. Současně též zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek
obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, zejména pak usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
26. 5. 1994, sp. zn. Rt 15/93.
Nejvyšší soud poté rozhodl ve věci sám při užití ustanovení § 271 odst.
1 tr. ř., neboť rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě již zjištěného
skutkového stavu, který nemusel být dalšími důkazy doplňován. Podle § 226 písm.
b) tr. ř. obviněného J. P. zprostil obžaloby pro skutek, spočívající v tom, že
dne 31. 3. 1976 při hlavním líčení u Okresního soudu v Českých Budějovicích v
trestní věci proti obžalovanému V. S. a spol. jako svědek, přestože byl řádně
poučen o právech a povinnostech ve smyslu příslušných ustanovení trestního
řádu, v rozporu se svou svědeckou výpovědí z přípravného řízení uvedl, že mu
není nic známo o tom, že by obžalovaný S. měl podíl na rozmnožování nebo
distribuci náboženských materiálů sekty „S. J.“, v čemž obžaloba Okresního
prokurátora v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 1977, sp. zn. Pv 1135/76,
spatřovala trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §
175 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná