4 Tz 284/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 4. prosince 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného L. Š. proti usnesení
Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 Zt
933/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a
m í t á .
U
snesením Okresního státního zastupitelství v Prostějově ze dne 26. 4. 2001, sp.
zn.1 Zt 933/2000, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k
ustanovení § 13 tr. zák. zastaveno trestní stíhání obviněného L. Š. pro skutek
spočívající v tom, že dne 12. 9. 2000 okolo 05.00 hodin v Prostějově před
nákupním střediskem H., na sídlišti S. a dále na ulici P. opakovaně střílel z
legálně držené pistole ČZ vzor 85 na T. Š., kterého zasáhl do pravého kolena a
pravého lokte, čímž mu způsobil zranění, pro která byl citelně omezen v
obvyklém způsobu života po dobu 2 až 3 měsíců, a dále na V. M., kterého zasáhl
do dutiny břišní a způsobil mu tak zranění – poškození stěn střev, pro které
byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu několika měsíců, v němž
byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
Usnesení nebylo právní moci 8. 5. 2001.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě
uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch
obviněného L. Š. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6, § 172
odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 13 a § 222 odst. 1 tr. zák.
Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti České republiky
mimo jiné na to, že k celému incidentu je třeba dodat, že jej vyvolal sám
obviněný, který se vmísil do sporu mezi T. Š. a V. M. a barmankou V. V. a poté
vyzval oba jmenované, aby šli s ním před budovu. Viděl též, že si poškozený V.
M. bere s sebou kulečníkové tágo. Tuto skutečnost potvrdil ve své výpovědi jak
sám obviněný (čl. 23), tak oba poškození, i svědci J. D. (čl. 25) a D. K. (čl.
41). Z výpovědí očitých svědků vyslechnutých v přípravném řízení vyšetřovatelem
jednoznačně vyplynulo, že mezi poškozenými a obviněným byla po celou dobu
incidentu dostatečná několikametrová vzdálenost a k přímému fyzickému kontaktu
mezi nimi vůbec nedošlo. Navíc předmět v rukou poškozeného V. M. (kulečníkové
tágo) nemohl ani při jeho případném užití, k čemuž ovšem nedošlo, způsobit
obviněnému žádnou závažnější újmu na zdraví. Rovněž tak nůž v rukou poškozeného
T. Š. nebyl vůbec užit a jeho použití neměl poškozený ani v úmyslu, když tento
měl sloužit pouze k zastrašení obviněného. Navíc žádný útok tímto nožem nebyl
svědkem veden. Z výslechu očitých svědků dále vyplynulo, že obviněný L. Š. měl
stále možnost před poškozenými utéci, když tito vzhledem ke svému stavu
opilosti by zřejmě nebyli schopni obviněného ani dohonit. Rovněž z výslechů
svědků vyplynula ta skutečnost, že obviněný poškozené před střelbou nikterak
slovně nevaroval, střílel opakovaně i když mu již žádné nebezpečí nehrozilo a
střílel se zřejmým úmyslem poškodit zdraví poškozených. To vyplývá z té
skutečnosti, že střelbu proti poškozenému M. zaměřil proti spodní části jeho
těla, ačkoliv měl dost času zamířit na jeho nohy.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti ČR navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že napadeným usnesením byl ve vytýkaném
směru porušen zákon, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a
dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v
souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267
odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení,
které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o
nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Je třeba
přisvědčit závěru uvedenému v napadeném usnesení Okresního státního
zastupitelství v Prostějově, že v posuzovaném případě skutečně obviněný L. Š.
jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Nepochybně odvracel přímo hrozící
útok na jeho osobu. Podle skutkových zjištění podložených řádně provedenými
důkazy, jak správně konstatuje napadené usnesení, poškození obviněného
pronásledovali, on před nimi ustupoval s pistolí v ruce a s varováním, ať ho
nechají, že na ně vystřelí. Poškození nereagovali ani na varovné výstřely a
nadále pronásledovali obviněného v rukou s kulečníkovým tágem a s nožem s
čepelí dlouhou 13 cm, přičemž podle výpovědi svědka J. K. na obviněného
křičeli, že ho rozpářou. Obrana obviněného L. Š. výstřely na poškozené nebyla
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku za situace, kdy podle své výpovědi a
výpovědí svědků J. K. a P. H. obviněný upadl a poškození se shora popsanými
zbraněmi a vyhrůžkami o rozpárání postupovali směrem k obviněnému na vzdálenost
několik málo metrů. Za této situace se obviněný L. Š. zcela oprávněně musel
obávat o své zdraví a i o svůj život, a proto střílel proti ruce, noze a spodní
polovině těla poškozených.
Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což
vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak
intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být
zcela zjevně přehnaná. Tak tomu v daném případě nebylo, když obviněný L. Š. po
svém pádu střílel na několik málo metrů na poškozené, kteří se zbraněmi v rukou
proti němu postupují, přičemž jednoho poškozeného střelí do břicha a druhého do
ruky a nohy. Kdyby obviněný střílel na poškozené bez úmyslu poškodit jejich
zdraví, jak požaduje ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona,
velice těžko by se jim ubránil, když je od útoku neodradily ani varovné
výstřely do země a do vzduchu.
Pokud jde o další námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, je
k nim potřebné uvést, že pro posouzení jednání obviněného L. Š. jako nutné
obrany podle § 13 tr. zák. není podstatné, kdo zmíněný konflikt vyprovokoval
ani skutečnost, že zbraně v rukou poškozených nebyly použity k přímému útoku
proti tělu obviněného. Útok poškozených totiž přímo hrozil, jak je popsáno
shora. Právně relevantní není ani námitka stěžovatele, že obviněný měl možnost
před poškozenými utéci či je měl slovně varovat. Zde je možno odkázat na
zveřejněnou judikaturu (srov. č. 19/1958 a č. 25/1976 Sb. rozh. trest.).
Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu
nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, útěk apod.). Obviněný navíc
poškozené varoval, a to střelbou do země a do vzduchu, před tím, než střílel
proti nim.
Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že Státní zastupitelství v Prostějově
nepochybilo, když předmětné jednání obviněného L. Š. kvalifikovalo jako jednání
v nutné obraně podle § 13 tr. zák. a trestní stíhání tohoto obviněného
zastavilo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo,
než podle § 268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť
zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l