4 Tz 34/2024
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného D. B., proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 96 odst. 1 tr. zákoníku, § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v neprospěch obviněného D. B.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Dne 15. 5. 2024 byla doručena Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, č. j. MSP-785/2022-ODKA-SPZ/15, kterou podal ministr spravedlnosti (dále také jako „ministr“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného D. B. (dále jen „obviněný“). Stížností ministr napadá pravomocné usnesení Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud“, příp. „okresní soud“) ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26 (dále jen „usnesení“, příp. „napadené usnesení“), které nabylo právní moci téhož dne.
2. Ministr v podané stížnosti předně zrekapituloval stěžejní skutečnosti. Uvedl, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 19. 8. 2020, č. j. 2 ZT 106/2020-28 (dále jen „usnesení OSZ Most“) bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 25. 3. 2020 přibližně ve 20:30 hodin v XY, ulice XY, poblíž čísla popisného XY, okres XY, na točně tramvaje MHD, při provádění služebního zákroku službu konajícím uniformovaným policistou praporčíkem R. K., vystupujícím pod služebním číslem XY, provádějícím zde zákrok podle § 2 a § 10 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kdy při tomto obviněný při umisťování do sanitního vozu z důvodu převozu obviněného k ošetření do nemocnice v XY fyzicky napadl poškozeného praporčíka K., a to tak, že jej úmyslně kopl do zápěstí pravé ruky, čímž mu způsobil objektivně prokázané poranění spočívající v podvrtnutí pravého zápěstí, s odpovídající dobou léčení a omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než týden a kratší než 6 týdnů a pracovní neschopnost trvající od 27. 3. 2020 do 17. 4. 2020, neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Toto usnesení OSZ Most nabylo právní moci dne 1. 9. 2020.
3. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26, pak bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému ukládá ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Toto usnesení nabylo právní moci téhož dne.
4. Ministr v podané stížnosti připomněl znění relevantní právní úpravy, a to čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“), § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i § 96 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 99 odst. 1, 2, 4 a 6 tr. zákoníku.
5. Následně ministr konstatuje, že napadeným usnesením bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě, aniž byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, respektive v § 99 odst. 1 tr. zákoníku, pro jeho uložení. Akcentuje, že soud před vydáním napadeného usnesení v rozporu s § 99 odst. 4 tr. zákoníku nezohlednil léčebné možnosti zdravotnického zařízení, v němž mělo být ochranné léčení obviněného vykonáno, a taktéž nevzal v potaz individuální případ obviněného coby cizince bez znalosti českého jazyka. Napadeným usnesením byl podle něj porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 96 odst. 1, 2 a § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a v čl. 8 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Stran nenaplnění zákonných předpokladů pro uložení ochranného léčení ministr nejprve připomíná, že ochranné léčení představuje jedno z možných opatření pro pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného, přičemž jeho účelem je terapeutické působení na pachatele, jehož cílem je vyléčení pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného, popř. alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. V tomto směru pak odkazuje na komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku. Zdůrazňuje, že s ohledem na zásah do základních práv a svobod, se kterým se uložení ochranného léčení v ambulantní či ústavní formě pojí, musí být předmětná zákonná úprava vykládána restriktivně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18).
7. Ministr dále připomíná, že jedním z předpokladů pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale i podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, je konstatování nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě. Ke zjištění, zda je tento předpoklad naplněn, nepostačuje pouhá skutečnost, že pachatel spáchal protiprávní jednání, nýbrž je povinností soudu zkoumat všechny v úvahu přicházející důkazy, přičemž ani závěr znalce psychiatra není sám o sobě dostatečným podkladem k rozhodnutí soudu o uložení ochranného opatření. Pro závěr o nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě je mj. nezbytné zkoumat stupeň jeho duševní poruchy, jeho recidivní projevy a obecnou nebezpečnost jeho pobytu na svobodě, přičemž pouhá potenciální nebezpečnost nepostačuje. Ministr zdůrazňuje, že podmínka nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě je splněna pouze za předpokladu, je-li vysoce pravděpodobné, že pachatel znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Nebezpečnost je pak zapotřebí posuzovat podle stavu trvajícího v době rozhodování soudu o uložení ochranného opatření.
8. Akcentuje, že nebezpečnost pachatele je rovněž podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku jedním z hledisek pro posouzení přiměřenosti uložení ochranného léčení, načež cituje závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013. K otázce nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě, který se dopustil toliko jediného jednání, které by jinak naplňovalo znaky trestného činu, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1526/2010.
9. Ohledně posouzení předmětné věci ministr vyjadřuje své přesvědčení, že soud uložil obviněnému ochranné léčení podle nesprávného ustanovení trestního zákoníku. Trestní stíhání obviněného bylo totiž usnesením OSZ Most pravomocně zastaveno, a to z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Za tohoto stavu podle něj nemohl soud uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný nebyl pachatelem trestného činu a ani jej nespáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Naopak podle něj bylo obviněnému možno uložit toliko podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku jakožto pachateli činu jinak trestného. Zároveň připomíná, že z napadeného usnesení nelze zjistit, na základě jakých skutečností a jakými úvahami se soud řídil při ukládání ochranného opatření, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje v souladu s § 136 odst. 3 tr. ř. odůvodnění. Je toho názoru, že s ohledem na důkazy, které byly provedeny ve veřejném zasedání, se lze důvodně domnívat, že za rozhodující pro uložení ochranného léčení považoval soud výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Lucie Rolko, zachycený na protokolu o výslechu ze dne 24. 6. 2020, č. j. KRPU-54989/TČ-2020-040871-SM-COV (dále také jen „protokol o výslechu“), tedy v přípravném řízení. V něm znalkyně uvedla, že je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný v souvislosti s jeho závislostí na alkoholu, přičemž v této souvislosti navrhla ochranné léčení protialkoholní formou ústavní.
10. K předmětnému protokolu o výslechu znalkyně ministr uvádí, že představuje v předmětné věci jediný důkaz svědčící ve prospěch závěru o nutnosti uložení ochranného léčení. Ostatní ve věci shromážděné důkazy však podle něj tomuto závěru nepřisvědčují. Především konstatuje, že znalkyně ve svém písemném vyhotovení znaleckého posudku ze dne 12. 5. 2020 uvedla, že nenavrhuje ochranné léčení protialkoholní ani psychiatrické (k tomu viz č. l. 137 trestního spisu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Most, 1. oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPU-54989/TČ/ 2020-040871-SM-COV, dále jen „spis policejního orgánu“). Svůj závěr v následném výslechu před policejním orgánem dne 24. 6. 2020 změnila již citovaným způsobem, avšak bez jakéhokoliv odůvodnění, a to aniž by z její strany došlo k dalšímu vyšetření obviněného, jež by mohlo změnu závěru zapříčinit. Ministr proto uvádí, že se lze jen domnívat, že ke změně závěru znalkyni přiměl dotaz vyšetřovatele, jenž zněl: „Zda navrhujete ochranné léčení protialkoholní nebo psychiatrické (bez ohledu na to, zda se jedná o cizince s jazykovou bariérou či zda je pojištěný)?“ Odpověď znalkyně proto byla podle ministra formulována na základě hypotetického dotazu vyšetřovatele a nebylo ji možno považovat za přiléhavou ke konkrétnímu případu obviněného.
11. Současně ministr připomíná, že v době, kdy soud rozhodoval o uložení ochranného léčení, uběhlo od jednání, pro něž byl obviněný dříve trestně stíhán, téměř 8 měsíců. Z opisu z rejstříku trestů ani jiných dokumentů potom nevyplývalo, že by se obviněný v mezičase opětovně dostal do stavu deliria, v němž by byl nebezpečný pro okolí. Soud při veřejném zasedání ani nezjišťoval, zda obviněný pokračoval nebo pokračuje v konzumaci většího množství alkoholu, s čímž znalkyně spojovala jeho nebezpečnost. Rovněž se nezabýval rozporem mezi závěry znalkyně učiněnými v písemném vyhotovení znaleckého posudku a při výslechu před policejním orgánem. Je přesvědčen, že za tohoto stavu měla být znalkyně soudem předvolána k výslechu, aby byl rozpor v jejích závěrech odstraněn.
12. Ministr tak shrnuje, že závěr o naplnění předpokladu nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě učinil okresní soud toliko na podkladě výslechu znalkyně, jenž však byl v části návrhu na uložení ochranného léčení vzhledem k hypotetickému dotazu vyšetřovatele zcela nepřiléhavý. Zdůrazňuje, že jednání obviněného bylo ojedinělým excesem a ze shromážděného důkazního materiálu nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo jeho opakování. Nebezpečí, které existovalo v době rozhodování soudu, tak bylo podle ministra zcela neurčité a dosáhlo toliko potenciality. Za tohoto stavu podle něj nemohl soud dospět k závěru o naplnění předpokladu nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě, neboť neexistoval vysoký stupeň pravděpodobnosti, že se obviněný znovu dopustí útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Hrozící nebezpečí tudíž nebylo možno hodnotit jako konkrétní, aktuální či reálné.
13. Stran nedostatečného zjištění léčebných možností ve zdravotnickém zařízení potom ministr uvádí, že se okresní soud dopustil dalšího pochybení, když při ukládání ochranného léčení nezkoumal, zda jsou v Psychiatrické nemocnici XY (dále jen „psychiatrická nemocnice“, příp. „PN“), v níž mělo být ochranné léčení vykonáno, či v jiném obdobném zdravotnickém zařízení dány léčebné možnosti pro výkon ochranného léčení obviněným. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 12. 5. 2020, č. j. KRPU-54989-69/TČ-2020-040871-SM-COV, na č. l.
40 trestního spisu PČR vyplývá, že obviněný českému jazyku rozuměl toliko částečně, a z tohoto důvodu v trestním řízení zažádal o přítomnost tlumočníka. Nedostatek jazykových znalostí na straně obviněného potom představoval v předmětné věci zásadní skutečnost, neboť ochranné léčení protialkoholní probíhá zásadně prostřednictvím psychoterapie, při níž je znalost jazyka, v němž je terapie vedena, zcela nezbytná. Nadto nedostatečná znalost českého jazyka byla jedním z důvodů, proč znalkyně ve svém znaleckém posudku ochranné léčení u obviněného původně nenavrhovala.
Ministr odkazuje konkrétně na č. l. 137 spisu policejního orgánu a dále akcentuje, že soud se těmito skutečnostmi nezabýval a rozhodl o uložení protialkoholního ochranného léčení v ústavní formě, přičemž obviněný byl následně pro jeho výkon umístěn do PN, v níž ochranné léčení cizinců bez znalosti českého jazyka doposud neproběhlo. K tomu ministr odkazuje na výpověď MUDr. Richtara při veřejném zasedání před Krajským soudem v Ústí nad Labem na č. l. 62 trestního spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 24 Nt 47/2021 (dále jen „spis Okresního soudu v Litoměřicích“).
Protialkoholní ochranné léčení tak bylo v této PN vedeno toliko formou terapeutické komunity, jejíž základ představovala skupinová psychoterapie, pro níž byla nezbytná znalost českého jazyka na úrovni rodilého mluvčího a přítomnost tlumočníka nebylo možno s ohledem na důvěrnost terapeutického procesu připustit (viz zpráva PN ze dne 10. 12. 2020 na č. l. 42 trestního spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 5 Nt 27001/2020, dále jen „spis Okresního soudu v Mostě“).
14. Ministr poukazuje na skutečnost, že PN ve své zprávě ze dne 10. 12. 2020, tj. bezodkladně po nařízení výkonu ochranného léčení, upozornila okresní soud na nemožnost výkonu ochranného léčení v jejich zdravotnickém zařízení s ohledem na jazykovou bariéru obviněného. Soud v reakci na uvedenou zprávu sdělil PN, že napadené rozhodnutí již nabylo právní moci a ochranné léčení v ústavní formě tak musí být zahájeno. Dne 21. 4. 2021 PN ochranné léčení obviněného zahájila, přičemž dva měsíce poté podala u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na ukončení výkonu ochranného léčení z důvodu, že jeho účelu nelze dosáhnout, neboť obviněný nemá pro léčbu formou skupinové terapie dostatečné jazykové znalosti. Svůj návrh PN následně vzala zpět a u Okresního soudu v Mostě podala dne 28. 7. 2021 podnět k zahájení řízení o předání obviněného k výkonu ochranného léčení do domovského státu. Podnět k ukončení ochranného léčení podal Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 25. 8. 2021 rovněž obviněný. Návrh obviněného tento soud zamítl usnesením ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 24 Nt 47/2021, z důvodu, že účelu léčby nebylo dosud dosaženo, a tak nebylo možno jej s ohledem na znění § 99 odst. 6 tr. zákoníku ukončit. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 6 To 384/2021, tak, že předmětné usnesení Okresního soudu v Litoměřicích zrušil a nově rozhodl o propuštění obviněného z ochranného léčení. Za podstatné pro změnu závěru o nutnosti trvání ochranného léčení shledal Krajský soud v Ústí nad Labem tu skutečnost, že po vydání předmětného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích nastavila PN v případě obviněného zcela nestandardní individuální terapeutický přístup, přičemž k úspěšnosti jeho implementace přispěl i fakt, že si obviněný po dobu strávenou v PN osvojil potřebné jazykové znalosti.
15. Z uvedeného tak vyplývá, že obviněný strávil v PN rok a necelé dva měsíce, přičemž téměř polovinu této doby žádná vlastní léčba obviněného neprobíhala. K jejímu zahájení totiž došlo až na základě shora citovaného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích. Tímto usnesením tak byla PN prakticky donucena přijmout v případě obviněného zcela specifická opatření, aby bylo možno obviněného vůbec v budoucnu z ochranného léčení propustit. Psychiatrická nemocnice tak v případě obviněného zavedla individuální přístup, přestože ve svých opakovaných podáních soudům uváděla, že v tamním zdravotnickém zařízení probíhá léčba toliko formou skupinové psychoterapie.
16. Ministr tedy konstatuje, že v důsledku vadného postupu okresního soudu při rozhodování o uložení ochranného léčení bylo závažným způsobem zasaženo do práv a oprávněných zájmů obviněného. Pokud by se tento soud dostatečně zabýval léčebnými možnostmi ve spádové PN, jak bylo jeho zákonnou povinností podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku, mohl již ex ante konstatovat, že ústavní ochranné léčení nelze v PN s ohledem na jazykovou bariéru obviněného vykonat. Uložením ochranného léčení tak byly na obviněného i na PN kladeny nepřiměřené požadavky a léčba obviněného tak byla v jejich důsledku podstatným způsobem prodloužena.
17. Závěrem podané stížnosti proto ministr shrnuje, že napadeným usnesením byla porušena jak citovaná zákonná ustanovení, tak čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť obviněný byl omezen na osobní svobodě v rozporu se zákonem, a dále došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož přímým následkem vydání napadeného rozhodnutí byl nezákonný zásah do majetkové sféry obviněného, neboť nebyl v době vydání napadeného usnesení zdravotně pojištěn, načež mu výkonem ochranného léčení vznikl značný dluh na zdravotním pojištění. Podle ministra tedy došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a to konkrétně v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 96 odst. 1, odst. 2, § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 Listiny. Ministr rovněž souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
18. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k předmětné stížnosti zaslala vyjádření ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 1 NZZ 2031/2024, kdy předně zrekapitulovala obsah podané stížnosti ministra spravedlnosti a následně konstatovala, že se s podanou stížností a v ní obsaženou argumentací v zásadě, až na drobné odchylky, ztotožňuje.
19. K ministrem uplatněné argumentaci státní zástupkyně doplňuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě bylo obviněnému uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv jeho trestní stíhání bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Připomíná proto, že v takovém případě mu mohlo být ochranné léčení uloženo toliko podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Současně poukazuje na to, že usnesení, jímž bylo ochranné léčení uloženo, neobsahuje odůvodnění, protože se státní zástupkyně i obviněný vzdali práva stížnosti a souhlasili s vyhotovením zjednodušeného usnesení bez odůvodnění.
Dále uvádí, že nelze přehlédnout, že i obhájce se připojil k návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení v dané formě. S ohledem na podobu usnesení není podle ní zřejmé, jaké úvahy vedly okresní soud k závěru, že je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný a že v jeho případě není dostačující uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Takové úvahy potom podle ní nevyplývají ani z návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení, neboť tento návrh se opírá výlučně o návrh znalkyně, který učinila při svém výslechu policejním orgánem dne 24.
6. 2020 a kterým zcela změnila svůj předchozí závěr, k němuž dospěla v rámci jí zpracovaného znaleckého posudku ze dne 28. 5. 2020. Znalkyně přitom obviněného vyslechla pouze jednou, a to dne 21. 4. 2020. Z dokazování provedeného v průběhu veřejného zasedání přitom nevyplývá, že by bylo možno učinit závěr o reálném, konkrétním a aktuálně hrozícím nebezpečí, že obviněný opětovně spáchá útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, jak je vyžadováno judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73). Ve shodě s ministrem pak uvádí, že nebyly ani vysvětleny zásadní rozpory mezi rozdílnými závěry znalkyně. Zároveň konstatuje, že okresní soud zjevně neposuzoval stav obviněného v době rozhodování, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1127/2015. Stejně tak podle ní z provedeného dokazování nevyplývá, co vedlo okresní soud k závěru, že v případě obviněného nebude postačovat ambulantní ochranné léčení. Je proto toho názoru, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného v § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř., v § 96 odst. 1, § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v čl. 8 odst. 2 Listiny. S ohledem na to, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o uložení ochranného léčení, není podle názoru státní zástupkyně namístě konstatovat i porušení § 96 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, je podle státní zástupkyně evidentní, že okresní soud skutečně nijak neřešil, jakým způsobem může být ve spádovaném či jiném zdravotnickém zařízení prováděna protialkoholní léčba osoby s jazykovou bariérou, a že nehodnotil, zda by s ohledem na takové možnosti nebyla vhodnější ambulantní léčba, tedy pokud by vůbec byly splněny předpoklady pro uložení ochranného léčení. S ohledem na to, že v posuzované věci nebyly vůbec splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, je podle státní zástupkyně nadbytečné konstatovat i porušení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, neboť jeho aplikace by byla až důsledkem porušení jiných zákonných ustanovení. I pokud by však podmínky pro uložení ochranného léčení splněny byly a bylo by i s ohledem na okolnosti případu namístě uložit jej ústavní formou, nemůžou být podle státní zástupkyně jazyková bariéra či absence zdravotního pojištění důvodem pro rezignaci na uložení ochranného léčení v ústavní formě, jak lze nabýt dojmu z obsahu podané stížnosti. K tomu v podrobnostech odkazuje na odbornou literaturu a uvádí, že existence jazykové bariéry by pouze znamenala, že je nezbytné, aby se soud před uložením ochranného léčení zabýval tím, jakým způsobem lze pachatele činu jinak trestného léčit či na něj působit i přes existující bariéru. Státní zástupkyně stejně tak nepovažuje za případné tvrzení, že zdravotnické zařízení bylo v případě obviněného zásadně donuceno přijmout zcela specifická opatření. V tomto směru odkazuje na § 84 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého může poskytovatel odmítnout pacienta, pokud by došlo k překročení únosného pracovního zatížení, když při úvaze o překročení únosného pracovního zatížení nemohou hrát roli náklady vynaložené na léčbu.
21. Pro úplnost potom k absenci zdravotního pojištění obviněného uvádí, že ta v obecné rovině rovněž nemůže být důvodem nenařízení ochranného léčení, jsou-li pro jeho uložení splněny zákonem stanovené podmínky. Podrobně se pak věnuje způsobu úhrady vzniklých nákladů. Jelikož by tedy v posuzované věci byl zásah do majetkových práv dotyčného až následkem nezákonného uložení ochranného léčení, není namístě v této souvislosti konstatovat porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
22. Státní zástupkyně své vyjádření uzavírá tím, že navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v § 96 odst. 1, § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále navrhuje, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a zrušil také další rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhlasí rovněž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
23. Obhájce obviněného se k podané stížnosti vyjádřil tak, že se s ní zcela ztotožňuje. Zároveň souhlasil s rozhodnutím o podané stížnosti v neveřejném zasedání.
24. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
25. Nejvyšší soud se nejprve zabýval relevantní právní úpravou.
26. Obecně je třeba uvést, že účelem institutu ochranných opatření, mezi která patří ochranné léčení, je tedy náležitá právní reakce (zpravidla preventivní povahy) na čin jinak trestný, spáchaný v důsledku duševní poruchy. Ideálním cílem je pak, stručně řečeno, vyléčení této poruchy či zvládnutí jejích projevů na míru společensky bezpečnou. Ochranné léčení je i podle Ústavního soudu prostředkem k tomuto účelu zásadně vhodným, tedy způsobilým k jeho dosažení (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16). Z povahy ochranného léčení vyplývá, že jeho účelem je především ochrana společnosti a případně též samotných osob, jimž je opatření ukládáno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 159/21). Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (k tomu také blíže viz ŠÁMAL, P., ŠKVAIN, P. § 99 [Ochranné léčení]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495, marg. č. 1.).
27. Lze tedy uzavřít, že ochranné léčení představuje v obecné rovině jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musejí být vykládána restriktivně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3801/19). K této problematice lze odkázat taktéž na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2377/23, nebo na jeho usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 470/23.
28. Podle § 26 tr. zákoníku, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. V takovém případě hovoříme o spáchání činu jinak trestného, nikoliv trestného činu ve smyslu § 13 tr. zákoníku. Pachateli činu jinak trestného pak nelze uložit trest, nýbrž ochranné opatření. Mezi ochranné opatření podle § 98 odst. 1 tr. zákoníku patří i ochranné léčení.
29. Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není- li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
30. Dále podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.
31. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, které upravuje obligatorní ukládání ochranného léčení, soud obligatorně uloží ochranné léčení ve třech případech – za situace uvedené v § 40 odst. 2 tr. zákoníku (zmenšená příčetnost), v § 47 odst. 1 tr. zákoníku (upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení), nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Stav nepříčetnosti musí být dán v době činu. Při rozhodování o (obligatorním) uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku za situace, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je vždy soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. R 24/1992-I.). Jinak vyjádřeno, podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení nepříčetnému pachateli činu jinak trestného za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že: a) se stal skutek, b) tento skutek má jinak znaky trestného činu, c) obviněný je pachatelem tohoto skutku, d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný (TR NS 72/2011-T). Předmětné podmínky musí být splněny kumulativně.
32. Naopak podle § 99 odst. 2 tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení fakultativně, tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný – písm. a), nebo pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním – písm. b). Je zapotřebí akcentovat, že toto ustanovení, byť zde duševní porucha nemusí vést ani ke zmenšené příčetnosti, je pak subsidiární k obligatornímu uložení ochranného léčení, neboť soud zároveň ukládá trest. Současně ovšem podle písm. b) tohoto ustanovení soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
33. Nadto ochranné léčení uložené podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. Tato možnost se týká jak ústavního, tak ambulantního ochranného léčení. Je však potřeba zdůraznit, že se tento důvod ukončení ochranného léčení vztahuje k tzv. fakultativnímu ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy nikoliv obligatornímu uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku či fakultativnímu uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
34. Ukládá-li soud ochranné léčení, musí ve smyslu § 99 odst. 4 tr. zákoníku vždy rozhodnout rovněž o způsobu jeho výkonu, tj. zda se vykoná ve zdravotnickém (léčebném) zařízení, nebo ambulantně ve zdravotnickém zařízení poskytujícím příslušnou ambulantní péči (srov. R 30/1972). Způsob výkonu stanoví soud ve výroku rozhodnutí, přičemž přihlédne k povaze nemoci a léčebným možnostem. V tomto směru se soud bude opírat především o znalecký posudek o duševním stavu obviněného, ale jeho závěry musí vždy podrobit kritickému přezkoumání tak, aby byla naplněna litera zákona (srov. též ÚS 58/2017-n.).
35. Je zároveň zapotřebí připomenout, že s ohledem na princip proporcionality zásahu a zásadu přiměřenosti má vždy přednost uložení ambulantního ochranného léčení před ústavním, a proto je třeba dokazováním pečlivě ověřit a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnit, proč je případně nutno uložit ochranné léčení v ústavní formě, a naopak nepostačuje uložení prostředku mírnějšího – tzn. ambulantního ochranného léčení (k tomu srov. ÚS 166/2004-n., ÚS 35/2011-n., ÚS 58/2017-n. i R 73/2013).
36. Z hlediska aplikovaných procesních předpisů je nutno připomenout, že podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v trestním řádu i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je potom povinen dokazovat vinu obžalovaného. To však nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. pak orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
37. V obecné rovině je nutno připomenout také znění ministrem citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo také nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
38. Nejvyšší soud zároveň považuje ještě za nezbytné připomenout některá další obecná východiska a judikatorní závěry týkající se problematiky ochranných opatření. Jak konstatoval již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tz 58/2014, ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně nemocnými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.
39. Při posuzování toho, zda závažnost zásahu do základních práv a svobod způsobená aplikovaným ochranným opatřením tedy i ochranným léčením, je přiměřená, je nutno vycházet z těchto hledisek: povahy a závažnosti pachatelem spáchaného činu (nebo činu jinak trestného), nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, osoby pachatele a jeho poměrů. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Přípustnost určitého ochranného opatření tedy nesmí být hodnocena podle vztahu ke každému z uvedených hledisek odděleně, nýbrž musí být k těmto hlediskům přihlédnuto v jejich souhrnu. Při celkovém hodnocení všech v úvahu přicházejících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence. Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné. V takovém případě je však nezbytné provést zvlášť pečlivou prognózu stran budoucího nebezpečí hrozícího od pachatele zájmům chráněným trestním zákonem. Při hodnocení nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, je nutno vzít v úvahu, jak velká je pravděpodobnost, že se pachatel dopustí dalších trestných činů a v jakém časovém horizontu (k tomu blíže viz ŠÁMAL, P., VANDUCHOVÁ, M., ŠKVAIN, P. § 96 [Zásada přiměřenosti]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1479, marg. č. 3.).
40. Z hlediska proporcionality zásahu do života obviněného je také zapotřebí připomenout znění § 96 odst. 2 tr. zákoníku, který se vztahuje nejen na ukládání ochranných opatření, ale i na jejich výkon. Výkonem ochranných opatření je nutno rozumět jak podmínky, za nichž se ochranné opatření vykonává, tak dobu trvání ochranných opatření a možnosti jeho kontroly. U ochranného léčení jakožto závažného zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, musí soudy, jak již bylo shora naznačeno, s ohledem na princip proporcionality zásahu a zásadu přiměřenosti, provedením potřebného dokazování pečlivě ověřit a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnit, proč je nutno ho uložit ústavním způsobem výkonu a že nepostačuje uložení prostředku mírnějšího (ambulantního ochranného léčení). Přestože je intenzita ochranného léčení v prvé řadě určována potřebou léčby či zneškodnění pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného, a nikoliv povahou a závažností trestného činu (společenskou škodlivostí), nelze na druhé straně pominout hrozbu nebezpečí pro společnost ze strany takového pachatele, která v podstatě takový zásah do jeho základních práv opravňuje či ospravedlňuje, a proto musí existovat určitá proporcionalita mezi těmito dvěma zájmy. Proto čím vyšší je nebezpečí ze strany pachatele trestného činu či činu jinak trestného, tím více je možno omezit uložením ochranného léčení jeho svobodu. Z toho pak vyplývá, že pokud např. nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě, že by šlo o trestný čin trestně odpovědného pachatele, přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je možno uvažovat o ústavním ochranném léčení. Naproti tomu při spáchání činu jinak trestného méně závažného, kde by u trestně odpovědného pachatele s ohledem na konkrétní okolnosti případu přicházelo v úvahu uložení některého alternativního trestu, bude třeba uvažovat především o ambulantním způsobu výkonu ochranného léčení a uložení ochranného léčení ústavního bude přicházet v úvahu jen výjimečně; navíc jeho uložení bude muset soud náležitě odůvodnit konkrétními skutkovými okolnostmi (viz ÚS 166/2004-n., ÚS 35/2011-n. a ÚS 58/2017-n.; dále viz R 73/2013 a také ŠÁMAL, P., VANDUCHOVÁ, M., ŠKVAIN, P. § 96 [Zásada přiměřenosti]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1481, marg. č. 7.).
41. Ostatně i z ustanovení § 38 odst. 1 a § 96 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné právě zmiňované „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li však toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě (R 73/2013).
42. Jak je tedy patrné ze shora uvedeného, pouhé spáchání činu jinak trestného osobou ve stavu nepříčetnosti k uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku nestačí. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno totiž vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popř. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1526/2010). Pobyt takové osoby tedy vždy musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy. Pokud však nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit. Nestačí ani to, pokud hrozí nebezpečnost pachatele v budoucnu, a proto plyne-li ze znaleckého posudku, že se teprve někdy v budoucnosti rozvine proces, který dále poškodí psychické funkce pachatele tak, že se jeho pobyt na svobodě stane nebezpečným, není ani tehdy splněna podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku [srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 9 To 202/98 (R 5/2000)].
43. Splnění podmínek pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku je tedy třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný. Jak již bylo konstatováno, nestačí, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 11. 1978, sp. zn. 7 Tz 49/78, R 23/1979). Zde je namístě dodat, že samo doporučení znalce (lékaře), zda je, či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68 (R 59/1968).
44. Z hlediska nyní posuzované věci je tedy namístě s ohledem na shora citované závěry konstatovat, že Okresní soud v Mostě při ukládání ochranného léčení předně nepostupoval v intencích zákona, pokud ochranné léčení uložil podle ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno shora, trestní stíhání obviněného bylo zastaveno v přípravném řízení podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, když podle znalkyně měl být jeho pobyt na svobodě nebezpečný.
Byly tak, přinejmenším potenciálně, splněny podmínky pro obligatorní uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, zda pachatel v době činu trpěl duševní chorobou, která mohla vyvolat stav, ve kterém pachatel spáchá trestný čin, jak má na mysli § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, není již za daného zjištěného stavu podstatná. Citované ustanovení je totiž k § 99 odst. 1 tr. zákoníku subsidiární (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 3 Tz 1/2015).
Klíčové proto bylo, že znaleckým posudkem bylo zjištěno, že se obviněný dopustil z důvodu nepříčetnosti činu jinak trestného. K tomuto závěru dospěla státní zástupkyně v usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného (viz usnesení ze dne 19. 8. 2020 na č. l. 210 až 213 spisu policejního orgánu, především pak body 9. až 12. tohoto usnesení). Jinak vyjádřeno, pakliže jsou splněny podmínky pro obligatorní uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, upřednostní se toto ustanovení na úkor § 99 odst. 2 tr.
zákoníku (fakultativní ukládání ochranného léčení).
45. Zákonná právní úprava totiž stanoví, že obecné soudy uloží ochranné léčení osobě, která pro nepříčetnost není trestně odpovědná, jejíž pobyt na svobodě je nebezpečný a která se dopustila činu jinak trestného (§ 99 odst. 1 tr. zákoníku). Proto lze ministru přisvědčit v tom, že soud uložil obviněnému ochranné léčení podle nesprávného ustanovení trestního zákoníku. Je tomu tak proto, že za situace, kdy bylo trestní stíhání obviněného pravomocně zastaveno, a to z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nemohl soud uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku, neboť obviněný nebyl pachatelem trestného činu a ani jej nespáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Naopak bylo obviněnému potenciálně možno uložit ochranné léčení toliko podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku jakožto pachateli činu jinak trestného. Lze se rovněž ztotožnit s tím, že z napadeného usnesení nelze zjistit, na základě jakých skutečností a jakými úvahami se soud řídil při ukládání ochranného léčení. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění, neboť státní zástupce, obviněný a jeho obhájce se vzdali po jeho vyhlášení práva stížnosti a prohlásili, že netrvají na písemném vyhotovení.
Proto postupoval okresní soud podle § 136 odst. 3 tr. ř. Za naznačené situace bylo nutno vycházet z předloženého spisového materiálu, zejména protokolu o veřejném zasedání, v jehož rámci bylo o podaném návrhu na uložení ochranného léčení rozhodováno. S ohledem na ve věci provedené důkazy, se lze důvodně domnívat, že za rozhodující pro uložení ochranného léčení považoval soud výslech znalkyně MUDr. Rolko, zachycený na protokolu o výslechu ze dne 24. 6. 2020 (viz protokol na č. l. 140 až 142 spisu policejního orgánu) realizovaný v rámci přípravného řízení, když u veřejného zasedání znalkyni osobně nevyslechnul.
Z tohoto citovaného protokolu je zřejmé, že při výslechu v přípravném řízení znalkyně uvedla, že je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný v souvislosti s jeho závislostí na alkoholu, přičemž v této souvislosti navrhla ochranné léčení protialkoholní formou ústavní. Zde je třeba ovšem podotknout, že znalkyně původně v rámci písemného vyhotovení znaleckého posudku nenavrhovala uložit ochranné léčení obviněnému v ústavní formě, když i v tomto ovšem uvedla, že pobyt obviněného na svobodě je do určité míry pro společnost nebezpečný s ohledem na jeho závislost na alkoholu (viz zejména č. l.
133 spisu policejního orgánu), když ovšem nenavrhovala uložení žádného ochranného léčení.
46. Jak však již bylo uvedeno, otázku nebezpečnosti pachatele činu jinak trestného je třeba posoudit na základě zjištění o chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Samotné doporučení znalců, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, však není dostatečným podkladem pro rozhodnutí o této otázce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02). Jestliže tedy soud rozhodoval o uložení ochranného léčení, bylo zapotřebí, aby otázku nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě vyhodnotil na podkladě uceleného řetězce důkazů, a nikoliv snad na podkladě jistým způsobem izolovaného, nadto hypotetického, vyjádření znalkyně v rámci výslechu policejním orgánem. Navíc za situace, že toto vyjádření znalkyně před policejním orgánem bylo v rozporu se závěry obsaženými v písemném vyhotovení znaleckého posudku a z tohoto vyjádření znalkyně nebylo ani zřejmé, na základě jakých nových poznatků a skutečností změnila svůj postoj k uložení ochranného léčení.
47. Není tedy zřejmé, na základě jakých poznatků dospěl soud k závěru, že je dána vysoká pravděpodobnost, že obviněný spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, jak vyžaduje pro uložení ochranného léčení mimo jiné i judikatura. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že nejenže vyjádření znalkyně z přípravného řízení bylo v rozporu s jejím původním závěrem stran uložení ochranného léčení a tento rozpor nebyl nijak v rámci tohoto vyjádření znalkyně v přípravném řízení objasněn, ale nakonec i s vyjádřením znalkyně ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz vyjádření ze dne 12. 1. 2022 na č. l. 47 spisu Okresního soudu v Litoměřicích), kde znalkyně uvedla, že její vyjádření ze dne 24. 6. 2020 stran uložení ochranného léčení v ústavní formě bylo reakcí na podmíněný a hypotetický dotaz policejního orgánu, kdy odpověděla pouze hypoteticky, že by ochranné léčení přicházelo u obviněného v úvahu. Jednalo se však o odpověď bez vazby na faktické okolnosti případu a specifika osobnosti obviněného.
48. Lze mít za to, že tímto postupem okresní soud nedostál své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, nezjistil rozhodné skutkové okolnosti, které by svědčily ve prospěch závěru o nezbytnosti uložení ochranného léčení obviněnému vůbec, natožpak v ústavní formě. Naopak, z předloženého spisového materiálu vyplývá, že svůj závěr patrně opřel pouze o hypotetické vyjádření znalkyně v rámci výslechu u policejního orgánu dne 24.
6. 2020, kteréžto však hodnotil zcela zjevně izolovaně, a nikoliv v rámci uceleného řetězce důkazů, které by jednoznačně, potažmo nade vši pochybnost, jak si žádá § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., svědčily o nezbytnosti uložení natolik závažného opatření, jakým je ústavní ochranné léčení. Zároveň soud zjevně neposuzoval stav obviněného v době rozhodování, tj. přibližně osm měsíců po spáchání činu jinak trestného obviněným (25. 3. 2020), ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1127/2015.
K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud po prostudování celého spisového materiálu v dané věci – tzn. spisu policejního orgánu, spisu Okresního soudu v Mostě a spisu Okresního soudu v Litoměřicích. Žádný z těchto citovaných spisů totiž neobsahuje – vyjma již uvedeného znaleckého posudku znalkyně MUDr. Rolko a jejího výslechu – žádnou informaci, která by nasvědčovala tomu, že stav obviněného v době rozhodování okresního soudu vyžaduje uložení ochranného léčení a že soud disponoval dostatečnými podklady pro uložení ochranného léčení.
V tomto směru je třeba uvést, že z opisu z rejstříku trestů vyplynulo, že se obviněný nejen v minulosti, ale ani v mezičase od spáchání činu jinak trestného v této věci a rozhodování soudu o uložení ochranného léčení žádné další trestné činnosti nedopustil. Proto je potřeba znovu zdůraznit, že ani samotné zastavení trestního stíhání státní zástupkyní nezbavuje soud povinnosti postupovat v intencích § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze tedy shrnout, že Okresní soud v Mostě zejména nedostatečně hodnotil nebezpečnost obviněného z hlediska shora citovaných kritérií, kterážto je nezbytná, aby bylo dosaženo proporcionality zásahu v podobě uložení ochranného léčení, nadto v ústavní formě.
Nejvyšší soud proto shledal, že v posuzovaném případě byl porušen zákon rovněž v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 7 Tz 21/2011).
49. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že v dané věci nebylo okresním soudem adekvátním způsobem vůbec objasněno, zda byly splněny zákonné podmínky jednak pro samotné uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc ani nebylo řádně objasněno, v jaké formě mělo být ochranné léčení uloženo, tedy zda v ambulantní, či ústavní formě, pokud by bylo skutečně namístě uložení ochranného léčení. Dále bylo ochranné léčení obviněnému, coby pachateli činu jinak trestného (k tomu viz již citované usnesení OSZ Most o zastavení trestního stíhání), uloženo podle nesprávného ustanovení – tj. na základě § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, jak by bylo potenciálně namístě, když se obviněný podle skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení měl dopustit činu jinak trestného, přičemž trestní stíhání byla zastaveno z důvodu jeho nepříčetnosti v době spáchání jinak protiprávního jednání. Takovým postupem okresní soud porušil ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i v konečném důsledku tímto svým postupem zasáhl do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny.
50. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že ochranné léčení nepředstavuje trest, ukládaný často s prvkem jisté odplaty či vyvážení újmy oběti a pachatele, a újma jím působená není na rozdíl od trestů jejich zamýšlenou složkou, nýbrž jen nevyhnutelným účinkem (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 495-496). Ústavní soud nadto dospěl k závěru, že i ambulantní ochranné léčení zasahuje do ústavně zaručeného práva na zachování tělesné a duševní integrity ve smyslu čl. 7 Listiny, spočívajícího v nepřípustnosti jakýchkoli nedobrovolných zásahů do tělesné schránky člověka a jeho vědomí. Tím spíše potom do tohoto ústavně zaručeného práva zasahuje ochranné léčení ústavní formou, jako tomu bylo i v případě obviněného D. B. Jak již však bylo shora uvedeno, ochranné léčení lze ukládat toliko při splnění všech podmínek, k čemuž však v posuzované věci očividně nedošlo, když (přinejmenším některé) podmínky pro obligatorní uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 1 tr. zákoníku nebyly soudem adekvátně zkoumány a vyhodnoceny.
51. Jako obiter dictum potom Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o ministrem tvrzené porušení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, lze přisvědčit státní zástupkyni, podle níž je evidentní, že okresní soud skutečně nijak neřešil, jakým způsobem může být ve spádovaném či jiném zdravotnickém zařízení prováděna protialkoholní léčba osoby s jazykovou bariérou, a že nehodnotil, zda by s ohledem na takové možnosti nebyla vhodnější ambulantní léčba, ovšem pokud by vůbec byly splněny předpoklady pro uložení ochranného léčení. Lze ovšem konstatovat, že s ohledem na to, že v posuzované věci nebylo vůbec řádně objasněno, zda byly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, je nadbytečné konstatovat i porušení § 99 odst. 4 tr. zákoníku, neboť jeho aplikace byla až důsledkem porušení jiných zákonných ustanovení. Nejvyšší soud však dodává, že i kdyby podmínky pro uložení ochranného léčení splněny v posuzovaném případě byly a bylo by i s ohledem na okolnosti případu namístě uložit jej ústavní formou, nemůžou být jazyková bariéra či absence zdravotního pojištění samy o sobě důvodem pro rezignaci na uložení ochranného léčení. Rozhodující je naplnění účelu ochranného léčení.
52. Na okraj k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Nejvyšší soud uvádí, že neshledal porušení zákona i v tomto ustanovení (článku), neboť případný zásah do majetkových práv obviněného byl až následkem nezákonného uložení ochranného léčení, a proto není namístě v této souvislosti konstatovat porušení i tohoto článku Listiny. Pouze jako obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že náklady související s výkonem ochranného léčení u osob, které nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění v České republice, hradí stát z kapitoly státního rozpočtu Ministerstva zdravotnictví (srov. § 89 zákona o specifických zdravotních službách).
53. Nejvyšší soud proto sumarizuje, že po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle § 267 odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, a vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 11. 2020, č. j. 5 Nt 27001/2020-26, byl porušen zákon v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 96 odst. 1, § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v neprospěch obviněného D. B.
54. Vzhledem k tomu, že zrušením vadného rozhodnutí Okresního soudu v Mostě, potažmo vadného výroku, bylo dosaženo žádoucího právního stavu, Nejvyšší soud se omezil na pouhé zrušení tohoto a na něj obsahově navazujících rozhodnutí, neboť ve věci není třeba učinit žádné nové rozhodnutí. Je tomu tak proto, že návrh státní zástupkyně na uložení ochranného léčení se stal bezpředmětným vzhledem ke shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 6 To 384/2021.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu