4 Tz 40/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13.
května 2008 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a
JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného F. G., proti pravomocnému usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv
42/1992, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t
a k t o :
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/1992, b y l p o r u š e n z á
k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v
neprospěch obviněného F. G.
Napadené usnesení s e z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
zejména se zrušuje usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne
1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/1992.
Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn.
T 5/1954, v právní moci dne 22. 1. 1954, byl obviněný F. G. uznán vinným
trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 písm. b)
tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 10. 1953
nenastoupil řádně, jak byl povinen, vojenskou základní službu a neučinil tak
ani do 24 hodin po stanoveném termínu, ačkoli mu byl řádně doručen povolávací
rozkaz a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení S.
J., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a
podle § 43 tr. zák. č. 86/1950 Sb. byla vyslovena v jeho případě ztráta
čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zák. č.
86/1950 Sb. v trvání 3 roků.
Následně obviněný F. G. požádal dne 4. 6. 1992 o rehabilitaci podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp.
zn. 1 Rtv 42/1992, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného F. G. na soudní
rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
zákona č. 47/1991 Sb., tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v
Brně ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 5/1954, byl podle § 14 odst. 1 písm. f)
zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona
č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 9. 1992.
Poté Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl podle § 231 odst. 1 tr. ř. a § 11
odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesením ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/1992,
tak, že obviněný F. G. byl účasten amnestie prezidenta republiky z 9. 5. 1960 a
podle čl. V z důvodu části II článku III této amnestie bylo zastaveno trestní
stíhání F. G. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby
v branné moci podle § 265 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Příslušné
usnesení nabylo právní moci dne 3. 11. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992,
sp. zn. 1 Rtv 42/1992, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona
ve prospěch obviněného F. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1
odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k
ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. a v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že
bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při projednávání žádosti obviněného F. G.
o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož
smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch,
kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného
usnesení a z dalších navazujících rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového
soudu v Brně je patrné, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské
přesvědčení obviněného F. G., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v
době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes
obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto
svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat.
Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl.
18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které
nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když
motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby
nutno považovat za určující. Dle názoru ministra spravedlnosti bývalý Vojenský
obvodový soud v Brně pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v
platnosti výrok o vině obviněného F. G. s odůvodněním, že bývalý Nižší vojenský
soud v Brně při projednávání předmětné trestní věci provedl dokazování v
potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, proto jeho postupu nelze nic
vytknout.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv
42/1992, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. G. ve vytýkaném směru,
aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další
rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona
zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů
osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku
trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe,
zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené
hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti
osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2
citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů
zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v
navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly
československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s
mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní
stíhání a trestání.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle
rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného F. G. prováděl, se však
důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se
výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze
dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 5/1954, blíže nezabýval, protože jej považoval za
správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Tato skutečnost vyplývá
z odůvodnění napadeného usnesení, kde je uvedeno, že vojenský soud zjistil, že
po skutkové a právní stránce byly závěry učiněné Nižším vojenským soudem v Brně
správné.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního
soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné
trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého
náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním
rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či
náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i
tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst.
1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného
ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu,
nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost
uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2
tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc
v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní
vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského
přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované
výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z
pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání
vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal též výrok o vině
trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 písm. b)
tr. zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v
ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného F.
G. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269
odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna
další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil usnesení bývalého
Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 10. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/1992.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť
podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno
rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České
republiky splněnou a jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v
tom, že neměl k dispozici původní trestní spis.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky
podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní
podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém
rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení
nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného F. G., neboť Nejvyšší
soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. J. P.