4 Tz 44/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. srpna
2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České
republiky v neprospěch obviněného B. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T
133/96, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. a
trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterých se
dopustil tím, že v H. Ž., okr. K. V., jako příslušník SNB útvaru s názvem J.
I/5 dne 21. 12. 1951 kolem 19.00 hod. v poli cca 100 m od vrátnice střeženého
objektu „OTK“ J. d., při výkonu strážní služby ze vzdálenosti asi 40 cm střelil
J. L., který se předtím pokusil o útěk z tohoto střeženého objektu, služební
pistolí ráže 7,65 mm do obličejové části hlavy, a to za situace, kdy J. L.,
který byl již dříve zasažen do hrudníku jednou ze střel předtím vypálených
obžalovaným, již několik okamžiků ležel na zemi a nebyl nijak schopen
pokračovat v útěku, a způsobil mu tak průstřel obličejové části hlavy se
zlomením horní čelisti a ztrátou zubů, a toto zranění si vyžádalo hospitalizaci
od 21. 12. 1951 do 4. 3. 1952 a zanechalo trvalé následky v podobě poruchy
hybnosti pravé poloviny obličeje, Hornerova syndromu vpravo a nutnosti horní
zubní protézy.
Za to byl obviněnému B. V. uložen podle § 158 odst. 2 tr.zák. za použití § 35
odst. 1 tr.zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle §
39a odst. 2 písm. b) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1
T 133/96, podal odvolání pouze obviněný B. V.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 8 To 526/97, byl
podle § 257 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových
Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96, zrušen a věc podle § 222 odst. 1
tr. ř. postoupena Krajskému soudu v Plzni, aby ji projednal jako soud prvního
stupně, s tím, že stíhaný skutek bez jakýchkoli pochybností vykazuje znaky
skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst.
1 tr. zák (event. dle § 5 odst. 1 k § 216 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., dříve
platného trestního zákona).
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000,
podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zastavil trestní stíhání obviněného B. V. pro výše popsaný skutek, neboť
trestní stíhání je promlčeno.
V odůvodnění usnesení Krajský soud v Plzni mimo jiné uvedl, že po projednání
věci v hlavním líčení dospěl k závěru, že skutek, který je předmětem tohoto
trestního řízení a který byl popsán v obžalobě Krajské státní zástupkyně v
Plzni a kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219
odst. 1 tr. zák., se stal a že jej spáchal obviněný B. V. S ohledem na rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96,
který byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného B. V.,
tedy s ohledem na jím zjištěný skutkový stav, použitou právní kvalifikaci, druh
a výměru trestu, nemohl Krajský soud v Plzni s ohledem na ustanovení § 264
odst. 2 tr. ř. jednání obviněného B. V. posoudit v duchu právní kvalifikace
uváděné krajskou státní zástupkyní, ale mohl by je kvalifikovat pouze ve shodě
s právní kvalifikací užitou v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech. V
rámci toho se však musel zabývat otázkou, zda zejména s ohledem na dobu
spáchání trestného činu nezanikla trestnost činu uplynutím promlčecí doby.
Krajský soud v Plzni v této souvislosti dospěl k závěru, že pokud bylo jednání
obviněného B. V. kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 220
odst. 1 a trestný čin porušování povinností veřejného činitele podle § 175
odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. d) zákona č. 86/1950 Sb. (popř. jako trestný
čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst.
2 písm. c) tr.zák. a jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1
tr.zák.), bylo nutno učinit závěr, že jeho trestnost zanikla podle § 65 zák. č.
86/1950 Sb. (či podle § 67 tr.zák.) uplynutím promlčecí lhůty, která činila 10
let, již dne 21.12.1961. V daném případě pak nešlo použít stavení promlčení
uvedené v ustanovení § 67 odst. 2 tr.zák., neboť do 21.12.1961 neexistovala
zákonná překážka, pro kterou by obviněný nemohl být postaven před soud. Na
stavení promlčení nelze použít ani ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle kterého se do
promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29.
prosince 1989, neboť promlčecí doba shora uvedených trestných činů proběhla
ještě před účinností tohoto zákona. K tomu Krajský soud v Plzni podotýká, že
trestnost činu je nutno posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl
spáchán, pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele příznivější.
Tuto zásadu výslovně stanoví čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a
vyjadřuje ji rovněž ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. Trestnost činu je nutno
chápat jako souhrn podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně
podmínek promlčení. Z toho vyplývá, že pokud je podle některé právní úpravy
účinné v době od spáchání trestného činu do rozhodování o něm trestný čin
pachatele již promlčen, zaniká tím jeho trestnost. Posuzovat takový trestný čin
podle pozdějšího zákona, který by případně obnovil trestnost promlčeného
trestného činu, by bylo v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity
přísnějšího zákona v neprospěch pachatele, vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů a s ohledem na § 264 odst. 2 tr. ř. proto Krajský soud v
Plzni podle § 223 odst. 1 tr.ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř. trestní
stíhání obviněného B. V. pro výše popsaný skutek zastavil, neboť shledal, že
trestní stíhání je promlčeno.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000,
podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost,
kterou však písemným prohlášením ze dne 5. 4. 2002, doručeným soudu dne 8. 4.
2002, vzala výslovně zpět. Usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Plzni
datovaným 5. 4. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, bylo zpětvzetí stížnosti podle §
144 odst. 4 tr.ř. vzato na vědomí.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn.
1 T 16/2000, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného B. V., podal
ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch
obviněného B. V. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 223 odst. 1
tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. v souvislosti s ustanovením § 5
zákona č. 198/1993 Sb.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České
republiky uvádí, že pokud jde o názor Krajského soudu v Plzni ohledně existence
zákazu reformace in peius, nelze mu samozřejmě nic vytýkat. Své rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání však Krajský soud v Plzni odůvodňuje tím, že
vzhledem k tomu, že trestný čin byl spáchán již v roce 1951, běžela promlčecí
doba do 21. 12. 1961, a to podle § 65 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.,
když právě vzhledem k existujícímu zákazu reformace in peius je nutno vyjít z
toho, že jednání obviněného B. V. v době jeho spáchání bylo nutno posoudit jako
trestné činy ublížení na zdraví podle § 220 odst. 1 a porušování povinností
veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. d) zák. č.
86/1950 Sb. K promlčení tedy podle Krajského soudu v Plzni došlo dávno před
účinností zákona č. 198/1993, podle jehož § 5 se do promlčecí doby nezapočítává
doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Trestnost činu je nutno posuzovat podle
zákona účinného v době, kdy byl spáchán; pozdějšího zákona se použije, jen
je-li to pro pachatele příznivější. Tento princip je výslovně stanoven v čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, přičemž ustanovení § 16 odst. 1
tr.zák. je jeho provedením.
Tomuto právnímu názoru však podle stížnosti pro porušení zákona přisvědčit
nelze, naopak je třeba poukázat na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č.
14/1994 Sb., kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č.
198/1993 Sb. Podle názoru Ústavního soudu je § 5 tohoto zákona specifickým
ustanovením konstatujícím, že v určitém období za určitých situací neexistovala
vůbec vůle státu postihovat určitý okruh protiprávních jednání spáchaných
určitým okruhem osob (politicky chráněné delikty); promlčecí doby tehdy ani
nemohly běžet. Toto ustanovení podle nálezu Ústavního soudu nerozšiřuje zpětně
podmínky trestnosti a není ani negací institutu promlčení – pouze konstatuje,
že běh promlčecích lhůt mohl započít teprve momentem, kdy zde byla vůle státu
protiprávní jednání postihnout, přičemž zákon za tento moment považuje
30.prosinec 1989. Rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod
Ústavní soud neshledal.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.,
že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp.
zn. 1 T 16/2000, byl porušen zákon v ustanoveních § 223 odst. 1 tr.
ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. v souvislosti s ustanovením § 5 zákona č.
198/1993 Sb., a to ve prospěch obviněného B. V.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000,
uvádí stížnost pro porušení zákona jako základní (a současně jediný) důvod, že
Krajský soud v Plzni vycházel z nesprávného právního názoru, když považoval
trestní stíhání obviněného B. V. za promlčené s odůvodněním, že trestnost činu
zanikla podle § 65 zákona č. 86/1950 Sb. (příp. podle § 67 tr. zák.) uplynutím
promlčecí lhůty již dne 21. 12. 1961, když odmítl v daném případě použít
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., podle kterého se do promlčecí
lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989
(stížnost pro porušení zákona se v této souvislosti odvolává na nález Ústavního
soudu, publikovaný pod č. 14/1994 Sb., kterým byl zamítnut návrh skupiny
poslanců na zrušení zákona č. 198/1993 Sb.).
Podle § 67 odst. 1 tr. zák. zaniká trestnost činu uplynutím promlčecí doby,
která je v tomto ustanovení odstupňována podle závažnosti trestného činu
vyjádřené výší trestu v sazbě na daný trestný čin.
Podle § 5 zákona č. 198/1993 Sb., se do promlčecí lhůty trestných činů
nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických
důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu
nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu
posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
V souvislosti s dalšími úvahami o námitkách, které jsou uvedeny ve stížnosti
pro porušení zákona, považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se nejprve k
podstatě a právním následkům institutu promlčení.
Promlčení trestního stíhání je jedním z důvodů zániku trestnosti činu, patří
mezi tzv. negativní znaky trestnosti. Při promlčení trestního stíhání zaniká
trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem.
Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně
slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak
z hlediska generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní
ovlivnění společenského vědomí mizí a nebezpečnost činu se snižuje), tak i z
hlediska prevence individuální (u pachatele, který nespáchal další trestný čin
stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která
rovněž přestala být pro společnost nebezpečnou, taktéž uložený trest by v
případě takového pachatele již zjevně nesplnil svůj účel). Zanikla-li uplynutím
doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti
za takový čin. K těmto důvodům pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které
vyplývají z těžkostí spojených s prováděním trestního řízení, zejména spočívají
v obtížích při dokazování, neboť uplynutím času se oslabuje síla důkazních
prostředků, které pozbývají spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. V
teorii trestního práva ani v soudní praxi přitom není pochyb o tom, že
promlčení je podle platného trestního zákona (stejně jako bylo podle zákona č.
86/1950 Sb.) institutem hmotněprávním, a nikoli jen pouhou procesní překážkou
nestíhatelnosti.
V souvislosti s úvahami o institutu promlčení je třeba zdůraznit, že uplynutí
zákonem stanovené promlčecí doby (v současné době uvedené v § 67 odst.1 tr.
zák.) je jedinou podmínkou zániku trestnosti činu. Ustanovení o promlčení
trestního stíhání se přitom vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou
trestných činů uvedených v § 67a tr. zák.. Okolnosti, které mají vliv na běh
promlčecí doby, jsou uvedeny v § 67 odst. 2 až 4 tr. zák.
Trestnost činu je nutno v souladu s ustáleným názorem teorie trestního práva i
soudní praxe chápat jako souhrn všech podmínek, na nichž závisí výrok o vině a
trestu, tedy včetně podmínky promlčení. Z uvedeného vyplývá, že v rámci
posuzování trestnosti činu je nezbytné také zjišťovat, zda nedošlo k zániku
této trestnosti, a to mimo jiné i z důvodu promlčení činu.
S ohledem na skutečnost, že úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří
do komplexu otázek trestní odpovědnosti, je třeba posoudit otázku, zda je
určitý trestný čin promlčen či nikoli, i z hlediska časové působnosti trestního
zákona podle zásad uvedených v § 16 odst. 1 tr. ř a v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod. Jak již bylo uvedeno, podle čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se
použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Pozdějším zákonem pro
pachatele příznivějším v uvedeném smyslu může být kterýkoli souhrn právních
norem platný kdykoli po spáchání trestného činu až do rozhodování o něm.
Přichází-li v úvahu více takových souhrnů (např. došlo k několika novelizacím
příslušných ustanovení trestního zákona nebo souvisejících právních norem),
posuzuje se trestnost vždy podle souhrnu těch právních norem, který je pro
pachatele nejvýhodnější
Uvedený zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona přitom platí bezvýjimečně,
Listina základních práv a svobod žádnou výjimku z tohoto zákazu nepřipouští. Z
toho potom vyplývá, že je-li podle zákona jednou trestný čin promlčen, jeho
dodatečné prohlášení za čin nepromlčený (resp. dodatečné nezapočítání již
proběhlé promlčecí doby) nemůže znamenat opětovný vznik promlčením zaniklé
trestní odpovědnosti, a to ani tehdy, stane-li se tak zákonem. Tak daleko
retroaktivita nepříznivějšího pozdějšího zákona jít nemůže, neboť by byla v
rozporu s výslovným zákazem zakotveným v Listině základních práv a svobod,
která je právním předpisem vyšší právní síly.
Z uvedeného dále vyplývá, že po vydání zákona, který by měl obnovit trestnost
již promlčených trestných činů, by se stejně jejich trestnost musela posuzovat
vzhledem k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod podle právních norem
účinných před nabytím účinnosti takového zákona, podle nichž trestnost zanikla.
V této souvislosti nelze přehlédnout čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem
právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického
státu, s tím, že zákaz retroaktivity nepříznivějších právních norem je
považován za součást právní jistoty, která je chápána jako atribut
demokratického právního státu.
Ze všech výše uvedených úvah a závěrů je nutno vycházet také při posuzování
ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., podle něhož se do promlčecí doby trestných
činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z
politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu
demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Je zřejmé, že citované ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. by mělo mít
retroaktivní účinky v neprospěch pachatele, protože podmínky promlčení se tímto
ustanovením se zpětnou působností zpřísnily. Při takto chápaných retroaktivních
účincích citovaného ustanovení a s přihlédnutím k hmotněprávní povaze institutu
promlčení se pak orgány činné v trestním řízení nemohou vyhnout posuzování
trestnosti činů, na něž by toto ustanovení mělo dopadat, také z hlediska časové
působnosti všech zákonů upravujících trestnost ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod a § 16 odst.1 tr.zák. Bezvýjimečný ústavní zákaz
retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele ovšem brání tomu,
aby byla „prostým“ zákonem obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti
takového zákona již promlčeny.
Retroaktivní účinky ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a z nich vyplývající
nutnost posuzovat jeho případné použití též podle čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod jsou zpochybňovány tím, že citované ustanovení je
považováno za normu nikoli konstitutivní, ale deklaratorní. Smysl tohoto
ustanovení není spatřován v zavedení nové zákonné překážky běhu promlčecích
lhůt, ale jeho předmětem má být pouze zjištění, že v určitém časovém úseku pro
určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat a z jakých příčin
(viz nález Ústavního soudu č. 14/1994 Sb., jímž byl zamítnut návrh na zrušení
zákona č. 198/1993 Sb., tento argument výslovně uvádí také stížnost pro
porušení zákona). Takový výklad ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. však
vyvolává zásadní pochybnosti.
Především je otázkou, do jaké míry může být citované ustanovení skutečně
„deklaratorní“. Předně je třeba upozornit, že dostupná česká odborná literatura
nezná dělení právních norem na konstitutivní a deklaratorní (toto dělení je
charakteristické pro individuální právní akty – akty aplikace práva). Dále je
třeba uvést, že jedním ze základních pojmových znaků každé právní normy je její
právní závaznost, která spočívá v tom, že právní norma stanoví právní
povinnost, tj. v tom, že svému adresátovi neponechává na vůli, jak se má
chovat, z množiny v dané situaci možných chování vybírá jedno (či některá) a
stanoví je jako povinná. Naopak platí, že pokud některý právní předpis
nevyjadřuje pravidlo chování právně závazně, nejde v daném případě o právní
normu. Z uvedeného vyplývá, že každá právní norma je z tohoto pohledu
„konstitutivní“, neboť zakládá právní povinnost jednat v souladu s pravidlem
chování, které je v ní obsaženo, naopak je pojmově vyloučeno, aby právní norma
pouze deklarovala existenci určitých skutečností, aniž by současně uložila
svému adresátovi povinnost tyto skutečnosti respektovat a řídit se jimi, tj.
aniž by mu založila z této normy vyplývající právní povinnost – v takovém
případě by se již nejednalo o právní normu, ale o proklamaci či doporučení,
které nemá normativní charakter.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že od dělení právních aktů na
konstitutivní a deklaratorní je třeba přísně odlišovat dělení právních norem na
kogentní a dispozitivní. Kogentní (kategorické) právní normy (typické pro právo
veřejné) jsou takové právní normy, jejichž použití na právní poměry, které
upravují, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle adresátů
právní normy, ani jiných subjektů. Dispozitivní právní normy (typické pro právo
soukromé) naopak umožňují jejich adresátům, aby projevem souhlasné vůle sami
určili obsah vzájemných oprávnění a povinností, a pro případ, že tak neučiní,
upravuje tato oprávnění a povinnosti právní norma. Není žádných pochyb, že jak
kogentní, tak i dispozitivní právní normy jsou právně závazné (ve výše uvedeném
smyslu) a ukládají svým adresátům právní povinnosti – skutečnost, že v případě
dispozitivní právní normy je tato povinnost adresátům ukládána subsidiárně, pro
případ, že si spolu nesjednají něco jiného, na tom pochopitelně vůbec nic
nemění.
Uvedené obecné poznatky o právní závaznosti jako pojmovém znaku každé právní
normy je třeba aplikovat i na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. Pokud je
citované ustanovení právně závazné, zakládá právní povinnost každého adresáta
této normy nezapočítat v případě těch trestných činů, na které toto ustanovení
dopadá (tj. v mezích předmětu jeho úpravy), do jejich promlčecí doby
dobu od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 (stejně jako např. § 67 odst. 2
písm. b) tr. zák. zakládá právní povinnost nezapočítat do promlčecí doby
trestného činu dobu, po kterou se pachatel zdržoval v cizině). V tomto smyslu
pak citované ustanovení zakládá zákonnou překážku běhu promlčecích lhůt u
předmětných trestných činů a musí být posuzováno z hlediska časové působnosti
ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 16 odst.1 tr.
zák, jak o tom bylo pojednáno výše.
Pokud by však citované ustanovení nemělo zakládat zákonnou překážku běhu
promlčecích lhůt u předmětných trestných činů, nesmělo by stanovit nezapočítání
doby od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 do promlčecí doby předmětných
trestných činů jako právní povinnost – v takovém případě by však ztratilo
charakter právní normy a právní subjekty by jím nebyly právně vázány. V takovém
případě by citované ustanovení mohlo mít morálně-politickou, nikoli však
juristickou povahu (stejně jako např. § 1 až § 4 zákona č. 198/1993 Sb., která
označil Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž za deklaratorní a uznal jejich
právní nezávaznost).
Pokud bychom připustili, že ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. může mít
deklaratorní charakter, vzniká otázka, zda tím zákonodárce (popřípadě Ústavní
soud svým výkladem) nezasahuje nepřípustným způsobem do nezávislého výkonu
soudní moci, když autoritativně konstatuje existenci skutečnosti, která má být
teprve zjišťována orgány činnými v trestním řízení v rámci individuálního
posuzování trestnosti každého činu spáchaného konkrétním pachatelem.
Další úskalí vyplývá z toho, že nemá-li mít citované ustanovení konstitutivní
účinek spočívající mimo jiné v obnovení trestnosti promlčených trestných činů,
muselo by jako ustanovení deklaratorní konstatovat existenci jiné skutečnosti
(překážky), která způsobila, že k promlčení trestných činů nedošlo. Taková
skutečnost (překážka) by musela sama o sobě – bez ohledu na ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb. – existovat již v době, kdy mělo k promlčení dojít, a
tak bránit v běhu promlčecí doby, resp. její běh stavit či přerušit (srov. § 67
odst. 2 a 3 tr. zák.). Pokud je uvedená překážka spatřována v nedostatku vůle,
snahy a ochoty státu za minulého režimu stíhat některé trestné činy, nelze ji z
citovaného ustanovení dovodit. Rovněž obecná úprava promlčení podle § 67 tr.
zák. nepokládá existenci vůle (snahy, ochoty) státu stíhat trestný čin za
podmínku nezbytnou k uplynutí promlčecí doby. Jak již bylo zdůrazněno, uplynutí
zákonem stanovené promlčecí doby je jedinou podmínkou zániku trestnosti činu.
Uvedený požadavek by tak znamenal rozšiřování podmínek trestnosti v neprospěch
pachatele – v souvislosti s takovým výkladem § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nelze
opět přehlédnout výše zmiňovaný čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle něhož výkladem
právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického
státu. K tomu lze dodat, že po pachateli trestného činu nelze rozumně
požadovat, aby nutil stát k zahájení trestního stíhání proti sobě. Naopak,
pachatel by neměl být k doznání trestného činu nucen žádným způsobem, tedy ani
hrozbou, že nepoběží promlčecí doba jím spáchaného trestného činu, jestliže
stát neprojeví vůli (snahu, ochotu) trestný čin stíhat, ať již z jakýchkoli
důvodů.
V této souvislosti je třeba uvést, že promlčení trestných činů, na něž by mělo
dopadat ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., může bránit nějaká okolnost,
kterou by bylo možno kvalifikovat jako zákonnou překážku spojenou se stavením
promlčení ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Uvedený charakter však může
mít jen překážka stanovená přímo zákonem nebo vyplývající ze zákona. Nestačí
tedy překážka založená normou nižší právní síly nebo normou, která nemá vůbec
charakter právní normy, ani překážka faktická. Za zákonnou překážku proto nelze
považovat nestíhání z důvodů politických nebo z jiných faktických důvodů. Pokud
by se tedy podařilo dovodit, že určitá zákonná úprava ve svém souhrnu nebo s
přihlédnutím ke konkrétním ustanovením vytvořila v minulosti právní stav, který
skutečně znemožnil postavení určitého pachatele před soud, nic by nebránilo
použití ustanovení § 67 odst. 2 písm. a) ani tomu, aby případně – podle doby
trvání takové zákonné překážky – nebyl považován trestný čin za promlčený. Jak
vyplývá z výše uvedeného významu promlčení pro trestnost činu a ze zásady
individuální trestní odpovědnosti, je třeba existenci zákonné překážky zkoumat
u každého pachatele zvlášť, a to ve vztahu k trestnému činu, o nějž jde. Na tom
pak nemůže nic změnit ani ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., jestliže by
mělo mít deklaratorní charakter; existence zákonné překážky způsobující stavení
promlčecí doby by musela být stejně zjišťována i za situace, kdyby zde citované
ustanovení nebylo.
Na tomto místě také Nejvyšší soud upozorňuje, že z hledisek, jež byly výše
uvedeny, je třeba posuzovat i možnost aplikace ustanovení § 67a písm. d) tr.
zák., které bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s
účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb., a které stanoví, že plynutím
promlčecí doby nezaniká trestnost trestných činů spáchaných v době od 25. února
1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody
činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se
základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému
odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo
byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z
důvodů politických, rasových či náboženských. I v případě ustanovení § 67a
písm. d) tr. zák. je třeba upozornit zejména na skutečnost, že se jedná o
ustanovení v neprospěch pachatele, kterým se zpřísňují podmínky promlčení
vymezených trestných činů, z čehož vyplývá, že i zde brání bezvýjimečný ústavní
zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele tomu, aby
byla tímto zákonným ustanovením obnovena trestnost činů, které byly ke dni jeho
účinnosti (tj. k 28. 12. 1999) již promlčeny.
V souvislosti s projednáním a rozhodnutím této věci považuje Nejvyšší soud za
potřebné vyjádřit se také k otázce závaznosti nálezu Ústavního soudu č. 14/1994
Sb. Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno vycházet ze skutečnosti, že zmíněným
nálezem Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. bylo rozhodnuto o ponechání ustanovení §
5 zákona č. 198/1993 Sb. v platnosti. Toto ustanovení je tedy součástí
našeho právního řádu, orgány činné v trestním řízení (včetně Nejvyššího soudu)
jsou povinny jeho existenci respektovat a ve svém postupu a rozhodování se s
ním vypořádat. Jejich povinností však zároveň je, aby citované ustanovení v
každém konkrétním případě náležitě vyložily a aplikovaly, přičemž musí vzít v
úvahu všechny související právní předpisy, na nichž závisí trestnost činu,
včetně předpisů ústavních, které jsou přímo použitelné (takovým je i ustanovení
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod). O tom, zda je určitý trestný
čin promlčen, či nikoli, totiž rozhoduje v souvislosti s posuzováním jeho
trestnosti orgán činný v trestním řízení, v konečném důsledku pak soud. Jiný
postup by nerespektoval ústavní zásadu vyjádřenou v ustanovení čl. 90 věta
druhá Ústavy, podle níž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ze
systematického zařazení tohoto ustanovení je zřejmé, že soudem v uvedeném
smyslu se rozumí jen obecný soud (soud zařazený do soustavy soudů podle čl. 91
odst. 1 Ústavy), který tak musí učinit nezávisle a nestranně (čl. 82 odst. 1
Ústavy) a je při tom vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Proto v těchto
intencích musí obecný soud sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech
okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen.
Při posuzování a rozhodování této otázky pak musí vycházet ze zákonných
hledisek vymezujících promlčení, jak o nich bylo výše pojednáno. Nelze se zde
zaštiťovat autoritativním výkladem Ústavního soudu, protože podle současného
právního stavu v České republice není žádný orgán zmocněn k tomu, aby podával
všeobecně závazný, autentický výklad právních norem (na rozdíl od situace
platné do konce roku 1992, kdy měl takové oprávnění v určitém rozsahu bývalý
Ústavní soud ČSFR podle čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 91/1991 Sb.). Navíc
zde nejde o výklad ústavního předpisu, k němuž je povolán především Ústavní
soud, ale o interpretaci zákonné normy. Ostatně, pokud je v této souvislosti
argumentováno závazností příslušného nálezu Ústavního soudu, sluší se
poznamenat, že v něm nebyla řešena problematika, zda konkrétní čin konkrétního
pachatele je promlčen, či nikoli.
Budeme-li výše uvedené obecné úvahy konkretizovat na postup orgánů činných v
trestním řízení, pak z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb.
je především zřejmé, že obecný soud již není oprávněn postupem podle § 224
odst. 5 tr. ř. namítat rozpor ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. s ústavními
předpisy (včetně rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod) ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a že při svém
rozhodování musí přihlížet k existenci citovaného zákonného ustanovení. Obecný
soud je však povinen i oprávněn –v uvedených intencích – interpretovat
ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nezávisle a nestranně v souvislosti s
výlučným oprávněním rozhodnout o vině trestným činem a o případném trestu (čl.
90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto může obecný
soud dospět v rámci posuzování trestnosti činu k závěru, který bude opřen o
všechny argumenty zmíněné výše, že se toto ustanovení nevztahuje na trestné
činy ke dni účinnosti zákona č. 198/1993 Sb. již promlčené. Takový závěr, pokud
je učiněn za dodržení všech pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), nekoliduje se žádným z ústavně zaručených
lidských práv a svobod; naopak důsledně respektuje zásadu zakotvenou v čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod o zákazu retroaktivity nepříznivějšího
zákona v neprospěch pachatele. Obecný soud by se naproti tomu dostal do
rozporu s touto ústavní ochranou, jestliže by svým výkladem zákonné normy
rozšířil přípustné zásahy do lidských práv a svobod (čl. 4 odst. 4 LPS) např.
tím, že by pachatele uznal vinným trestným činem, který je promlčen.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soudu v Plzni nepochybil,
pokud považoval trestní stíhání obviněného B. V. za promlčené s odůvodněním, že
trestnost činu zanikla podle § 65 zákona č. 86/1950 Sb. (příp. podle § 67 tr.
zák.) uplynutím promlčecí doby a odmítl v daném případě použít ustanovení § 5
zákona č. 198/1993 Sb. s tím, že promlčecí doba trestného činu obviněného B. V.
proběhla ještě před účinností tohoto zákona, takže užití ustanovení § 5 zákona
č. 198/1993 Sb. by znamenalo aplikaci pozdějšího zákona v neprospěch pachatele
a bylo by v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v
neprospěch pachatele vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a
svobod.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch
obviněného B. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002,
sp. zn. 1 T 16/2000, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l