4 Tz 45/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20.
září 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch
obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp.
zn. 3 To 427/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 631/2002, a podle § 268 odst. 2 a §
270 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, a v
řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §
258 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. a v ustanovení § 259 odst. 3
tr. ř. ve prospěch obviněného P. K.
Krajskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby v uvedeném rozsudku
doplnil neúplný výrok a o chybějícím výroku rozhodl.
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 6. 2005 sp.
zn. 3 T 631/2002, uznán vinným čtyřnásobným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. pod body 1, 2, 4, 6 rozsudku, trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod body 3, 7 rozsudku a trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 5 rozsudku. Těchto
trestných činů se obviněný dopustil tím, že:
1) V R. dne 6. 6. 1994 jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K.
spol. s r. o., prostřednictvím zaměstnanců spol. objednal a dne 7. 6. 1994
odebral od společnosti O. R. S., a. s. formou bezhotovostního prodeje na
základě faktury vystavené dne 8. 6. 1994 na částku 206 456,- Kč a splatné dne
29. 6. 1994 zboží s tím, že je v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že tak
neučiní, nezaplatil je ani v pozdější době a způsobil tak společnosti O. R. S.
a. s. škodu ve výši shora uvedené.
2) Tamtéž dne 24. 7. 1995 jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K.
spol. s r. o., objednal a dne 9. 8. 1995 odebral od spol. S. s. r. o. formou
bezhotovostního prodeje na základě faktury na částku 31 865,70 Kč splatné dne
9. 9. 1995 zboží s tím, že je v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že s
ohledem na další dluhy společnosti tak neučiní, fakturu nezaplatil ani v
pozdější době a způsobil tak společnosti S. H. M. s. r. o. škodu ve výši shora
uvedené.
3)
a) V H. dne 17. 1. 1996 jako jednatel spol. D. P. K. spol. s r. o. uzavřel se
spol. I., s. r. o. nájemní smlouvu o pronájmu nebytových prostor k maloobchodní
činnosti v obchodním domě I. v H. s tím, že bude řádně podle smlouvy hradit
nájemné a poskytované služby, přitom věděl, že vzhledem k finanční situaci
společnosti D. P. K. s. r. o. nebude moci svým závazkům dostát, za nájem a
poskytované služby řádně neplatil a způsobil tak společnosti I. s. r. o. škodu
ve výši 625 102,- Kč.
b) V R. jako jednatel a jediný společník spol. D. P. K. spol. s r. o.,
objednal ve dnech 12. 3. 1996 a 30. 3. 1996 od společnosti J. V. J. L. a
odebral formou bezhotovostního prodeje na základě faktur splatných v době od
16. 4. 1996 do 16. 8. 1996 zboží v celkové ceně 1 198 421,40 Kč, přestože
věděl, že faktury neuhradí, zaplatil pouze částku 360 000,- Kč, dne 6. 9. 1996
se zavázal podpisem dohody o krytí pohledávek a směnky k uhrazení dluhu do 6.
12. 1996 a požadoval další dodávku zboží, které odebral formou bezhotovostního
prodeje na základě faktur vystavených na celkovou částku 804 577,- Kč splatných
od 30. 9. do 6. 12. 1996, přitom věděl, že s hledem na finanční situaci dluh
podle dohody ani faktury v době splatnosti nesplatí a způsobil tak firmě J. V.
J. L. škodu ve výši 1 642 998,- Kč.
c) Tamtéž v období od 21. 5. 1996 do 18. 12. 1996 jako jednatel a společník
obchodní společnosti D. P. K. s. r. o. na základě objednávky odebral od spol.
H. T. Z. s. r. o. formou bezhotovostního prodeje na základě faktur splatných v
době od 21. 6. 1996 do 2. 1. 1997 zboží v celkové ceně 893 328,- Kč, ač věděl,
že s ohledem na jiné dluhy společnosti v době splatnosti faktur a směnek, které
se zavázal na úhradu faktur zaplatit, ani později za zboží nezaplatí a způsobil
tak společnosti H. T. Z. spol. s. r. o. škodu ve výši shora uvedené.
d) V R. v době od 7. 6. 1996 do 23. 7. 1996 jako jediný společník a jednatel
spol. D. P. K. spol. s. r. o., prostřednictvím zaměstnanců společnosti objednal
a odebral od společnosti T. Z. spol. s r. o. formou bezhotovostního prodeje na
základě faktury vystavené dne 7. 6. 1996 na částku 92 037,60 Kč a splatné dne
7. 7. 1996, faktur vystavených dne 11. 7. 1996 na částky 116 934,- Kč, 27
446,90 Kč, 16 307,10 Kč, 4 146 Kč a splatných dne 10. 8. 1996 a 25. 8. 1996,
faktury vystavené dne 12. 7. 1996 na částku 385,80 Kč a splatné dne 26. 8.
1996 a faktury ze dne 23. 7. 1996 na částku 672,80 Kč a splatné dne 22. 8. 1996
zboží s tím, že faktury v době splatnosti uhradí, přitom věděl, že s ohledem na
jiné dluhy společnosti faktury nezaplatí, neuhradil je ani v pozdější době a
způsobil tak společnosti T. Z. spol. s. r. o. škodu ve výši 257 930,30 Kč.
4)
a) V R. jako jednatel obchodní společnosti D. P. K. s. r. o., prostřednictvím
zaměstnanců objednal a v době od 28. 5. 1997 do 17. 6. 1997 odebral od
společnosti V. s. r. o. víno v celkové hodnotě celkem 444 571,- Kč, a to na
základě faktur ze dne 30. 5. 1997 splatné dne 15. 6. 1997, ze dne 10. 6. 1997
splatné dne 15. 6. 1997 a faktury ze dne 9. 6. 1997 a splatné dne 29. 6. 1997,
i když věděl, že společnost nemá na úhradu faktur dostatek peněžitých
prostředků, první dvě faktury uhradil pouze zčásti, na úhradu třetí faktury
nezaplatil žádnou částku a způsobil tak společnosti V. s. r. o. škodu ve výši
nejméně 124 548,- Kč.
b) Tamtéž ve dnech 2. 6. 1997 a 11. 9. 1997 podle kupní smlouvy ze dne 2. 6.
1997, kterou uzavřel jako jednatel společnosti D. M. spol. s r. o. na základě
objednávky ze dne 25. 5. 1997 a z blíže nezjištěného dne na počátku září 1997
odebral od společnosti Č. V. spol. s. r. o. formou bezhotovostního prodeje
zboží s tím, že fakturu vystavenou dne 2. 6. 1997 na částku 98 736,30 Kč na
splatnou dne 2. 7. 1997 a fakturu vystavenou dne 11. 1. 1997 na částku 122
100,65 Kč a splatnou dne 11. 10. 1997 v době splatnosti uhradí, dodavatele
zboží ujišťoval o své solventnosti, přitom si byl plně vědom toho, že vzhledem
k finanční situaci společnosti faktury neuhradí, za zboží nezaplatil ani
později a způsobil tak společnosti Č. V. spol. s r. o. škodu ve výši 220 836
Kč.
5) V R. jako jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., na
základě obchodní smlouvy, kterou uzavřel dne 8. 3. 1996 se společností R. P.
spol. s r. o. o zřízení konsignačního skladu, ve dnech 8. 3. 1996 a 10. 4. 1996
převzal do skladu společnosti D. P. K. spol. s. r. o. zboží v majetku
společnosti R. P. spol. s r. o., v období od 21. 11. 1996 větší část zboží
společnosti R. P. spol. s r. o. prodal, společnosti R. P. spol. s. r. o.
neodvedl žádnou částku, peníze si ponechal a způsobil jí tak škodu ve výši 383
618,70 Kč.
6) V Č. dne 3. 5. 1999 v sídle firmy V. P. J. Č. jako provozní ředitel
společnosti V. M. K. spol. s r. o. objednal a dne 10. 5. 1999 odebral formou
bezhotovostního prodeje platové nádoby na zpracování vína v celkové hodnotě 168
360,- Kč, přestože věděl, že společnost na úhradu faktury splatné do 30. 5.
1999 nemá peněžní prostředky, nebude schopna fakturu uhradit a že není bez
souhlasu jednatelů společnosti k takovému nákupu oprávněn, na úhradu faktury
společnost zaplatila pouze částku 40 000,- Kč a takovým jednáním způsobil firmě
V., P. J. Č. škodu ve výši 128 360,- Kč.
7) Dne 18. 9. 1996 v K. jako jediný jednatel a společník s. r. o. D. M.,
uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor s a. s. M., zastoupenou Ing. J. H.,
jejímž předmětem byly nebytové prostory – prodejna Domácích potřeb o rozloze
223,20 m2, sklad o rozloze 16, 12 m2 a denní místnost o rozloze 9, 57 m2
nacházející se v K., nájem se zavázal splácet měsíčně částkami 40 012,50 Kč
splatnými vždy do 5. dne v měsíci na účet pronajímatele, a dále se zavázal
hradit náklady za služby spočívající v dodávkách tepla, elektrické energie,
telefonních služeb, vodného a stočného, jenž byl povinen hradit na základě
vystavených faktur, přičemž v té době věděl, že s. r. o. D. M. nemá dostatek
finančních prostředků na úhradu nájmů a poskytnutých služeb a vzhledem ke své
finanční situaci nebude moci svým závazkům dostát, za nájem a poskytované
služby řádně neplatil, čímž způsobil za období od září 1996 do 20. 5. 1998
neuhrazením nájmu a poskytovaných služeb firmě a. s. M. O. škodu ve výši
nejméně 596 787,25 Kč, přičemž tento skutek je podle ustanovení § 12 odst. 12
tr. ř. dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil jako jednatel a společník s. r. o. D. P.
K. v období od 17. 1. 1996 do 18. 12. 1996 a pro který mu dne 20. 1. 2000 bylo
sděleno obvinění pod sp. zn. ČTS: OVHO – 1101/99 a dne 30. 8. 2002 na něho byla
Okresním státním zastupitelstvím v Hodoníně pod sp. zn. Zt 182/2000 podána
Okresnímu soudu v Hodoníně obžaloba.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let se
zařazením do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil poškozeným na
náhradě škody částky takto:
1. spol. O. R. S., a. s. S. částku 206 456,- Kč
2. spol. S. H. M. s. r. o. částku 31 865,70 Kč
3. spol. I. s. r. o. částku 625 102,- Kč
4. firmě J. V. J. L. částku 842 998,- Kč
5. spol. H. T. Z. spol. s. r. o. částku 893 328,- Kč
6. spol. T. Z. spol. s. r. o. částku 257 930,30 Kč
7. spol. Č. V. spol. s. r. o. částku 220 836,- Kč
8. spol. R. P. spol. s. r. o. částku 367 169,10 Kč
9. spol. V. s. r. o. částku 124 548,- Kč
10. a. s. M. částku 596 787,25 Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval
Krajský soud v Brně. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To
427/2005, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. tak, že napadený
rozsudek zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák. pod bodem 1) napadeného rozsudku a dále zrušil napadený rozsudek v
celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
se obviněný za tři trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.,
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený
rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsuzuje podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 46 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl
obviněný zařazen do věznice s dozorem. Podle § 226 písm. b)tr. ř. byl obviněný
zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v R. dne 6. 6. 1994 jako
jediný společník a jednatel společnosti D. P. K. spol. s r. o., prostřednictvím
zaměstnanců společnosti objednal a dne 7. 6. 1994 odebral od společnosti O. R.
S., a. s. formou bezhotovostního prodeje na základě faktury vystavené dne 8. 6.
1994 na částku 206 456,- Kč a splatné dne 29. 6. 1994 zboží s tím, že je v době
splatnosti uhradí a přitom věděl, že tak neučiní, nezaplatil je ani v pozdější
době a způsobil tak společnosti O. R. S., a. s. škodu v uvedené výši, v němž
byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v
obžalobě uvedený skutek není trestným činem. V ostatních výrocích včetně výroku
o povinnosti nahradit škodu zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu
stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného P. K. proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005.
Napadeným rozsudkem byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v neprospěch
obviněného v ustanovení § 229 odst. 3 tr. ř. a ve prospěch obviněného v
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti uvedl, že z obsahu trestního
spisu vyplývá, že se odvolací soud shora citovanými ustanoveními trestního řádu
neřídil. Za situace, kdy odvolací soud rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226
písm. b) tr. ř. ohledně skutku obviněného P. K. popsaného v bodě 1) rozsudku
soudu prvního stupně kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 2 tr. zák., ponechal beze změny výrok o náhradě škody, jenž se vztahuje k
témuž bodu rozsudku a kterým byla okresním soudem uložena obviněnému povinnost
nahradit poškozené společnosti O. R. S., a. s. škodu ve výši 206 456,- Kč.
Výrok o náhradě škody tak fakticky nabyl i ve vztahu k tomuto poškozenému
právní moci. Uvedený výrok je však v rozporu s ustanovením § 229 odst. 3 tr.
ř., podle kterého měl odvolací soud za dané situace při zprošťujícím výroku
poškozeného obligatorně odkázat s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že skutek
popsaný v bodě 1) výroku rozsudku soudu I. stupně není trestným činem a že jsou
dány podmínky pro výrok podle § 226 písm. b) tr. ř., měl zrušit nejen výrok o
vině a trestu, ale též výrok o náhradě škody a při vydání svého rozsudku pak
měl postupovat podle § 229 odst. 3 tr. ř. a měl poškozeného odkázat s jeho
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud tak krajský
soud neučinil, porušil zákon v neprospěch obviněného.
Krajský soud pak rovněž porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., když ve věci
rozhodl sám rozsudkem, aniž by byly pro takový postup splněny všechny zákonné
podmínky. To proto, že z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání
obviněného je zřejmé, že krajský soud rozhodl rozsudkem, aniž provedl znovu
některé podstatné důkazy provedené již soudem prvního stupně a ani neprovedl
důkazy doposud neprovedené. Tento postup odvolacího soudu však není v souladu s
trestním řádem a ani s názorem Nejvyššího soudu týkajícím se této problematiky.
Pokud totiž soud druhého stupně považuje rozsah dokazování nalézacího soudu za
úplný, avšak výsledky dokazování hodnotí jinak, nemůže rozhodnout rozsudkem sám
bez toho, aniž by důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem.
Přitom musí mít na zřeteli, aby provádění důkazů nepřekračovalo meze pravomocí
odvolacího soudu a neodporovalo povaze odvolacího řízení. Pokud tedy odvolací
soud v dané věci dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jednání
popsaného pod bodem 1) rozsudku okresního soudu se obviněný nedopustil v
podvodném úmyslu a že u tohoto skutku není dána subjektivní stránka trestného
činu podvodu, a tudíž toto jednání obviněného není trestným činem, mohl
zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř. vyslovit až po provedení důkazů,
které by jím přijatý závěr potvrzovaly a na jejichž podkladě by bylo možno
zprošťující výrok vyslovit. Opačný postup, kdy odvolací soud rozhodoval
rozsudkem, aniž provedl ve věci jakékoliv dokazování, znamená porušení zákona
ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 3 To 427/2005, byl porušen
zákon ve prospěch obviněného P. K. v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., a to
výrokem učiněným podle tohoto ustanovení, a v neprospěch obviněného P. K. v
ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. výrokem učiněným podle tohoto
ustanovení. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku učiněném podle § 258 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících,
pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a aby bylo
následně postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř., popř. aby Nejvyšší soud sám
podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže
poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech
občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze
ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-
li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o
trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud,
jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl
v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených
před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v
hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Nalézací soud odůvodnil své rozhodnutí pod bodem 1) výroku o vině tím, že
jednáním pod tímto bodem rozsudku naplnil obviněný jak po stránce subjektivní
tak po stránce objektivní všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že
obviněný jako jednatel a společník společnosti D. P. K. spol. s r. o.
prostřednictvím zaměstnanců objednal a odebral formou bezhotovostního prodeje
zboží, i když věděl, že nebude schopen vzhledem k finanční situaci společnosti
za zboží zaplatit ve lhůtě splatnosti ani později. Přesto ujišťoval svého
dodavatele o své solventnosti. Tato trestná činnost obviněného je podle
nalézacího soudu dostatečně prokázána svědeckými výpověďmi, účetní dokumentací
společnosti obviněného i upomínkami a inventarizací pohledávek poškozeného
dodavatele O. R. S., a. s. Těmito provedenými důkazy pak nalézací soud vyvrátil
obhajobu obviněného, jež spočívala v tom, že pouze opomněl uhradit fakturu
poškozeného, aniž to bylo jeho záměrem.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že pokud se jedná o jednání
obviněného popsané pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, byl odvolací soud
toho názoru, že nebyla naplněna subjektivní stránka jednání obviněného, který v
tomto případě mohl ještě jednat s vědomím, že na základě své obchodní činnosti
bude možno podmínky uzavřené smlouvy dodržet a odebrané zboží zaplatit. V této
souvislosti je třeba poukázat zejména na dobu uzavření této smlouvy a časový
odstup od dalších obchodních kontraktů obviněného, kdy už musel vědět, že
nebude možno odebrané zboží zaplatit a kdy spoléhal na tzv. nejistou budoucí
událost, která měla spočívat v tom, že získá prostředky z jiné své obchodní
činnosti a závazky splní. V bodě 1) napadeného rozsudku, kde jde o jednání
obviněného z roku 1994, odvolací soud přisvědčil obhajobě obviněného, že nebyla
zcela nepochybně naplněna subjektivní stránka jeho jednání a že chybí úmysl,
který je předpokladem pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu podvodu a jenž musí být dán již v době uzavření smlouvy.
Na základě protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného, které konal
krajský soud dne 9. 11. 2005, Nejvyšší soud zjistil, že po zahájení veřejného
zasedání a konstatování splnění podmínek pro jeho konání byl předsedkyní senátu
přednesen napadený rozsudek a zpráva o stavu věci. Následně se k podanému
odvolání vyjádřil obhájce obviněného, obviněný i státní zástupce. Žádné
dokazování podle citovaného protokolu ve veřejném zasedání prováděno nebylo. Po
vyjádření státního zástupce a závěrečné poradě senátu vyhlásil předseda senátu
rozsudek výše citovaného znění, přičemž uvedl podstatné důvody pro své
rozhodnutí spolu s poučením o opravných prostředcích včetně poučení o
dovolání.
Nejvyšší soud v obecné rovině považuje za nutné nejprve podotknout, že pokud má
odvolací soud za to, že pro posouzení viny obviněného byly provedeny veškeré
relevantní dostupné důkazy a tudíž je rozsah dokazování úplný, ale důkazy
provedené soudem prvního stupně hodnotí odvolací soud jinak než soud nalézací,
čímž dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, nemůže odvolací soud rozhodnout
rozsudkem sám bez toho, že by důkazy předtím zopakoval bezprostředně ve
veřejném zasedání konaném o odvolání a učinil z nich vlastní skutková zjištění.
Při opakování již v hlavním líčení provedených důkazů před odvolacím soudem je
třeba zvážit, zda takové opakování důkazů svým rozsahem neodporuje povaze
odvolacího řízení a nepřekračuje meze pravomocí odvolacího soudu (viz
ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř.). Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací
soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Lze tudíž uzavřít, že pokud soud druhého stupně
dospěje na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně k
odlišným skutkovým závěrům v situaci, kdy je rozsah dokazování úplný, musí ve
veřejném zasedání již jednou v hlavním líčení provedené důkazy zopakovat, aby
mohl sám ve věci rozhodnout podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozsudkem po zrušení
rozsudku nalézacího soudu. (Srov. rozhodnutí č. 20 z roku 1997 Sb. rozh. tr.).
Pokud se však odvolací soud ztotožní se skutkovými závěry soudu prvního
stupně, ale správně zjištěný skutkový stav z právního hlediska pouze jinak
kvalifikuje, pak nemusí příslušné důkazy opakovat. (Srov. rozhodnutí č. 57 z
roku 1998 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti nutno ještě podotknout, že závěr o
tom, zda je v konkrétním případě dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v
jaké formě, je závěrem právním, který vyplývá z aplikace příslušných norem
trestního zákona na zjištěný skutkový stav. Ten pak musí vyplývat z hodnocení
soudem provedených důkazů.
V projednávaném případě Krajský soud v Brně aniž provedl ve věci jakékoliv
dokazování, dospěl na základě hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem k
jinému skutkovému zjištění o psychickém vztahu obviněného k jednání popsanému
pod bodem 1) výroku o vině než soud prvního stupně. Okresní soud totiž ve
vztahu k tomuto jednání obviněného na základě provedených důkazů ze skutkového
hlediska uzavřel, že obviněný od počátku svého jednání, kdy vstoupil do
obchodního vztahu s poškozeným, věděl, že svůj závazek nesplní. Krajský soud
ale hodnotil důkazy vztahující se k této skutkové otázce jinak, aniž by je ve
veřejném zasedání konaném o odvolání zopakoval, přičemž dospěl k závěru, že
obviněný mohl ještě jednat s vědomím, že na základě své obchodní činnosti bude
mít dostatek finančních prostředků na to, aby za zboží odebrané od poškozeného
zaplatil. Ohledně tohoto svého skutkového zjištění odlišného od skutkového
závěru soudu prvního stupně pak odvolací soud konstatoval, že u obviněného není
ve vztahu k jednání pod bodem 1) rozsudku dáno potřebné zavinění ve formě
přímého či eventuálního úmyslu, a proto se nemůže v tomto případě jednat o
trestný čin.
Uvedený postup krajského soudu je ale s odkazem na výše uvedené zásady třeba
hodnotit jako postup odporující zákonu, neboť pokud chtěl odvolací soud jinak
hodnotit důkazy již provedené soudem prvního stupně za účelem zjištění
psychického vztahu obviněného k jeho jednání a následku, měl je ve veřejném
zasedání nejprve sám zopakovat, a teprve poté je v souladu se zásadou
bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení sám hodnotit. Pokud tak odvolací
soud neučinil, porušil zákon a to ve prospěch obviněného, vzhledem ke
zprošťujícímu výroku učiněnému krajským soudem.
Vedle shora uvedeného porušení zákona ve prospěch obviněného se Krajský soud v
Brně dopustil rovněž porušení zákona v jeho neprospěch, když zrušil rozsudek
soudu prvního stupně v bodě 1) výroku o vině a v celém výroku o trestu, ale
výrok o náhradě škody nechal nedotčen, ačkoliv jej měl v bodě 1) výroku o
náhradě škody zrušit také, neboť zrušením výroku o vině v bodě 1) rozsudku
nalézacího soudu pozbyla tato část výroku o náhradě škody pokladu (viz
ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. část za středníkem). V návaznosti na
zprošťující výrok učiněný podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. měl následně
krajský soud poškozeného O. R. S. a. s. s jeho nárokem na náhradu škody odkázat
podle ustanovení § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 3 To 427/2005, byl porušen zákon v
ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného P. K. a v ustanovení §
259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch tohoto obviněného. I když byl rozsudkem
napadeným stížností pro porušení zákona porušen zákon ve prospěch obviněného,
nepřicházel postup podle § 269 odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto porušení zákona v
úvahu a Nejvyšší soud se musel omezit pouze na tzv. akademický výrok. Pokud jde
o pochybení Krajského soudu v Brně, jímž byl porušen zákon v neprospěch
obviněného v ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k názoru, že
z hlediska systematiky rozhodování orgánů činných v trestním řízení je na místě
aplikovat ustanovení § 270 odst. 2 tr. ř. a přikázat Krajskému soudu v Brně,
aby o chybějícím výroku dodatečně rozhodl a neúplný výrok doplnil. To v
konkrétním případě znamená, že Krajský soud v Brně rozhodne ve veřejném
zasedání výrokem podle § 258 odst. 2 tr. ř. tak, že v rozsudku soudu prvního
stupně částečně zruší výrok o náhradě škody, a to v jeho v bodě 1), čímž doplní
svůj původní neúplný výrok učiněný podle tohoto ustanovení trestního řádu.
Následně pak krajský soud rozhodne podle § 229 odst. 3 tr. ř. a odkáže
poškozeného O. R. S., a. s. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, a tudíž tak rozhodne o výroku, který v jeho původním
rozhodnutí napadeném stížností pro porušení zákona chyběl.
Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je
krajský soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je
povinen provést nařízené procesní úkony.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c