4 Tz 47/2007

4 Tz 47/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. června

2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České

republiky ve prospěch obviněného Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v

Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t

á .

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp. zn. 5 T 195/1978, byl

obviněný Mgr. J. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele

podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 31. 5.

1978 kolem 15.30 hod. ve svém bytě v B. na V. ulici při domovní prohlídce,

která byla konána na základě usnesení vyšetřovatele KS SNB Brno, napadl

příslušníka SNB por. M. B. tak, že jej srazil na postel a udeřil rukou do

obličeje. Za výše uvedené jednání byl obviněnému Mgr. J. Š. uložen podle § 155

odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 39a odst. 2

písm. a) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp.zn. 5 T 195/1978,

podali obviněný Mgr. J. Š., jeho manželka PhDr. M. Š. i městský prokurátor v

zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978,

sp. zn. 6 To 353/1978, byla výše uvedená odvolání městského prokurátora,

obviněného Mgr. J. Š. a jeho manželky podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako

nedůvodná.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To

353/1978, podal ministr spravedlnosti České republiky z podnětu předsedy

Ústavního soudu České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch

obviněného Mgr. J. Š. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 256 tr.

ř. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 6 a § 254 odst. 1 tr.

ř. a § 3 odst. 2, odst. 4, § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 155

odst. 1 písm. a) tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České

republiky předně namítá, že v daném případě soudy obou stupňů neposuzovaly věc

zcela vyčerpávajícím způsobem v intencích zákonných ustanovení citovaných výše.

Zejména v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného Mgr. J. Š.

pro společnost nebylo důsledně vzato v úvahu, že domovní prohlídka byla

prováděna ve vypjaté atmosféře se silným emotivním nábojem, která vyústila v

jednání obviněného, které lze označit za zkratové. Motivace tohoto jednání

obviněného byla podle stěžovatele dána především obavou obviněného o manželku a

syna, když se domníval, že jsou bezprostředně ohroženi. Uvedené okolnosti měly

být soudem vzaty v úvahu při posuzování věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 4

tr. zák. Proto dle názoru stěžovatele byly v tomto případě sice naplněny po

formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného

činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak absentují zde materiální

znaky trestného činu, a tedy jednání obviněného nemělo být kvalifikováno jako

trestný čin. Dále uvádí, že další pochybení soudu prvního stupně je nutno

spatřovat ve výroku o trestu, konkrétně v uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody. Pokud soud dospěl v otázce posuzování viny k závěru, že byl trestný

čin spáchán, měl volit postup podle ustanovení § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a

volit uložení podmíněného trestu či jiného, který by nebyl spojen s přímým

výkonem trestu. Odvolacímu soudu pak lze podle ministra spravedlnosti vytknout,

že nedostál svým přezkumným povinnostem uloženým mu v ustanovení § 254 odst. 1

tr. ř. a vyjádřil souhlasné stanovisko s rozhodnutím městského soudu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný Mgr. J. Š.

navrhli stížnosti pro porušení zákona vyhovět. Obviněný ve svém vyjádření mimo

jiné uvedl, že domovní prohlídka 31. 5. 1978 nebyla povolena příslušnou

prokuraturou, neměl možnost trestní spis prostudovat, přítomní policisté s

výjimkou por. B. úder rukou nepotvrdili.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky

navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.,

že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978,

byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené

usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271

odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání

přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku

rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z

důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí

předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení

zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného

ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což

znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí

bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy

může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za

situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k

závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na

jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na

podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného

trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného

dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí

musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud

zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.

Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že v rámci

hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného Mgr. J. Š. pro společnost

nebylo důsledně vzato v úvahu, že domovní prohlídka byla prováděna ve vypjaté

atmosféře, která vyústila v jednání obviněného, které lze označit za zkratové.

Uvedené okolnosti měly být soudem vzaty v úvahu při posuzování věci z hlediska

ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Vzhledem k tomu pak byly v tomto případě sice

naplněny po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na

veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak absentují zde

materiální znaky trestného činu, a tedy jednání obviněného nemělo být

kvalifikováno jako trestný čin. K námitce ministra spravedlnosti ohledně

nesprávného posouzení jednání obviněného jako trestného činu útoku na veřejného

činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. uvádí Nejvyšší soud následující.

Podle ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro

společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,

způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Podle ustanovení § 155 odst. 1 tr. zák. kdo užije násilí a) v úmyslu působit na

výkon pravomoci veřejného činitele, nebo b) pro výkon pravomoci veřejného

činitele, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo nápravným

opatřením.

Skutkovým zjištěním rozsudku soudu prvního stupně nelze vytknout žádné vady

týkající se podstaty věci, neboť skutkové závěry byly dovozeny z výsledků

dokazování. Z provedených důkazů soud správně zjistil, že mezi obviněným a

poškozeným došlo k fyzickému konfliktu, tento závěr jednoznačně vyplývá ze

svědeckých výpovědí svědků M. B. a J. D., dále z výpovědí dalších svědků a to

J. K., V. K. a J. Ž., a také z výpovědi svědkyně M. L. Tyto důkazy byly

podepřeny dalším důkazem – obsahem lékařské zprávy o zranění M. B. Z uvedeného

vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty

trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 tr. zák. V tomto

směru ostatně stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí nic nevytýkala.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy

zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro

společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit,

že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá,

že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic

nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když

jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen

tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při

formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně

odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy

nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu

této skutkové podstaty. Skutečnosti, z nichž ministr spravedlnosti dovozuje jen

nepatrný stupeň nebezpečnosti uvedeného činu pro společnost (rozrušení

obviněného, zranění nepatrného rázu způsobené poškozenému) však nejsou natolik

výjimečné a nemohou v daném případě způsobit, že by tento trestný čin

nedosahoval ani dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost podle § 155

tr. zák. Vzhledem k uvedeným okolnostem posuzovaného případu (útok pěstí na

hlavu, v pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno) zde připadala v úvahu

i možnost právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu

útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 155 odst. 2 tr. zák., jak je

uvedeno níže.

K naplnění skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §

155 odst. 1 tr. zák. zákon nevyžaduje, aby použitím násilí bylo způsobeno

ublížení na zdraví. Násilím ve smyslu § 155 tr. zák. tedy je mimo jiné jednání

proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však,

aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví. Proto musí soud v

každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde

o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného.

K pojmu násilí soud správně zjistil výslechem příslušníků SNB a svědkyně M. L.

podklad pro zhodnocení, zda násilí dosáhlo intenzity, které se požaduje k

naplnění trestného činu podle § 155, tedy zda šlo o násilné jednání, směřující

alespoň k oslabení odporu toho, proti němuž bylo zaměřeno. U obviněného byly

dány okolnosti, které zvyšovaly stupeň nebezpečnosti tak, že v tomto konkrétním

případě je vyšší než nepatrný. Obviněný Mgr. J. Š. totiž udeřil poškozeného

pěstí do obličeje, útočil tedy pěstí na hlavu poškozeného, a v dalším

pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno přítomnými policisty. Dále

považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že jak soud prvního stupně, tak i

soud druhého stupně se v odůvodněních svých rozhodnutích dostatečně zabývaly

rovněž těmi skutečnostmi, že obviněný jednal v rozrušení a cítil se být

ohrožen. Nejvyšší soud podotýká, že Městský soud v Brně na základě skutkových

zjištění správně dovodil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a

kvalifikoval skutek jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155

odst. 1 písm. a) tr. zák.

Stížností pro porušení zákona je dále namítáno, že další pochybení soudu

prvního stupně je nutno spatřovat ve výroku o trestu, konkrétně v uložení

nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud soud dospěl v otázce posuzování viny

k závěru, že byl trestný čin spáchán, měl postupovat podle ustanovení § 58

odst. 1 písm. a) tr. zák. a volit uložení podmíněného trestu či jiného, který

by nebyl spojen s přímým výkonem trestu. Odvolacímu soudu pak lze podle

ministra spravedlnosti vytknout, že nedostál svým přezkumným povinnostem

uloženým mu v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a vyjádřil souhlasné stanovisko s

rozhodnutím městského soudu.

Účelem trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. je chránit společnost před pachateli

trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a

vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit

výchovně i na ostatní členy společnosti.

Podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry

přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst.

4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Přijme-li soud záruku nabídnutou

společenskou organizací za nápravu pachatele, vezme v úvahu také výchovnou sílu

kolektivu a uloží trest se zřetelem k této okolnosti.

Při aplikaci obecných zásad na konkrétní trestní věc musí být spolu s

okolnostmi, které charakterizují osobu pachatele, hodnoceny i ostatní

okolnosti, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména

též povaha a rozsah zaviněných následků a vždy musí být uváženy i momenty,

které ovlivňují požadavek ochrany společnosti a občanů před pácháním posuzované

trestné činnosti. Při rozhodování o trestu v rámci hodnocení stupně

nebezpečnosti činu pro společnost je nutno zvažovat na jedné straně okolnosti

zjištěné o osobě obviněného, na straně druhé způsob provedení činu a jeho

následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, význam chráněného zájmu, který

byl činem dotčen, jakož i pohnutku obviněného.

Ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. umožňuje ministru spravedlnosti podat stížnost

pro porušení zákona proti výroku o trestu jen za předpokladu, že uložený trest

je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k

poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s

účelem trestu. Ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost

je zejména trest uložený ve výměře nad horní hranicí trestní sazby. O zřejmý

nepoměr k poměrům pachatele jde tehdy, když uložený trest nerespektuje

individualitu obviněného a další skutečnosti, pro které je stejný trest pro

různé obviněné různě citelný.

Městský soud v Brně se zřetelem na výše vyjmenované okolnosti, které zvyšují

stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost a zájem na

účinném uplatnění prvku generální prevence v ukládaném trestu, dovodil, že k

dosažení účelu trestu u obviněného je třeba uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody, a to přesto, že obviněný vedl řádný život pracujícího člověka. V

odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jednání obviněného v průběhu domovní prohlídky

vyústilo v násilí, které použil vůči jednomu z veřejných činitelů, a dále si

obviněný nesprávnost jednání neuvědomoval. Soud prvního stupně své rozhodnutí

podrobně a výstižně zdůvodnil a odvolací soud se s ním ztotožnil. Nejvyšší soud

uvádí, že soud při ukládání trestu vycházel z účelu trestu podle § 23 odst. 1

tr. zák. a z obecných zásad pro ukládání trestů podle § 31 odst. 1 tr. zák.

Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v dolní třetině zákonné sazby, což

odpovídá danému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, soud při rozhodování

o trestu náležitě zvážil i osobní a rodinné poměry obviněného a rovněž

zdůvodnil, proč okolnosti případu nepřipouští podmíněný odklad výkonu trestu

dle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud dále podotýká, že obviněný se

navíc k trestnému činu nedoznal a popíral, že by poškozeného udeřil. V

posuzovaném případě se tedy nejedná ani o ve zřejmý nepoměr k stupni

nebezpečnosti činu pro společnost ani o zřejmý nepoměr k poměrům pachatele.

Zde Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, že vzhledem k uvedeným

skutečnostem – útok pěstí na hlavu, v pokračování v útoku bylo obviněnému

zabráněno – mohl být výše uvedený skutek kvalifikován minimálně jako pokus

trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, odst. 2 tr.

zák.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního

líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem

provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také městský soud

náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich

základě učinil závěr o vině obviněného Mgr. J. Š. Při dokazování soud prvního

stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a

bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro

správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě,

kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za této

důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém

vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména

obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě

jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané

osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní

přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový

závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem

libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů

provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud

prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného Mgr. J. Š.,

které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a

hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v

podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které

skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a

jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále

doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze

napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná složitá důkazní situace

v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného

provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a

bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní

hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím

dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na

utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu –

přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního

stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku

odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze

provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném

odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je

zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je

hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.

Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při

hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková

zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený

rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž

důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze

napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov.

rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 7-8/1992). Výše uvedené platí i pro uložení nepodmíněného trestu odnětí

svobody, Nejvyšší soud by mohl okolnosti rozhodné dle § 23 odst. 1, § 31 odst.

1 tr. zák. hodnotit odlišně, ale v posuzovaném případě se zřetelem na všechny

výše uvedené skutečnosti to nebylo možné.

Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z

provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající

ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady

vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu

se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na

jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní

závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich

rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§

2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i

kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním

závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže

dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit

provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit.

Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní

závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů,

nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Pro úplnost zbývá dodat k vyjádření obv. Mgr. J. Š., že usnesení o nařízení

domovní prohlídky na č. l. 28 spisu je opatřeno souhlasem Generální prokuratury

ČSSR, z protokolu o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování na č. l. 41

spisu vyplývá, že obviněný Mgr. J. Š. byl 19. 7. 1978 seznámen s trestním

spisem, což potvrdil svým podpisem, napadení poškozeného M. B. rukou obviněného

Mgr. J. Š. potvrdili svědci J. D., J. K., V. K., J. Ž. a M. L.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soud v Brně, který zamítl

podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného Mgr. J. Š.,

nepochybil. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o

stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České

republiky ve prospěch obviněného Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v

Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978, tak, že není důvodná, a proto

ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.