4 Tz 5/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 19. února
2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České
republiky ve prospěch obviněného O. G., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 2 To 115/2002, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002, sp.zn. 53 T 3/2002, byl
obviněný O. G. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.,
kterého se dopustil tím, že dne 19. 12. 2001 kolem 21.30 hod. v obývacím pokoji
rodinného domu v obci B. okres K., po předchozím konfliktu uchopil zezadu
ohnutou pravou horní končetinou kolem krku svého otce J. G., kterému ohbím
předloktí (tzv. kravatou) zmáčkl krk a tímto způsobem ho v úmyslu usmrtit
rdousil po dobu 2 – 4 minut, převážně na zemi, kam ho bezprostředně po sevření
strhl, v důsledku čehož jmenovaný na místě zemřel udušením. Za to byl
obviněnému O. G. uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1
tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 3
tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že po provedení důkazů vzal za
prokázané, že konflikt mezi obžalovaným O. G. a poškozeným J. G. starším dne
19. 12. 2001 se v zásadě odehrál tak, jak to obžalovaný popisoval ve své první
výpovědi z přípravného řízení ze dne 20. 12. 2001. Obžalovaný O. G. kolem 21.
30 hodin vešel do obývacího pokoje rodinného domu v obci B., když věděl, že se
zde nachází jeho otec poškozený J. G. starší v podnapilém stavu a ničí zařízení
domu. Mezi obžalovaným a poškozeným došlo k verbálnímu a posléze i k fyzickému
konfliktu, kdy poškozený obžalovanému nadával a uchopil ho i za ramena.
Obžalovaný poškozeného od sebe odžduchl, poté, když poškozený obžalovaného
opětovně chytil, je od sebe pomohl odtrhnout bratr obžalovaného a syn
poškozeného J. G. mladší. Poté obžalovaný O. G. poškozeného J. G. staršího
chytil ohnutou pravou horní končetinou kolem krku tzv. do kravaty, zmáčkl mu
krk a tímto způsobem ho rdousil po dobu nejméně 2 a nejdéle 4 minut. Přitom
klečel na pravém koleni a poškozený převážně ležel na zemi. V důsledku udušení
zardoušením poškozený J. G. starší na místě zemřel. K subjektivní stránce
trestného činu Krajský soud v Brně uvedl, že obžalovaný O. G. uchopil svého
otce J. G. staršího ohnutou pravou rukou kolem krku a ohbím pravého předloktí
mu zmáčkl krk. Je všeobecně známou skutečností a nepochybně známou též
obžalovanému, jehož intelekt je v pásmu normy, že takovýmto mechanismem dochází
k uzavření přívodu kyslíku do organismu postižené osoby, přičemž zamezení
přívodu kyslíku způsobuje u člověka smrt. Ze znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství i z výpovědi znalce vyplynulo, že
obžalovaný O. G. uvedeným způsobem rdousil poškozeného po dobu nejméně dvou a
nejdéle čtyř minut. Obžalovaný tedy věděl, že tímto mechanismem, kdy drží po
dobu nejméně dvou minut poškozeného pravým předloktím kolem krku a rdousí ho,
může mu způsobit smrt a pro tento případ byl s následkem svého jednání
srozuměn, neboť neučinil nic, co by mohlo předpokládanému následku zabránit,
odvrátit ho, popř. zmírnit, čímž naplnil subjektivní stránku trestného činu
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002, sp.zn. 53 T 3/2002,
podal odvolání pouze obviněný O. G.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002, sp.
zn. 2 To 115/2002, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného O. G. zamítnuto. V odůvodnění usnesení v části, která se týká
subjektivní stránky spáchaného trestného činu, Vrchní soud v Olomouci uvedl, že
s přihlédnutím k předchozím zkušenostem obžalovaného O. G. s osobou poškozeného
(obžalovaný byl poškozeným v minulosti opakovaně fyzicky napaden, přičemž mu
byla způsobena i různá lehká zranění) lze psychologicky vysvětli reakci na útok
poškozeného obžalovaným, který měl z takového jednání poškozeného strach. Podle
Vrchního soudu v Olomouci by bylo možno si představit takovou reakci
obžalovaného O. G., která by útok poškozeného odvrátila za cenu jeho jisté
paralyzace, což v daném okamžiku nebylo s ohledem na značnou podnapilost
poškozeného příliš těžké, zvláště za situace, kdy obžalovaný měl možnost si na
pomoc přivolat v jiné místnosti domu přítomného bratra J. G. mladšího.
Obžalovaný však na útok poškozeného reagoval uchopením krku poškozeného do tzv.
kravaty a jeho intenzivním rdoušením po dobu 2 až 4 minut. Přitom ze závěrů
znalců z odvětví soudního lékařství vyplývá, že ve zdravotním stavu rdoušené
osoby lze shledat určité fáze, kdy mimo jiné po určité době dochází ke stavu
bezvědomí, ovšem pokud by v daném okamžiku bylo jednání obžalovaného přerušeno,
k úplnému udušení by nedošlo. K tomu je nutno dodat, že z fotodokumentace
znaleckého posudku vyplývá intenzivní rdoušení poškozeného, ze závěrů posudku
lze vyjmout, že nálezem byly verifikovány markanty udušení ve formě tečkovitých
krevních výronků na serózních blanách s maximem na zadních plochách plic,
akutního masivního překrvení všech vnitřních orgánů s maximem na plicích a
ledvinách. Do obrazu udušení zardoušením plně spadá typický obraz
modrofialového zabarvení obličeje, tzv. cyanozy obličeje, a to v důsledku
prakticky znemožněného odtoku krve z obličejové části hlavy stisknutím žilního
systému a mechanismem udušení. Z uvedeného vyplývá, že obžalovaný poškozeného
jen prostě nedržel v tzv. kravatě za účelem zabránění poškozenému v nějakém
dalším útoku, ale že jej intenzivně po delší dobu (minimálně dvou minut)
rdousil. Tento fakt je třeba vztáhnout k závěrům znaleckého posudku z oboru
psychiatrie, podle kterého byla rozpoznávací schopnost obžalovaného plně
zachována. Z těchto důvodů odmítl Vrchní soud v Olomouci námitku obhajoby stran
absence subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.,
sporný se mu dokonce jeví závěr soudu prvního stupně, že obžalovaný jednal
pouze v nepřímém úmyslu – v tomto směru však platí zákaz reformatio in peius .
Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002, sp.
zn. 2 To 115/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného O. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v
ustanoveních § 264 odst. 1 tr. ř., v ustanovení § 256 a § 258 odst. 1 písm. d)
tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k
ustanovení § 219 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České
republiky uvádí, Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci dostatečně
nevzaly v úvahu, že obviněný O. G. měl předchozí špatné zkušenosti s otcem.
Věděl, že ten je schopný fyzicky napadnout matku a zejména i obviněného, na
něhož útočil vždy nejvíce ze všech dětí (v předchozí době ho poranil na noze
vidlemi, napadl ho nožem, rozbil sklo v okně a střepy obviněného pořezaly,
vyhrožoval mu zabitím). Přitom obviněný je zvýšeně úzkostný, vlastní strachy a
obavy nedává znát, ale prožívá je daleko intenzivněji. Je téměř mentálně
defektní, špatně chápe realitu a výhrůžky bere vážně. Má strach z lidí a
zejména otcem se cítil vždy ohrožován. Proto při potyčce s otcem ze strachu
reagoval s větší intenzitou, než situace vyžadovala, nikoliv však v úmyslu
zabít či způsobit těžké zranění, ale zamezit otci, aby v opilosti, ve které se
nacházel, nenapadl fyzicky rodinné příslušníky a nerozbíjel zařízení bytu, jako
to již několikrát učinil. O tom, že se otce bál svědčí i okolnost předcházející
samotnému činu, že proti sevření otce, aby se z něj vyprostil, zavolal na pomoc
svého bratra J. G. mladšího, který mu pomohl proti poškozenému. Bylo také
prokázáno, že obviněný se na setkání s opilým otcem nijak nepřipravoval,
nevyhrožoval mu a jeho konání po přímém setkání s otcem bylo bezprostřední
nutnou reakcí na počínání otce, kdy tento mu začal ihned po jeho vstupu do
místnosti nadávat, vyhrožoval mu zabitím a sám zahájil přímý fyzický útok na
obviněného, kterému se musel bránit. Podle psychologického vyšetření z dřívější
doby je obviněný intelektově aktuálně na rozhraní lehkého a těžšího podprůměru,
IQ 89. Lze si proto těžko představit, že obviněný při držení poškozeného za krk
na dobu 2 až 4 minuty (obviněný sám uvádí pouze 1 minutu), kterého chtěl v
opilosti pouze usměrnit, si uvědomoval, že svým jednáním může poškozenému
způsobit smrt či těžkou újmu na zdraví. Nemohl si ani uvědomit, že odolnost
poškozeného proti tomuto jeho zákroku je silně ovlivněna množstvím požitého
alkoholu poškozeným (2,96 promile – stav těžké opilosti).
Z uvedeného ministr spravedlnosti dovozuje, že po subjektivní stránce nelze
obviněnému prokázat úmysl usmrtit jiného, ani přímý ani eventuální, jako
nezbytnou podmínku trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Vzhledem
k razanci svého zásahu, potřebné k paralyzování útočnosti opilého poškozeného,
však obviněný mohl předpokládat způsobení mírnějšího druhu zranění, takže
skutku obviněného odpovídá právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr.ř.,
že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 2 To
115/2002, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Námitky ministra spravedlnosti uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona
směřují výlučně do závěrů napadeného rozhodnutí týkajících se úmyslu obviněného
O. G. usmrtit poškozeného J. G., který je nezbytný pro naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. K pojmu úmyslu,
resp. zavinění a k otázce jeho dokazování v trestním řízení je třeba uvést
následující.
Zavinění je vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, které
zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem nebo objektivně existujícím
bez jeho přičinění. Zavinění je vybudováno na složce vědomostní, která zahrnuje
jednak vnímání, jednak představu určitých skutečností, předmětů či jevů, a na
složce volní, která představuje zaměřenost pachatele na skutečnosti
trestněprávně relevantní, která je opřena o jeho vůli. Volní složka existuje ve
formě chtění nebo srozumění.
Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních – jako úmysl
přímý a jako úmysl eventuální, nepřímý. Společné pro oba druhy úmyslu je, že
vědomostní složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň
jako možných, v konkrétním případě je přitom možné, že si pachatel bude tyto
skutečnosti představovat dokonce jako nutné. U obou forem úmyslu je dána i
složka volní. U přímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě chtění, pachatel
svým jednáním přímo chce způsobit určitý trestněprávně významný následek. U
nepřímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě srozumění, pachatel sice přímo
nechce svým jednáním způsobit určitý trestněprávně významný následek, ale je
srozuměn s tím, že takové porušení nebo ohrožení práva nastane. Na srozumění
pachatele u nepřímého úmyslu lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit nastoupení trestněprávně
významného následku.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových
zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťovaní
okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat
zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je
třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin
spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. S ohledem na
skutečnost, že předmětem dokazování jsou v tomto případě skutečnosti vnitřního
života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat, takže přímým důkazem může
být prakticky pouze výpověď obviněného, je třeba zavinění často dokazovat jen
nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného
myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem. V řadě případů tak bude třeba zavinění obviněného
dokazovat nepřímo, pomocí rozboru a hodnocení nepřímých důkazů, kterými jsou
především způsob jednání pachatele, intenzita útoku na zájem chráněný trestním
zákonem, místo zásahu na předmětu útoku, povaha použitého nástroje a způsob
jeho použití, vztah obviněného k poškozenému, osobní vlastnosti obviněného,
pohnutka jednání apod.
V případě projednávané trestní věci při zjišťování zavinění obviněného O. G.
vycházel správně Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci z výpovědí
obviněného O. G., z výpovědí J. G. mladšího, bratra obviněného, který byl
přítomen určité fázi konfliktu mezi obviněným a poškozeným, a dále ze
znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství,
MUDr. S. a MUDr. P. a ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, MUDr. H. a znalkyně z oboru kultury a školství, odvětví
dětské a dospělé psychologie, PhDr. S. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil s
názory obou soudů, že zejména obžalovaný O. G., ale i jeho bratr J. G. mladší,
postupně měnili některé důležité skutečnosti týkající se skutkového děje, a to
v zásadě tak, aby jejich výpovědi podporovaly verzi obhajoby. Nejvyšší soud
proto neshledal pochybení na straně soudů, pokud vycházely ohledně průběhu
střetu obviněného s poškozeným především z první výpovědi obviněného O. G.,
kterou učinil v přípravném řízení.
Z výpovědi samotného obviněného O. G. vyplývá, že obviněný O. G. uchopil v
určité fázi konfliktu poškozeného J. G. staršího ohnutou pravou rukou kolem
krku do tzv. kravaty a ohbím pravé ruky mu stiskl krk. Ze znaleckého posudku
znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vyplývá, že násilí
použité obviněným O. G. bylo násilím střední až velké intenzity. Pokud jde o
dobu, po kterou obviněný tiskl krk poškozeného, obviněný O. G. sám v přípravném
řízení uvedl, že poškozenému tiskl krk po dobu dvou minut, znalecký posudek
znalců z odvětví soudní lékařství uvádí jako minimální dobu dvou až čtyř minut.
Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného
bylo udušení zardoušením, dle vyjádření znalce se jednalo o typický
morfologický sekční nález udušení (zjištěná poranění ve formě prokrvácení
měkkých tkání na levé polovině krku od kořene jazyka až po štítnou chrupavku a
prokrvácení svaloviny kolem horních rohů štítné chrupavky, oboustranně jsou
vysvětlitelná plošným stisknutím měkkých tkání krku a plně odpovídají
zardoušení zmáčknutím krku ohbím předloktí, tzv. kravatou. Sekčním nálezem byly
zjištěny příznačné známky udušení ve formě tečkovitých krevních výronků na
serózních blanách s maximem na zadních plochách plic, akutního masivního
překrvení všech vnitřních orgánů s maximem na plicích a ledvinách a tekuté
krve. Do obrazu udušení zardoušením plně spadá typický obraz modrofialového
zbarvení obličeje, tzv. cyanoza).
Na základě uvedených důkazů lze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že
obviněný O. G. uchopil v určité fázi konfliktu poškozeného J. G. staršího
ohnutou pravou rukou kolem krku do tzv. kravaty a ohbím pravé ruky mu zmáčkl
krk a počal jej intenzivně rdousit. Obviněný O. G. rdousil se značnou
intenzitou poškozeného po celou dobu, kdy jej držel v tzv. kravatě, přitom je
zřejmé, že aktivita poškozeného, byť i měla zpočátku charakter útoku proti
obviněnému, se postupem času musela změnit v pouhou snahu vyprostit se z jeho
sevření. Obviněný O. G. však přesto pokračoval ve rdoušení se stejnou
intenzitou, kterou jak sám říká v určité fázi konfliktu zvýšil („já jsem
přitvrdil … a snažil se ho pořád strhnout na zem“ - výpověď obviněného O. G. na
č. l. 72 spisu), a setrval v něm až do chvíle, kdy poškozený J. G. starší
přestal jevit známky života.
Zásadní význam z hlediska zavinění obviněného O. G. má závěr, že obviněný
rdousil se značnou intenzitou poškozeného J. G. staršího až do jeho úplného
udušení, tedy až do doby, kdy poškozený přestal jevil známky života. Podle
názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že si obviněný O. G. musel být
vědom, že takovým jednáním může způsobit poškozenému smrt udušením. Taková
vědomost patří mezi všeobecné vědomosti, kterými pachatel trestného činu
zásadně disponuje. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k naplnění
vědomostní složky zavinění není třeba, aby pachatel následek svého jednání
považoval za nutný, naopak postačí, pokud si jej představoval alespoň jako
možný, tedy pokud si představoval, že k takovému následku může dojít. V daném
případě naopak nelze dovodit, že by obviněný O. G. nedisponoval takovou obecnou
vědomostí. Podle závěrů znalců z odvětví psychiatrie a dětské a dospělé
psychologie jsou rozumové vlastnosti stále ještě na hranici normy a defektu,
obviněný O. G. není osobou, která by nebyla schopna pochopit a uvědomovat si,
že rdoušením poškozeného, kterého zanechá až ve chvíli, kdy přestane jevit
známky života, mu může způsobit i smrt.
Na srozumění obviněného O. G. je pak třeba usuzovat ze způsobu útoku proti
poškozenému a z jeho intenzity, jak byl podrobně popsán výše. Obviněný O. G.
vedl svůj útok na krk poškozeného a to s takovou intenzitou, že zamezil přívod
vzduchu do jeho plic, a ve rdoušení pokračoval i po jeho upadnutí do bezvědomí,
dokud poškozeného úplně neudusil. Z uvedeného vyplývá, že obviněný O. G. musel
být alespoň srozuměn s tím, že následek ve formě smrti poškozeného skutečně
způsobí. Z průběhu dokazování naopak nevyplynulo, že by obviněný O. G. počítal
s nějakou konkrétní okolností, která by mohla smrti poškozeného zabránit. K
uvedenému je třeba dodat, že poškozený v průběhu rdoušení nebyl k obviněnému O.
G. zády, z provedeného dokazování (z výpovědi obviněného O. G. v přípravném
řízení, v řízení před soudem, při rekonstrukci a z fotodokumentace z
rekonstrukce, zejm. fotografie č. 18 až 24) vyplývá, že poškozený byl k
obviněnému O. G. v průběhu rdoušení otočen spíše bokem, obviněný musel
poškozenému alespoň částečně vidět do tváře a sledovat tak průběh i průběžné
následky svého jednání (tedy jednotlivé fáze, kterými poškozený v průběhu
rdoušení musel projít, jak byly popsány znalcem při jeho výpovědi v hlavním
líčení) přímo ve tváři poškozeného. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví
soudní lékařství přitom v hlavním líčení uvedl, že jednou z fází, kterými
poškozený v průběhu rdoušení musel projít, je i stav bezvědomí, který obviněný
O. G. musel téměř jistě na poškozeném pozorovat, přesto však pokračoval ve svém
jednání a poškozeného dále stejně intenzivně rdousil, přičemž podle závěru
tohoto znalce při přerušení rdoušení v okamžiku upadnutí poškozeného do
bezvědomí by k úplnému udušení nedošlo. I tato okolnost nasvědčuje závěru, že
obviněný O. G. mohl od dalšího rdoušení v průběhu útoku upustit, a pokud tak
neučinil a pokračoval ve rdoušení poškozeného i po jeho upadnutí do bezvědomí,
byl alespoň srozuměn s tím, že poškozenému svým jednáním může způsobit i smrt.
Konečně je třeba uvést, že na srozumění obviněného O. G. s následkem, který
svým jednáním poškozenému způsobil, lze usuzovat i z jeho jednání, které
následovalo po spáchání činu. Obviněný sám vypověděl, že po spáchání činu
neposkytl poškozenému jakoukoli pomoc, neučinil žádný pokus o obnovení jeho
životních funkcí, nezavolal záchrannou službu, ale naopak si nejprve udělal
šťávu a poté spolu s bratrem tělo poškozeného naložili do bratrova automobilu a
shodili je pod most u řeky.
Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že si
obviněný O. G. neuvědomoval, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt,
když nemohl vědět, že odolnost poškozeného proti tomuto jeho zákroku je silně
ovlivněna množstvím požitého alkoholu (2,96 promile – stav těžké opilosti),
není tato námitka důvodná.
Samotná délka doby, po kterou rdoušení poškozeného pachatelem trvá, není z
hlediska naplnění vědomostní složky úmyslu určující. Základní význam má naopak
skutečnost, že pachatel intenzivně rdousí poškozeného po celou dobu, pokud
poškozený jeví jakékoli známky života, tedy až do jeho úplného udušení.
Konkrétní délka doby potřebné k udušení poškozeného se přitom bude v
závislostech na okolnostech konkrétního případu lišit, navíc vnímání času
pachatelem bude v takových případech zpravidla zásadně ovlivněno psychickým
vypětím, které jeho jednání bude provázet.
Z toho vyplývá, že základní význam pro naplněný vědomostní složky úmyslu
obviněného má především skutečnost, že obviněný O. G. značnou intenzitou
rdousil poškozeného po celou dobu, pokud poškozený jevil jakékoli známky
života. Již z této skutečnosti je třeba odvozovat vědomost obviněného o
usmrcení poškozeného jako o možném následku, který svým jednáním může způsobit.
Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že v daném případě trvalo rdoušení
poškozeného po dobu dvou až čtyř minut, doba dvou minut byla znalcem označena
jako nejkratší možná. Celková doba rdoušení tedy nebyla zcela extrémně krátká,
nejednalo se o čtvrt či půl minuty, jak uvedl při své výpovědi u hlavního
líčení obviněný O. G. Pokud se při této výpovědi nejednalo ze strany obviněného
O. G. o snahu o záměrné zkreslení doby rdoušení, znamená to, že si obviněný
dobu, po kterou rdousil poškozeného, není schopen vůbec reálně vybavit a
neuvědomoval si ji tedy ani v době jednání, což lze bez potíží vysvětlit
značným afektem, který jeho jednání doprovázel. Doba dvou až čtyř minut je
přitom dostatečně dlouhá, aby obviněný O. G. mohl v jejím průběhu reagovat a
uvolnit sevření poškozeného, pokud by si však vůbec v průběhu konfliktu
uvědomoval časové souvislosti svého jednání. To potvrzuje výše uvedený závěr,
že význam délky doby rdoušení, kterou obviněný patrně vůbec nevnímal (což
koresponduje i závěru znalkyně z odvětví psychiatrie – č. l. 209a spisu),
ustupuje do pozadí, a je překryt skutečností, že obviněný O. G. rdousil
poškozeného po celou dobu, kdy poškozený jevil známky života.
Odmítnout je třeba i námitku ministra spravedlnosti, že obviněný O. G. nejednal
v úmyslu zabít či způsobit těžké zranění, jeho úmyslem bylo zamezit otci, aby v
opilosti, ve které se nacházel, nenapadl fyzicky rodinné příslušníky a
nerozbíjel zařízení bytu. Větší intenzita použitého násilí byla přitom podle
ministra spravedlnosti odůvodněna strachem obviněného O. G., který se cítil
poškozeným J. G.m vždy ohrožován.
I tato námitka je podle názoru Nejvyššího soudu vyvrácena způsobem a intenzitou
jednání obviněného, který vyplývá ze znaleckého posudku znalců z oboru
zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Z výše popsaného jednání obviněného O.
G. a, kdy tento rdousil poškozeného po celou dobu, kdy jej držel v tzv.
kravatě, až do jeho smrti udušením, vyplývá, že obviněný O. G.r prostě nedržel
poškozeného jenom za účelem zabránění poškozenému v dalším útoku, ale že jej
naopak intenzivně rdousil. Skutečnost, že motivem jeho jednání byl strach z
poškozeného, na tomto faktu nemůže nic změnit. Motiv strachu obviněného O. G. z
poškozeného J. G. staršího společně se všemi jeho negativními zkušenostmi s
poškozeným (fyzické napadání, výhrůžky atd.) v žádném případě nevylučují
srozumění obviněného O. G. se smrtelným následkem jeho jednání, spíše naopak
svědčí pro závěr o jeho srozumění se smrtelným následkem a vyřešení tak
problémů s poškozeným. K tomu je třeba dodat, že strach obviněného O. G. měl v
tomto případě vliv na jeho ovládací schopnost, která byla dle vyjádření
znalkyně z odvětví psychiatrie snížena až o ľ, nikoli však vymizelá. Pouze v
případě, že by u obviněného zcela chyběla ovládací schopnost, chyběla by
svoboda vůle jako předpoklad zavinění. Na tomto místě lze dodat, že obecně je
třeba zásadně odlišovat rozpoznávací a ovládací schopnost, které jsou
předpoklady příčetnosti pachatele jako subjektu trestného činu, od vědomostní a
volní složky zavinění, které vymezují zavinění jako znak subjektivní stránky
trestného činu.
Za této situace považuje Nejvyšší soud za prokázané, že se obviněný O. G.
dopustil výše popsaného jednání, kterým způsobil poškozenému smrt, alespoň v
nepřímém úmyslu v souladu s ustanovením § 4 písm. b) tr. zák.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soudu v Brně nepochybil,
pokud kvalifikoval jednání obviněného O. G. jako trestný čin vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák., když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil
subjektivní stránku tohoto trestného činu. Stejně tak nepochybil Vrchní soud v
Olomouci, který zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného O.
G.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch
obviněného O. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002,
sp. zn. 2 To 115/2002, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1
písm. c) tr.ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2003
Předseda senátu
JUDr. Jiří P á c a l