4 Tz 5/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8.
března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr.
Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou
ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V., proti pravomocnému
rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 19. 12. 1952,
sp. zn. Vt 66/52,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr.
zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), a to z důvodů uvedených v § 1 odst. 1, odst. 2 zák.
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v
neprospěch obviněného J. V.
Tento rozsudek se z r u š u j e . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. V. z p r o š ť u j e obžaloby
býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze dne 24. 11. 1952, sp. zn. Np
340/52, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „dne 1. listopadu 1952 v K. po
nastoupení základní vojenské služby odmítl obléci vojenský stejnokroj a
vykonávat službu, protože by prý jednal proti božímu zákonu“, čímž měl spáchat
trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.
zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 (dále též jen „NVS“)
ze dne ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, byl obviněný J. V. uznán vinným
trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b)
tr. zák. č. 86/1950 Sb., (dále též jen tr. zák. 1950), na tom skutkovém
základě, že „ 1. 11. 1952 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské základní
služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plniti povinnosti související s
výkonem vojenské základní služby a odvolával se na to, že je svědek J. a že mu
to jeho víra nedovoluje“. Za to byl odsouzen podle § 270 odst. 1 tr. zák. 1950
k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, do kterého byla podle § 23 tr. zák. 1950
započtena vazba od 1. 11. 1952. Rozsudek nabyl právní moci dnem 19. 12. 1952,
když obviněný i nižší vojenský prokurátor se vzdali opravných prostředků.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému rozsudku stížnost
pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného J. V. porušen
zákon v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. (zák. č. 87/1950 Sb.) ve vztahu k
ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, jimiž se vojenský soud při
svém rozhodování neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že důvodem
k odmítnutí obléct si vojenský stejnokroj a vykonávat povinnosti související s
vojenskou základní službou byla u obviněného J. V. skutečnost, že je svědek J. a jeho náboženské vyznání mu nedovoluje plnit občanské povinnosti, pokud jsou v
rozporu s biblí. Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvádí,
že v případě obviněného J. V. se jednalo o čin, který směřoval k uplatnění
základního práva občana zaručeného mu ústavou, a to v článku 16 zák. č. 150/1948 Sb., a článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), a který byl v rozporu s mezinárodním právem
prohlášen za trestný. Podle Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, zejména článku 18, má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a
náboženství. Tato ústavně a mezinárodními smlouvami a dokumenty zaručena
občanská politická práva obviněného J. V. nebyla bývalým Nižším vojenským
soudem v Brně PSP 47 respektována. Jednání jmenovaného, které bylo
kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva,
jež bylo uvedenými dokumenty zaručeno, bylo v rozporu s mezinárodním právem a
ústavou z roku 1948 prohlášeno za trestné. Ústava z roku 1948 sice svobodu
vyznání a svědomí formálně zaručovala, ovšem právní norma nižší právní síly,
kterou by realizace takových svobod byla zaručena vydána nebyla, a praktická
ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Obviněný J. V. neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem
uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a byl ochoten na
základě svého nezvratného náboženského přesvědčení na sebe vzít následky
vyplývající z odsouzení. Takto nazíraný trestný čin proto není možno chápat
jako úmyslný trestný čin. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47
ze dne 19. prosince 1952, sp. zn. Vt 66/52, byl porušen zákon v neprospěch
obviněného J. V. ve výše citovaných ustanoveních trestního zákona a trestního
řádu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270
odst. 1 nebo § 271 odst. 1 tr. ř. Ke stížnosti pro porušení zákona ministr
spravedlnosti připojil jen fotokopii rozsudku NVS ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, ověřenou Vojenským ústředním archivem Praha (dále též jen „VÚA“),
přípis uvedeného archivu ze dne 18. 4. 2000, čj. 10055- VHA/2000-2111 a kopii
přípisu adresovaného Krajskému zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2000, z
nichž se podává zejména, že trestní spis NVS sp. zn.
Obhájce obviněného ke svému vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona připojil
neověřenou fotokopii žaloby býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze dne
24. 11. 1952, čj. Vt 340/52, fotokopii napadeného rozsudku (shodnou s fotokopií
připojenou ke stížnosti pro porušení zákona), dále fotokopii sdělení Vězeňského
ústavu v O. u K. V. o propuštění vězně J. V., fotokopii usnesení Nižšího
vojenského prokurátora PSP–47 Brno o účasti J. V. na amnestii ze dne 4. 5. 1953
(tyto fotokopie byly pořízeny VÚAP) a dopis VÚAP ze dne 31. 3. 2000, v němž se
obviněnému J. V. sděluje, že k žádosti jeho obhájce mu zasílají ověřenou kopii
rozsudku NVS Brno–PSP 47 sp. zn. Vt 66/52 s tím, že trestní spis byl v roce
1984 skartován a v archivu se dochoval pouze rozsudek. Ve vyjádření obhájce
uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou a navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona rovněž z důvodů uvedených v § 1 odst. 2
zák. č. 119/1990 Sb. a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se podle
§ 226 písm. b) tr. ř. obviněný zprošťuje obžaloby.
Podle § 267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřuje, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. Na překážku úplnému splnění uvedené povinnosti bylo, že Nejvyšší
soud neměl k dispozici příslušný trestní spis. Podle sdělení Vojenského
ústředního archivu ze dne 18. 4. 2000 předmětný spis byl v roce 1984 skartován
a trvale byl archivován pouze rozsudek. Z dalšího dopisu VÚAP ze dne 11. 2.
2005 vyplývá, že originál rozsudku byl poškozen při povodních v roce 2002 a v
současné době se nachází v mrazírnách v K. Rekonstrukce justiční dokumentace
dosud neproběhla, přičemž se předpokládá, že zatopený archivní materiál nebude
k dispozici dříve než na konci roku 2005.
Za této situace musel Nejvyšší soud nejdříve rozhodnout, zda má vůbec dostatek
podkladů proto, aby mohl o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodnout.
Nepochybnou skutečností spolehlivě prokázanou opisem rejstříku trestů ze dne 2.
2. 2005 vyžádaného Nejvyšším soudem je to, že obviněný J. V., byl odsouzen
Nižším vojenským soudem Brno dne 19. 12. 1952, pod čj. Vt 66/52, podle § 270
odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu 18 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, z
něhož mu byl amnestií k 4. 5. 1953 prominut 1 rok. Tento údaj plně koresponduje
s kopií (byť neověřené) žaloby býv. Nižšího vojenského prokurátora Ostrava ze
dne 24. 11. 1952, čj. Vt 340/52, s obsahem rozsudku býv. Nižšího vojenského
soudu PSP 47 Brno ze dne 19. 12. 1952, sp. zn. Vt 66/52, ověřeného VÚA, a s
dalšími získanými doklady jako např. s usnesením býv. Nižší vojenské
prokuratury Brno ze dne 11. 5. 1953, čj. Np–107/52, kterým bylo rozhodnuto, že
obviněný J. V. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 4. května 1953
a že se mu podle článku II. promíjí trest odnětí svobody v trvání 1 roku,
jakož i s obsahem dopisu Vězeňského ústavu O. u K. V. ze dne 4. 5. 1953, čj.
11004/53-T, podle něhož byl dne 4. 5. 1953 vězeň J. V., odsouzený Nižším
vojenským soudem v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 1952, čj. Vt 66/52, k trestu
18 měsíců, propuštěn následkem amnestie prezidenta republiky z trestu na
svobodu. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zmíněná žaloba i rozsudek svým
obsahem i formou odpovídají dobovým justičním dokumentům, s nimiž se seznámil v
jiných obdobných projednávaných případech. Za této situace neshledal dostatek
rozumných důvodů k pochybnostem o autentičnosti předloženého rozsudku, který mu
však za této důkazní situace umožnil přezkoumat jen správnost vlastního
rozsudku, nikoli též řízení, které mu předcházelo.
Podle ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950 kdo se úmyslně vyhne
plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu,
předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné
přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit
odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a
vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách
označoval zákon za trestné.
Podle § 1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv
a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických
právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu
s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní
stíhání a trestání.
Z obsahu citovaného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 v
trestní věci obviněného J. V. bylo zjištěno, že obviněný se trestného činu
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950,
měl dopustit tím, že „dne 1. 11. 1952 u svého útvaru v K. po nástupu vojenské
základní služby odmítl obléci si vojenský stejnokroj a plniti povinnosti
související s výkonem vojenské základní služby a odvolával se na to, že je
svědek J. a že mu to jeho víra nedovoluje“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí
vyplývá, že obviněný se k uvedenému jednání doznal a na svoji obhajobu neuvedl
nic podstatného, udal jen, že jeho vyznání mu nedovoluje plnit občanské
povinnosti, pokud jsou v rozporu s biblí. Tuto obhajobu z hlediska posouzení
viny považoval nižší vojenský soud za bezvýznamnou, vysvětlující pouze
pohnutky jednání obviněného, s tím, že z ústavou zaručené svobody vyznání nesmí
žádný občan vyvozovat, že by jej jeho náboženské vyznání mohlo zbavit
povinnosti plnit uložené občanské povinnosti.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí obviněný se dopustil jednání kladeného mu
za vinu, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, z důvodu svého
náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné
trestní věci, z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z
důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně
projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy
plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním
pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na
svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §
15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2
citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu
na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou
povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §
34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou
službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání,
tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby
pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení
jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze
vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes
platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v
ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.
Na základě toho Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. V. porušen zákon v ustanovení § 270
odst. 1 písm. b) tr. zák. 1950, jímž byl uznán vinným v rozporu s důvody
uvedenými v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená ustanovení plně vystihují
podstatu a důvody porušení zákona v dané věci a proto nebylo nutno vyslovovat
zvlášť porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. (zák. č. 87/1950 Sb.),
jak to navrhovala stížnost pro porušení zákona. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak
napadený rozsudek zrušil včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
a protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění napadeného rozsudku, shledal, že může podle §
271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Protože skutek, pro který byla na
obviněného podána obžaloba, nebylo možno z důvodů shora podrobně rozvedených
pokládat za trestný čin, Nejvyšší soud obviněného J. V. podle § 226 písm. b)
tr. ř. obžaloby zprostil.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 8. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k