Nejvyšší soud Rozsudek trestní

4 Tz 5/2007

ze dne 2007-02-21
ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.5.2007.1

4 Tz 5/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.

února 2007 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a

JUDr. P. Š. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti

České republiky ve prospěch obviněného O. (A.) M., proti pravomocnému

rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp.

zn. 2 Rtv 151/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř.

rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze

dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 151/91, b y l p o r u š e n z á k o

n v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v

ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v

neprospěch obviněného O. M.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950, sp.

zn. Vt -205/50, byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se

služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. č.

86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 10. 10. 1950 v B. při vydávání

zbraní nováčkům odmítl přijmout pušku a cvičit s ní, odvolávaje se na svoje

náboženské přesvědčení. Za uvedené jednání byl obviněný O. M. odsouzen k trestu

odnětí svobody na 18 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 1. 1951, když

usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 26. 1. 1951, sp. zn.

Vto-75/51, bylo zamítnuto odvolání obviněného O. M. i vojenského prokurátora.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11.

1991, sp. zn. 2 Rtv 151/91, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného O. M.

na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v

Brně ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt - 205/50, se podle § 14 odst. 1 písm. e)

zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o vině a trestu a zároveň se zrušují

všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem

ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění usnesení bývalý

Vojenský obvodový soud v Brně uvedl, že důvodem pro zrušení rozsudku bývalého

Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt - 205/50, byla

chybná právní kvalifikace, podle které byl obviněný O. M. uznán vinným trestným

činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2

písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., aniž byly znaky skutkové podstaty tohoto

trestného činu podle § 270 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. naplněny.

Obviněnému bylo kladeno za vinu, že se úmyslně vyhnul plnění služebních

povinností nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na svoje náboženské

přesvědčení, přičemž se takového činu měl dopustit v úmyslu vyhnout se zvláště

důležité služební povinnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně však ve svém

odůvodnění uvedl, že znak zvláště důležité služební povinnosti nemůže být

naplněn nesplněním jakékoliv obecné povinnosti, ale musí jít o kvalifikovanou

zvláště důležitou služební povinnost, již v rámci jejího výkonu. Odepření

převzetí zbraně na počátku vojenské služby – výcviku nováčků takový požadovaný

znak zvláště důležité služební povinnosti nenaplňuje. Usnesení nabylo právní

moci dne 28. 11. 1991.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12.

1991, sp. zn. 2 Rtv 151/91, pak bylo rozhodnuto tak, že se podle čl.

V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne

9. 5. 1960 trestní stíhání O. M. pro skutek, v němž je spatřován trestný čin

vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a)

tr. zák., zastavuje. Obviněný však v zákonné lhůtě prohlásil, že trvá na

projednání věci.

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2.

1992, sp. zn. 2 Rtv 151/91, bylo rozhodnuto tak, že byl obviněný O. M.

uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1

písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 10. 10. 1950

v B. při vydávání zbraní nováčkům odmítl přijmout pušku a cvičit s ní,

odvolávaje se na svoje náboženské přesvědčení. Z důvodů § 227 tr. ř. trest

nebyl uložen. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 2. 1992.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992,

sp. zn. 2 Rtv 151/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona

ve prospěch obviněného O. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1

odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, a v řízení, které tomuto usnesení předcházelo, v

ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k

ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že

Vojenský obvodový soud v Brně se výše uvedenými ustanoveními při rozhodování

rehabilitační věci obviněného O. M. důsledně neřídil. Přestože rehabilitační

soud zrušil výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §

270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., sám posléze ve věci rozhodl

tak, že obviněného O. M. opětovně uznal vinným trestným činem vyhýbání se

služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Bývalý Vojenský

obvodový soud v Brně tak postupoval přesto, že smyslem zákona č. 119/1990 Sb.

bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v

období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného rozsudku

je patrno, že důvodem vyhýbání se služební povinnosti bylo náboženské

přesvědčení obviněného O. M., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v

době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes

obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto

svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat.

Tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby

pro případy, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení

jednotlivce. Nebylo tedy přiměřeně vzato v úvahu základní právo obviněného

vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu

svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou,

zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání

vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti

bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pochybil, když rozsudkem ze dne 13. 2.

1992, sp. zn. 2 Rtv 151/91, uznal obviněného O. M. vinným trestným

činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby

Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého

Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 151/91,

byl porušen zákon v neprospěch obviněného O. M. ve vytýkaném směru, aby podle §

269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na

zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v

rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí

předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona

zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy

demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody

zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních

právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů

osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku

trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe,

zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené

hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti

osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2

citovaného zákonného ustanovení je rovněž účelem tohoto zákona rehabilitovat

činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a

vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních

paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními

zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu

právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných

předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto

zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25.

února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo

právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v

§ 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se

výkonu vojenské služby podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle

rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně

citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Jak je zřejmé z usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28.

11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 151/91, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného O. M. na

soudní rehabilitaci tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně

ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt - 205/50, se podle § 14 odst. 1 písm. e), zák.

č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o vině a trestu a zároveň se zrušují všechna

další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění usnesení bývalý Vojenský

obvodový soud v Brně uvedl, že důvodem pro zrušení rozsudku bývalého Nižšího

vojenského soudu v Brně ze dne 20. 11. 1950, sp. zn. Vt - 205/50, byla chybná

právní kvalifikace, podle které byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem

vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a)

tr. zák. č. 86/1950 Sb., aniž byly znaky skutkové podstaty tohoto trestného

činu podle § 270 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. naplněny.

Bývalý vojenský obvodový soud pak rozsudkem ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv

151/91, znovu rozhodl tak, že obviněný O. M. byl uznán vinným trestným činem

vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č.

86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 10. 10. 1950 v B. při vydávání

zbraní nováčkům odmítl přijmout pušku a cvičit s ní, odvolávaje se na svoje

náboženské přesvědčení. Z důvodů § 227 tr. ř. trest nebyl uložen. V odůvodnění

rozsudku mimo jiné uvedl, že po skutkové stránce soud zjistil, že obviněný O.

M. poté, co nastoupil vojenskou základní službu v říjnu 1950, při vydávání

zbraní nováčkům odmítl převzít vojenskou pušku a konat s ní výcvik, odvolávaje

se na svoje náboženské přesvědčení.

Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního

soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního

soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné

trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého

náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním

rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či

náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i

tehdejší Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu

svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v

§ 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2

citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu

na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou

povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §

34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou

službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu

základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření

náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše

citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce

i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí

konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry

Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát

bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně znovu uznal obviněného O. M. vinným

trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.

zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v

ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení,

které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění

účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného O. M. Jako důsledek této

skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu

nejen napadený rozsudek, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením,

pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst.

1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na

podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn,

přičemž tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou. Nejvyšší soud proto

podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní

podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, příslušnému, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl, přičemž bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v

tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. J. P.