4 Tz 5/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2009
v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného M. K., proti pravomocnému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2008, sp. zn.
31 To 176/2008, podle § 275 odst. 4 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Podle § 275 odst. 4 tr. ř. se obviněnému M. K. p ř e r u š u j e výkon
trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jenž mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 6 T 247/2006, ve znění
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5.
2008, sp. zn. 31 To 176/2008.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 6 T 247/2006,
byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. jehož se měl dopustit společně s odsouzeným J. F. tak, že dne
3. 7. 2004 kolem 03.30 hodin po předchozí dohodě J. F., dovezl obviněného M. K.
k benzínové čerpací stanici Ö. na třídě Dr. M. H. v L. a poté jej z místa činu
odvezl, když obviněný M. K. uvnitř mířil krátkou střelnou zbraní na L. D., a
donutil ji tak k vydání tržby v částce 35.777,- Kč. Za to byl odsouzen podle §
234 odst. 1 tr. zák.za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Pro výkon uloženého trestu byl podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl
zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 3 T 41/2005, který nabyl právní moci dne 16. 8.
2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s
J. F. nahradit poškozené G. P., a.s. se sídlem P., B., škodu ve výši 32.199,-
Kč. V odůvodnění rozsudku Okresní soud uvedl, že vycházel z podrobného doznání
odsouzeného J. F., které podporuje výpověď svědkyně L. D., jediného přímého
svědka, a zejména poukazuje na popis vzhledu M. K. a použití pistole.
Podpůrnými důkazy jsou listinné důkazy, které tvoří dle nalézacího soudu
ucelený logický řetězec usvědčující obviněného a zároveň vylučující, že by
skutek spáchal někdo jiný a jinak. Okresní soud odmítl obhajobu obviněného M.
K., že se jednání nedopustil a tvrzení, že byl obviněný F. naveden policií, aby
ho jako spolupachatele označil.
Proti shora citovanému rozsudku podal odvolání obviněný M. K. Rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2008, sp. zn.
31 To 176/2008, byl k odvolání obviněného M. K. podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst.
3 tr. ř. byl obviněnému M. K. uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. V
odůvodnění usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci uvedl, že
soud prvního stupně v napadeném rozsudku řádně hodnotil důkazy, které ve věci
byly provedeny, dokazování doplnil ve směru naznačeném ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu, přičemž odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudu
prvního stupně. Dále uvedl, že spoluobviněný F. podrobně popsal jakým způsobem
se obviněný K. při přepadení benzínové čerpací stanice maskoval a jeho popisu
odpovídá i popis oblečení pachatele uváděný svědkyní L. D., která ovšem
pachatele nebyla schopna popsat, neboť tento měl téměř celý obličej zakrytý
slunečními brýlemi. Odvolací soud nezjistil pochybení při hodnocení důkazů ani
v právním posouzení skutku. V případě ukládání trestu zjistil odvolací soud
pochybení soudu prvního stupně pokud obviněnému M. K. uložil souhrnný trest za
současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 3 T 41/2005, přesto, že dne 16.
2. 2008 bylo rozhodnuto tak, že se obviněný ve zkušební době podmíněného
odsouzení osvědčil a platí proto na daný případ fikce zahlazení.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21.
5. 2008, sp.zn. 31 To 176/2008, podal ministr spravedlnosti České republiky
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. Vytkl v ní, že zákon
byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v
řízení předcházejícím.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítal, že
odvolací soud nedbal shora citovaných zákonných ustanovení, neboť jinak by
musel rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel poukázal na to, že obviněný M. K. je usvědčován pouze výpovědí
spoluobviněného J. F., kterou soud prvního stupně považoval za zcela věrohodnou
přes nelogičnost a rozpory mezi svědeckými výpověďmi a výpovědí obviněného J.
F. a objektivně zjištěnými skutečnostmi vyplývajícími z místního šetření.
Přestože ve věci bylo dle pokynů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
soudu doplněno dokazování důkazní situace se proti původnímu řízení ani v
nejmenším nezměnila. Vzhledem k tomu, že v řízení po vyhlášení rozsudku
Nejvyššího soudu nedošlo ke změně důkazní situace a nesprávné hodnocení důkazů
bylo důvodem pro zrušení původních rozsudků považuje stěžovatel hmotněprávní
vyhodnocení důkazů nalézacím i odvolacím soudem ze nesprávné a domnívá se, že
oba soudy ignorováním závěrů Nejvyššího soudu při nezměněné důkazní situaci
porušily zákon. Oba soudy porušily zásadu, že vina musí být obviněnému
prokázána nezpochybnitelným způsobem a nedbaly zásady in dubio pro reo ve
spojení s presumpcí neviny.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2008, sp.zn.
31 To 176/2008 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch
obviněného M. K. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v této trestní věci již
jedenkráte rozhodoval a to rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 4 Tz 106/2006,
kdy podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 31 To 51/2006 a v
řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného M. K. porušen zákon v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř.
Následně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ve stejném rozsahu zrušil i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 6
T 333/2004, spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a Okresnímu soudu v
Liberci podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Okresnímu soudu bylo uloženo aby se především zabýval vytýkanými nedostatky,
doplnil stávající dokazování výslovně uvedenými či toliko naznačenými důkazy,
popřípadě důkazy dalšími, jejichž potřeba nově vyvstane, tzn. že opětovně
vyslechne obviněného K. k motivaci obviněného F. „namočit jej do této loupeže“,
k jeho majetkovým poměrům v kritickou dobu (zda pracoval, jaký měl příjem
apod.), vypracovat podrobný plánek místa činu se zakreslením místa kde čekal s
vozidlem obviněný F., kde se nacházela benzinová čerpací stanice a kam až
sledoval pes určenou stopu. V tomto směru bude zapotřebí vyslechnout psovoda
nprap. Ž. jako svědka k otázce vypracování stopy pachatele od benzinové čerpací
stanice až na místo kde pes stopu ztratil, zda pes šel po stopě s jistotou, zda
nemusel být psovodem na stopu opětovně naváděn, jaký směr útěku pachatele
určila pracovnice benzinové čerpací stanice L. D. apod. Tuto pracovnici
opětovně vyslechne jako svědka ke směru útěku pachatele z benzinové čerpací
stanice a k tomu, zda právě tímto směrem sledoval pes stopu. Pokud se toho
ukáže potřeba provede i vyšetřovací pokus za účelem změření času potřebného k
překonání vzdálenosti od místa kde čekal s vozidlem obviněný F., přes
benzinovou čerpací stanici, místo kde pes ztratil stopu zpět do místa odkud měl
pachatel vyjít. Na základě všech provedených důkazů a jejich zhodnocení
jednotlivě, v jejich souhrnu i ve všech vzájemných souvislostech, jak ukládá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., potom okresnímu soudu uložil, aby znovu rozhodl
v plném souladu s učiněnými skutkovými zjištěními a se zákonem, o vině či
nevině obviněného M. K.
Podle § 275 odst. 4 tr. ř. ministr spravedlnosti může odložit nebo přerušit
výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona, až do
rozhodnutí o této stížnosti. Po podání stížnosti pro porušení zákona tak může
učinit i Nejvyšší soud.
Z předloženého spisového materiálu i z vlastního šetření vyplývá, že obviněný
M. K. t. č. vykonává uložený tříletý trest odnětí svobody ve Věznici B.
S ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 4 Tz 106/2006, Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že do doby, než bude o podané stížnosti pro porušení zákona s konečnou
platností rozhodnuto, se jako vhodné jeví přerušit obviněnému M. K. výkon
uloženého trestu odnětí svobody.
Proto bylo Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání rozhodnuto ve smyslu § 275
odst. 4 tr. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 13. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v odůvodnění svého rozhodnutí
dospěl k závěru, že výpověď spoluobviněného J. F. byla opatřena v přípravném
řízení řádně, za dodržení všech procesních zásad stanovených v trestním řádu.
Obviněný J. F. byl vyslechnut poté, co bylo zahájeno trestní stíhání obviněného
M. K., za účasti obhájce obviněného. O celé události vypovídal velmi podrobně a
do současné doby nebyla zjištěna skutečnost, která by zásadním způsobem měla
soud přiklonit k závěru, že výpověď obviněného J. F. je nevěrohodná. Dále
uvedl, že od počátku trestního řízení je nanejvýš zřejmé, že došlo ke spáchání
skutku, který je popsán ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a který
podrobně popsala ve své výpovědi svědkyně L. D., a že tímto skutkem byly
naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., takže zbývá objasnit, zda to byl obviněný M. K., kdo trestný čin spáchal.
Krajský soud nepřistoupil na námitky obviněného M. K., že v daném ohledu nelze
vycházet z výpovědi spoluobviněného J. F., protože ho záměrně uvedl jako
spolupachatele, přestože se zdržoval celou noc ve svém bydlišti. Obviněný M. K.
tvrdil, že spolupachatelem obviněného J. F. mohla být osoba ukrajinské nebo
ruské národnosti a spoluobviněný z obavy ze msty uvedl, že se trestné činnosti
dopustil s obviněným M. K. Podle Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v
Liberci nebyla zjištěna jediná okolnost, která by nasvědčovala tomu, že by
spoluobviněný J. F. lživě obviněného M. K. osočoval ze spáchání takového
skutku. Oba se znali velmi dlouhou dobu, udržovali přátelské vztahy, vzájemně
si pomáhali, půjčovali si peníze a nikdy mezi nimi nevznikl důvod k vzájemné
nevraživosti. Obviněný J. F. by nemohl získat nic lživým označením obviněného
M. K. ze spáchání činu a navíc pachatel trestného činu hovořil se svědkyní
česky a popis pachatele, který svědkyně poskytla, byl v souladu s prvotní
výpovědí spoluobviněného J. F. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci
se po provedení nového řízení ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
I. stupně s tím, že bylo spolehlivě prokázáno, že to byl obviněný M. K., kdo se
zmocnil cizí věci (peněz) s použitím pohrůžky bezprostředního násilí, čímž je
nutno rozumět použití střelné zbraně, a tím došlo k naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák..
Stěžovatel poukázal na to, že obviněný M. K. je i nadále usvědčován pouze
výpovědí spoluobviněného J. F., kterou soud prvního stupně považoval za zcela
věrohodnou. Přestože ve věci bylo dle pokynů obsažených ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu doplněno dokazování, důkazní situace se proti původnímu řízení
ani v nejmenším nezměnila. Vzhledem k tomu, že v řízení po vyhlášení rozsudku
Nejvyššího soudu nedošlo ke změně důkazní situace a nesprávné hodnocení důkazů
bylo důvodem pro zrušení původních rozsudků, považuje stěžovatel hmotněprávní
vyhodnocení důkazů nalézacím i odvolacím soudem za nesprávné a domnívá se, že
oba soudy ignorováním závěrů Nejvyššího soudu při nezměněné důkazní situaci
porušily zákon. Oba soudy porušily zásadu, že vina musí být obviněnému
prokázána nezpochybnitelným způsobem a nedbaly zásady in dubio pro reo ve
spojení s presumpcí neviny.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2008, sp.zn.
31 To 176/2008 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch
obviněného M. K. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přítomný veřejnému zasedání
o podané stížnosti, s návrhem ministra spravedlnosti souhlasil, navrhl
stížnosti pro porušení zákona vyhovět a nechal na zvážení soudu, zda s ohledem
na důkazní situaci není na místě použití ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. a
následné zproštění obviněného M. K. obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
představují pro obviněného v pořadí druhé odsouzení, když prvé odsouzení bylo
zrušeno Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona a věc byla
vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Liberci provedl dle pokynů obsažených ve zrušujícím rozhodnutí
Nejvyššího soudu doplnění dokazování.
Opětovně vyslechl obviněného M. K. k jeho majetkovým poměrům v roce 2004. Ten
potvrdil, že neměl trvalé zaměstnání, ale chodil na brigády. Tak si vydělal
10.000,- až 15.000,- Kč. S obviněným F. si navzájem půjčovali peníze, ale žádné
spory mezi nimi nebyly.
Svědek J. R. vypověděl, že si na podrobnosti vyšetřování loupežného přepadení
benzínové čerpací stanice v roce 2004 již nepamatuje a vše zapsal do protokolu
o ohledání místa činu.
Svědek D. Ž. uvedl, že pro odstup času si na podrobnosti vyšetřování loupežného
přepadení benzínové čerpací stanice v roce 2004 již nepamatuje. Byl k případu
povolán jako psovod. Pes nebyl na stopu nějak naváděn, ale sám sledoval stopu
nejčerstvější až na ulici U O., kde stopu ztratil. Jednalo se přitom o stopu
(směr pohybu pachatele), kterou uvedla obsluha čerpací stanice.
Rovněž svědkyně L. D. si již na podrobnosti případu pro delší časový odstup
nepamatovala.
Ve věci byl dle pokynů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu
vypracován plánek, ze kterého je zřejmé, kterým směrem pachatel loupežného
přepadení benzínovou čerpací stanici opustil, kterým směrem se pohyboval a kde
pes sledující stopu pachatele tuto stopu ztratil.
Okresní soud v Liberci v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že vina
obviněného M. K. ze spáchání trestného činu loupeže byla prokázána zejména
výpověďmi obviněného J. F. a svědkyně L. D.
Pokud se týká obviněného J. F., Okresní soud v Liberci na č.l. 3 odůvodnění
rozsudku konstatuje, že obviněný J. F. se ke spáchání činu doznal a velmi
podrobně popsal věc od samého začátku až do spáchání a rozdělení peněz.
Podrobně popsal oblečení obviněného K., který při odchodu na benzínovou čerpací
stanici měl, a to zelenou čepici, černou bundu, černé kalhoty a černé brýle.
Jeho výpověď hodnotí jako věrohodnou, neboť obsahuje takové podrobnosti, které
mohl znát pouze a jenom spolupachatel. Za klíčovou považuje skutečnost, že by
obviněný F. ničeho nezískal trestním stíháním M. K. V odůvodnění rovněž zmiňuje
výpověď obviněného F. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 6 T 287/2004, kdy se obviněný F. dopustil trestného činu loupeže se
spoluobviněným H. a kdy provedení loupeže mělo několik podobných znaků, mimo
jiné maskování a použití pistole, aniž tyto skutečnosti dále hodnotí. Rovněž
rozpory ve výpovědi obviněného F., na něž bylo poukazováno ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu, ponechává bez povšimnutí. Dále se opírá o výpověď
svědkyně L. D., zaměstnankyně čerpací stanice, která potvrdila, že se osobně
zná s obviněným F., který si skutečně dne 2. 7. 2004 ve večerních hodinách u ní
koupil tatranku. Poté kolem 04.00 hodin dne 3. 7. 2004 přišel muž, který měl na
hlavě čepici s kšiltem, tmavé brýle, tmavou bundu nebo triko a tmavé kalhoty.
Za pasem měl tmavou pistoli. Dle nalézacího soudu popis odpovídá popisu
obviněného K. jak ho popsal obviněný F. Drobný rozdíl v barvě pistole
přisuzoval časovému odstupu i značnému vypětí svědkyně. Závěrem v odůvodnění
rozsudku okresní soud uvádí, že provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich
souhrnu a dospěl k závěru, že to byl právě obviněný M. K., kdo provedl loupežné
přepadení čerpací stanice, když je usvědčován jak výpověďmi obviněného F. a
svědkyně D., tak listinnými důkazy.
Také odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatuje, že výpověď obviněného F.
byla v přípravném řízení opatřena řádně, o celé události vypovídal velmi
podrobně a do současné doby nebyla zjištěna skutečnost, která by zásadním
způsobem měla soud přiklonit k závěru, že výpověď obviněného J. F. je
nevěrohodná. Rovněž odvolací soud nepřistoupil na námitky obviněného M. K., že
nelze vycházet z výpovědi obviněného J. F., který jeho osobu uvedl záměrně.
Trestné činnosti se nemohl dopustit, jelikož byl v kritickou dobu doma. Jako
další usvědčující důkaz uvádí výpověď svědkyně D., která shodně jako obviněný
F. popsala, jak byl oblečen pachatel.
K nesrovnalosti mezi jejich výpověďmi ohledně použité zbraně konstatuje, že
spoluobviněný F. viděl zbraň pouze zběžně ukrytou pod oblečením obviněného K. a
tato se mu jevila jako pistole, možná revolver, pravděpodobně stříbrný, ovšem
zahlédl pouze pažbu. Svědkyně L. D. uváděla, že viděla pistoli, pouze hlaveň a
jevila se jí jako tmavá. Vzhledem k tomu, v jak rozdílných situacích obviněný
F. a svědkyně D. zbraň viděli, je zřejmé, že neměli možnost tuto podrobněji
popsat. K námitce o přepočítávání peněz odvolací soud uvádí, že ze strany
obviněného K. šlo o velmi hrubý odhad, který mohl získat při ukládání bankovek
do sáčku nebo zběžným pohledem na počet a typ bankovek. Ani tvrzení obviněného
K. o nemožnosti návratu k vozidlu v časovém úseku uváděném obviněným F. dle
odvolacího soudu nemůže obstát. Obviněný F. parkoval asi 200 m od benzínové
čerpací stanice a obviněný K. se měl k autu vrátit asi za 5 minut. Odvolací
soud k tomuto údaji uvádí, že: „pachatelem byl člověk, který má určité hranice
pro rychlost svého pohybu“ a úsek, který měl pachatel projít, dle jeho názoru
lze zvládnout během několika minut, nehledě na možnost zkratky mezi domy.
Rovněž polemizuje se závěrem, zda služební pes sledoval skutečně stopu
pachatele trestného činu a dospívá k závěru, že není důvodu nevěřit obviněnému
F., že se obviněný K. vrátil do jeho vozidla i s lupem za několik minut poté,
co vozidlo opustil.
Jak již bylo uvedeno shora, soudy obou stupňů jako základní důkaz svědčící o
vině obviněného M. K. považují výpověď spoluobviněného J. F. K této výpovědi je
třeba uvést, že oba soudy správně dospěly k závěru, že tento obviněný se na
místě činu skutečně v kritickou dobu nacházel. Jiná situace je pokud soudy
obou stupňů dospívají k závěru o věrohodnosti výpovědi tohoto obviněného
ohledně účasti další osoby, a to obviněného M. K.
Zde je na místě se zabývat rozpory ve výpovědích obviněného F. učiněných v
přípravném řízení a v hlavním líčení, na něž bylo již poukazováno v prvním
zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
Při výslechu dne 4. 8. 2004 obviněný F. vypověděl, že dne 3. 7. 2004 kolem
00.00 hodin se stavil na benzínové čerpací stanici Ö. na třídě Dr. M. H. v L.,
kde hovořil s pracovnicí obsluhy L. D., kterou znal z učiliště, a že si zde
koupil pouze tatranku. Pokud tuto jeho výpověď svědkyně D. potvrdila, lze z
toho dovodit pouze to, že obviněný F. zde skutečně v uvedenou dobu byl. Dále
uváděl, že po odchodu se s obviněným K. domluvil, že by tuto benzínovou čerpací
stanici mohli přepadnout. Obviněný K. si následně rozepnul bundu a ukázal mu
pistoli. Viděl, že je celá stříbrná. Dále popsal oblečení obviněného K. s tím,
že měl na sobě černé kalhoty, černou šusťákovou bundu, tmavě zelenou čepici a v
kapse velké sluneční brýle. Za kalhotami měl pistoli. Obviněný K. odešel k
benzínové čerpací stanici a vrátil se za 5 - 6 minut. Přiběhl tak jak odcházel
a řekl jen : “Je tam asi třicet“. Následně k dotazu, jak byla velká pistole,
kterou měl obviněný K., uvedl, že viděl jen pažbu, část bubínku a velký kohout
na natahování. Osobně rozdíl mezi pistolí a revolverem nedělá, ale v daném
případě se jednalo o revolver, neboť viděl bubínek a velký kohout na
natahování. Při tomto výslechu se rovněž vyjadřoval k loupeži, které se měl
dopustit společně s J. H. dne 19. 6. 2004. Vypověděl, že sám si oblékl
basebalovou čepici, sluneční brýle, černé kalhoty a černé kožené sako. H. (J.
H.) si vzal také basebalovou čepici a sluneční brýle. H. mu dal malý černý
šestiranný bubínkáč.
V hlavním líčení konaném dne 19. 4. 2005 vypověděl k přepadení benzínové
čerpací stanice, že obviněný K. měl zelenou basebalovou čepici. Dále tvrdil, že
obviněný K. před ním pistoli nevytahoval a v případě informace o množství peněz
se možná spletl a obviněný K. mu toto sdělil až později a nikoliv ihned po
příchodu k autu.
V hlavním líčení konaném dne 18. 10. 2007 k trestné činnosti dotazován již
nebyl a pouze se vyjadřoval k osobním poměrům v roce 2004 a ke vztahu mezi ním
a obviněným F. Vzájemné vztahy s obviněným F. hodnotil jako dobré, bez nějakých
problémů. V roce 2004 neměl stálé zaměstnání, příležitostně si vydělával na
brigádách. Bydlel s přítelkyní a společně spláceli půjčku. S obviněným F. si
vzájemně půjčovali peníze a dosud mu dluží částku kolem 5.000,- Kč.
Pracovnice benzínové čerpací stanice L. D. vypovídala jako svědkyně v hlavním
líčení dne 19. 4. 2005, kdy k osobě pachatele uvedla, že měl kšiltovku tmavé
barvy, možná bundu nebo triko tmavé a tmavé kalhoty. Na očích měl sluneční
brýle. Za pasem měl pistoli tmavé barvy. Touto na ni namířil a řekl, že chce
peníze. Vše trvalo asi 5 minut. Peníze si nepřepočítal a ani ona mu neřekla,
kolik tam bylo peněz. V hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2007 uvedla, že si na
věc již moc nepamatuje. Po předložení plánku místa činu se domnívala, že
pachatel se pohyboval v plánku naznačeným směrem. K použité zbrani tvrdila, že
z ní viděla pouze hlaveň, neboť ji měl schovanou jakoby v mikině. Na rozpory ve
výpovědích soudem dotázána nebyla.
Z protokolu o ohledání místa činu se mimo jiné podává, že psovod nprap. Ž.
vypracoval se služebním psem stopu do vzdálenosti cca 500 m od benzínové
čerpací stanice Ö., a to z ulice Dr. M. H., ulicí U O., do ulice U K. Zde je
třeba konstatovat, že ulice U O. a následně ulice U K. se nachází na opačné
straně, než ulice M., kde čekal s vozidlem obviněný F. Součástí protokolu o
ohledání místa činu je i náčrtek místa činu, který je velice stručný, bez
zakreslení směru útěku pachatele a následně pohybu psovoda se služebním psem
při sledování pachové stopy. Z plánku místa činu je zřejmé, kudy psovod
sledoval stopu a ve kterých místech ji ztratil. Místo, kde měl s vozidlem čekat
obviněný F., plánek nezachycuje.
K výpovědi obviněného J. F., který popsal oblečení pachatele shodně se svědkyní
L. D., lze uvést, že pokud byl v kritickou dobu na místě činu a byl v osobním
styku s pachatelem, který provedl přepadení benzínové čerpací stanice Ö., musel
nepochybně vědět, jak byl tento pachatel oblečen a shodně pak musela pachatele
popsat i pracovnice čerpací stanice, tj. svědkyně L. D. Ani jedna z těchto
výpovědí však neprokazuje, že tímto pachatelem byl právě obviněný K. Ani žádný
z listinných důkazů, tj. plánek místa činu, protokol o ohledání místa činu,
náčrtek či snad zprávy z místa bydliště a rejstřík trestů nepotvrzují
přítomnost obviněného v kritickou dobu na místě činu a není proto možné, jak to
učinil soud nalézací, tvrdit, že tyto důkazy (spolu s dalšími) bez důvodných
pochybností usvědčující obviněného M. K. ze spáchání trestného činu, když
zároveň vylučují, že by k jeho spáchání mohlo dojít jinak, nebo že by se jej
dopustil někdo jiný.
Jelikož pouze výpověď obviněného F. usvědčuje obviněného K. měly soudy obou
stupňů k této výpovědi přistupovat daleko pečlivěji a vážit věrohodnost
výpovědi obviněného F. Je nepochybné, že výpověď obviněného F. není
jednoznačná a naopak jsou v ní rozpory, a to např. ohledně zbraně, která měla
být k loupeži užita. Obviněný K. popřel, že by kdy střelnou zbraň vlastnil a
žádná zbraň vztahující se k tomuto případu nebyla u něj zajištěna. Obviněný F.
měnil svoji výpověď ohledně užité zbraně, když nejprve tvrdil, že si obviněný
K. rozepnul bundu a ukázal mu pistoli, která byla celá stříbrná. K dalšímu
dotazu uvedl, že viděl pouze pažbu, část bubínku a velký kohout na natahování.
Svoji výpověď pak upřesnil tak, že se jednalo o revolver. V pozdější výpovědi
tvrdil, že obviněný K. před ním pistoli nevytahoval. Svědkyně D. hovoří o
pistoli, nikoliv o revolveru, přitom zbraň byla tmavé barvy. Zde je na místě
připomenout, že to byli obviněný F. společně s obviněným J. H., kteří před dnem
3. 7. 2004 provedli loupežné přepadení herny za použití bubínkového revolveru a
za maskováním se basebalouvou čepicí a slunečními brýlemi. Revolver měl být
obviněného H. a jak vyplynulo ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T
287/2004, byl jím vydán až dne 4. 8. 2004, tedy po provedeném loupežném
přepadení benzínové čerpací stanice Ö. na třídě Dr. M. H. v L. dne 3. 7. 2004.
Obviněný F. rovněž nejprve tvrdil, že po návratu k vozidlu mu obviněný K. řekl:
„Je tam asi třicet“ a následně toto tvrzení změnil s tím, že se možná spletl
a obviněný K. mu toto sdělil až později a nikoliv ihned po příchodu k autu.
Za pozornost stojí i závěry soudů obou stupňů, že výpověď obviněného F. je
pravdivá s ohledem na jím uváděné podrobnosti i skutečnost, že by trestním
stíháním obviněného K. ničeho nezískal, když nebyla zjištěna jediná okolnost,
která by naopak nasvědčovala tomu, že by spoluobviněný F. lživě obviněného K.
osočoval. Negativnímu vymezení zjišťování motivu obviněného F. lživě jiného
osočovat nelze přisvědčit, neboť je možné konstatovat zjištění určitého motivu
pachatele, ovšem nikoli, že motiv zjištěn nebyl. Nezjištění motivu totiž
neznamená, že skutečně nějaký, soudem nezjištěný motiv, pachatel neměl.
Výpověď spoluobviněného je nepochybně významným druhem důkazního prostředku
ovšem ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá
požadavek kritického hodnocení všech důkazů, tedy i výpovědi spoluobviněného, a
to zejména za situace, kdy je vina obviněného prokazována pouze a jenom touto
výpovědí. Tak je tomu v daném případě, kdy jak bylo rozvedeno shora, jiný z
provedených důkazů přítomnost obviněného M. K. na místě činu v kritickou dobu
neprokazuje. Je povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít všech
nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu
skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také v odůvodnění každého
rozhodnutí co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu –
přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního
stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku
odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze
provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném
odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Hodnocení důkazů je výsadním právem soudu
prvního stupně a odvolací soud do tohoto není oprávněn zasahovat pokud toto
není v rozporu s formální logikou. Z toho je patrné, že těžiště dokazování je
zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je
hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při
hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková
zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený
rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž
důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze
napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov.
rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 7 - 8/1992).
V daném případě však jak nalézací tak odvolací soud hodnotily provedené důkazy
v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností
vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., i zásadou volného hodnocení důkazů,
vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., pokud dospěly k závěru, že výpověď
svědkyně L. D. usvědčuje obviněného M. K. ze spáchání loupežného přepadení a
zároveň činí věrohodnou i výpověď obviněného J. F. Také závěr o věrohodnosti
výpovědi obviněného J. F. bez náležitého vyhodnocení rozporů v jeho výpovědích
(i výpovědi L. D.) nemůže obstát.
Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, s nímž
koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán
nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Toto
ustanovení představuje zejména ochranu proti svévoli (především) výkonné moci,
avšak i proti libovůli moci soudní, a jeho odrazem je i ustanovení § 2 odst. 2
tr. ř., které představuje jednu z hlavních zásad trestního řízení. Jde o
formulaci principu presumpce neviny, z něhož se odvíjí subprincip in dubio pro
reo, jemuž odpovídá důvod pro zproštění obžaloby [§ 226 písm. a) a c) tr. ř.].
Dále se z tohoto principu odvíjí další subprincip, podle kterého obžalovanému
musí být vina bez rozumných pochybností prokázána. Pokud tedy mezi jednotlivými
důkazy existují rozpory, je povinností soudu zhodnotit věrohodnost a pravdivost
každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, což nesmí být
činěno v obecné rovině, ale vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Jestliže
nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti,
je třeba při zachování zásady „in dubio pro reo“ zvolit variantu pro
obžalovaného nejpříznivější (viz nález Ústavního soudu ČR I. ÚS. 429/2003 ze
dne 4. 12. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 141/2003).
Lze tedy shrnout, že v posuzované věci existují i nadále nejasnosti, které jsou
podstatné pro posouzení věci a které již není možno spolehlivě odstranit důkazy
novými (nejsou k dispozici), případně opakováním důkazů stávajících. Důkazy,
které byly ve věci provedeny, rozpory mezi výpověďmi obviněných F. a K., ale i
ve výpovědích samotného obviněného F., nevyvrátily. Důkazní situace tak zůstala
v poloze, kdy i nadále přetrvávají výrazné pochybnosti, které neumožňují dospět
k závěru, že skutkový stav byl zjištěn natolik jistě, aby bylo možno na jeho
základě uznat M. K. vinným z jednání, pro něž byl stíhán. S ohledem na tyto
skutečnosti aplikoval Nejvyšší soud v dané věci výše uvedenou právní zásadu.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
pokud se Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v odvolacím řízení
ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně a k odvolání obviněného M. K.
toliko zrušil výrok o trestu a ve zbytku ponechal napadený rozsudek nalézacího
soudu nedotčen, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr.
řádu. Je také zřejmé, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 254 odst. 1
tr. ř. řádně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž
bylo podáno odvolání obviněným M. K. a nesplnil tak svou přezkumnou povinnost.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze
dne 21. 5. 2008, sp. zn. 31 To 176/2008 a v řízení předcházejícím byl v
neprospěch obviněného M. K. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. (zjištěný skutkový stav vzbuzoval důvodné pochybnosti, v souladu se
zákonem nebyly hodnoceny provedené důkazy), § 254 odst. 1 tr. ř. (odvolací soud
nesplnil svou přezkumnou povinnost) a § 259 odst. 3 tr. ř. (odvolací soud v
rozporu se zákonem zrušil toliko výrok o trestu a výrok o vině a náhradě škody
ponechal nedotčen, když v tomto směru shledal odvolání obviněného M. K.
nedůvodným) a § 234 odst. 1 tr. zák.
Následně pak Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ve stejném rozsahu zrušil
i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci spolu s obsahově
navazujícími rozhodnutími.
Po zrušení obou citovaných rozhodnutí se trestní věc dostala do stadia jejího
projednávání před soudem prvního stupně a Nejvyšší soud řešil otázku, zda má
rozhodnout podle § 270 tr. ř. či podle § 271 tr. ř. při vědomosti toho, že v
napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn skutkový stav. Dospěl k závěru, že
po zrušení napadeného rozhodnutí z dosud objasněného stavu věci nebylo
prokázáno, že skutek uvedený v žalobním návrhu spáchal obviněný M. K., státní
zástupce nepředložil v hlavním líčení ani při veřejných zasedáních žádné
důkazy, které by na tomto závěru mohly něco změnit, žádné takové důkazy nejsou
zřejmé ani z obsahu předmětného trestního spisu ani z důkazního řízení
provedeného soudem prvního stupně. Proto Nejvyšší soud s odkazem na zveřejněnou
judikaturu (srov. rozh. č. 28/94-I. Sb. rozh. trest., rozsudek NS sp. zn. 4 Tz
100/2006), shledal procesní podmínky pro aplikaci ustanovení § 271 odst. 1 tr.
ř., tj. mohl učinit vlastní rozhodnutí, aniž by měnil skutkový stav oproti
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, byv přitom omezen ustanoveními § 2
odst. 11, odst. 12 tr. ř., tj. zásadami bezprostřednosti a ústnosti. Nejvyšší
soud konstatuje, že již v řízení před soudem prvního stupně byly vyčerpány
všechny dosažitelné důkazy, jež byly opatřeny a provedeny za součinnosti stran,
a na základě výsledků takto provedeného dokazování nemohl spolehlivě uzavřít,
že to byl právě obviněný M. K., kdo společně s odsouzeným J. F. dne 3. 7. 2004
kolem 03.30 hodin po předchozí dohodě provedl loupežné přepadení benzínové
čerpací stanice Ö. na třídě Dr. M. H. v L., kdy měl mířil krátkou střelnou
zbraní na pracovnici čerpací stanice L. D. a donutit ji tak k vydání tržby v
částce 35.777,- Kč. Tato procesní situace zakládá důvod k zprošťujícímu výroku
učiněnému podle § 226 písm. c) tr. ř., a proto Nejvyšší soud obviněného M. K.
zprostil obžaloby pro skutek, který je podrobně specifikován ve výroku tohoto
rozsudku, a který byl u obviněného právně kvalifikován jako trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Jelikož se k trestnímu řízení řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody
poškozená G. P., a.s. se sídlem P., B., bylo rozhodnuto i o jejím nároku, a to
s ohledem na zprošťující výrok tak, že podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla se
svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2009
Předseda senátu
JUDr. Petr Šabata