Proti tomuto pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal ministr
spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. F.,
omezenou na výrok o trestu zákazu činnosti, který mu byl sice uložen rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích, avšak rozsudkem Vrchního soudu v Praze
zůstal nedotčen. V písemném vyhotovení tohoto mimořádného opravného prostředku
vytkl stěžovatel vrchnímu soudu porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 tr.
ř. (z citace je zřejmé, že je míněno znění platné do 31. 12. 2001), tj.
nedůsledné splnění přezkumné povinnosti, když ponechal nedotčen výrok o trestu
zákazu činnosti, který byl podle jeho názoru uložen v rozporu s ustanoveními §
49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. V tomto směru konkrétně poukazoval na to, že
zákaz činnosti byl formulován příliš široce a neurčitě jako zákaz provozovat
živnosti podle zákona o živnostenském podnikání, který má dopad na velmi široký
a různorodý okruh podnikatelských aktivit, a to i na takové, jež nemají žádnou
vazbu na spáchanou trestnou činnost. Příliš široké a neurčité vymezení trestu
zákazu činnosti je podle ministra spravedlnosti v rozporu s Listinou základních
práv a svobod, konkrétně jejími čl. 2 odst. 6, čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 1.
Na podporu své argumentace odkázal též na dřívější soudní rozhodnutí řešící
obdobnou problematiku (R 60/1964 a R 20/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 11 To
117/99, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F. v ustanovení § 254
odst. 1 a § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu
předcházelo v ustanovení § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák., aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako výrok o trestu v rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 39/98 ze dne 11. 6. 1999 a
dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Obhájci obviněného ve veřejném zasedání navrhli z podnětu podané stížnosti pro
porušení zákona přezkoumat, bez ohledu na znění § 267 odst. 3 tr. ř., které
podle jejich názoru tomu nebrání, když obviněný svoji vinu popíral, všechny
výroky rozsudku odvolacího soudu, tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu zrušit a Krajskému soudu v Českých Budějovicích
přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky dříve než mohl přistoupit k přezkoumání
napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. musel vyřešit
otázku přípustnosti stížnosti pro porušení zákona v dané věci s ohledem na
ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Podle cit. ustanovení totiž lze podat proti
výroku o trestu stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve
zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům
pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem
trestu.
Dlužno předeslat, že ministr spravedlnosti v tomto směru stížnost pro porušení
zákona nikterak neodůvodnil. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze i z
předcházejícího mu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že
obviněný se dopustil trestného činu při provozování podnikatelské činnosti.
Podmínka pro uložení trestu zákazu činnosti byla tedy v obecné poloze ve smyslu
§ 49 odst. 1 tr. zák. splněna. Splněna byla i další podmínka, týkající se
výměry trestu, protože uložený trest zákazu činnosti na pět let je v rámci
stanovené sazby jeden rok až deset let. Zbývá tudíž posoudit, zda široké, jinak
však určité vymezení trestu zákazu činnosti (v tomto směru názor Nejvyššího
soudu není zcela totožný s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona,
protože odkaz na živnostenský zákon jednoznačně určuje jaké podnikání bylo
míněno a i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že bylo míněno veškeré
podnikání podle tohoto zákona) lze hodnotit jako uložení trestu, který je ve
zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům
pachatele, resp. jako uložení takového druhu trestu, který je v rozporu s
účelem trestu. Jak bude dále vysvětleno Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro
porušení zákona je podle § 266 odst. 2 tr. ř. přípustná
Na základě tohoto konstatování Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr.
ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost
pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Je nutno souhlasit se stížností pro porušení zákona, pokud i s odvoláním na
výše citovaná soudní rozhodnutí, akcentuje požadavek takové formulace trestu
zákazu činnosti, která není příliš úzká, protože by nepostačovala k dosažení
účelu trestu a ponechávala by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité
činnosti, ani příliš široká a obecná, protože ta by naopak bezdůvodně omezovala
pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, ztěžovala by jeho
resocializaci. Tak formulovaný trest zákazu činnosti je též obtížně
kontrolovatelný. V té souvislosti nebylo ovšem možné pominout, že druh a rozsah
zakázané činnosti je nutně limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a
účelem tohoto trestu.
Možnosti nápravy vadného rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku -
stížnosti pro porušení zákona jsou obecně omezenější než např. v odvolacím
řízení, protože stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci
rozhodnutí, který zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy
již i vykonaného) rozhodnutí. Proto jen v případech, kdy zájem na zákonnosti
rozhodnutí převažuje nad zájmem stability a nezměnitelnosti pravomocného
rozhodnutí, se připouští jeho změna. Tak tomu bývá při zásadních a podstatných
vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není
možno trvat, neboť by to bylo ohrožením spravedlivého a správného rozhodování.
Je-li pak stížností pro porušení zákona napadán jen výrok o trestu, přistupují
zde podle § 266 odst. 2 tr. ř. další omezující kritéria. Tímto mimořádným
opravným prostředkem lze tudíž napravit jen takové porušení zákona v oblasti
trestu, které ve svých důsledcích znamená, že uložený trest je ve zřejmém
nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele,
nebo byl uložen takový druh trestu, který je v rozporu s účelem trestu.
Jak již bylo uvedeno, v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
11. 6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657, je trest zákazu činnosti uložený obviněnému
J. F. vymezen tak, že se mu „zakazuje provozovat živnosti dle zákona č.
451/1991 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu 5 (pěti) let“. Z obsahu
spisového materiálu však vyplývá, že obviněný J. F. útoky pokračujícího
trestného činu podvodu páchal jako soukromý podnikatel (J. F. EF + EF),
jednatel a společník obchodní společnosti A., s. r. o. a jako jediný společník
a jednatel obchodní společnosti EF + EF Č. B., s. r. o. (později přejmenované
na F., s. r. o., Č. B.), přičemž jeho trestná činnost spočívala v nákupu (na
fakturu) zboží převážně potravinářského charakteru za účelem jeho prodeje a v
prodeji tohoto zboží, ať již v rozsahu maloobchodním či velkoobchodním a v
provozování restaurací P. a S. C., kdy obviněný J. F. sám nebo prostřednictvím
pověřených pracovníků objednával zboží (nebo služby) pro tyto své provozovny.
Pokud např. pod body 15-21, 23, 29, 40 rozsudku obviněný objednal a nezaplatil
školení svých zaměstnanců, dodávku tepla, teplé vody či elektřiny, reklamní
prostředky, dopravu zboží atd., vždy se to týkalo výše uvedených provozoven.
Za této situace se potom vyslovený zákaz provozovat jakoukoli živnost podle
zák. č. 451/1991 Sb., jeví jako neodůvodněný a protizákonný do té míry, že lze
učinit závěr, že uložený druh trestu (míněno nikoli jen z hlediska § 27 tr.
zák., ale též z pohledu jeho náplně), je ve zřejmém nepoměru s účelem trestu.
Výrok o trestu zákazu činnosti v rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích tedy neodpovídá zákonu, protože příliš široké vymezení druhu a
rozsahu činnosti, již se týká, je v rozporu s ustanovením § 49 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud v Praze, který z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek podle §
254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával, byl povinen toto pochybení napravit a obsah
trestu zákazu činnosti vymezit úžeji tak, aby odpovídal účelu trestu a
charakteru obviněným spáchané trestné činnosti. Protože tak neučinil, byl jeho
rozhodnutím porušen zákon v cit. ustanovení tr. řádu, protože při plnění své
přezkumné povinnosti nebyl důsledný. Jeho argumentaci, kterou odůvodnil
ponechání výroku o trestu zákazu činnosti nedotčeným nelze považovat za
správnou, neboť nejde o to, zda obviněný porušoval „obecně závazné povinnosti
podnikatele“, nýbrž o to, při jakém druhu živnosti či podnikání se dopouštěl
trestné činnosti, když podle § 49 odst. 1 tr. zák. jen takovou živnost nebo
podnikání mu lze zakázat.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v
uvedených ustanoveních byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. F. a podle
§ 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, v níž
rozhodl, že výrok rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
6. 1999, č. j. 1 T 39/98-4657 o uložení trestu zákazu činnosti zůstává
nedotčen, jakož i tento výrok samotný. Současně zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Na podkladě skutkového stavu, který byl v napadených rozhodnutích správně
zjištěn, mohl Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám znovu rozhodnout o
uložení trestu zákazu činnosti. Při úvaze o druhu zakázané činnosti a výměře
tohoto trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr.
zák., z charakteru trestné činnosti, kterou obviněný spáchal, z jejího rozsahu,
stupně společenské nebezpečnosti a z hodnocení osoby obviněného, přičemž v
podrobnostech dospěl ke stejným závěrům, jako soudy obou stupňů v původním
řízení, na jejichž odůvodnění lze v tomto směru odkázat. Na základě těchto
rozhodných skutečností pak uložil obviněnému J. F. trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu provozovat podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží
za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji zboží (v rozsahu maloobchodním i
velkoobchodním) a hostinskou činnost.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že k aplikaci druhé věty
ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. (K vadám výroků, které nebyly stížností
pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly
mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení
zákona.) neshledal důvody, protože stížností pro porušení zákona nebyla
vytýkána nezákonnost uložení trestu zákazu v tom smyslu, že by k uložení
takového trestu nebyl zákonný podklad, nýbrž jen jeho nesprávné vymezení.To
vylučovalo, aby Nejvyšší soud přezkoumával ostatní výroky napadeného rozsudku
odvolacího soudu, natož pak výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že byl napaden výrok o uložení trestu zákazu činnosti, který
je samostatným a oddělitelným výrokem, v případě jeho nezákonnosti nebylo
nutno rušit celý výrok o trestu, jak bylo rovněž navrhováno, ale jen tu část
rozhodnutí, kterou byl zákon porušen.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2002
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu