4 Tz 54/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 31. května
2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České
republiky ve prospěch obviněného J. Š., a obviněného V. M., proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a rozhodl
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3.
2004, sp. zn. 56 T 6/2002, byli obvinění J. Š. a V. M. uznáni vinnými pomocí
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody
dle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusu trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že za situace, kdy
nyní již pravomocně odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem
22.30 hod. společným jednáním s dosud neustanoveným pachatelem v H. ulici před
garáží u domu umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla
nucena zastavit po příjezdu ke garáži R. P. a vystoupit z vozidla zn. Jeep
Grand Cherokee, kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili
nezjištěným tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou látkou, svázali jí
ruce a zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a
odvezli ji do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji věznili a
poté ji převezli do soukromé rekreační chaty v J. n. N., okr. J. n. N.,
majitele I. J., kde ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do
J. chaty a takto ji dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní
vyvolali útrapy způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i
ponižujícím způsobem jejího věznění a strachem, a v té době dosud neustanovení
pachatelé neustanoveného počtu vymáhali na jejím manželovi E. P., za její
propuštění vyplacení nejméně 350 tis. DM, tj. 6.237.350,- Kč a dalších 4 mil.
Kč, přičemž však k předání požadovaných valut a peněz z dosud nezjištěných
důvodů nedošlo, byli za výše uvedeným účelem v přesně nezjištěné době v druhé
polovině měsíce října a v listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího
objektu a při sjednání ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okr.
L., nejméně 2x v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této
chatě vyskytli v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou, a z
toho nejméně 1x tam pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě
ubytování. Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. Š. uložen podle § 232
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody
v trvání 6 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl za výše uvedené jednání
uložen podle § 232 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl
pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byli poškozená R. P. a poškozený E. P., odkázáni s celým
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný V. M. byl dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9.
3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, podali jak obvinění J. Š. a V. M., tak krajský
státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze podle § 258
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce
napadený rozsudek ohledně obviněných J. Š. a V. M. zrušil ve výroku o vině
pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní
svobody dle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pomocí podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1,
odst. 3 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o trestech a o náhradě škody, a
za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění J. Š. a
V. M. byli uznáni vinnými pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k
trestnému činu zbavení osobní svobody dle § 232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a
pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, odst. 3 tr.
zák., kterého se dopustili tím, že za situace, kdy nyní již pravomocně
odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem 22.30 hod. společným
jednáním s dosud neustanoveným jedním pachatelem v H. ulici před garáží u domu
umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla nucena zastavit
po příjezdu ke garáži R. P. a vystoupit z vozidla zn. Jeep Grand Cherokee,
kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili nezjištěným
tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou látkou, svázali jí ruce a
zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a odvezli ji
do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji uvěznili a poté ji
převezli do soukromé rekreační chaty v J. n. N., okr. J. n. N., majitele MUDr.
I. J., kde ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do J. chaty,
a takto ji dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní vyvolali
útrapy způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i ponižujícím
způsobem jejího věznění a strachem a v té době dosud neustanovení pachatelé
neustanoveného počtu vymáhali na jejím manželovi E. P., za její propuštění
vyplacení nejméně 350 tis. DM, tj. 6.237.350,- Kč a další 4 mil. Kč, přičemž
však k předání požadovaných valut a peněz z dosud nezjištěných důvodů nedošlo,
za výše uvedeným účelem byli v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce
října a v listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího objektu a při
sjednání ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okr. L.c, nejméně 2x
v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této chatě vyskytli v
době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou a z toho nejméně 1x tam
pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě ubytování.
Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. Š. uložen podle § 232 odst. 2 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6
roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl za výše uvedené jednání uložen podle §
232 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 5 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená R. P. a poškozený E.
P., odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze dále výše uvedená odvolání obviněných J. Š. a V. M. podle §
256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T
6/2002, beze změn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To
124/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 ve vztahu k § 2 odst. 5, odst.
6 tr. ř., § 10 odst. 1 písm. c) k § 232 odst. 2 tr. zák. a k § 8 odst. 1, § 235
odst. 1, odst. 3 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České
republiky předně popisuje, jak bylo ve věci postupně rozhodováno Krajským
soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a Vrchním soudem v Praze před výše
citovaným meritorním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Z uvedeného pak
vyvozuje, že trestná činnost obviněných nebyla provedenými důkazy tak
jednoznačně prokázána, jak by se zdálo z napadeného rozsudku Vrchního soudu v
Praze. Podle stěžovatele soudy při svém rozhodování vycházely především z
výpovědi svědka M. Š., který je dlouhodobě závislý na tvrdých drogách a je u
něj dána důvodná pochybnost o tom, zda je schopen správně vnímat realitu a
orientovat se v reálném světě. K tomuto stavu soudy vůbec nepřihlédly a
nenechaly tohoto svědka zkoumat znalci z oboru psychiatrie a toxikologie k
posouzení otázky jeho psychického stavu a z toho vyplývající věrohodnosti jeho
výpovědi. Dále uvádí, že údajně u výpovědi svědka M. Š. nebyl přítomen žádný z
obhájců a jejich podpisy byly do protokolu včleněny až dodatečně a výpověď
svědka tak mohla být zmanipulovaná v neprospěch obviněných. Dále stěžovatel
namítá, že se soud nevypořádal s rozporem ve výpovědích svědků M. Š. a L. J.,
když M. Š. sice shodně s L. J. tvrdí, že obviněný J. Š. je odvezl na J. chatu
na jejich vlastní žádost, ale M. Š. tvrdí, že to bylo v průběhu ubytování
pravomocně odsouzeného P. J. To je však v rozporu s výpovědí svědkyně L. J.,
která tvrdí, že obviněný J. Š. tam oba vezl asi 14 dní před nastěhováním
obviněného P. J. do objektu. Podle ministra spravedlnosti z výše uvedených
skutečností vyplývá, že prvoinstanční soud i soud odvolací nepostupovaly při
svém rozhodování podle základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž došly ve svých závěrech k
nesprávnému skutkovému nálezu a k nezákonnému rozhodnutí o vině.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.,
že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004,
byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost
pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný J. Š. se
ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona, obviněný V. M.
prostřednictvím svého obhájce navrhl podané stížnosti pro porušení zákona
vyhovět.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení
zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného
ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což
znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí
bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy
může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za
situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k
závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na
jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na
podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného
trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného
dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí
musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud
zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že soudy
při svém rozhodování vycházely z výpovědi svědka M. Š., který je dlouhodobě
závislý na tvrdých drogách a je u něj dána důvodná pochybnost o tom, zda je
schopen správně vnímat realitu a orientovat se v reálném světě. K výše
uvedenému se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě vyjádřil,
když konstatoval, že svědek M. Š. byl v průběhu trestního řízení opakovaně
vyslýchán a při rozhodující výpovědi ze dne 20. 2. 2001 (č. l. 438) vypovídal
za přítomnosti vyšetřovatele pplk. JUDr. V., dvou obhájců a další osoby, aniž
by někdo namítl případnou nezpůsobilost svědka k výslechu. Totéž se týká i
další výpovědi M. Š. v přípravném řízení ze dne 17. 5. 2001 (č. l. 443), kterou
učinil rovněž za přítomnosti vyšetřovatele a dvou obhájců. Není přitom pochyb,
že by přítomní obhájci na stav svědka – pokud by byl takový, jak bylo dodatečně
tvrzeno, nepochybně při výslechu upozornili. Odvolací soud tedy neměl
pochybnosti o tom, že výpovědi svědka M. Š. odpovídala realitě a tomu, co
svědek skutečně svými smysly vnímal a následně reprodukoval. Nejvyšší soud
považuje za nutné dodat, že svědek M. Š. byl vyslechnut také dvakrát při
hlavním líčení, a to dne 19. - 20. 6. 2002 (č. l. 1193) a dále dne 21. 10. 2003
(č. l. 1607), kdy vypovídal v podstatě shodně jako v přípravném řízení. Dále
svědek uvedl, že při výpovědi ze dne 20. 2. 2001 nebyl pod vlivem drog ani v
„absťáku“. Při hlavním líčení dne 21. 10. 2003 byl také jako svědek
vyslechnut mjr. V. V., který ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že má zkušenosti
a byl by schopen rozpoznat, kdyby byl svědek pod vlivem drog, což však v
případě M. Š. nehrozilo. V opačném případě by byl převezen k lékaři na odběr
moči apod. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení na straně soudů, pokud
vycházely z výpovědí svědka M. Š., pro věrohodnost výše citovaných výpovědí
M. Š. totiž svědčí i další provedené důkazy, především výpovědi L. J. a P. H.,
které na výpověď M. Š. logicky navazují a jsou ve vzájemné shodě.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti dále namítá, že údajně u
výpovědi svědka M. Š. nebyl přítomen žádný z obhájců a jejich podpisy byly do
protokolu včleněny až dodatečně a dále uvádí, že se soud nevypořádal s rozporem
ve výpovědích svědků M. Š. a L. J. Pokud by bylo zjištěno, že při výslechu
svědka M. Š. nebyli přítomni obhájci, znamenalo by to porušení práva na
obhajobu, konkrétně práva na účast obhájce u procesních úkonů, a výše uvedená
svědecká výpověď by nemohla být použita jako důkaz.
Nejvyšší soud je toho názoru, že provedenými důkazy nebyla zpochybněna účast
obhájců při předmětné svědecké výpovědi, avšak i v případě, kdy by výše
citovaná výpověď svědka M. Š. byla jako důkaz nepoužitelná, postačí pro
zjištění skutkového stavu další tři výpovědi svědka M. Š., ve kterých vypovídal
totéž co v první výpovědi, tyto výpovědi si neodporují a navzájem se doplňují.
Stejně tak při hlavních líčeních se svědek M. Š. nikterak neodchýlil od svých
výpovědí z přípravného řízení. Nejvyšší soud dále považuje za nutné uvést, že
přes existenci určitých nesrovnalostí ve výpovědích svědků M. Š. a L. J., o
kterých se zmiňuje stížnost pro porušení zákona, nelze mít za to, že by
napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky
a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u
hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy
potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
a z takto provedených důkazů byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, na jehož
základě bylo možno rozhodnout o vině obviněných. Provedené důkazy Krajský soud
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině
obviněných J. Š. a V. M. Obhajoba obviněných byla vyvrácena v souladu se
zákonem provedenými důkazy. Dále je třeba podotknout, že pokud někdo domlouvá
ubytování v objektu, který je pro ubytování nevyhovující (nefunkční topení,
netekoucí voda apod.), upozorňuje, že ubytované osoby by neměly být viděny a že
majitelé objektu s těmito osobami nesmí přijít do styku, podílí se na úhradě
ubytování těchto osob, nemůže obstát jeho obhajoba, že jednal na žádost neznámé
osoby a nevěděl, že jde o pomoc při protiprávním jednání. Bylo rovněž
prokázáno, že je zde časová shoda doby, kdy obvinění domlouvali ubytování v
objektu J. chaty a hradili ubytování ubytovaných osob s dobou, kdy se tam
zdržovali dnes již pravomocně odsouzený P. P. s poškozenou R. P. Na základě
uvedených důkazů lze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že obvinění J.
Š. a V. M. vytipovali vyhovující objekt pro ubytování odsouzeného P. P. a
poškozené R. P. a zajistili jeho užívání pro protiprávní jednání a dále se
podíleli i na úhradě ubytování.
V ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní;
důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se
tyto osoby vyslýchají. V § 2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která
znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně
provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady
bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení,
jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které
byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního
řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na
základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z
pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy
vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem
pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly
provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které
před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně ve
věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém
byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k
objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené
důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných J. Š. a V. M. Při
dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst.
11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je
nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v
posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení
provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný J. Š. a V. M. popírali pomoc
k trestnému činu zbavení osobní svobody a pokusu trestného činu vydírání. Za
této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém
vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména
obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě
jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané
osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní
přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový
závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem
libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů
provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud
prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných J. Š. a V.
M., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a
hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v
podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které
skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a
jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále
doplněno argumentací odvolacího soudu. Zmíněná složitá důkazní situace v
přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení
všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na
podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové
závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou
zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního
přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z
provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající
ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady
vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu
se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit
na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající
právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich
rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§
2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i
kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním
závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže
dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit
provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit.
Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní
závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů,
nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi
provedenými důkazy, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující.
Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat
obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely
nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v
pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud
podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání
trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve
prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou
tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení
všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení
dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.12.1998, sp. zn. III.
ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen
tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných
skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu
nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a
již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících
důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně
podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v
posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-
li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který podle § 258
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. 56 T 6/2002, ohledně
obviněných J. Š. a V. M. ve výroku o vině pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody dle § 232 odst. 1, odst. 2 tr.
zák. a pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu
vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v důsledku toho
i ve výroku o trestech a o náhradě škody, a za splnění podmínek § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněných J. Š. a V. M., nepochybil. Nutno
zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí výstižně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch
obviněných J. Š. a V. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2.
2005, sp. zn. 10 To 124/2004, tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.