4 Tz 56/2011-23
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18.
října 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch i v neprospěch
obviněného pplk. Ing. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2.
11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010, ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 4 T 9/2010, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr.
ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To
484/2010 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1
písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch
obviněného Ing. P. R. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 307 odst. 1 tr.
ř. ve prospěch tohoto obviněného a v ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř. v
neprospěch tohoto obviněného.
Napadené usnesení krajského soudu s e z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 149 odst. 1, odst. 3 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010 ve výroku, jímž
podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla obviněnému Ing. P. R. stanovena povinnost,
aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.
Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch i v
neprospěch obviněného pplk. Ing. P. R. stížnost pro porušení zákona proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010.
V této poukázal, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010
č. j. 4 T 9/2010-67 bylo samosoudcem Městského soudu v Brně podle § 223a
odst. 1 tr. ř. a podle § 307 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že trestní stíhání obv.
pplk. Ing. P. R. pro skutek uvedený v návrhu státního zástupce Městského
státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 ZK 12/2010 na potrestání ze dne 19. 1.
2010, jehož se dopustil tím, že dne 8. 1. 2010 v Brně, řídil pod vlivem
alkoholu osobní motorové vozidlo tovární značky Kia Ceed, barvy modré metalízy,
přičemž byl v 00:20 hodin na ulici G. naproti domu kontrolován hlídkou Městské
policie, která z důvodu, že řidič vykazoval známky ovlivnění alkoholem,
provedla u něj dechovou zkoušku na alkohol přístrojem Dräger s pozitivním
výsledkem měření ve výši 2,01 promile alkoholu v dechu, a opakovaným měřením
přístrojem Dräger hlídkou Policie ČR v 00:46 hodin, bylo u něj naměřeno 2,05
promile alkoholu v dechu,
v čemž bylo spatřováno spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, se podmíněně zastavuje. Podle § 307 odst. 2
tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost, aby se ve
zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.
Proti předmětnému usnesení Městského soudu v Brně ze dne ze dne 27. 8.
2010 č. j. 4 T 9/2010-67 o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného
podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně dne 30. 8. 2010
pod č. j. 2 ZK 12/2010-22 stížnost, doplněnou dne 17. 9. 2010 pod č. j. 2 ZK
12/2010-31 po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení.
Krajský soud v Brně dne 2. 11. 2010 usnesením č. j. 8 To 484/2010-82
rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce
zamítl.
Stěžovatel dále zmínil obsah ustanovení § 183a odst. 1, 3, § 180 odst.
4, § 307 odst. 1, 4, § 2 odst. 4, 6, § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. a konstatoval, že citovanými ustanoveními se Městský soud v
Brně a Krajský soud v Brně důsledně neřídily.
Odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně vytýká, že nesprávně
zhodnotily splnění podmínek pro uplatnění odklonu podmíněným zastavením
trestního stíhání obviněného, kdy:
1. Soudy prvního i druhého stupně považovaly splněné zákonné podmínky pro
postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. za situace, kdy obviněný pplk. Ing. P. R.
nebyl poučen podle zákonného ustanovení § 307 tr. ř. a kdy s takovým postupem
nikdy nevyslovil souhlas.
Z obsahu předkládaného trestního spisu je zjevné, že obviněný byl v rámci
výslechů zadrženého podezřelého ve smyslu § 76 odst. 3 tr. ř. ze dne 8. 1. 2010
ve 14:14 hod. (č. l. 8 – 10) a výslechu podezřelého ze dne 8. 1.
2010 v 15:57 hod. (č. l. 5 – 7) poučován (kromě obecného poučení) toliko dle
ustanovení § 179g odst. 1 tr. ř., s nímž také vyslovoval souhlas, nikoli však
dle ustanovení § 307 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř. Při výslechu před soudcem dne 29.
1. 2010 (č. l. 30) po podání návrhu státního zástupce Městského státního
zastupitelství v Brně na potrestání, když v rámci výslechů v přípravném řízení
odmítl opakovaně vypovídat, pak učinil doznání, přičemž předmětný výslech soud
prvního stupně navíc provedl bez toho, aniž by o konání tohoto úkonu vyrozuměl
státního zástupce a dal mu možnost klást dotazy a vznášet případné námitky
proti způsobu provádění úkonu, byť provedení tohoto úkonu bylo možno odložit a
vyrozumění státního zástupce zajistit. Tím byla porušena rovnost práv stran
trestního řízení a zpochybněno procesní provedení tohoto důkazu. Na toto
procesní pochybení a porušení zákonných práv státního
zástupce a ustanovení § 180 odst. 4 a § 183a odst. 1, 3 tr. ř. nereagoval ani
soud druhého stupně jako soud stížnostní, byť bylo jeho povinností zákonnost
této výpovědi a zachycení doznání jako důkazu, přezkoumat. Jak je navíc z
obsahu protokolu o tomto úkonu zřejmé, byl obviněný poučován pouze dle § 310
tr. ř., tedy o jiném procesním úkonu – narovnání a protokolováno bylo toliko
jeho souhlasné vyjádření k tehdy uvažovanému narovnání dle § 310 tr. ř. Při
provedení svého následného výslechu před soudem prvního stupně v hlavním líčení
dne 27. 8. 2010 (č. l. 63 – 66b) – po zrušení předcházejícího usnesení
Městského soudu v Brně o schválení narovnání Krajským soudem v Brně ke
stížnosti státního zástupce – sice zopakoval své doznání, avšak opětovně nebyl
poučen ve smyslu ustanovení § 307 tr. ř. o podmíněném zastavení trestního
stíhání, nebyl dotázán a nevyslovil s takovým postupem souhlas.
2. Soudy zcela pominuly zejména okolnosti případu a především skutečnosti
vyplývající z výpovědi strážníka Městské policie Brno J. K. a předcházející
zadržení obviněného, při snaze hlídky Městské policie o jeho zastavení již na
ulici K. nereagoval na výzvu k zastavení, dávanou výstražným světelným
zařízením s nápisem „STOP“ a když kolem projížděla shodou okolností hlídka
Policie ČR, která zpomalila, tuto hlídku objel a pokračoval dále v jízdě,
přičemž znovu nereagoval na výzvu k zastavení a jel směrem k ulici V., kdy
následně při dojezdu ke křižovatce ulic P. – V., kde stálo jiné vozidlo na
semaforech, toto vozidlo objel a projel křižovatku na červenou. Když byl dále
pronásledován se zapnutým zvukovým výstražným znamením, zrychlil svou jízdu až
na cca. 100 km/hod., následně odbočil na ulici G., kde – pronásledován současně
již i vozidlem Policie ČR – zastavil. Jízdu, kdy obviněný v úseku s omezenou
rychlostí limitem 50 km/hod. jede rychlostí 67 km/hod., tedy rychlostí
nedovolenou, a při svém zastavování hlídkou Městské policie a za součinnosti
hlídky Policie ČR nerespektuje výzvu k zastavení, zrychlí a projede následnou
křižovatku na červený signál a poté dále zrychluje až na 100 km/hod. v městské
aglomeraci na velmi frekventované výpadové komunikaci s hustým provozem i v
nočních hodinách (díky dálničnímu přivaděči a rychlostní komunikaci na V.),
nelze nazvat než jako hazardní a pirátský způsob jízdy. Obviněný navíc takto
řídil pod silným vlivem alkoholu, tudíž bezprostředně ohrožoval ostatní
účastníky silničního provozu, nacházející se v jeho blízkosti. Ignoroval
opakované záznamy v evidenční kartě řidiče a recidivu v nedodržování
rychlostních omezení jízdy, pro které byl v nepříliš dávné minulosti ve
správním přestupkovém řízení přistižen. Byť šlo o porušení důležité povinnosti
řidiče, soud prvního stupně, potažmo druhého stupně považoval tuto skutečnost
za nevýznamnou, ačkoli jeho jednání svědčí o sklonu obviněného k porušování
pravidel silničního provozu a o nedisciplinovanosti obviněného jako řidiče.
3. Oba soudy zcela ignorovaly skutečnost, že hladina alkoholu v dechu, zjištěná
opakovaným prováděním dechových zkoušek v časovém rozmezí od 00:20 hod. do
00:46 hod., kdy při prvních zkouškách nebyl díky své opilosti obviněný vůbec
zkoušky dokončit, se hladina alkoholu v jeho dechu pohybovala prakticky ve
stejné hladině (okolo 2,00 promile), odpovídající stavu těžké opilosti, kdy
hladina alkoholu v jeho krvi se musela nutně pohybovat ve vyšších relacích.
Vzhledem k udávanému množství, druhu a době požití alkoholu je zřejmé, že tyto
jím uváděné údaje zjevně nejsou v relaci s opakovaně zjištěnými hladinami a
zejména časy jednotlivých dechových zkoušek, ani s projevy jeho chování při
jízdě i po zastavení během kontroly (vratké chůzi, exaltovanému projevu vůči
policistům, dechu páchnoucímu silně po alkoholu, neschopnosti 3x provést
dechovou zkoušku, kdy až 4. byla úspěšná).Proto nelze v žádném případě
považovat jeho výpověď za doznání a nelze konstatovat splnění zákonné podmínky
podle § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Oba soudy se při hodnocení okolností případu vůbec nezabývaly skutečností,
vyplývající ze spisového materiálu, že obviněný se rozhodl změnit svůj postoj
zjevně účelově a vypovídat až v řízení před soudem s vidinou dosažení možného
odklonu, přičemž z jeho výslechu vyplynulo, že nemá přechodné bydliště a bydlí
v O., okr. B.-v., kam ve stavu silné opilosti směřoval, a že tedy hodlal
uskutečnit v takovém stavu podstatně delší jízdu, než k jaké posléze došlo.
4. Při stanovování omezení v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení
trestního stíhání soudy de facto obešly zákon a nepřímo uložily obviněnému
omezení, které se fakticky rovná uložení trestu zákazu činnosti, spočívající v
zákazu řízení všech druhů motorových vozidel dle ustanovení § 73 a násl. tr.
zákoníku, který však lze uložit toliko rozsudkem nebo trestním příkazem
(srovnej vysvětlivku č. 34 k ustanovení § 307 odst. 3, 4 Trestní řád komentář –
6. vydání 2008, P. Šámal a kolektiv C. H. BECK, a usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 4 To 770/1997, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí trestních pod č. 6/1999).
Soudy si navíc při ukládání takto formulovaného omezení musely být vědomy
skutečnosti, že obviněný jako příslušník vojenského ozbrojeného sboru je
podřízen nedílné a nedělitelné velitelské pravomoci svých nadřízených
uplatňované v rámci služebních předpisů (zejména zákona č. 585/2004 Sb., o
branné povinnosti a jejím zajišťování, zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených
silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 221/1999 Sb., o
vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů) a rozkazů nadřízených, v
rámci které, pokud mu to budou ukládat služební úkoly a povinnosti nebo rozkazy
nadřízených, je povinen jich uposlechnout a řídit motorové vozidlo. Odmítnout
splnění takového rozkazu pak může pouze za situace, kdy by tím spáchal trestný
čin. V daném případě však eventuální porušení takto formulovaného omezení je
přípustné, neboť nezakládá naplnění znaků skutkové podstaty žádného trestného
činu, a proto je uložení takového omezení ve zjevném a přímém rozporu s plněním
zákonné povinnosti obviněného vyplývající z jeho zaměstnání, postavení a funkce
vojáka Armády ČR – povinnosti uposlechnout rozkaz. Není pak zřejmé, jak by
mohlo být dodržení uloženého omezení vyžadováno. V této souvislosti se jeví
jako naprosto irelevantní poznámka odvolacího soudu, kterou učinil ve
zdůvodnění svého rozhodnutí, a sice že s takovým postupem soudu vyjádřil
obviněný souhlas, když si nepodal stížnost, a je zřejmé, že stanovené omezení
je pro obviněného zcela přijatelné.
Zda však bylo omezení stanoveno v souladu se zákonem a zda je vůbec
realizovatelné, resp. oprávněně vynutitelné, neodvisí od toho, zda si proti
předmětnému rozhodnutí obviněný podal či nepodal stížnost, ale od toho, zda
bylo uloženo předepsaným procesním zákonným postupem a zda je reálně
vykonatelné v souladu se zákonem a jeho smyslem, tj. postihnout podmínky
páchání a vyloučit opakování trestného jednání. V tomto smyslu by se jevilo
podstatně přiléhavější uložení omezení zdržet se nadměrného požívání
alkoholických nápojů a tím i postižení příčiny škodlivého vlivu alkoholu, než
omezení zdržet se řízení motorových vozidel, které samo o sobě bez škodlivého
vlivu alkoholu nebezpečí pro společnost nepředstavuje (u osoby, která vlastní
řidičské oprávnění).
5. Odvolací soud pak dále poukázal na skutečnost, že v rámci předchozího
pokusu o narovnání obviněný složil Městskému soudu v Brně částku 40.000,- Kč
a 40.000,- Kč složil na obecně prospěšné účely ve prospěch organizace D.,
přičemž se mu vrátilo pouze 40.000,- Kč od Městského soudu v Brně a částku ve
prospěch společnosti D. považoval za dar. Tyto skutečnosti jsou však ve vztahu
ke splnění podmínek pro postup dle § 307 tr. ř. irelevantní a byly významné
pouze a výlučně ve vztahu k předchozímu posuzování splnění podmínek pokusu
postupu dle § 309 tr. ř.
6. Za zcela spekulativní a neobjektivně stranící obviněnému stěžovatel pokládá
tvrzení soudu, že bez procesního odklonu by obviněný vzhledem k velmi
pravděpodobnému následku ztráty zaměstnání v Armádě ČR uvrhl celou rodinu do
existenční nouze, když bez zaměstnání by se ocitl nejen obviněný, ale také bez
zaměstnání je údajně jeho manželka a jejich tři děti, které rovněž nemají
vlastní příjem a jsou na příjem obviněného existenčně vázány. Při úvaze o
dostatečnosti (přiměřenosti) způsobu vyřízení a zdůvodnění postupu dle § 307
tr. ř. soudy vycházely pouze a jedině z nijak neověřeného tvrzení obviněného,
učiněného v hlavním líčení dne 27. 8. 2010, a nijak je neověřovaly ani
zjištěním příjmů obviněného zprávou od zaměstnavatele ani bližším šetřením jeho
osobních poměrů. U dětí obviněného ani nebyl zjištěn ročník narození.
Konstatování, že případný trestní postih obviněného by byl pro jeho rodinu
likvidační, jednoznačně svědčí o selektivním zvýhodňujícím přístupu vůči osobám
ve vyšším společenském postavení a s vyššími příjmy, oproti například řidičům z
povolání s nižšími příjmy, u kterých podstatně více dopadá uložení trestu
zákazu činnosti na jejich pracovní a rodinné zázemí. Takový přístup je
neslučitelný se zásadou rovnosti před zákonem. Skutečností zůstává, že s vyšším
společenským postavením a vyššími příjmy ve státní službě je vždy spojena též
vyšší odpovědnost a zvýšený požadavek na morální bezúhonnost a osobní kredit.
Tyto skutečnosti však musely být obviněnému zřejmé ještě v době před spácháním
předmětného jednání, a to ve vztahu i k jeho rodině, a naposledy pak v situaci,
kdy byl zvláštním výstražným světelným i zvukovým znamením Městské policie
vyzván k zastavení svého vozidla.
Stěžovatel označuje řešenou otázku po právní stránce za zásadní, neboť by mohla
ovlivnit další rozhodovací praxi jak obecných tak odvolacích soudů při
posuzování obdobných případů a aplikace odklonů a považuje ji za průlomovou z
hlediska ukládání omezení zákazu činnosti řízení všech druhů motorových vozidel
v průběhu výkonu zkušební doby.
Dále konstatuje, že pachatel přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
274 odst. 1 tr. zákoníku může být potrestán trestem odnětí svobody až na jeden
rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Nelze však souhlasit s názorem
odvolacího soudu, že z hlediska okolností případu, zejména okolností
vztahujících se k osobě obviněného, bylo jednání obviněného méně společensky
nebezpečné. Vzhledem k naplnění skutkové podstaty trestného činu takového
trestného činu by právě s ohledem na okolnosti případu bylo totiž namístě
přistoupit k vynesení rozsudku a uložení mj. trestu zákazu činnosti vedle
trestu odnětí svobody podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženého na
přiměřenou zkušební dobu nebo trestu peněžitého, který by vystihl nejen
společenskou škodlivost jednání pachatele, ale i možnosti jeho nápravy
podstatně přiléhavěji než aplikace odklonu.
V závěru stěžovatel shrnuje, že státní zástupce nebyl jako strana trestního
řízení řádně a včas vyrozuměn o době, datu a místě konání úkonu výslechu
obviněného před soudem, byl poškozen na svých právech takového úkonu se
zúčastnit, klást obviněnému dotazy a vznášet námitky proti případnému
nesprávnému způsobu provádění úkonu, zejména neúplnému zákonnému poučení, a
navrhnout doplnění dokazování v souvislosti s nově zjištěnými skutečnostmi.
Tím, že soud prvního stupně rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání
obviněného za situace, kdy tento nebyl prokazatelně nikdy o obsahu a významu
takového postupu řádně poučen ve smyslu příslušných zákonných ustanovení a
nikdy s takovým postupem nevyslovil souhlas, byla porušena v jeho neprospěch
jeho práva.
Současně soud prvního stupně nevyhodnotil řádně, jak bylo jeho povinností,
všechny podstatné okolnosti případu a zcela tak pominul skutečnost, že obviněný
svojí jízdou ve stavu těžké opilosti při hladině vyšší než 2 promile ohrozil
přímo svojí jízdou rychlostí v obci nedovolenou po frekventovaných komunikacích
města, projetím křižovatky na červenou a nereagováním na opakované
výzvy k zastavení vozidla ostatní účastníky silničního provozu. Přesto soud
rozhodl, že i tyto závažné okolnosti případu podmíněné zastavení trestního
stíhání odůvodňují, čímž pak byl porušen zákon ve prospěch obviněného.
Pokud soudy fakticky uložily obviněnému omezení, které se materiálně vzato
rovná uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení všech druhů
motorových vozidel dle ustanovení § 73 a násl. tr. zákoníku, který však lze
uložit toliko rozsudkem nebo trestním příkazem, byl tím porušen zákon v
neprospěch obviněného. V této souvislosti poukazuje na publikované usnesení
Krajského soudu České Budějovice ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 4 To 770/97, z
něhož vyplývá právní názor, že jako přiměřené omezení ve smyslu § 307 odst.
4 tr. ř. nelze obviněnému uložit zákaz řídit motorová vozidla v průběhu
zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání. Takový postup by vedl k
nepřípustnému nahrazování trestu, konkrétně trestu zákazu činnosti, který je
zcela odlišným právním institutem trestního práva hmotného s jinými podmínkami
pro jeho ukládání vázanými na odsouzení pachatele trestného činu a s jinak
vymezeným účelem.
Krajský soud v Brně jako nadřízený soud stížnostní tudíž podle stěžovatele
nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, nezákonný postup a nezákonné
rozhodnutí Městského soudu v Brně nenapravil a důvodně podanou stížnost
státního zástupce zamítl, ač pro tento jeho postup nebyly dány podmínky a
zákonné důvody. Tím byl porušen zákon ve prospěch obviněného.
Nápravu nezákonného postupu a rozhodnutí nelze podle stěžovatele zajistit jiným
opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona. Ani při vědomí, že
kasační výrok Nejvyššího soudu je podle současné právní úpravy i praxe
přípustný toliko v případě, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nelze
odhlédnout od charakteru a závažnosti zjištěných vad a účelu trestního řízení
ve smyslu § 1 tr. ř. Jestliže bylo vyjádřeno přesvědčení, že při správném
postupu měl soud obviněného uznat vinným spácháním trestného činu a uložit
trest, namísto uplatnění procesního odklonu, jeví se jako adekvátní náprava
nové projednání věci a vyslovení viny obviněného, aniž by mu byl uložen trest.
Je proto namístě zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému
projednání a rozhodnutí, s tou výhradou, že jakékoli nové rozhodnutí soudu
nemůže právní postavení obviněného zhoršit.
Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 č. j. 8 To 484/2010-82 a řízením
které mu předcházelo, byl porušen zákon ve prospěch obviněného pplk. Ing. P. R.
v ustanovení § 304 odst. 1, 4 tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 4 a 6
tr. ř., dále v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř., jakož i v ustanovení § 180 odst. 4 tr. ř. a ustanovení § 183a odst. 1,
3 tr. ř., v návaznosti na ustanovení § 12 odst. 6 tr. ř., a zároveň též v
neprospěch obviněného v ustanoveních § 73 odst. 2, 3 tr. zákoníku a ustanovení
§ 307 odst. 4 tr. ř. Pokud Nejvyšší soud zároveň shledá zákonné podmínky, tak
aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zároveň zrušil i
usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2010 č. j. 4 T 9/2010-67, jakož
i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pozbyla-li
zrušením podkladu. Poté aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu
v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Předně je třeba uvést, že k námitce stěžovatele směřující proti procesnímu
pochybení samosoudce, spočívajícímu v nevyrozumění státního zástupce o výslechu
obviněného konaného dne 29. 1. 2010 u Městského soudu v Brně, byť je
opodstatněná (viz ust. § 183a odst. 1 tr. ř.), nelze přihlížet. Je tomu proto,
že výslech obviněného v této fázi řízení (po podání návrhu na potrestání)
předcházel vydání usnesení ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010, jímž
Městský soud v Brně rozhodl o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání
obviněného. Ve stížnosti státního zástupce, kterou vzápětí proti tomuto
usnesení podal (viz č. l. 38 až 41 spisu), není proti porušení jeho práva být
vyrozuměn a účastnit se výslechu obviněného mimo hlavní líčení či veřejné
zasedání vznesena jakákoli výhrada. Z jiných důvodů pak Krajský soud v Brně ke
stížnosti státního zástupce svým usnesením ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 8 To
207/2010 usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby o věci znovu
jednal a rozhodl. Ve věci bylo následně u Městského soudu v Brně na den 27. 8.
2010 nařízeno hlavní líčení, kterého se státní zástupce zúčastnil a měl tak
možnost obviněnému klást dotazy. Z protokolu o hlavním líčení, jakož i z
nahrávky pořízené v řízení před soudem vyplývá, že státní zástupce obviněnému v
průběhu hlavního líčení žádný dotaz nepoložil. Dalším průběhem trestního řízení
byla tudíž vytýkaná vada konvalidována a lze ji označit za ryze formální,
nemající jakýkoli právní či faktický dopad na rozhodnutí soudu o podmíněném
zastavení trestního stíhání obviněného, které je stížností pro porušení zákona
napadáno.
Pokud pak stěžovatel vytýká soudu, že nedošlo k řádnému poučení obviněného o
možnosti ve věci rozhodnout podmíněným zastavením trestního stíhání podle §
307 odst. 1 tr. ř., a namítá i absenci souhlasu obviněného s takovým
rozhodnutím, lze mu rovněž dát částečně za pravdu. Z obsahu spisu, konkrétně z
protokolu o výslechu obviněného mimo hlavní líčení (č. l. 30 spisu) je patrné,
že obviněný byl samosoudcem poučen ve smyslu § 310 tr. ř. o podstatě institutu
narovnání a s tím souvisejících právech, s čímž následně obviněný vyslovil
souhlas. V dalším průběhu řízení ale již obviněný výslovný souhlas s
rozhodnutím, jímž by bylo jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno (viz § 307
odst. 1 tr. ř.), nedal. V hlavním líčení sice obhájce obviněného v rámci svého
závěrečného návrhu dal soudu ke zvážení, zda by věc mohla být vyřešena odklonem
ve formě postupu podle § 307 tr. ř., ale soud se obviněného nedotázal, zda s
takovýmto případným rozhodnutím souhlasí. Obviněný pouze soud sám požádal o
velkou míru benevolence. Je zároveň skutečností, že obviněný se ihned po
vyhlášení rozhodnutí soudu a po jeho vysvětlení a poučení o opravných
prostředcích vzdal po poradě s obhájcem práva stížnosti, takže lze
předpokládat, že s rozhodnutím soudu byl ztotožněn. Přesto je třeba
konstatovat, že došlo k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání
obviněného, aniž s tím obviněný předem vyslovil svůj souhlas. Dovedeno do
důsledků, jedná se o porušení zákona, ale nikoli v neprospěch obviněného, ale
naopak v jeho prospěch. Pokud by bylo uvažováno v tom směru, že bez výslovného
souhlasu obviněného nemohlo být rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho
trestního stíhání, nezbývalo by s ohledem na shromážděné důkazy než rozhodnout
o vině obviněného za spáchaný přečin a o uložení přiměřeného trestu za něj.
Takové rozhodnutí by ale bylo pro obviněného jednoznačně přísnější. Z uvedeného
důvodu tudíž rušit napadené usnesení druhostupňového soudu, případně soudu
prvního stupně, a jakýmkoli způsobem napravovat zmíněné pochybení není možné,
jelikož ke zrušení rozhodnutí může dojít pouze v případě, je-li zákon porušen v
neprospěch obviněného (viz § 269 odst. 2 tr. ř.). Na tomto místě je třeba
pouze dodat, že v nedostatku poučení obviněného o možnosti podmíněně zastavit
jeho trestní stíhání, nelze zásadní porušení zákona spatřovat, jelikož trestní
řád ve svém ustanovení § 307, na rozdíl od institutu narovnání (§ 310 odst. 2),
nic takového výslovně nevyžaduje.
K dalším, hojným námitkám stěžovatele a jeho argumentaci ohledně porušení
zákona ve prospěch obviněného rozhodnutím soudů o podmíněném zastavení
trestního stíhání obviněného lze uvést následující.
V projednávaném případě bylo přípustné dovolání v neprospěch obviněného ze
strany nevyššího státního zástupce [viz § 265a odst. 1, 2 písm. f); § 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř.] a to z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
f), písm. l) tr. ř. V případě ztotožnění dovolacího senátu Nejvyššího soudu s
důvody, které jsou uvedeny v podané stížnosti pro porušení zákona, pokud by
byly obsaženy v takovém dovolání, by bylo možné dosáhnout zrušení rozhodnutí
jak soudu druhého, tak soudu prvního stupně a v úvahu by pak teoreticky
přicházelo i rozhodnutí jiné, pro obviněného méně příznivé. K tomu ale nedošlo,
jelikož dovolání v neprospěch obviněného nebylo nejvyšším státním zástupcem
podáno. Stalo se tak nepochybně při vědomí již dříve publikovaných rozhodnutí
Nejvyššího soudu v obdobných věcech. Jde např. o rozhodnutí pod č. 47/2009 Sb.
rozh. tr., kdy bylo v souvislosti s přezkoumáváním
věci trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr.
zák. konstatováno, že za splnění zákonných podmínek není vyloučeno podmíněné
zastavení trestního stíhání.
V této souvislosti je třeba si uvědomit, že tzv. odklonu v podobě podmíněného
zastavení trestního stíhání lze užít v řízení o přečinu, (při splnění ostatních
podmínek podle konkrétních okolností případu uvedených v ustanovení 307 tr.
ř.). Za přečiny označuje ustanovení § 14 odst. 2 tr. zákoníku mj. úmyslné
trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní
sazby do pěti let. Za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku lze pachatele potrestat odnětím svobody až na jeden rok,
peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Uvedený přečin tudíž sám o sobě nelze
eliminovat z aplikace odklonu – podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť
zákon to v žádném případě nevylučuje. V projednávaném případě obviněného Ing.
R. byl aplikovaný postup podmíněn doznáním obviněného a přesvědčením soudu, že
vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k
okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Ke
škodě činem obviněného nedošlo a proto nepřicházela v úvahu podmínka
vyplývající z ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Jak soud prvního stupně,
tak soud stížnostní dospěly k závěru, že obviněný veškeré relevantní zákonné
podmínky pro dané rozhodnutí splňuje.
K námitkám stěžovatele, že soudy obou stupňů při svém rozhodování pominuly
celou řadu skutečností konkrétně vyjmenovaných ve stížnosti pro porušení
zákona, přičemž nevěnovaly dostatečnou pozornost hodnocení konkrétních
okolností daného případu, které vylučovaly použití procesního institutu
podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. (zejména
způsob jízdy obviněného poté, co byl stavěn hlídkou městské policie, případně
obviněným uváděné množství vypitých lihovin neodpovídající zjištěnému stupni
jeho alkoholového opojení, takže učiněnou výpověď obviněného nelze považovat za
doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.), je nutno v obecné rovině
uvést, že okolnosti případu představují takové skutečnosti, které
charakterizují spáchaný čin, jeho společenskou závažnost a jeho vliv na ostatní
členy společnosti. Budou vyjádřeny zejména způsobem provedení trestného činu,
jeho následky, mírou zavinění pachatele, jeho pohnutkou, prostředím a situací,
za nichž k činu došlo, společenskými poměry v době a na místě spáchání činu,
mírou rozmáhání se podobných trestných činů, odezvou veřejnosti na spáchaný čin
apod. Při úvaze, zda určitá okolnost nevylučuje podmíněné zastavení trestního
stíhání, se zároveň nelze omezit jen na izolované hodnocení této okolnosti, ale
je třeba zabývat se jí v souvislosti se všemi ostatními okolnostmi
charakterizujícími skutek a osobu pachatele. Jinými slovy, závěr soudu o tom,
že lze účelu trestního řízení dosáhnout i odklonem od standardního řízení,
rozhodnutím podle § 307 tr. ř., se musí opírat o náležité a všestranné
zhodnocení osoby pachatele, zejména jeho dosavadního života, jakož i veškerých
okolností případu, a nesmí být s těmito skutečnostmi v logickém rozporu.
Podle názoru Nejvyššího soudu shora uvedené zásady soudy obou stupňů neporušily
.
Na straně jedné lze sice stěžovateli přisvědčit v tom, že obviněný řízením
motorového vozidla ve zjištěném stavu, jakož i způsobem své jízdy představoval
zvýšené nebezpečí ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Na straně druhé
však nelze odhlédnout od faktu, že tyto okolnosti zůstávají stát poněkud
osamoceně oproti řadě dalších zjištění vztahujících se k osobě obviněného a
spáchanému činu, které ve svém celku soudy zvolený procesní postup odůvodňují.
Soud prvního stupně při úvaze o splnění zákonných předpokladů pro podmíněné
zastavení trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř.
vedle doznání a lítosti obviněného zcela důvodně poukázal na jeho dosavadní
bezúhonnost, když obviněný dosud nikdy nebyl soudně trestán, v místě bydliště k
jeho osobě není negativních poznatků a před spácháním činu měl ke dni
rozhodování soudu jediný záznam o přestupku v evidenční kartě
řidiče a to za překročení povolené rychlosti mimo obec. Též bylo důvodně
přihlédnuto k poukázání částky 40.000,-Kč nadaci D. ze strany obviněného v
předchozím řízení, jejíž navrácení nehodlá požadovat. Soud se podrobně zabýval
i rodinnou a sociální situací obviněného a případnými negativními dopady na
jeho služební zařazení v armádě, pokud by byl pravomocně odsouzen za spáchaný
čin. Zde lze připustit částečnou důvodnost námitky stěžovatele, že si soud mohl
a měl některá tvrzení obviněného prověřit. Zároveň ale nelze soudu kategoricky
vytýkat, že výpověď obviněného i v tomto směru pokládal za věrohodnou, s
ohledem na postavení, zastávanou funkci a hodnost obviněného v Armádě České
republiky. Soud zároveň zcela jistě nepokládal za vhodné řízení v této věci
nadále prodlužovat. Za neopodstatněnou je pak třeba označit výhradu
stěžovatele, že soudy přihlédnutím k rodinné a sociální situaci obviněného svým
rozhodnutím jeho osobu preferovaly, čímž porušily zásadu rovnosti před zákonem.
Soud je při svém rozhodování povinen přihlížet k okolnostem charakterizujícím
přímo osobu obviněného, jeho dosavadní život, jakož i případ samotný, ale
vyloučit z tohoto posuzování taktéž rodinnou a sociální situaci, či majetkové
poměry obviněného nelze. Tam kde je to důvodné, musí být zohledněny i případné
dopady soudního rozhodnutí na nejbližší rodinné příslušníky obviněného. Není
totiž rozhodně účelem soudního rozhodnutí postihovat kromě obviněného
(pachatele), v míře větší než je to nezbytné, též jeho rodinu.
Tentýž odmítavý závěr lze vyslovit i ohledně námitky stěžovatele vůči úvaze
soudu, že případné odsouzení obviněného by mělo negativní důsledky na jeho
pracovní zařazení, resp. na trvání jeho služebního poměru v armádě. Čin jehož
se obviněný dopustil, neměl přímou souvislost s jeho službou v armádě a s
plněním vojenských povinností. Bylo tudíž na místě se zabývat i těmito
okolnostmi a možným dopadem zvoleného postihu obviněného na jeho další
budoucnost v Armádě České republiky. V případě obviněného se pak
jednalo o ojedinělé vybočení z jeho jinak řádného a
bezúhonného způsobu života, k čemuž pak přistoupila též skutečnost, že při činu
nedošlo k žádné škodě (tj. újmě na zdraví ani k újmě na majetku). Pokud soud
prvního stupně a po něm i stížnostní soud za daných zjištění a při splnění
všech ostatních formálních podmínek podle § 307 odst. 1 tr. ř. považovaly za
dostačující rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanovením
zkušební doby na jeden rok, nelze tomuto postupu cokoli podstatného vytknout.
Se zřetelem k ochraně společnosti je třeba vzít v úvahu i to, že nesplňuje-li
osoba, ohledně které bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno, podmínky
předpokládané v ustanovení § 308 odst. 1 tr. ř., může být, případně již v
průběhu zkušební doby, vydáno rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání.
Za nedůvodnou pak Nejvyšší soud považuje námitku stěžovatele, že postoj
obviněného ke spáchanému skutku nebylo možné pokládat za doznání. V prvé řadě
zákon nijak nestanoví, v jaké fázi trestního řízení se musí obviněný k činu
doznat, aby bylo jeho doznání možno považovat za relevantní z hlediska možného
postupu podle § 307 tr. ř. Tímto ustanovením jsou požadavky kladeny toliko na
obsahovou stránku doznání, kdy je nutné, aby se vztahovalo na celý skutek,
resp. na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující znaky stíhaného trestného
činu, tedy i zavinění a protiprávnost. Z procesního hlediska pak musí být
doznání opatřeno přípustným způsobem, tedy v rámci výslechu obviněného a v
souladu se všemi procesními předpisy zachyceno v takové podobě, aby bylo v
řízení před soudem použitelné jako důkaz. Tyto podmínky v daném případě splněny
byly, jelikož obviněný v řízení před soudem prvního stupně doznal, že před
jízdou vědomě požil alkoholické nápoje v množství, které bezpochyby vylučovalo
jeho schopnost řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou.
Naopak námitku stěžovatele, kdy napadenému rozhodnutí vytýká, že soud
obviněnému podle § 307 odst. 4 tr. ř. nezákonně uložil povinnost, aby se ve
zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel, je nutné označit za zcela
opodstatněnou.
Podle tohoto ustanovení trestního řádu sice lze obviněnému též uložit, aby ve
zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby
vedl řádný život, ale jako omezení či povinnost nelze uložit zákaz určité
činnosti, neboť by to fakticky znamenalo nepřímé uložení trestu.
Pojmy přiměřeného omezení či přiměřené povinnosti měl zákonodárce na mysli
formu zákazů určitého konání, resp. formu příkazů k pozitivnímu konání. Zde je
třeba zdůraznit, že podstatou těchto omezení a povinností jsou zásahy do
svobody jednání a rozhodování obviněného po dobu trvání zkušební doby, které
soud stanoví v zájmu jeho nápravy a výchovy. Kriterium přiměřenosti vyžaduje,
aby uložená omezení nebo povinnosti vedly obviněného k tomu, aby vedl řádný
život. Jedná se o taková opatření, jejichž cílem je odstranění příčin, podmínek
nebo příležitostí k opětovnému spáchání činu, jehož se obviněný dopustil.
Zároveň musí být tomuto činu adekvátní. Omezení a povinnosti, které nemají
žádný vztah ke spáchanému činu, uložit nelze, ani kdyby mohly přispět k
převýchově obviněného. Právním důsledkem jejich porušení je možnost rozhodnout
o pokračování v trestním stíhání.
Omezení a povinnosti ve všech formách lze ovšem ukládat jen tak, aby byly
přiměřené, to znamená, že jejich obsah a rozsah je limitován účelem takového
omezení či povinnosti, tedy, aby obviněného vedly k vedení řádného života. V
žádném případě však nemohou být omezení či povinnosti uloženy, vymezeny a
formulovány tak, že ve skutečnosti nahrazují trest či svojí podstatou a dosahem
jsou s trestem v zásadě totožné. Trest je zcela odlišným trestněprávním
institutem s jinými podmínkami, za nichž může být ukládán, a z významné části
i s jiným účelem (viz rozhodnutí č. 6/1999 Sb. rozh. tr.). V rámci takových
omezení nebo povinností nelze obviněnému např. zakázat pobyt na určitém místě,
nebo mu naopak přikázat, že se musí výhradně na nějakém místě zdržovat (třeba v
místě svého bydliště), aby se určité věci zbavil, nebo si ji opatřil, apod.
Předmětné rozhodnutí nemůže rozhodně obhájit poukaz na právní úpravy v jiných
státech, na což se soud prvního stupně ve svém usnesení mj. odvolával.
Soudcovská tvorba práva (neplést s jeho výkladem a aplikací) u nás zavedena
nebyla, a není ani přípustné cizí právní úpravu (kromě nadřazené legislativy
evropské) použít v řízení před našimi soudy s poukazem, že se to jeví vhodným,
a to ani kdyby s tím obviněný souhlasil, jako tomu mělo být v projednávaném
případě.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud stěžovateli přisvědčil v tom
směru, že postup a napadené usnesení soudu prvního stupně a v důsledku toho i
následné potvrzující rozhodnutí stížnostního soudu byly zatíženy některými
vytýkanými vadami. Protože ale vady mající povahu porušení zákona ve prospěch
obviněného napravit v řízení o stížnosti pro porušení zákona nelze (viz § 273
tr. ř.), musel se Nejvyšší soud omezit na pouhé vyslovení takového porušení
zákona, spočívající v tomto případě v rozhodnutí o podmíněném zastavení
trestního stíhání obviněného, aniž k tomu obviněný dal výslovný souhlas (§ 307
odst. 1 tr. ř.). Porušení zákona v neprospěch obviněného, způsobené výrokem
soudu podle § 307 odst. 4 tr. ř., konkrétně nepřípustným vymezením přiměřené
povinnosti, která má ve skutečnosti povahu trestu zákazu činnosti, pak mohlo
být nejenom vysloveno, ale tento oddělitelný výrok mohl být i zrušen. K jeho
nahrazení výrokem jiným, přiměřeně a přípustně omezujícím obviněného ve
zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání Nejvyšší soud
nepřistoupil. Je tomu proto, že převážná část zkušební doby, během níž měla
trvat soudem prvního stupně vyslovená přiměřená povinnost, spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel, již uplynula a žádná jiná povinnost či omezení
obviněného, které by byla odpovídající nejenom spáchanému činu, ale i jeho
osobě, době která od spáchání činu uplynula, jakož i celkové existující
situaci, nebyla shledána přiměřenou. Navíc v daném případě nelze postavení
obviněného zhoršit, což znamená, že takové omezení nebo povinnost by bylo možné
vyslovit pouze na dobu již uložené zkušební doby, která ale dnem 2. 11. 2011
uplyne.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 8 To 484/2010 byl porušen
zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
ve prospěch i v neprospěch obviněného, tedy tím, že stížnostní soud řádně
nepřezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení soudu prvního stupně i
předchozího řízení a podanou stížnost státního zástupce zamítl, jako
nedůvodnou. Dále pak Nejvyšší soud vyslovil též porušení zákona, k němuž došlo
v předchozím řízení před soudem prvního stupně a v jeho rozhodnutí, a to ve
prospěch obviněného v ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř., když k podmíněnému
zastavení trestního stíhání obviněného došlo bez jeho předchozího výslovného
souhlasu, a v neprospěch obviněného v ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř., když mu
byla zákonu odporujícím způsobem uložena přiměřená povinnost.
Nejvyšší soud z již výše naznačených důvodů podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil
pouze usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek obsažených v ustanovení § 271
odst. 1 tr. ř. pak sám napravil nezákonnost v usnesení soudu prvního stupně,
spočívající ve formulaci výroku podle § 307 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud proto
podle § 149 odst. 1, odst. 3 tr. ř. zrušil v usnesení Městského soudu v Brně ze
dne 27. 8. 2010 sp. zn. 4 T 9/2010 pouze výrok, jímž byla obviněnému stanovena
povinnost, aby se ve zkušební době zdržel řízení všech motorových vozidel.
Jak již bylo shora vysvětleno, jiný postup a rozhodnutí ze strany Nejvyššího
soudu nepřicházely v úvahu, jelikož zrušení a nahrazení napadených rozhodnutí
jinými, kvůli porušení zákona ve prospěch obviněného, v tomto typu mimořádného
opravného řízení není podle trestního řádu přípustné. Vracet věc stížnostnímu
soudu, aby rozhodl stejným způsobem jako Nejvyšší soud, nebylo vhodné z důvodu
procesní ekonomie i celkové doby řízení v této věci.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c