4 Tz 56/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne
18. července 2012 v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011,
podle § 275 odst. 4 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Obviněnému M. M. s e p ř e r u š u j e výkon trestu odnětí
svobody v trvání deseti měsíců z pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011.
Dne 11. 7. 2012 byla u Nejvyššího soudu proti pravomocnému
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011
podána ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného M. M. Ten byl citovaným rozsudkem uznán vinným přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, jehož se dopustil postupným jednáním ve dnech 31. 3. 2011, 8. 6. 2011
a 18. 6. 2011, kdy stručně řečeno řídil osobní motorové vozidlo, přestože
pozbyl rozhodnutím příslušného správního orgánu ze dne 28. 8. 2009 oprávnění k
řízení motorových vozidel v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ve
smyslu zák. č. 361/2000 Sb., o čemž věděl nejpozději od 30. 3. 2011. Obviněnému
za to byl uložen trest odnětí svobody na deset měsíců, k jehož výkonu byl
zařazen do věznice s ostrahou.
Stěžovatel je názoru, že vzhledem ke znění ustanovení § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání a zejména pak odpovídajících ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, jakož i obsahu trestního spisu obviněnému v
konkrétním případě uplynula roční lhůta, kdy nesměl řídit motorová vozidla, ke
dni 10. 10. 2010. Jeho jednání spočívající v tom, že řídil osobní motorové
vozidlo ve dnech 31. 3., 8. 6. a 18. 6. 2011 je tudíž toliko přestupkem,
jelikož se nepodrobil odbornému přezkoušení k navrácení řidičského průkazu, a
nikoli trestným činem. Věc tudíž neměla být řešena soudem, ale Magistrátem hl.
m. Prahy, odborem dopravně správních agend.
Ministr spravedlnosti pak v závěru podané stížnosti pro porušení
zákona kromě návrhů na vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného
napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, na jeho zrušení a postoupení
celé věci Magistrátu hl. m. Prahy s tím, že by jednání obviněného mohlo být
posouzeno jako přestupek, navrhl též podle § 274 odst. 4 tr. ř., aby Nejvyšší
soud přerušil obviněnému výkon rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení
zákona směřuje.
O takovém návrhu je podle § 274 odst. 4 tr. ř. věta druhá
Nejvyšší soud povinen rozhodnout usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po
obdržení spisu.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisu a na základě
dotazu na centrální evidenci vězňů zjistil, že obviněný M. M. od dne 23. 1.
2012 vykonává napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uložený trest
odnětí svobody v délce deseti měsíců a to ve Věznici Příbram. S ohledem na
obsah podané stížnosti pro porušení zákona dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do
doby, než o podané stížnosti pro porušení zákona s konečnou platností rozhodne,
se jako vhodné jeví přerušit obviněnému M. M. výkon uloženého trestu odnětí
svobody.
Proto bylo Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání rozhodnuto ve
smyslu § 275 odst. 4 tr. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 18. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Tz 56/2012
Datum rozhodnutí: 18.07.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: A
4 Tz 56/2012-I-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19.
září 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného M. M., proti rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011, a podle § 268 odst. 1
písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Dne 11. 7. 2012 byla podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího
soudu podána ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného M. M., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze
dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným
přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1) dne 31. 3. 2011 v době kolem 00:45 hodin v P., v ulici N. V. H. řídil
osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 206, a to přestože pozbyl rozhodnutím
Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend č.j. S-MHMP-DSA
189767/2010 ze dne 28. 8. 2009 oprávnění k řízení motorových vozidel v důsledku
dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení ve smyslu ustanovení § 123c odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o tomto věděl minimálně ode dne 30. 3. 2011, kdy mu toto bylo
sděleno při kontrole policejní hlídkou Policie ČR, MOP L., P.,
2) dne 8. 6. 2011 v době kolem 10:50 hodin v P., v ulici Š. řídil osobní
motorové vozidlo zn. Peugeot 206, a byl nedaleko křižovatky s ulicí P.
kontrolován policejní hlídkou, a to přestože pozbyl rozhodnutím Magistrátu hl.
m. Prahy, odboru dopravně správních agend č.j. S MHMP-DSA 189767/2010 ze dne
28. 8. 2009 oprávnění k řízení motorových vozidel v důsledku dosažení 12 bodů v
bodovém hodnocení ve smyslu ustanovení § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a
o tomto věděl minimálně ode dne 30. 3. 2011, kdy mu toto bylo sděleno při
kontrole policejní hlídkou Policie ČR, MOP L., P.,
3) dne 18. 6. 2011 v době kolem 13:10 hodin v P., v ulici N. V. H. řídil
osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 206, kde byl kontrolován policejní
hlídkou, a to přestože pozbyl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
dopravně správních agend č. j. S-MHMP-DSA 189767/2010 ze dne 28. 8. 2009
oprávnění k řízení motorových vozidel v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém
hodnocení ve smyslu ustanovení § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., a o tomto
věděl minimálně ode dne 30. 3. 2011, kdy mu toto bylo sděleno při kontrole
policejní hlídkou Policie ČR, MOP L., P., a dále byla proti podezřelému pro
totožná jednání policejním orgánem MOP Z. M. P. vedena zkrácená přípravná
řízení, kdy podezření mu byla sdělena dne 16. 5. 2011 a dne 13. 6. 2011.
Obviněnému byl za uvedený přečin uložen trest odnětí svobody na
deset měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek
nabyl právní moci dne 21. 6. 2011.
Z odůvodnění stížnosti pro porušení zákona lze zjistit, že stěžovatel spatřuje
porušení zákona v neprospěch obviněného v tom, že obviněný M. M. pozbyl
řidičské oprávnění ve lhůtě 5 pracovních dnů od doručení zmíněného oznámení
Magistrátu hl. m. Prahy, tedy dnem 10. 10. 2009. K doručení došlo ve formě
fikce, tedy veřejnou vyhláškou vyvěšenou dne 3. 10. 2009 na úřední desku
správního orgánu, když jmenovanému se opakovaně nedařilo zásilku doručit, neboť
byl na udané adrese neznámý. Roční lhůta, během níž M. M. nesměl řídit motorová
vozidla, tak uplynula dnem 10. 10. 2010. Obviněný byl dne 30. 3. 2011 přistižen
hlídkou policie při řízení motorového vozidla a při této příležitosti mu bylo
sděleno, že pozbyl řidičské oprávnění a byl s ním sepsán záznam o přestupku,
neboť v registru řidičů byl veden jako neřidič, neměl řidičské oprávnění, když
neabsolvoval žádné přezkoušení. Ministr spravedlnosti poukazuje, že dnem 11.
10. 2010 mohl M. M. požádat o vrácení řidičského oprávnění, což vyplývá z
ustanovení § 123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu).
Podle názoru stěžovatele je tak zřejmé, že jednání obviněného, spočívající v
tom, že řídil osobní motorové vozidlo ve dnech 31. 3., 8. 6. a 18. 6. 2011, je
toliko přestupkem, neboť v době řízení motorového vozidla již uplynula doba
jednoho roku, po kterou nesměl řídit motorová vozidla (§ 123d odst. 1), nicméně
nepodrobil se odbornému přezkoušení (§ 123d odst. 3) k navrácení řidičského
průkazu. Pokud by tomu tak nebylo a takovéto jednání bylo postihováno jako
přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednalo by se o stejně přísný
postih, jako v případě porušení časově omezeného zákazu řízení motorových
vozidel, tzn. v případě činu spáchaného v průběhu výkonu sankce uložené soudem
nebo správním orgánem vždy na určitou dobu. Takovýto výklad by byl v neprospěch
obviněného a nelze jej připustit. Argumentem ad absurdum by jinak bylo možné
dovodit, že pokud řidič tzv. „vybodováním“ pozbyl řidičské oprávnění ze zákona,
a to na dobu neurčitou, bylo by možné jej stíhat pro trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání kdykoli, třeba i celá desetiletí poté, kdy
řidičského oprávnění pozbyl. Po uplynutí minimální doby, po kterou řidič nemůže
požádat o vrácení řidičského oprávnění, nelze dále trvat na trestněprávním
postihu pachatele, který řídí motorové vozidlo, neboť jde o stejnou situaci,
jako když pachatel řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Postih
řidičů, kteří by řídili po uplynutí lhůty jednoho roku podle ustanovení § 123d
odst. 3 silničního zákona, aniž by požádali o jeho vrácení, se podle citovaného
ustanovení trestního zákona jeví být i v rozporu se zásadou subsidiarity
trestní represe, neboť postih uvedeného jednání v přestupkovém řízení lze
považovat za plně postačující.
Podle stěžovatele byl zmíněným postupem porušen zákon i v ustanoveních § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť povinnost soudu zjistit skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, se vztahuje na zjištění všech okolností
rozhodných pro posouzení viny obviněného.
Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011 byl porušen zákon v
neprospěch obviněného M. M. v ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a
v řízení mu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podle §
269 odst. 2 tr. ř. aby zrušil napadený rozsudek obvodního soudu včetně všech
obsahově navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu.
Dále pak aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a věc podle § 222 odst. 2
tr. ř. postoupil Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend s
tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, avšak mohl by
být posouzen jako přestupek.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se dopustí ten, kdo maří
nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci
tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro
kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Od 1.
12. 2011 se tohoto přečinu dopustí i ten, kdo vykonává činnost, pro kterou
takové oprávnění podle jiného právního předpisu pozbyl.
Smyslem a účelem ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nepochybně
zájem na tom, aby nebyla vykonávána určitá činnost osobou, které výkon této
činnosti byl zakázán či sankčně ztratila způsobilost tuto činnost vykonávat.
Citované ustanovení nahlížené účelem zákona o silničním provozu tak zajišťuje,
aby činnost, která může ohrozit veřejný zájem na bezpečném silničním provozu,
byla vykonávána jen osobami k tomu způsobilými a zároveň k tomu disponujícími
příslušným oprávněním.
V této souvislosti je třeba poukázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. Tpjn 302/2010 (publikované pod č. 1/2011 Sb.
rozh. tr.), konkrétně na jeho právní větu II., podle níž za „odnětí příslušného
oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v
bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním
úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3
zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, k odevzdání řidičského průkazu,
resp. v případě podání námitek ...... atd.
V důsledku uvedeného pak nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že pokud
obviněný M. M. ve všech zmíněných třech případech vozidlo řídil po uplynutí
více jak jednoho roku od dne, kdy pozbyl řidičské oprávnění a tudíž v souladu s
ustanovením § 123d odst. 1 zákona o silničním provozu byl oprávněn požádat o
jeho vrácení, je takové jednání toliko přestupkem, nikoli přečinem.
Předmětná jednoroční lhůta (§ 123d odst. 1 zákona o silničním provozu), po
kterou tzv. vybodovaný řidič nemůže požádat o vrácení řidičského oprávnění, má
nesporně určitý sankční ale i ochranný charakter a postihuje řidiče, který
soustavným nerespektováním dopravních předpisů docílil 12 bodů v bodovém
hodnocení a zavdal tak příčinu k postupu podle § 123c odst. 3 zákona o
silničním provozu ze strany příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou
působností. Uplynutí této jednoroční lhůty ale samo o sobě nemůže znamenat, že
pokud tzv. vybodovaný řidič usedne za volant motorového vozidla a toto řídí bez
toho, že by splnil veškeré podmínky pro podání žádosti o vrácení řidičského
oprávnění, tak toto jeho jednání by mělo být posouzeno pouze jako přestupek.
Podle § 123d odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění do 31. 7. 2011, je
podmínkou vrácení řidičského oprávnění prokázání, že se žadatel podrobil
přezkoušení z odborné způsobilosti podle zvláštního předpisu (zák. č. 247/2000
Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel atd.). Od 1. 8. 2011 pak podle stejného zákonného ustanovení žadatel o
vrácení řidičského oprávnění musí předložit navíc i posudek o zdravotní
způsobilosti včetně dopravně psychologického vyšetření.
Takovéto požadavky jistě nebyly do zákona o silničním provozu zakotveny
samoúčelně, nýbrž proto, aby i tzv. vybodovaný řidič nejprve prokázal svoji
odbornou (nyní i zdravotní) způsobilost k řízení motorových vozidel, čili
jinými slovy, že splňuje veškeré zákonné předpoklady a podmínky k tomu, aby mu
řidičské oprávnění mohlo být vráceno. Samotné uplynutí jednoroční lhůty totiž
na prokázání jeho způsobilosti k řízení motorových vozidel nic podstatného
nemění.
Zavádějící a t. č. nesprávná je i stěžovatelova argumentace a srovnávání
situace tzv. vybodovaného řidiče s postavením řidiče, kterému byl uložen trest
nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu určitou s tím závěrem, že tzv. vybodovaný řidič by oproti tomuto řidiči
byl znevýhodněn, jelikož by mohl být postihován za přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání po neomezenou dobu, kdy řidičské oprávnění
pozbyl.
Posledně zmíněný závěr stěžovatele je ale ve skutečnosti správný. Zde je třeba
uvést, že každý řidič, jemuž byl uložen trest či sankce zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na určitou dobu, zároveň i
pozbyl řidičské oprávnění (viz § 94a, § 102 odst. 1 zákona o silničním
provozu). Tzv. vybodovaný řidič, jemuž bylo odňato řidičské oprávnění
rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a kterému
uplynula doba jednoho roku k možnosti požádat o jeho vrácení, se pokud jde o
znovunabytí řidičského oprávnění nachází v obdobné situaci, jako řidič, jenž
uložený trest či sankci zákazu řízení motorových vozidel již vykonal (s
výjimkou řidiče na něhož nedopadá povinnost vyplývající z ustanovení § 102
odst. 5 zákona o silničním provozu). Oba totiž k vrácení řidičského oprávnění
musí splnit zákonem stanovené podmínky a předpoklady, které jsou v podstatě
rovnocenné (viz § 123d, § 101, § 102 zákona o silničním provozu). Z toho
vyplývá, že pokud takový řidič uvedené zákonné podmínky a předpoklady k vrácení
řidičského oprávnění nesplní a přesto usedne do motorového vozidla a toto řídí,
vykonává činnost pro níž mu bylo odňato řidičské oprávnění podle jiného
právního předpisu, případně činnost, pro kterou takové oprávnění pozbyl.
To pak znamená, že řidič (s výše uvedenou výjimkou), který trest či sankci
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel již vykonal, ale zároveň ještě
neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení
řidičského oprávnění, a přesto motorové vozidlo řídí, tak již sice nenaplňuje
zmíněným jednáním zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí
spočívající v tom, že vykonává činnost, která mu byla rozhodnutím soudu nebo
jiného orgánu veřejné moci zakázána, ale od 1. 12. 2011 (den nabytí účinnosti
novely trestního zákoníku přijaté pod č. 330/2011 Sb.) naplňuje znaky tohoto
přečinu spočívající ve výkonu činnosti, pro kterou pozbyl oprávnění podle
jiného právního předpisu. Tedy i takový řidič se dopustí předmětného přečinu
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a to kdykoli v budoucnu. Ohrožení
bezpečnosti silničního provozu a jeho účastníků ze strany řidičů, u nichž
nebyla autoritativně přezkoumána a zjištěna jejich způsobilost k řízení
motorového vozidla a tudíž i k navrácení řidičského oprávnění, zcela jistě
neklesá s postupem času, nýbrž se dá vyslovit důvodný předpoklad, že tomu bude
právě naopak.
Pokud pak stěžovatel též poukazuje, že nelze trvat na trestněprávním postihu
pachatele, který po uplynutí jednoho roku již může požádat o vrácení řidičského
oprávnění, tak nelze než poznamenat, že odvrácení takového trestněprávního
postihu je velmi jednoduché. Postačí, když dotyčná osoba splní zákonné
požadavky pro vrácení řidičského oprávnění a současně o jeho vrácení požádá u
příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností (viz § 101 zákona o
silničním provozu). Pokud tak neučiní, nabízí se druhá alternativa a tou je, že
se taková osoba vyvaruje řízení motorového vozidla, k jehož řízení je potřebné
řidičské oprávnění příslušné skupiny či podskupiny.
Nad rámec konkrétní projednávané problematiky lze uvést, že obdobné závěry
ohledně trestněprávního postihu za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by se týkal i osoby, která
by řídila motorové vozidlo, ačkoli jí bylo příslušným obecním úřadem obce s
rozšířenou působností odejmuto řidičské oprávnění pro pozbytí zdravotní
způsobilosti nebo pro pozbytí odborné způsobilosti (viz § 94 odst. 1, § 100, §
101 zákona o silničním provozu).
Současně lze prohlásit, že zásady subsidiarity trestní represe se sice lze
dovolávat při projednávání případu konkrétního pachatele (§ 12 odst. 2 tr.
zákoníku), ale v dané věci obviněného M. M. se především jedná o výklad znaků
skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v návaznosti na celou řadu ustanovení zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tedy obecně závazných právních norem, a
především pak o závěr, zda určité, v nich předpokládané jednání osob má trestně
právní důsledky. Nejvyšší soud dospěl gramatickým a logickým výkladem k výše
uvedeným závěrům.
U obviněného M. M. se pak rozhodně nejedná o případ, u nějž by zásada
subsidiarity trestní represe měla být aplikována. Jde totiž o pachatele, u
něhož z opisu z rejstříku trestů a zejména z evidenční karty řidiče vyplývá, že
jde o notorického porušovatele platných zákonů včetně dopravních předpisů.
Taktéž v projednávaném případě opakovaně řídil motorové vozidlo, ačkoli si byl
vědom okolnosti, že dosáhl 12 bodů a tudíž u něho došlo k odnětí (pozbytí)
řidičského oprávnění.
Pokud by mělo být v širší souvislosti poukazováno na nepřiměřenost učiněného
výkladu výše citovaných norem oproti neexistenci trestněprávní odpovědnosti
řidiče, který nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění a přesto řídil
motorové vozidlo, k čemuž došlo dnem 1. 1. 2010 nabytím účinnosti zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, tak nelze než prohlásit, že je úkolem
zákonodárce, aby mj. dbal na proporcionalitu a logickou provázanost přijatých
zákonů. Soudy včetně soudu Nejvyššího jsou povolány k výkladu a aplikaci
platných a účinných právních norem, ale nemohou svojí rozhodovací činností
napravovat jejich případné nedostatky účelovým výkladem, jdoucím nad či mimo
rámec jejich obsahového znění. Jestliže konkrétní zákonná norma či normy vedou
k výkladu, který neodpovídá potřebám společnosti či zamýšleným záměrům
zákonodárce, nezbývá, než aby taková norma či normy byly prostřednictvím
zákonodárného procesu změněny.
Na základě všech výše uvedených zjištění a argumentů Nejvyšší soud dospěl k
jedinému možnému závěru, a to že popsané jednání obviněného M. M., jehož se
dopustil v uvedených dnech měsíců března a června 2011, naplnilo požadované
znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.
Pokud tedy byl za takový přečin odsouzen a potrestán pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011, tak k
porušení zákona tímto napadeným rozhodnutím nedošlo. Nejvyšší soud proto
podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr.
ř., jako nedůvodnou.
Pro obviněného M. M. má toto rozhodnutí Nejvyššího soudu také ten důsledek, že
pozbývá účinnosti jeho usnesení ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 4 Tz 56/2012, jímž
byl obviněnému na návrh ministra spravedlnosti podle § 275 odst. 4 tr. ř.
přerušen výkon trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců z pravomocného
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 4 T 73/2011.
Obviněný tak bude muset dosud nevykonanou část tohoto trestu vykonat, o čemž
formou nařízení výkonu trestu rozhodne Obvodní soud pro Prahu 10.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c