4 Tz 57/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8.
ledna 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. R.
B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6 To
376/2001, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T
31/99, a podle ustanovení § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr.
ř. rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6 To 376/2001, a
v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, § 256
tr. ř. a v ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák., v neprospěch obviněného Ing. R.
B.
Napadené usnesení s e z r u š u j e. Zrušují se též všechna další rozhodnutí
na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 46 T 31/99,
byl obviněný Ing. R. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako zástupce majitelů
objektu „O.“ P., uzavřel nejpozději dne 11. 7. 1998 s poškozeným M. F.,
ústní smlouvu o dílo, spočívající v odklizení krovu na shora uvedené
nemovitosti za částku 20 000,- Kč, přičemž si byl vědom, že podle závěru
statického posouzení musí všechny demoliční a zabezpečovací práce na objektu
provádět renomovaná stavební firma se zkušeností s demoličními pracemi, což
poškozený nebyl, neboť podnikal pouze na základě živnostenského oprávnění v
oboru zednictví, přičemž poškozený započal s pracemi na objektu „O.“ dne 15.
7. 1998 v 8,30 hod a ve 12,45 hod došlo k sesutí krovů, stropní klenby a
obvodového zdiva, přičemž poškozený M. F. utrpěl v důsledku zavalení spadanými
částmi zlomeninu klenby a spodiny lební a rozsáhlé pohmoždění mozku a těmto
zraněním na místě podlehl. Obviněný Ing. R. B. byl za tento trestný čin podle §
224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená A. F., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný Ing. R. B. odvolání, jež bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6 To 376/2001,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v trestní věci Ing. R. B. byl Obvodním
soudem pro Prahu 4 poprvé vyhlášen zprošťující rozsudek a to dne 30. 11. 1999
pod sp. zn. 46 T 31/99, jenž byl napaden odvoláním obvodního státního zástupce
pro Prahu 4, o němž rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3.
2000, sp. zn. 61 To 131/2000, kterým shora uvedený rozsudek v celém rozsahu
zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Další
zprošťující rozsudek byl ve věci vynesen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 22. 5.
2000 pod sp. zn. 46 T 31/99, který byl opět napaden odvoláním obvodního
státního zástupce pro Prahu 4. Ve věci rozhodoval Městský soud v Praze dne 10.
10. 2000 a usnesením pod sp. zn. 61 To 554/2000 rozhodl tak, že rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to v
jiném složení senátu. Následně ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 a
Městský soud v Praze tak, jak je uvedeno výše.
V řadě poslední usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6
To 376/2001, napadl ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona podle
§ 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného. V této namítl porušení zákona v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a § 256 tr.
ř. a v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 v ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného Ing. B.
Svou stížnost ministr spravedlnosti opírá o názor, že soud druhého stupně
nedostál své přezkumné povinnosti, poněvadž podle jeho názoru jednáním
obviněného Ing. B. k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 224
odst. 1,2 tr. zák. nedošlo. V této souvislosti poukázal na to, co z provedených
důkazů vyplývá, a co soudy obou stupňů vzaly ve svých rozhodnutích za
prokázané. Stěžovatel zároveň namítá, že z takových skutkových zjištění nelze
vyvodit závěr, že obviněný Ing. R. B. z nedbalosti zavinil smrt poškozeného M.
F., a to navíc v důsledku porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho
postavení, jak shodně konstatovaly soudy obou stupňů. Podle ministra
spravedlnosti z důkazů jednoznačně vyplývá, že poškozený F. měl bezpochyby o
práci v objektu zájem a hodlal obviněného postavit při vyjednávání o zakázce
před hotovou věc. Proto se do objektu vydal, svévolně zahájil práci, k čemuž
si najal i brigádníka, a dále se vybavil motorovou pilou, přičemž se do objektu
dostal dírou v plotě, což brigádníkovi odůvodnil tvrzením, že mu nějaká paní
nepředala od objektu klíče. Poškozený F. jednal výše popsaným způsobem za
situace, kdy jeho dosavadní kontakt s obviněným Ing. B. probíhal telefonicky a
zprostředkovaně přes třetí osoby, a mohl být tedy obviněným o věci informován
jen v obecné rovině a rozhodně se nemohlo jednat o obvyklý způsob uzavření
smlouvy. To, že měl obviněný s poškozeným o věci dále jednat vyplývá i z toho,
že na den 15. 7. 1998 večer obviněný inicioval schůzku, při níž se měl s
poškozeným osobně poprvé setkat. O tom ještě před touto schůzkou jednal se
spoluvlastníky objektu MUDr. D. a MUDr. V. K odborné kvalifikaci poškozeného M.
F. ministr spravedlnosti uvedl, že tento byl podnikatelem ve stavebnictví, byť
podnikal pouze na základě živnostenského listu pro obor zednictví. Nebyl tudíž
zaměstnancem obviněného ani majitelů objektu. Bylo tedy především na něm, zda
na konkrétní práci stačí, a zda je současně schopen zajistit bezpečnost a
ochranu zdraví při práci. Vzhledem k uvedenému nelze podle názoru stěžovatele
dovodit trestní odpovědnost obviněného Ing. B., neboť poškozený F. do objektu
vnikl a sám svévolně zahájil práci, přičemž si vlastním neopatrným počínáním
přivodil smrt.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. 6 To 376/2001 byl porušen zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001 a § 256 tr.
ř. a v jemu předcházejícím řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 7. 3. 2001, sp. zn. 46 T 31/99, v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v
souvislosti s ustanovením § 224 odst.1, 2 tr. zák, a to v neprospěch
obviněného Ing. R. B. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadené rozhodnutí zrušil a aby zrušil i předchozí rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., event. podle § 271
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona
napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost
výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí
ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že
porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení
nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný Ing. B. byl
uznán vinným shora uvedeným trestným činem zejména na základě svědeckých
výpovědí J. K., její dcery K. K., manželky poškozeného A. F. a dcery
poškozeného S. F., ale i dalších důkazů provedených v hlavním líčení, z nichž
bylo možné dovodit podíl jeho odpovědnosti za nastalý následek spočívající v
úmrtí poškozeného F.
Nedbalost obviněného je soudem prvého stupně spatřována především v tom, že
ačkoliv byl seznámen s obsahem statického posudku, z jehož závěrů mimo jiné
vyplývá, že již vstup na zbořeniště je rizikový a konstrukce se mohou dát
kdykoli do pohybu, a že demoliční a zabezpečovací práce musí provádět pouze
renomovaná stavební firma, sjednal na provedení těchto prací poškozeného, který
nesplňoval předpoklady renomované firmy. Podle obvodního soudu přispělo k
vzniklému následku i jednání poškozeného, které soud spatřuje v tom, že M. F.
vykonával práce v prostoru, který byl bezprostředně ohrožen zhroucením nebo
sesutím, což bylo pohledově zřejmé a přinejmenším odhadnutelné, a to bez
zachování základních pravidel o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jak
vyplývá z příslušného znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce.
Zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně o odvolání obviněného bylo postaveno
na konstatování, že Ing. B. jednal v hrubém rozporu s velmi urgentními a
naléhavými pokyny statického posudku, kterých zcela zjevně nedbal a jednal ve
smyslu trestního zákona nedbale. Tato nedbalost spočívala v tom, že při plném
vědomí o nebezpečnosti jakéhokoli pohybu v narušeném objektu řešil nebezpečnou
situaci tím způsobem, že se pouze telefonicky a zprostředkovaně dohodl s
poškozeným na jeho práci na objektu, aniž předem prověřil způsobilost
poškozeného k vysoce specializovaným a nebezpečným demoličním pracím. Podle
soudu druhého stupně byla tato nedbalost příčinou smrtelného následku, neboť
kdyby nebylo shora uvedené nedbalosti obviněného, poškozený by na nebezpečné
místo nevstoupil, nezačal by tam za účelem zisku slíbené odměny pracovat, a
neutrpěl by tam smrtelný úraz, jehož bezprostřední fyzickou příčinou byla
statickým posudkem výslovně pojednaná nestabilita těžce narušené stavby.
Je třeba konstatovat, že skutkové závěry, jak je učinily soudy obou stupňů,
jsou v podstatě správné a odpovídají provedeným důkazům, a nelze proto
souhlasit s námitkami stěžovatele, že nebylo postupováno podle § 2 odst. 5, 6
tehdy účinného trestního řádu. Na určité nepřesnosti ve formulaci skutkové věty
obsažené v rozsudku soudu prvního stupně reagoval odvolací soud, i když pouze
v odůvodnění svého usnesení, ale na jeho argumentaci v tomto ohledu lze plně
odkázat. Jedná se o ne zcela přesný závěr obvodního soudu ohledně uzavření
smlouvy mezi obviněným a poškozeným o provedení prací, když z příkazní smlouvy
sjednané mezi obviněným a majiteli objektu „O.“ je patrné, že k formálnímu
uzavření takové smlouvy ani nebyl obviněný Ing. B. oprávněn. Z trestně právního
hlediska bylo ale podstatné to, zda obviněný s poškozeným vyjednával takovým
způsobem, že se poškozený F. mohl důvodně domnívat, že mu předmětná zakázka na
provedení prací v objektu „O.“ byla svěřena a podepsání vlastního smluvního
dokumentu je již pouhou formalitou. Na základě provedeného dokazování bylo k
takovému závěru opodstatněné dospět, což podrobně a logicky odůvodnil ve svém
rozhodnutí obvodní soud a soud odvolací tyto úvahy upřesnil a dále rozvedl.
Závěr o tom, že to byl obviněný Ing. B., kdo s poškozeným, byť zprostředkovaně,
jednal i poté, co mu byl znám obsah statického posudku na předmětný objekt aniž
se sám jakkoli přesvědčil, zda poškozený má odbornou způsobilost k pracím,
které po něm požadoval provést, a že s ním dohodl i cenu těchto prací, je
nesporný. Obviněný tak svým jednáním přispěl k navození situace, že poškozený
F. se kritického dne v dobré víře dostavil do objektu „O.“ k provedení prací a
při jejich provádění utrpěl zranění, kterým na místě podlehl. Obviněný neučil
nic proto, aby dal poškozenému najevo, že podmínkou uskutečnění již dohodnutých
prací z jeho strany je prokázání dostatečné odborné kvalifikace poškozeného k
provádění takovýchto prací ve staticky narušeném objektu, a do doby prokázání
této odborné způsobilosti, že mu vstup do objektu za jakýmkoli účelem zakazuje.
Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání a jeho kauzálního nexu k
následku je třeba zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy,
když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku,
avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek, např. těžkou újmu na zdraví s následkem
smrti, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním
článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i
tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé
jednání, bez kterého by následek nenastal, ale není stejně důležitou příčinou
následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání
pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání
pachatele a poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu
pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující
objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním
pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel
alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Nejvyšší soud konstatoval, že pro právní závěr o vině obviněného Ing. B. jsou
rozhodné již výše uvedené skutečnosti spočívající v tom, že obviněný věděl, že
svým jednáním může porušit zájem chráněný v trestním zákoně, a bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, a nebo to alespoň vědět měl a
mohl (viz. § 5 tr. zák.). Bylo bezpochyby nedbalostí Ing. B., že při znalosti
statického stavu objektu prokazatelně připustil to, že se poškozený F. půjde
opětovně na objekt podívat, a paralelně s ním vedl jednání o rozsahu potřebných
prací a o ceně, kterou za jejich provedení poškozený požadoval, s níž obviněný
nakonec souhlasil, to celé v situaci, kdy nevěděl a ani se o to nezajímal, zda
poškozený má dostatečnou odbornou kvalifikaci k provádění takových prací v
předmětném objektu. To, že poškozený F. přistoupil k provádění prací již
kritického dne a při tom nedodržel principy bezpečnosti práce a svým neodborným
zásahem vyvolal sesuv zdiva, které ho usmrtilo, nepřerušuje vůči jednání
obviněného příčinnou souvislost k nastalému následku. Jestliže uvedené
skutečnosti byly provedeným dokazováním prokázány, pak obviněný byl správně
uznán odpovědným za vzniklý smrtelný následek a uznán vinným trestným činem
ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1 tr. zák., když jeho
nedbalostní jednání v sobě zahrnuje jak prvky komisivní, tak i prvky omisivní
(viz. § 89 odst. 2 tr. zák.).
V případě závěru o vině obviněného Ing. B. pak zůstává posoudit, zda jeho
jednání, jako zástupce majitelů objektu, splňovalo zákonné podmínky pro právní
kvalifikaci podle ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák, tedy že svým jednáním
porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení , jak to ve svých
rozhodnutích konstatovaly soudy obou stupňů. Soud prvního stupně tuto právní
kvalifikaci ve svém odsuzujícím rozsudku neodůvodnil, což je v příkrém rozporu
s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně se s touto otázkou
vyrovnal tak, že porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení
obviněného spatřoval v jeho postavení manažera restituentů (majitelů) těžce
poškozené nemovitosti, kterou se dobrovolně a za úplatu rozhodl vykonávat a v
míře a povaze nedbalosti, jíž se dopustil při jednání s poškozeným. V
neposlední řadě pak i ve fatálnosti a neodstranitelnosti nastalého následku,
jenž zvyšuje z materiálních hledisek ve smyslu § 3 odst. 4 a § 88 odst. 1 tr.
zák. stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost způsobem podstatným a
odůvodňujícím aplikaci druhého odstavce § 224 tr. zák. s následkem přísnější
trestní sazby.
Z obsahu přezkoumávaného spisu Nejvyšší soud zjistil, že Ing. B. na základě
příkazní smlouvy ze dne 1. 1. 1998 vykonával pro vlastníky objektu činnosti
blíže v této smlouvě specifikované, a že tato smlouva dávala rámec jeho
oprávněnému jednatelskému oprávnění, jehož průkazem vůči třetím osobám byla
plná moc udělená téhož dne. Na základě tohoto pověření byl Ing. B. oprávněn
vést jednání s třetími osobami ohledně využití předmětného objektu, ale neměl
již jednatelské oprávnění k tomu, aby za vlastníky předmětného objektu –
příkazce sám jejich jménem uzavíral smlouvy. Jmenovitě se v příkazní smlouvě
jednalo o činnosti, jako poradenství při prodeji, pronájmu, vkladu do obchodní
společnosti, nebo jiném využití předmětných nemovitostí, zastupování na
jednáních ve věci dalšího využití předmětných nemovitostí s výjimkou podpisu
právně závazného dokumentu za příkazce, pokud k tomu nebude výslovně zmocněn, a
zajištění zveřejnění informací o objektu s cílem dosáhnout pro vlastníky
objektu pokud možno co nejvýhodnější podmínky odpovídající komerční situaci na
trhu nemovitostí.
Důležité je v této souvislosti připomenout, že za porušení důležité povinnosti
lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má v dané situaci zpravidla
za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může
snadno dojít k takovému následku. Není ale možno za porušení důležité
povinnosti mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu. Aby bylo možné
uznat, že jde v konkrétním případě o porušení důležité povinnosti vyplývající z
postavení či funkce, musí být prokázáno, že mezi porušením této povinnosti a
následkem trestného činu je příčinná souvislost.
K prokázání zavinění obviněného Ing. B. v tomto smyslu proto bylo nezbytné se
zabývat otázkou, jakou důležitou povinnost vyplývající z postavení či zastávané
funkce obviněný porušil, v čem taková povinnost spočívala, a na základě jaké
právní úpravy, popř. smlouvy byla založena. Pak bylo nutno takovou
identifikovanou povinnost postavit do souvislosti s tím, zda se jedná o tak
důležitou povinnost, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek
nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Pokud obviněný svým nedbalostním
jednáním s příslušným následkem takovou důležitou povinnost porušil,
přicházela v úvahu právní kvalifikace podle ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. Je třeba konstatovat, že ani jeden ze soudů obou stupňů se popsaným způsobem s
předmětnou problematikou nevypořádal a jejich rozhodnutí jsou proto v daném
směru nepřezkoumatelná. Rozhodně nelze akceptovat odůvodnění odvolacího soudu
spočívající v tom, že obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho
postavení manažera restituentů předmětné nemovitosti aniž blíže vysvětlil, o
jakou povinnost se mělo jednat a z čeho tato povinnost pro obviněného
vyplývala. Opětovně je třeba v této souvislosti poukázat na obsah příkazní
smlouvy uzavřené mezi obviněným a vlastníky objektu, z níž vyplývají nejenom
jeho práva ale i povinnosti coby příkazníka, jakož i na obecnou úpravu smlouvy
příkazní, jak je obsažena v ustanovení § 725 a násl. obč. zák. V úvahu je nutné
vzít i to, že poškozený nebyl vůči obviněnému ani příkazcům, které zastupoval,
v pracovním nebo obdobném poměru, takže ze strany obviněného nemohlo dojít k
porušení ustanovení § 132 a násl. zákoníku práce. Při zkoumání, zda ze strany
obviněného došlo k porušení povinností vyplývajících z vyhl. č. 324/1990 Sb., o
bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, je třeba vzít
v úvahu, že naprostá většina těchto povinností se vztahuje na dodavatele
stavebních prací a jejich pracovníky (viz § 1 odst. 2), což rozhodně nebyl
obviněný, ale měl jím být naopak poškozený. Pouze pokud by navzdory tomu, co
bylo výše uvedeno, bylo přesto dovozeno zcela konkrétní porušení důležité
povinnosti obviněným, pak teprve by bylo důvodné i posoudit, zda v tomto
případě byla splněna též materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby
vyplývající z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na evidentní
výraznou míru spoluzavinění ze strany poškozeného F. O této okolnosti se zcela
důvodně zmiňují ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně, ale
nesprávně ji promítají až do úvah o ukládaném trestu a nikoliv nejprve do
otázky právní kvalifikace spáchaného skutku ve vztahu k aplikaci odst. 2, § 224
tr. zák. Skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílejí i
jiné osoby, sice sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněného bylo podstatnou a hlavní
příčinou vzniku mimořádně těžkých následků trestného činu (viz.
R 13/1980), ale
v konkrétním případě je prokazatelné, že to byl poškozený, coby osoba ze
stavebně odborného hlediska poučená, kdo bez náležité přípravy a zajištění (viz
příslušná ustanovení vyhl. č 324/1990 Sb.), svým vědomě riskantním počínáním
přivodil zřícení části zdiva, které vedlo k jeho usmrcení. I s touto okolností
se bude třeba v novém rozhodnutí vypořádat při stanovení konečné právní
kvalifikace jednání obviněného Ing. B.
Z výše uvedených důvodů tudíž nemohlo napadené usnesení Městského soudu v Praze
obstát a Nejvyšší soud musel podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovit , že tímto
rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného
porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12.
2001 a § 256 tr. ř., když odvolací soud nedostál v plném rozsahu své přezkumné
povinnosti a nesprávně zamítl odvolání obviněného, které podal proti rozsudku
soudu prvního stupně. Dále v ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák., když se soudy
obou stupňů jednak náležitě nevypořádaly s problematikou porušení důležité
povinnosti ze strany obviněného, a jednak nebylo dostatečně přihlédnuto k míře
spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku. Proto podle § 269 odst. 2 tr.
ř. bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno, a to včetně všech dalších
obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu, a
vzhledem k tomu, že je ve smyslu ustanovení § 259 tr. ř. ve věci možné
rozhodnout v řízení před odvolacím soudem, byla věc podle § 270 odst. 1 tr. ř.
přikázána Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Tento soud v novém odvolacím řízení opětovně posoudí právní
kvalifikaci jednání obviněného Ing. B., a to v intencích právních názorů, které
ve věci vyslovil Nejvyšší soud (viz § 270 odst. 4 tr. ř.), a uloží mu přiměřený
trest. Protože bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného, podle §
273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Vzhledem k nařízenému postupu, kdy se věcí bude opětovně zabývat odvolací
soud, a kdy vzhledem ke shora uvedenému lze předpokládat zrušení rozsudku
soudu prvního stupně z důvodu nepřesné právní kvalifikace skutku, bude zároveň
třeba v rámci odvolacího řízení provést znovu ty důkazy, na jejichž základě lze
upřesnit skutkovou větu v té její části, kdy se v ní nesprávně konstatuje, že
obviněný s poškozeným uzavřel ústní smlouvu o dílo, k čemuž ale obviněný nebyl
oprávněn, jak již bylo dříve zdůrazněno. Bude proto nutné popis této části
skutkové věty upravit tak, aby byl v souladu s poznatky vyplývajícími z
provedených důkazů.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec