4 Tz 58/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. srpna
2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch společného zmocněnce poškozených JUDr. M. S., proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 To 37/2005, a
podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 2 T 11/2001, byla
zmocněnci poškozených JUDr. M. S. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v
celkové výši 3.752.200,- Kč.
Z podnětu stížnosti obhájkyně uprchlého obviněného M. Ř. proti výše citovanému
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 2 T 11/2001,
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 To 37/2005, toto
usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že
podle § 151 odst. 2, 3, 6 tr. ř. per analogiam JUDr. M. S., advokátu, přiznal
odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 181.835,- Kč. Co do zbytku,
tedy do částky 3.570.365,- Kč, návrh JUDr. M. S. na přiznání odměny a náhrady
hotových výdajů zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 To
37/2005, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona ve prospěch společného zmocněnce poškozených JUDr
M. S., advokáta, a tudíž v neprospěch obviněných M. Ř., P. B., I. P., MUDr. D.
H. a Bc. D. K. Namítá v ní, že napadeným usnesením byl v neprospěch tohoto
společného zmocněnce poškozených porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1
písm. a), b) a § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 151 odst.
2, odst. 6 tr. ř.
V písemném odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ministr
spravedlnosti zpochybnil postup Vrchního soudu v Praze, který při stanovení
výše odměny ustanoveného společného zmocněnce poškozených sice vyšel z analogie
odměny ustanoveného obhájce, odvozené od výše trestní sazby trestu odnětí
svobody, stanovené trestním zákonem za trestný čin, pro který je obviněný
stíhán, ovšem s tím, že ve vztahu k jednotlivým poškozeným vycházel z výše
škody, jež byla jednáním obviněných těmto jednotlivým poškozeným způsobena.
Podkladem pro tento výpočet byl součet škod způsobených těmto poškozeným,
nikoliv celková výše škody, jež byla obviněnými trestným činem způsobená,
která pak ve smyslu výkladových pravidel uvedených v ustanovení § 89 odst. 11
tr. zák. byla škodou velkého rozsahu. V případě úkonů týkající se vždy jen
části poškozených (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s
klientem) vycházel Vrchní soud v Praze ze sazby podle § 10 odst. 3 písm. b)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen advokátní tarif), čemuž by odpovídala právní kvalifikace
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a způsobená škoda by byla nikoliv malá. V
případě úkonů vykonávaných společně ve prospěch všech poškozených pak vycházel
ze sazby podle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu, čemuž by odpovídala
právní kvalifikace podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a způsobená
škoda by byla značná. Vrchní soud v Praze z rozsudečného výroku o vině tedy
izoloval segmenty jednání obviněných vůči konkrétním poškozeným, načež pak tato
jednání obviněných pro tento účel právně kvalifikoval a podle toho pak dovodil
výši odměny ustanovenému obhájci. Při stanovení výše odměny zmocněnce tedy
zohledňoval pouze výši částky, jíž se ten který úkon týkal, v této souvislosti
pak nezohledňoval ani počet zastupovaných poškozených. Takovýto postup
považoval stěžovatel za postup v rozporu se zákonem. Naopak v souladu se
zákonem bylo zrušené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2005 sp.
zn. 2 T 11/2001.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením Vrchního osudu v Praze ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 To 37/2005, byl
porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch zmocněnce poškozených advokáta
JUDr. M. S.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Postup Vrchního soudu v Praze považuje za zákonný a
přiměřený a s odůvodněním napadeného usnesení Vrchního soudu se plně ztotožnil.
Pokud by naopak byla přijata argumentace ministra spravedlnosti obsažená ve
stížnosti pro porušení zákona, vznikla by paradoxní situace, kdy společný
zmocněnec poškozených by měl nárok na vyšší odměnu než obhájce obviněných,
ačkoliv by se jeho činnost netýkala celého rozsahu trestného činu. Aby nedošlo
k takovýmto neodůvodněným a zcela nelogickým důsledkům, použil zákonodárce v
ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. slovo „přiměřeně“. Rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze není výrazem libovůle, ale opírá se o logickou úvahu, je řádně
odůvodněno, proto se nevymyká dikci ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. a obecným
nárokům kladeným na rozhodování soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Obhájkyně obviněného M. Ř. JUDr. P. S. ve svém písemném podání považuje
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze za zákonné, přiléhavé a odůvodněné, přičemž
tento soud zcela správně vycházel při stanovení celkové výše přiznané náhrady,
který koresponduje škodě odpovídající trestnému činu podvodu podle § 250 odst.
1, odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. v sazbě mimosmluvní odměny určené podle § 10
odst. 3 písm. c) advokátního tarifu částkou 1.500,- Kč za úkon. Navrhla, aby
stížnost pro porušení zákona byla jako nedůvodná podle § 268 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítnuta.
Obhájci JUDr. R. H., zastupující obviněného Bc. D. K., a JUDr. P. K.,
zastupující obviněného P. B., se písemně ke stížnosti pro porušení zákona
nevyjádřili.
Obhájkyně obviněného I. P. JUDr. M. M. rovněž označila princip výpočtu odměny
zmocněnce poškozeného tak, jak jej provedl a odůvodnil Vrchní soud v Praze v
napadeném usnesení, za správný a zákonný. V této souvislosti uvedla, že obdobně
pokud advokát v trestním řízení poskytuje právní pomoc několika obviněným ve
společném řízení, jsou jednotlivé úkony právní služby při obhajobě a odměna za
ně posuzovány podle konkrétního trestného činu a právní kvalifikace týkající se
tohoto konkrétního obviněného přesto, že celá věc ve vztahu k jiným obviněným
může být posuzována podle přísnější právní kvalifikace činu. Navrhla proto, aby
stížnost pro porušení zákona byla jako nedůvodná podle § 268 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítnuta.
V případě obviněného MUDr. D. H. byl v řízení o stížnosti pro porušení zákona
dán důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 2 písm. b) tr. ř. Obviněný byl z
adresy, kterou určil jako adresu pro doručování, vyzván k tomu, aby si obhájce
zvolil, a vzhledem k tomu, že tak ve stanovené lhůtě neučinil, nadto se
nepodařilo doručit mu opis stížnosti pro porušení zákona, byl v souladu s
ustanovením § 275 odst. 2 tr. ř. tomuto obviněnému dne 28. 7. 2006 ustanoven
obhájce JUDr. M. R. Tento obhájce v písemném vyjádření poukázal na logickou a
zákonu odpovídající argumentaci, jež je vrchním soudem v napadeném usnesení
uplatněna, a s ní se ztotožnil. Jménem svého klienta navrhl, aby stížnost pro
porušení zákona byla zamítnuta podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodná.
Dne 10. 8. 2006 předložila plnou moc k zastupování obviněného MUDr. D. H.
obhájkyně Mgr. A. V. V písemném odůvodnění stanoviska obviněného k podané
stížnosti pro porušení zákona uvedla, že při rozhodování o výši odměny a
náhrady hotových výdajů by měla být rozhodující výše škody uplatněná každým z
takto zastupovaných poškozených a jejich počet. Oproti stížnosti pro porušení
zákona má obviněný za to, že celková výše způsobené škody a trestně právní
kvalifikace takového jednání, nemá žádnou relevanci, neboť nárok poškozeného se
odvíjí od výše jím uplatněné škody, nikoli od výše celkové způsobené škody všem
ostatním poškozeným, ale ani od právní kvalifikace takového jednání podle
trestního zákona. Za správnou však nepovažuje ani segmentaci jednání obviněných
a právní překvalifikaci, kterou vrchní soud v napadeném usnesení uplatnil. Za
podstatnou považuje jedině výši škody, která je předmětem řízení z hlediska
poškozeného, jemuž žádné právo na trestně právní kvalifikaci, ba dokonce ani na
potrestání obviněného nepřísluší.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle
ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející,
a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud z trestního spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001,
zjistil, že JUDr. M. S. byl usneseními Městského soudu v Praze ze dne 28. 5.
2002, 31. 5. 2002, 4. 6. 2002, 5. 6. 2002 a 11. 6. 2002 ve spojení s usnesením
téhož soudu ze dne 17. 6. 2002 ustanoven podle § 51a odst. 1 tr. ř.
zmocněncem poškozených D. V., J. Š., J. L., Ing. O. V., Ing. V. D., V. E., J.
S., M. F., J. K., V. K., J. K., K. M., A. J., M. P., Ing. F. Š. a Z. M.
Trestní řízení bylo konáno ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2001,
kdy rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 12. 2002 byli obvinění M. Ř., P. B., I.
P., MUDr. D. H. a Bc. D. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 4 tr. zák., za což byl obviněnému M. Ř. uložen trest odnětí
svobody v trvání deseti let, trest propadnutí majetku a peněžitý trest ve výši
3.000.000,- Kč, P. B. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, propadnutí
majetku a peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč, obviněnému I. P. trest odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání čtyř let a peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, MUDr. D. H. trest
odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou roků, obviněnému Bc. D. K. trest odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
pěti let. Všem obviněným byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu funkce člena statutárního orgánu společnosti a družstva, a to obviněnému
Ř. na deset let, obviněnému B. na osm let, obviněnému P. na čtyři roky,
obviněnému MUDr. H. na dva roky a obviněnému Bc. K. na pět let. Dále byly
učiněny výroky o náhradě škody podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř.
Stejným rozsudkem byl obviněný M. Ř. zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. od
obžaloby z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. ř.
Z podnětu odvolání vrchního státního zástupce podaného v neprospěch obviněných,
a poškozených Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. - 14. 1. a 22. 1. 2004
sp. zn. 5 To 32/03, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výrocích o trestech a částečně ve
výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněným uložil tresty, a to obviněnému M. Ř. nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání jedenácti let se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3
tr. zák. do věznice s ostrahou, trest propadnutí jedné poloviny majetku a zákaz
činnosti na deset let, obviněnému P. B. trest odnětí svobody v trvání devíti
let se zařazením dle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, propadnutí
majetku z jedné poloviny a trest zákazu činnosti na osm let, obviněnému I. P.
trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce účetního na dobu šesti let, obviněnému MUDr. D. H. trest
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazen do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti na dobu šesti let,
obviněnému Bc. D. K. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 3 tr. zák,. zařazen do věznice s dozorem a trest zákazu
činnosti na dobu šesti let. Dále byly učiněny výroky o náhradě škody podle §
228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání všech obviněných a rodičů
obviněného M. Ř. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, bylo
zjištěno, že ustanovený zmocněnec poškozených JUDr. M. S. všechny účtované
úkony právní služby vykonal.
Dne 22. 12. 2004 podal ustanovený zmocněnec poškozených JUDr. M. S. u Městského
soudu v Praze návrh na odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové částce
3.752.200,- Kč,- (zmocněnci již z této částky byly vyplaceny dvě zálohy v
celkové výši 800.000,- Kč).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 2 T 11/2001, podle
§ 151 odst. 3 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. zmocněnci
poškozených, advokátovi JUDr. M. S., přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v
celkové částce 3.752.200,- Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že
předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vycházela při určení výše odměny
náhrady hotových výdajů zmocněnce z analogie s ustanovením § 151 tr. ř., a
odměnu zmocněnce stanovila stejným postupem jako odměnu obhájce obviněného,
tedy na základě právní kvalifikace trestného činu jímž byli obvinění uznáni
vinnými, tj. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. Městský soud v
Praze při výpočtu odměny a náhrady hotových výdajů zmocněnce vycházel ze
skutečnosti, že od zahájení hlavního líčení prováděl zmocněnec poškozených
JUDr. S. úkony pro šestnáct poškozených a k částce 25.600,- Kč za jeden úkon
právní služby, proto došel při jejím snížení o 20% ve smyslu ustanovení § 12
odst. 4 advokátního tarifu.
Vrchní soud v Praze z podnětu stížnosti obhájkyně uprchlého odsouzeného M. Ř.
usnesením ze dne 21. 6. 2005, 5 To 37/2005, napadené usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 2 T 11/2001, podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.
ř. zrušil a sám nově rozhodl tak, že podle § 151 odst. 2, 3, 6 tr. ř. přiznal
JUDr. M. S. odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 181.835,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí se Vrchní soud v Praze nejprve ztotožnil s
názorem Městského soudu v Praze, podle kterého v případě společného zmocněnce
poškozených je rozhodující právní kvalifikace skutku, kterým byla škoda
způsobena. Vrchní soud v Praze však nesouhlasil s postupem soudu prvního
stupně, kdy při určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
vycházel z horní hranice trestní sazby trestného činu, jímž byli obvinění
uznáni vinnými, tedy trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a
současného užití ustanovení o společném zastupování více osob podle § 12 odst.
4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zmocněnec poškozených hájí zájmy
klienta pouze z pohledu náhrady škody, považoval Vrchní soud v Praze pro určení
sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby společného zmocněnce
poškozených rozhodnou konkrétní výši škody způsobené trestným činem
poškozenému, kterého se konkrétní úkon právní pomoci týká. Vrchní soud v Praze
tak při výpočtu odměny za jeden úkon právní služby zmocněnce poškozeného
vycházel z celkové částky, která byla poškozeným přiznána jako náhrada škody ve
výši 616.751,- Kč, a která byla způsobena všem poškozeným, jež zastupoval JUDr.
M. S. Takto stanovená výše škody odpovídá trestnému činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tudíž sazbě mimosmluvní odměny určené podle § 10
odst. 3 písm. c) advokátního tarifu částkou 1.500,- Kč za jeden úkon právní
služby. Vzhledem k počtu zastupovaných osob zmocněnci v poměrné části přísluší
ta část nákladů, které nese stát, tedy částka 1.200,- Kč. Vrchní soud v Praze
u jednotlivých úkonů právní služby, které byly vykonány ve prospěch všech
poškozených, nevycházel z počtu zastupovaných poškozených, neboť náročnost
práce společného zmocněnce se podle jeho názoru projeví v nárůstu sumy škody
způsobené trestným činem, jež je proto rozhodná pro určení sazby mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby.
Podle ustanovení § 151 odst. 1 tr. ř. náklady nutné k provedení trestního
řízení včetně řízení vykonávacího nese stát; nenese však vlastní náklady
obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením
obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které
obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.
Podle ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. obhájce, který byl obviněnému ustanoven,
má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního
předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce
dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.
Podle ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř. se ustanovení odstavců 2 až 5 přiměřeně
užijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce
obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou
odměnu, a ustanoveného zmocněnce poškozeného.
Přiměřenost užití odstavců 2 až 5 spočívá v tom, že nárok za podmínek uvedených
v odstavci 2 uplatňuje obhájce, který byl zvolen, o jeho nároku podle odstavce
3 je povinen rozhodnout orgán tam uvedený (srov. Trestní řád : komentář, I.
díl / P. Š. a kolektiv, 5. vyd. – P. : C.H. B., 2005, str. 1069)
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze, podle něhož je pro
určení mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, i v případě společného
zmocněnce poškozených, rozhodující právní kvalifikace skutku, kterým byla
způsobena škoda.
Vrchní soud v Praze při stanovení odměny za jeden úkon právní služby vykonaný
advokátem jako zmocněncem poškozeného vycházel z tarifní hodnoty určené na
základě výše škody způsobené trestným činem poškozenému nebo poškozeným,
kterých se konkrétní úkon právní pomoci týká, resp. z částky, která byla
poškozeným přiznána jako náhrada škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., přičemž
jednotlivé výše škody způsobené trestným činem zastupovaných poškozených
sečetl, a poté je podřadil odpovídající právní kvalifikaci, z čehož dále určil
tarifní hodnotu. Tento postup odůvodnil tím, že by výše mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby vyčíslená podle výše částky, k jejíž náhradě byl
odsouzený podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán, by byla výrazně vyšší než odměna
určená podle pravidel uvedených v ustanovení § 10 odst. 3 advokátního tarifu.
Při vyčíslení odměny a náhrady hotových výdajů společného zmocněnce je proto
třeba vycházet z ustanovení § 10 odst. 3 tr. ř. a je proto nezbytné ustanovení
o tarifní hodnotě vztahující se k obhajobě v trestním řízení analogicky
aplikovat i na výpočet tarifní hodnoty úkonů ustanoveného společného zmocněnce
poškozených.
Je třeba zdůraznit, že ani stěžovatel nezpochybňuje přiměřené uplatnění § 151
odst. 6 tr. ř. jako rozhodného pro stanovení výše odměny a náhrady hotových
výdajů ustanoveného zmocněnce poškozeného. Podle tohoto ustanovení se přiměřeně
užije i ustanovení § 152 odst. 2 tr. ř., který co do sazeb odměny za obhajobu
odkazuje na zvláštní předpis, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR
č. 177/1996 Sb, ve znění pozdějších předpisů – advokátní tarif. Odměna
ustanoveného obhájce se odvozuje od výše trestní sazby trestu odnětí svobody,
stanovené zákonem za trestný čin, pro který je obviněný stíhán. Samotný zákon
č. 141/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, vychází při
definici pachatele trestného činu v ustanovení § 9 odst. 1 ze zásady
individuální odpovědnosti a nezná tudíž odpovědnost za cizí vinu. Je tedy
významné vycházet z výše škody, jež byla jednáním obviněných tomu kterému z
poškozených způsobena, a současně ze součtu škod způsobených těmto poškozeným.
V souladu s dikcí zákona pak nelze činit jinak, než odmítnout postup soudu
prvního stupně, který vycházel z celkové výše škody, všemi obviněnými trestným
činem způsobené, která je dle výkladového pravidla uvedeného v ustanovení § 89
odst. 1 tr. zák. škodou velkého rozsahu, což je významné pro určení tarifní
hodnoty podle § 10 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že poškozeným
byla způsobena škoda podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., tedy škoda nikoli
malá, je třeba přiměřeně užít advokátní tarif tak, že se u úkonů týkajících se
vždy jen části poškozených aplikuje § 10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu,
jímž se považuje za tarifní hodnotu částka 10.000,- Kč, jde-li o trestný čin,
na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje
jeden rok a nepřevyšuje pět let.. Jinak je tomu, jak správně dovodil Vrchní
soud v Praze ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2005, v případě úkonů vykonávaných
společně ve prospěch všech poškozených, kde s ohledem na právní kvalifikaci
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým
byla spáchána škoda značná nebo jiný zvlášť závažný následek, se užije
ustanovení § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Jiný výpočet za právní
zastupování poškozených nenachází jakoukoli oporu v zákoně.
Ve prospěch tohoto závěru je možno poukázat i na znění důvodové zprávy k novele
trestního zákona, vypracované k zákonu č. 265/2001 Sb., kde předkladatel
zákona považoval za nutné akcentovat, že účelem zavedení omezeného počtu
společných zmocněnců je vedle předcházení ohrožení samotného průběhu trestního
řízení a jeho výsledku množstvím úkonů, které je třeba provést, je také omezení
vysokých nároků na financování trestního řízení státem. Stejně tak i názor
Vrchního soudu v Praze, že počet poškozených nelze zohlednit na základě
ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, které se týká úkonů při zastupování
nebo obhajobě dvou nebo více osob, pokládá Nejvyšší soud za správný, neboť
zvýšení náročnosti práce společného zmocněnce poškozených se projeví především
v celkové sumě způsobené trestným činem zastupovaných poškozených. Naopak
postup podle uvedeného ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, by při
určení celkové částky za odměnu a náhradu hotových výdajů společného zmocněnce
poškozených v trestním řízení vedl ke stanovení částky, jež by v uvedeném
případě mnohonásobně převyšovala výši přiznaných náhrad škody podle § 228
odst. 1 tr. ř. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5
To 32/2003. Takovýto procesní postup by byl rovněž v zásadním rozporu s výše
uvedeným důvodem, pro který byl trestní řád zákonem č. 265/2001 Sb. novelizován.
K námitce uplatněné obviněným MUDr. D. H. Nejvyšší soud poznamenává, že při
výpočtu odměny a náhrady hotových výdajů advokáta – zmocněnce poškozeného není
možno vycházet z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, když
toto ustanovení uvádí, že za tarifní hodnotu se považuje výše peněžitého
plnění, není-li stanoveno jinak. Vzhledem k tomu, že jde o trestní řízení, a
tedy i procesní postavení zmocněnce poškozených je určeno lex specialis –
trestním řádem, je proto nutné vycházet z ustanovení § 10 odst. 2, odst. 3
advokátního tarifu. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.
zn. 7 Tz 74/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 282 a
násl.)
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že stížnost
pro porušení zákona obsahuje doslovně převzatou argumentaci ústavní stížnosti,
kterou zmocněnec poškozených JUDr. M. S. podal proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 5 To 37/2005. Z usnesení Ústavního soudu
České republiky ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 449/05, vyplývá, že
ústavní stížnost JUDr. M. S. byla podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Ústavní soud České republiky
neshledal argumentaci ústavní stížnosti důvodnou, když naopak napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považoval za zákonné a ústavně konformní s
tím, že se zcela ztotožnil s výkladem ustanovení § 151 odst. 6 tr. ř., § 10
odst. 3 písm. b) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu, který Vrchní soud
v Praze provedl, a pro jeho správnost na něj plně odkázal.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost
pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2006
Předsedkyně
senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á