4 Tz 59/2024
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. E., zemřelého dne XY, proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 37/62, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965 v neprospěch obviněného J. E. a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965 a § 134a odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1961.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, a to v části vztahující se k obviněnému J. E., a dále se zrušuje ke shodnému obviněnému i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Dne 23. 10. 2024 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona č. j. MSP 382/2023-ODKA-SPZ/8, kterou podal ministr spravedlnosti (dále také „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného J. E., (dále jen „obviněného“). Stížností ministr napadá pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 37/62.
2. Stěžovatel uvádí, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, uznán vinným trestným činem spekulace podle § 143a odst. 1 (správně však § 134a) tr. zákona č. 86/50 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1961. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že nejméně od 1. 1. 1957 do roku 1961 v Praze 2 a 7 ve svém bytě a ve schránce Státní spořitelny uschoval 1.031 sérií poštovních známek z období býv. protektorátu s úmyslem je později výhodně prodat. Z těchto známek v uvedené době prodal 200 sérií po 50 Kčs za jednu sérii, tedy celkem za 10.000 Kčs, a to spoluobv. N. Dále 200 sérií půjčil v r. 1959 L. L., zbytek 631 sérií v hodnotě 31.500 Kčs byl nalezen v jeho bezpečnostní schránce. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 134a zákona č. 86/50 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1961, k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle § 47 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1961, byl obviněnému dále uložen trest propadnutí celého jmění ve prospěch státu.
3. Ministr spravedlnosti pochybení nalézacího soudu spatřuje zejména v tom, že nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem znalce, který se měl týkat znaleckého posudku zpracovaného za účelem zjištění hodnoty věcí, které měly být předmětem tzv. spekulace ve smyslu předmětné skutkové podstaty, čímž nebyl a ani nemohl být náležitě zjištěn skutkový stav věci. Podle stěžovatele soud taktéž dostatečně a důsledně nehodnotil podmínky trestnosti jednání obviněného, pokud v daném případě byla trestnost jeho jednání soudem toliko naznačena odkazem na blíže neurčená administrativní opatření a politickou nevhodnost poštovních známek emitovaných v období okupace v letech 1939 až 1945, které měly být předmětem trestné činnosti obviněného. Soud prvního stupně ani nehodnotil tu okolnost, že obviněný poštovní známky, které byly předmětem spekulace, nakoupil v době jejich emise jako platné, ani to, zda a z jakého důvodu představují takové poštovní známky tzv. předmět potřeby ve smyslu skutkové podstaty trestného činu spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1961. Odvolací soud pak nepostupoval podle ustanovení tehdejšího znění trestního řádu, když nesprávný postup nalézacího soudu při dokazování nenapravil a nesprávně zamítl důvodné odvolání obviněného, čímž postupoval v rozporu s § 254 odst. 1, 2 a § 256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 7. 1965.
4. Podle stěžovatele totiž ani z pohledu soudobého nelze konstatovat, že by inkriminované emise poštovních známek z let 1939–1945, vydané na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, v kontextu tehdejší právní úpravy mohly a měly skutečně být legislativně preferovaným tzv. předmětem potřeby, kterým podle příslušné judikatury, např. rozhodnutí NS č. 4/1952 Sb. tr. rozh., byly zpravidla věci, zboží a služby, sloužící k uspokojování zejména materiálních potřeb obyvatelstva, a které měly být primárně zajišťovány státem organizovaným zásobováním obchodní sítě, tedy trestný čin spekulace dopadal prakticky na ty situace, v nichž státní zásobování bylo např. natolik nedostatečné, že vzniklý deficit byl vyplňován z pohledu tehdejšího pojetí národního hospodářství nelegálními postupy, obvykle mající povahu tzv. černého trhu. Je tak otázkou, zda právě protektorátní poštovní známky byly nebo mohly být oním postižitelným a kriminalizovatelným předmětem potřeby či dokonce z pohledu tehdejší dostupnosti spotřebního zboží určeného pro širokou veřejnost určitým, popř. obvyklým druhem nedostatkového spotřebního zboží, popř. nástrojem narušujícím plánované hospodářství. Ministr taktéž ve své stížnosti předkládá, že neexistovala právní úprava, která by dispozici s takovými ceninami výslovně zakazovala.
5. Bez ohledu na skutečnost, že tento druh trestné činnosti reprezentovaný skutkovou podstatou trestného činu spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1961, nepodléhá aplikaci zákona o soudní rehabilitaci rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., zákon o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je tak namístě podle stěžovatele uvažovat o důvodnosti odvolacích námitek obviněného ve výsledku napadajících a zpochybňujících motiv tzv. spekulace s využitím neplatných poštovních známek, kterou již na první pohled znevěrohodňuje fakt, že se jedná o ceniny, které obviněný opatřil regulérní koupí již v době jejich emise. Podle ministra lze přitom konstatovat, že obhajobou obviněného se soudy obou stupňů zabývaly jen povrchně a okrajově a pominuly přitom specifikaci konkrétní protiprávnosti jednání obviněného, pokud měla mít základ v mimotrestních právních předpisech.
6. Závěrem podání ministr navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, byl v neprospěch obviněného J. E. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, 2 a § 256 tr. ř., ve znění účinném do 31. 7. 1965, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 7. 1965, a § 134a odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1961. Dále aby podle § 269 odst. 2 věty druhé tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, a předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 27/62, zrušil v celém rozsahu, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud v vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podané stížnosti pro porušení zákona zaslal vyjádření ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 NZZ 2055/2024, i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se s obsahem mimořádného opravného prostředku ztotožnil a argumentaci ministra spravedlnosti považuje za správnou. Pouze dodal, že dokonce ani v době vedení předmětného trestního řízení nebyl prodej vlastního majetku nabytého bez porušení tehdy platných předpisů posuzován jako čin soudně trestný. To zejména ani jako předmětný trestný čin spekulace. V tomto odkázal na rozhodnutí č. 14/1963 Sb. rozh. tr.
8. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle bodů 1 až 3 závěrečného návrhu stížnosti pro porušení zákona. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., i pro tento případ souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 8. 12. 2021).
9. S obsahem i se závěrečným návrhem stížnosti pro porušení zákona vyslovil souhlas i obhájce obviněného ve vyjádření ze dne 22. 10. 2024. S odkazem na tehdejší komentářovou literaturu namítá, že neplatné protektorátní známky nijak nemohly narušovat plánovaný hospodářský život státu. Taktéž akcentuje, že obviněný podle rozsudku měl vědět, že prodej protektorátních přetisků a známek je zakázán, ale v rozsudku není uvedený žádný právní předpis, který by takový zákaz stanovil. Upozorňuje, že obviněný nakoupil známky v roce 1939, tedy před účinností předmětného trestního předpisu. V době jeho účinnosti ani pak tyto známky již neskupoval ani nehromadil. To, že část ze své sbírky prodal či půjčil jinému sběrateli, nebylo nijak společensky nebezpečné, stejně tak nebylo společensky nebezpečné, že si část uložil do své bezpečnostní schránky. Poukazuje taktéž na to, že soud pokládal za přitěžující okolnost, že obviněný byl příslušníkem bývalé buržoasie, což však nabylo podle tehdy účinného trestního zákona možné považovat za přitěžující okolnost. Je také přesvědčen, že soud neprovedl úplné dokazování.
10. Nejvyššímu soudu byla společně se stížnosti pro porušení zákona předložena xerokopie spisu Obvodní prokuratury pro Prahu 2 sp. zn. Pv 72/62 jako částečná náhrada za předmětný spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 37/62, který již není reálně k dispozici. V tomto spise je mj. založena kopie jak obžaloby, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, včetně kopie podaného odvolání obviněného a spoluobviněného a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, kterým bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného (ale i odvolání dalšího spoluobviněného V. N.) zamítnuto.
11. Z ověřené kopie rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, jenž je součástí spisu Obvodní prokuratury pro Prahu 2, sp. zn. Pv 72/62, plyne, že obviněný J. E. byl tímto rozhodnutím uznán vinným ze spáchání trestného činu spekulace podle § 143a odst. 1 [správně však § 134a odst. 1 – jedná se o zjevný překlep – pozn. Nejvyššího soudu] zákona č. 86/1950 Sb. Současně nalézací soud shledal vinným i spoluobviněného V. N. ze spáchání trestného činu spekulace podle § 134a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 86/1950 Sb. a trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 151 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Podle skutkových zjištění se měl trestné činnosti obviněný E. dopustit tím, že: „nejméně od 1. 1. 1957 do r. 1961 v Praze 2 a 7 ve svém bytě a ve schránce státní spořitelny uschoval 1.031 serií poštovních známek z období býv. protektorátu s úmyslem je později výhodně prodat, z těchto známek v uvedené době prodal 200 serií po 50 Kčs za jednu serii, tedy celkem za 10.000 Kčs spoluobž. N., 200 serií půjčil v r. 1959 L. L., zbytek 631 serií v hodnotě 31.500 Kčs byl nalezen v jeho bezpečnostní schránce“.
12. Za uvedenou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému E. podle § 134a odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle § 47 trestního zákona č. 86/1950 Sb. vyslovil, že celé jmění obviněného propadá ve prospěch státu. Nalézací soud současně rozhodl i o trestu u spoluobviněného N.
13. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání, které obviněný E. směřoval do výroku o vině i výroku o trestu napadeného rozhodnutí. Spoluobviněný N. pak podal odvolání pouze do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, tak, že usnesením podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
14. Ze zaslané kopie úmrtního listu (sv. 37 roč. 1976, str. 241, řad. č. 709) vyplývá, že obviněný zemřel dne 11. 8. 1976.
15. Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší soud za vhodné zrekapitulovat základní východiska dopadající na řízení o tomto mimořádném opravném prostředku.
16. Podle § 275 odst. 1 tr. ř. byl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel. Jedná se o speciální ustanovení k § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, další řízení lze navzdory smrti obviněného provést (srovnej např. výklad k § 275 tr. ř. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád – Komentář. Wolters Kluwer, 2017).
17. Podle § 267 tr. ř. musí být ve stížnosti pro porušení zákona vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodu napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podanou stížnost pro porušení zákona již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byl opuštěn úplný revizní princip, tudíž rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je zásadně určen rozsahem a důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud tak přezkoumává z podnětu podané stížnosti zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána. Proto je ministr spravedlnosti povinen označit ve stížnosti pro porušení zákona výroky, které napadá, a rozsah a důvody, pro které tak činí.
Kromě rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno, je Nejvyšší soud limitován v přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti též důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí. Jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží (vyjdou-li jinak najevo). V uvedeném omezeném rozsahu a jen z důvodů obsažených ve stížnosti pro porušení zákona pak přezkoumává Nejvyšší soud i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo (srov. výklad k § 267 tr.
ř. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3327 s. a násl. Dále výklad § 267 tr. ř. DRAŠTÍK, Antotnín kol. Trestní řád – Komentář. Wolters Kluwer, 2017). Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud tak zásadně přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů explicitně uvedených v podané stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Platí tedy pravidlo, že Nejvyšší soud je vázán obsahem stížnosti pro porušení zákona a v zásadě nesmí přihlížet k nenamítaným vadám či k vadám jiných výroků, než které byly ve stížnosti označeny.
Jistou výjimkou je, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se rozšiřuje ve třech základních směrech. K vadám ostatních výroků, stížností pro porušení zákona nenapadnutých, Nejvyšší soud přihlédne, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána (§ 267 odst. 3 tr. ř.). Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je sice omezena ve vztahu k osobě obviněného (§ 267 odst. 5 tr. ř.), je však vždy zapotřebí z úřední povinnosti zohlednit případné použití beneficia cohaesionis, což znamená posoudit, zda a v jakém rozsahu by důvodně uplatněná stížnost pro porušení zákona prospívala i obviněným, ohledně nichž nebyla podána.
A konečně, podá-li ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona důvodně proti výroku o vině, přezkoumává Nejvyšší soud vždy i všechny další výroky, které mají ve vadném výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, že proti těmto výrokům stížnost pro porušení zákona ani nesměřuje (srov. VISINGER, Radek. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 314–315 s.).
18. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí (NS 9/2001 – T 263, srovnej také viz výklad k § 266 v ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3301 s.). To znamená, že v této fázi řízení již zpravidla neplatí presumpce neviny a Nejvyšší soud by měl k napadenému rozhodnutí přistupovat a priori jako ke správnému a zákonnému, dokud se neusnese, že byl prokázán opak a že závažnost pochybení vyžaduje zásah do právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí. Pro ministra spravedlnosti i pro Nejvyšší soud tak platí zásada quod non est in actis, non est in mundo [co není ve spise, neexistuje], neboť při přezkumu musejí vycházet striktně z obsahu shromážděného spisového materiálu (srov. VISINGER, Radek. Stížnost pro porušení zákona ve věcech trestních. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 342 s.).
19. Zároveň platí, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházející se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nové skutečnosti a důkazy nepřipouští [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Tzn 29/95 (R 2/1996 tr.)].
20. V souladu s výše předestřenými východisky uvádí Nejvyšší soud k podané stížnosti pro porušení zákona následující.
21. Ministr spravedlnosti ve stížnosti napadá výrok usnesení odvolacího soudu, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obou obviněných. Současně je z obsahu podané stížnosti zřejmé, že napadá i řízení mu předcházející.
22. Ministr spravedlnosti v podané stížnosti předně namítá, zda vůbec mohly být protektorátní známky oním postižitelným a kriminalizovaným předmětem potřeby či dokonce z pohledu tehdejší dostupnosti spotřebního zboží určeného pro širokou veřejnost určitým, popř. obvyklým druhem nedostatkového zboží, popř. nástrojem narušujícím plánované hospodářství. Přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 4/1952 Sb. tr. rozh. V jeho souvislosti uvádí, že předměty potřeby byly zpravidla věci, zboží a služby, sloužící k uspokojování zejména materiálních potřeb obyvatelstva, které měly být primárně zajišťovány státem organizovaným zásobováním obchodní sítě, přičemž trestný čin spekulace dopadal prakticky na ty situace, v nichž státní zásobování bylo např. natolik nedostatečné, že vzniklý deficit byl vyplňován z pohledu tehdejšího pojetí národního hospodářství nelegálními postupy, obvykle majícími povahu tzv. černého trhu.
23. Nejvyšší soud považuje za vhodné k předmětné argumentaci ministra spravedlnosti uvést následující. Předně se citované rozhodnutí vztahuje ke skutkové podstatě trestného činu ohrožování zásobování podle § 134 tr. zák. 86/1950 Sb. a primárně z něj plyne, že pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu spadala nekalá jednání nejen s předměty denní potřeby, ale s předměty potřeby vůbec, tedy i s předměty vzácnějšími a přepychovými. Ustanovení § 134 pracovalo s pojmem „předměty potřeby“, avšak koncepce tohoto trestného činu byla v některých aspektech odlišná od následně zakotveného trestného činu spekulace § 134a, který jej de facto nahradil. Lze pouze obecně doplnit, že podle tehdejší komentářové literatury skutková podstata trestného činu ohrožování zásobování § 134 chránila jednotný hospodářský plán a směřovala proti tzv. černému obchodu. Předmětem potřeby mohly být potraviny, šatstvo, otop, svícení, avšak i předměty jiné, méně naléhavé potřeby – kuřivo, hodinky apod. Nebylo třeba, aby šlo o věci, které byly předmětem řízeného hospodářství a aby zboží bylo odnímáno vázanému trhu. Trestné jednání přitom spočívalo v jednáním přesahujícím hranice dovoleného a normálního obchodování nebo dovolené a normální spotřeby, zejména jakékoli odnímání zboží, třeba i zboží volného, výrobě, oběhu nebo spotřebě anebo nedovolený vývoz zboží do ciziny. Spadaly sem zejména přesuny zboží z vázaného trhu na volný a naopak, i schovávání zboží vedoucími prodejen pro určité zákazníky, kteří zaplatili vyšší cenu, nebo mohli výměnou poskytnout jiné zboží nebo nějakou jinou výhodu. Taktéž sem bylo možné podřadit hromadění zásob, třeba i neobchodníkem, pokud se tak dělo pro spekulační účel, jakož i skrývání a zadržování předmětů, které byly podle své povahy určeny k zásobování spotřebitelů, ničení potravin, zkrmování obilí, určeného pro výživu obyvatelstva, dobytkem apod. (ŠIMÁK, Jaroslav a kol. Trestní zákon. Komentář k zákonu ze dne 12. července 1950, č. 86 Sb. Praha, Orbis, 1953, 232–233 s.).
24. Novelou provedenou zákonem č. 63/1956 Sb. došlo ke zrušení výše rozebraného § 134 a k jeho nahrazení § 134a. Podle důvodové zprávy k této novele bylo impulzem ke změně zejména to, že původní ustanovení o ohrožení zásobování bylo již s ohledem na společenské změny nepraktické. Bylo třeba ovšem reagovat na případy spekulace, jejichž postižení nebylo upraveno výslovným ustanovením tehdejšího tr. zákona. Novela proto do trestního zákona 86/1950 Sb. zavedla novou skutkovou podstatu trestného činu spekulace § 134a.
25. Podle tehdejšího trestního zákona č. 86/1950 Sb., ve znění do 31. 12. 1961, se trestného činu spekulace dopustil ten: „kdo v úmyslu opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch spekuluje s předměty potřeby, zejména tím, že ve větším rozsahu takové předměty za účelem jejich zcizení skupuje, hromadí nebo přechovává, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“.
26. Z důvodové zprávy k novele, kterou byla tato skutková podstata do předmětného trestního zákona zakotvena, dále plyne, že spekulace (tehdejší optikou) byl nebezpečný trestný čin namířený proti plánovanému hospodářství. Její nebezpečnost tkvěla v tom, že při spekulaci se v rukou jednotlivých spekulantů soustřeďovaly předměty potřeby, což mohlo porušit a v řadě případů i porušovalo plánovaný hospodářský život státu. Podle tehdejší komentářové literatury mířil trestný čin spekulace § 134a na případy spekulačního jednání, směřujícího proti plánovanému hospodaření, především proti socialistickému obchodu, při nichž spekulant, který sleduje zištné cíle, se obohacuje nebo někoho jiného obohacuje na úkor pracujících, popř. využívá situace (poptávky po nějakém zboží) k obohacení sebe nebo někoho jiného.
Trestné jednání mělo spočívat v tom, že pachatel spekuluje s předměty potřeby. Spadaly sem též spekulační obchody s předměty cizozemské výroby, např. s hodinkami a jinými výrobky lehkého průmyslu, hromadné skupování vstupenek na sportovní podniky za účelem jejich zcizení se ziskem apod. Spekulace se však mohla projevovat též jinou činností, i když se její obsah nekryl se způsoby spekulačního jednání v zákoně příkladmo uvedenými, např. ve sféře výroby. Jako spekulační jednání bylo v praxi posuzováno např. i přenechání stavebního materiálu, který byl určen pro určitý kraj, do jiného kraje proto, aby jej tam mohli kupovat soukromníci provádějící nepovolené stavby.
Předměty potřeby byly v tomto ohledu koncipovány obdobně jako v předchozí skutkové podstatě trestného činu ohrožení zásobování. Tedy se jimi měly rozumět nejen předměty denní potřeby, ale i předměty jiné, méně naléhavé potřeby (hodinky, dražší textilie, kuřivo), a konečně i předměty luxusnější, přepychovější, které sloužily ke zvýšení životní úrovně pracujících (srov. č. 4/1952 Sb. rozh. tr.). Pro trestnost spekulace však nezáleželo na tom, do jaké míry byly tyto předměty dostupné široké veřejnosti ať již svým množstvím nebo cenou.
Nebylo taktéž rozhodné, zda se týkala předmětů potřeby, jichž na trhu nebylo nedostatek nebo jichž bylo na trhu snad nadbytek. Nebylo třeba, aby spekulační jednání ohrožovalo plynulé zásobování obyvatelstva předměty potřeby. Aby skupování, hromadění a přechovávání předmětů potřeby bylo trestné jako spekulace, musela tato činnost být prováděna ve větším rozsahu. V tomto směru bylo rozhodující jednak množství předmětů potřeby, jichž se činnost týká, ať již jde o jednorázové jednání nebo o opakované případy, jednak druh těchto předmětů, jejich cena, poměrná vzácnost na trhu, nezbytnost jejich potřeby apod. Tato činnost musela být prováděna za účelem zcizení předmětů potřeby, čímž pachatel uskutečňoval svůj zištný cíl.
Podmínky, aby šlo o disposice s předměty potřeby prováděné ve větším rozsahu a za účelem jejich zcizení, byly stanoveny jen pro způsoby spekulačního jednání v § 134a výslovně příkladmo. Tyto znaky tedy nemusely být dány, šlo-li o spekulační jednání jiného druhu, rozhodující byla vždy nebezpečnost jednání pro společnost (srov. Glogar, R. a kol. Trestní zákon. Komentář.
27. Také podle tehdejší učebnice trestního práva byl trestný čin spekulace určen k ochraně plnění státního plánu rozvoje národního hospodářství na úseku socialistického obchodu. Současně zajišťoval i ochranu zájmů spotřebitelů před snahou spekulantů obohatit se na jejich úkor. Protože při spekulaci šlo o cíl – dosažení neoprávněného prospěchu, chránilo toto ustanovení též vztahy založené na zásadě spravedlivého odměňování za práci (zákl. čl. III a § 27 tehdejší Ústavy). Objektivní stránka spekulace záležela v jakémkoli spekulačním jednání s předměty potřeby, jimiž pachatel sledoval cíl opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch.
Jako příklady uváděl zákon nejtypičtější jednání tohoto druhu: skupování, hromadění nebo přechovávání předmětů potřeby za účelem jejich zcizení. Výčet byl však pouze příkladmý. Byla tak možná i jiná spekulační jednání. Tato jednání se musela provádět ve větším rozsahu. Jako příklad byly v učebnici uvedeny hromadné nákupy předmětů potřeby občany, kteří nevěřili v pevnost československé měny nebo očekávali, že těchto předmětů bude nedostatek (č. 34/1958 Sb. rozh. tr.). Skupováním se rozuměla zpravidla celá řada nákupů, ale mohl to být i jediný nákup ve větším rozsahu (č. 36/1958 Sb. rozh.
tr.). Nevyžadovalo se, aby šlo o nedovolený případně jinak závadný nákup předmětů potřeby (č. 30/1958 Sb. rozh. tr.). Přechovávání pak krylo činnost osob, které se samy neúčastnily opatřování předmětů potřeby (bylo třeba odlišit od pomoci podle §§ 7, 134a), výjimečně mohlo jít též o přechovávání věcí legálně nabytých, pokud tu ovšem byly i ostatní znaky spekulace. Jednání za účelem zcizení předmětů potřeby znamenalo, že šlo buď o zcizení v původním stavu nebo i ve stavu změněném (např. pachatel odkoupil od soukromé osoby celkem 200 kg surové gumy, kterou pak prodával zpracovanou na podrážky za přemrštěnou cenu dalším osobám – č. 34/1958 Sb. rozh.
tr.). Předměty potřeby byly předměty potřeby vůbec (např. stavební materiál, zlato, klenoty, hudební nástroje). Nebylo tak rozhodné, zda šlo o předměty potřeby, které byly úzkým profilem na trhu. Zahrnuty byly předměty potřeby nové i upotřebené (např. spekulace s ojetými motorovými vozidly – č. 36/1958 Sb. rozh. tr.). Trestný čin spekulace byl přitom dokonán spácháním spekulačního jednání. Pro naplnění základní skutkové podstaty se na rozdíl od zrušeného § 134 nevyžadovalo, aby jednání pachatele vyvolalo možnost ohrožení plynulého zásobování předměty potřeby alespoň části obyvatelstva nějakého místa (č. 35/1958 Sb. rozh.
tr.). Nevyžadovalo se, aby si pachatel přímo již opatřil neoprávněný prospěch nebo, aby jej opatřil jinému (srov. Kolektiv pracovníků kateder trestního práva právnických fakult Karlovy university v Praze a Komenského university v Bratislavě. Československé trestní právo. Svazek II. Zvláštní část. ORBIS – Praha, 1959, 96–98 s.).
28. Ze směrnice pléna Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení trestního zákona týkajících se trestné činnosti spekulačního rázu ze dne 14. 2. 1959, sp. zn. Pls 1/59, publikované pod č. 6/1959 Sb. rozh. tr., pak vyplývá následující. Podle této směrnice rozhodujícím pojmem spekulace ve smyslu § 134a tr. zákona je, že pachatel jakýmkoliv způsobem spekuluje s předměty potřeby, tedy jakýmkoliv způsobem s nimi nakládá, aby tím docílil neoprávněného prospěchu. Podstatou spekulace podle této směrnice bylo zpravidla realizované nebo zamýšlené zcizení za účelem dosažení neoprávněného prospěchu, avšak spekulace s předměty potřeby mohla být prováděna i jiným způsobem, např. pronájmem předmětů potřeby (bytů), při zprostředkování prodeje nebo směny předmětů potřeby, při dalším zpracováním předmětů potřeby apod. Přitom nešlo jen o předměty, které sloužily k běžné denní potřebě lidí, nýbrž též o předměty určení k uspokojování tzv. zbytných potřeb, jako jsou např. motorová vozidla, stavební parcely, i věci luxusní, šperky, umělecké předměty, tzv. památkové předměty apod., bez ohledu na to, jak jimi byl trh zásoben, i předměty, které byly nabízeny jako předměty s uměleckou hodnotou, ačkoliv šlo po stránce umělecké o předměty bezcenné.
Předmětem spekulace mohl být i jednotlivý předmět, např. spekulační prodej osobního auta. Bylo tedy nutné vždy posoudit, zda vzhledem k dosahovanému zisku, k nedostatku takových předmětů na trhu, popř. i jiným okolnostem, odpovídá nebezpečnost takového jednání pro společnost nebezpečnosti těch forem spekulace, které zákon příkladmo uvádí. Neoprávněný byl přitom takový prospěch, jestliže byl bezpracný nebo nepřiměřený vynaložené práci nebo nákladu. Za neoprávněný prospěch bylo nutno pokládat rovněž prospěch, který sice nebyl bezpracný ani nepřiměřený, avšak který pachateli nepřináležel z jiného důvodu a tohoto prospěchu bylo dosahováno ve značném rozsahu – neoprávněné provozování výroby ve značném rozsahu.
Při úvaze o tom, zda šlo o spekulaci bylo nutno vždy zjistit subjektivní stránku, tj. zda pachatel jedná v úmyslu spekulovat. Pro posouzení tohoto úmyslu bylo významné zjištění třídního profilu osoby pachatele, kdy, za jakých okolností a za jakým cílem byly předměty potřeby získány, povaha těchto předmětů, jejich množství, hodnota, použitelnost pro potřebu vlastní a rodinných příslušníků apod. Nešlo o spekulaci, jestliže někdo např. prodával za přiměřenou cenu bytové zařízení, i když cenné – cenné obrazy, šperky, starý porcelán apod. získané pro potřebu vlastní nebo své rodiny.
O spekulaci šlo však tehdy, jestliže takové předměty prodával za přemrštěnou cenu.
29. Dále je vhodné poznamenat, že trestný čin spekulace § 134a zákona č. 86/1950 Sb., byl obdobně zakotven i v následném trestním zákoně č. 140/1961 Sb. Konkrétně v § 117, který taktéž operoval s pojmem „předměty potřeby“. Z komentáře k tomuto „novějšímu“ trestnímu zákonu plyne, že těmito předměty nebyly jen věci k uspokojení běžných denních potřeb, nýbrž i tzv. předměty zbytné povahy (zlato, šperky, perské koberce apod.). Nezáleželo na tom, zda se jednalo o předměty nové nebo staré, věci, které byly běžné k dostání, nebo které byly úzkým profilem na trhu, stejně pak, zda šlo o věci zcizované v původním nebo změněném stavu.
Nezáleželo konečně rovněž na tom, zda se jednalo o věci, které socialistický obchod prodával nebo o věci, které byly vyňaty z normálního oběhu. Proto bylo spekulací např. i skupování tzv. tuzexových poukazů nebo cizích valut k spekulačním účelům. Ustanovení § 117 tedy chránilo zásady obchodu za socialismu a byly taktéž chráněny i zájmy spotřebitelů, aby nebyli nuceni kupovat od spekulantů zboží za přemrštěné ceny, a zájmy založené na zásadách spravedlivého odměňování za práci, narušované tím, že spekulanti dosahují bezpracného zisku (NEZKUSIL, Jiří a kol.
Československé trestní právo. Svazek II. zvláštní část. Praha, Orbis, 1969, 54 s.). Předmětem potřeby byla každá věc, která měla užitnou hodnotu a která sloužila jakýmkoli způsobem k uspokojování lidských potřeb. Byly to tedy nejen předměty denní potřeby, ale i předměty přepychové, např. šperky, vzácné kožešiny, motorová vozidla aj. Předmětem potřeby ve smyslu tohoto ustanovení byly též věci, jejichž hlavním účelem bylo uspokojovat sběratelskou vášeň. Na rozdíl od ustanovení § 116 odst. 2 nešlo tedy jen o ty předměty potřeby, které mohly být hospodářsky využity (MATYS, Karel a kol.
Trestní zákon. Komentář. Orbis – Praha, 1975, 453 a násl. s.).
30. BURDA, Alois. ve svém článku (Spekulace a trestné činy proti hospodářské soustavě se spekulací úzce souvisící. Socialistická zákonnost roč. 5/1963. Právnický ústav ministerstva spravedlnosti v Praze, 249 a násl. s.) pak uvádí, že důvodová zpráva k trestnímu zákonu z roku 1961 neuvádí nijaké rozdíly mezi pojetím spekulace v předchozí a následné právní úpravě. Předkládá, že § 117 byl koncipován úžeji, když přímo specifikuje, co se oním spekulativním jednáním rozumí (kdo si opatří nebo přechovává předměty potřeby ve větším rozsahu nebo předmět větší hodnoty v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit anebo získat jinou výhodu, nebo takovou výhodu zprostředkuje). Což konstatovalo i rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1962 Sb. rozh. tr., ve kterém se výslovně uvádí, že § 117 okruh jednání postižitelných jako spekulace ve srovnáním s předchozí úpravou zužuje. Oproti předchozí právní úpravě tak již nemohlo být jako spekulace posuzováno hromadění zásob předmětů potřeby určených pro vlastní potřebu pachatele – v takovém případě by se podle nové úpravy jednalo o jeden z případů trestného činu odnětí věci hospodářskému určením, tedy činu mírněji trestného. Podle Burdy tak nebylo možné za spekulaci již nadále považovat pouhé soustřeďování předmětů potřeby v rukou pachatele, i když z toho pachateli plyne výhoda na úkor jiných osob (např. při zmíněných obtížích zásobovacích). Tedy hromadí pro sebe takové předměty a zabraňuje jejich hospodářskému využití, aniž by je zamýšlel dále prodávat nebo směňovat. Ustanovení § 117 se vztahovalo na předměty, které si pachatel v již spekulačním úmyslu opatřil nebo které za tím účelem přechovává. Potřebami nebyly jen potřeby materiální, nýbrž i potřeby kulturní, estetické aj., a proto předměty potřeby byly též předměty k uspokojování takovýchto potřeb, jako např. šperky, obrazy, hudební nástroje apod. Ustanovení § 117 odst. 1 vedle předmětů potřeby ve větším rozsahu uvádělo i předmět větší hodnoty zvlášť ne proto, že by nešlo též o předměty potřeby, nýbrž proto, aby bylo zdůrazněno, že předmět potřeby může být i jen jako ojedinělý předmět spekulace, má-li větší hodnotu (např. šperk, obraz či jiný umělecký předmět, avšak též automobil, nemovitost aj.).
31. Ve výše odkazovaném článku bylo taktéž předestřeno, že bylo možné postihovat spekulací i ty situace, jestliže si pachatel opatřil předměty potřeby ve větším rozsahu nebo předmět větší hodnoty původně sice bez spekulačního úmyslu (aniž tedy sledoval při jejich nabytí účel jejich dispozicí, mající obchodní ráz, získat výhodu), avšak teprve později pojme úmysl přechovávat je, aby s nimi za příznivých podmínek disponoval způsobem odpovídajícím obchodnímu jednání.
32. Z provedeného výkladu vyplývá, že jako předměty potřeby nebylo možné (optikou tehdejší právní úpravy a dobové judikatury) vnímat jen ty předměty, jejichž primárním účelem bylo uspokojení materiálních potřeb obyvatel či, které byly primárně významné z pohledu plánovaného hospodářství. Byť je nutné připustit, že o takové předměty se zpravidla ve většině případů jednalo, jak ostatně napovídá i dobová judikatura. Podle té soudy konkrétně jako předměty potřeby ve smyslu trestného činu spekulace § 134a chápaly hodinky, malované ženské ručníky (č. 30/1958 Sb. tr.
rozh.), koně (č. 31/1958 Sb. tr. rozh.), surovou gumu (č. 34/1958 Sb. tr. rozh.), motocykly (č. 36/1958 Sb. tr. rozh.), zlatnické a hodinářské zboží, včetně nezpracovaného zlata a řady neoběžných zlatých mincí (č. 49/1958 Sb. tr. rozh.), eternit a pozinkovaný plech (č. 68/1958 Sb. tr. rozh.), osobní automobil (č. 77/1958 Sb. tr. rozh.), papír (č. 94/1958 Sb. tr. rozh.), kolekce džakartských návrhů, vzorů a jiných nákresů sloužících jako podklad výroby přejímajícího národního podniku (č. 4/1959 Sb. tr.
rozh.), piána a jiné hudební nástroje (č. 12/1959 Sb. tr. rozh.), dřevěné stavební kulatiny (č. 21/1959 Sb. tr. rozh.), kuličková ložiska (č. 22/1959 Sb. tr. rozh.), pšenici a žito (č. 28/1959 Sb. tr. rozh.). Z výkladů provedených komentářovou literaturou taktéž vyplynulo, že se mohlo jednat o výrobky lehkého průmyslu, hromadné skupování vstupenek na sportovní podniky, potraviny, šatstvo, obuv, otop, dražší textilie, kuřivo, stavební materiál, klenoty. Nebylo přitom rozhodné, zda se jedná o předměty potřeby, které jsou úzkým profilem na trhu.
Podle směrnice Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení trestního zákona, týkajících se trestné činnosti spekulačního rázu (č. 6/1959 Sb. tr. rozh.) se mohlo jednat o předměty určené k uspokojování tzv. zbytných potřeb. Jako např. motorová vozidla, stavební parcely, i věci luxusní, šperky, umělecké předměty, tzv. památkové předměty apod., bez ohledu na to, jak je jimi trh zásoben, i předměty, které byly nabízeny jako předměty s uměleckou hodnotou, ačkoliv jde po stránce umělecké o předměty bezcenné.
Mohlo se dokonce jednat i o prodej bytového zařízení – cenné obrazy, šperky, starý porcelán, získané pro potřebu vlastní nebo své rodiny, avšak prodaný za přemrštěnou cenu.
33. Pod pojem „předmět potřeby“, ve smyslu § 134a tedy spadaly veškeré předměty (nikoliv však služby) bez nějakého speciálního účelového určení, které bylo možné zpeněžit/směnit, když objektem trestného činu spekulace byla ochrana socialistického obchodu a současně i spotřebitele/občanů před snahou spekulantů obohatit se na jejich úkor. Jinak vyjádřeno, tehdejší optikou tak pod předměty potřeby spadala valná většina věcí, které bylo možno vnímat jako zboží, a to i pro úzkoprofilový trh. Podstatné však pro tuto skutkovou podstatu bylo, zda cílem prodeje (směny) bylo získání neoprávněného prospěchu – např. prodávat věci předraženě, resp. vymykajíc se standardní/obvyklé ceně. Přitom nezáleželo na tom, zda cíleného prospěchu bylo činností docíleno, postačila pouze přítomnost zištného úmyslu.
34. Byť sám obviněný v podaném odvolání namítal, že předmětné známky byly podle katalogu POFISu považovány za nicotné a nebyly oficiálně předmětem obchodu, a tedy ani předmětem potřeby, tak ale následně v souvislosti s odkazem na Marxův Kapitál dodal, že měly v cizině poměrně značnou hodnotu, a i v tuzemsku se daly zpeněžit. Jinak vyjádřeno, i obviněný v odvolání nerozporoval, že předmětné známky bylo možné směnit za jiné věci či je zpeněžit, a byly tak reálně (nikoli však oficiálně pro POFIS) obchodovatelnou položkou. Tedy bylo možné si prodejem těchto známek (byť patrně pouze v omezeném okruhu osob) zajistit dodatečný přísun finančních prostředků nad rámec standardně získaného pracovního odměňování. Lze tedy mít za to, že podle tehdejší právní úpravy, ale i judikatury bylo současně i možné prodejem těchto známek dosáhnout „neoprávněný prospěch“ (resp. prospěch bezpracný nebo nepřiměřený vynaložené práci nebo nákladu). To, že pod předměty potřeby mohly spadat i namítané protektorátní známky, posiluje taktéž následný výklad k § 117 tr. zákona 140/1961 Sb., který ve své podstatě pouze zpřesnil, co se oním spekulativním jednáním míní. Opět však operoval s pojmem „předmět potřeby“, který nebylo možné podle tehdejší odborné literatury vykládat pouze jako předměty „spotřeby“, určené pro konzumaci. Potřebami totiž nebyly pouze potřeby materiální, nýbrž i potřeby kulturní, estetické aj. Související komentářová literatura k § 117 pak pod tento pojem podřazovala právě i věci, jejichž hlavním účelem je uspokojovat i sběratelskou vášeň. Jinak vyjádřeno, osoba, která měla v držení větší počet známek (byť i z pohledu katalogu POFISu nicotných), mohla ohrozit uspokojování této lidské potřeby (sběratelské vášně) a případně je tak hromadit se spekulačním úmyslem, aby jejich následným prodejem či směnou získala neoprávněný prospěch – např. nakoupila tyto známky s úmyslem, že v budoucnu pravděpodobně nabudou na hodnotě a bude je tak moci výhodně prodat. Případně mohla až v průběhu držby identifikovat tuto výhodnost a začít předmětné známky přechovávat již za účelem jejich ziskového prodeje. Tedy mohlo dojít ke změně z prostého držení známek pro sběratelské účely na (tehdejší optikou) trestně závadné přechovávání takového předmětu pro účely neoprávněného prospěchu.
35. Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na rozhodnutí č. 14/1963 Sb. rozh. tr. (stran posouzení prodeje osobního automobilu z dědictví) uvádí, že v době vedení předmětného trestního řízení nebyl prodej vlastního majetku nabytého bez porušení tehdy platných předpisů posuzován jako čin soudně trestný, pak na základě výše uvedených východisek s tímto nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Odkazované rozhodnutí se věnuje situaci, kdy obviněný zdědil automobil v roce 1956 a v pozůstalostním řízení byla jeho cena odhadnuta na 8 450 Kčs, přičemž automobil dotyčný prodal dne 8.
6. 1960 za částku 18 250 Kčs. Obviněný ovšem v roce 1957 prokazatelně do vozidla investoval částku 7 170 Kčs, v roce 1959 částku 1 950 Kčs a částku 10 000 Kčs. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že obviněný nejednal ze spekulační pohnutky, když z dodatečně investovaných částek do vozidla bylo zjevné, že se nemohlo jednat o spekulační prodej. Z předmětného rozhodnutí není ale nikterak patrné (ostatně ani z výše učiněného výkladu), že by prodej vlastního (třeba i zděděného) majetku nemohl spadat pod předmětnou skutkovou podstatu trestného činu spekulace § 134a.
Proto je Nejvyšší soud toho názoru, že dané rozhodnutí není na nyní projednávanou věc přiléhavé.
36. Nejvyšší soud tedy nemohl přisvědčit námitce stěžovatele (podpořené i obhájcem obviněného), že předmětné protektorátní známky nemohly být podřaditelné pod pojem „předměty potřeby“. Nemůže ani souhlasit s tím, že bylo nutné k jejich podřazení pod pojem „předměty potřeby“ vyjádření znalců. Zakotvením skutkové podstaty trestného činu spekulace § 134a totiž tento pojem doslova narostl na šíři a z dnešního pohledu by jej bylo možno označit za pojem „vágní/kaučukový“, pod který bylo možno podřadit téměř vše.
Pokud tedy obviněný ve svém odvolání právě rozporoval podřazení těchto známek pod zmíněný pojem, tak odvolací soud (tehdejší optikou) správně konstatoval, že sice šlo o známky, které podle administrativního opatření byly vyloučeny z obchodování a směňování na filatelistických burzách v tuzemsku, když z obsahu spisu ale bylo patrno, že přes tento zákaz byly tyto známky prodávány a směňovány. A jak obviněný N., tak i obviněný E. se známkami obchodovali. Z toho bylo patrno, že jak pro obviněného E., tak i pro obviněného N.
a pro celou řadu osob, které se obchodem se známkami zabývaly, známky určitou hodnotu měly a že přes zákaz (stran filatelistických burz) bylo s nimi obchodováno. Ostatně jak sám obviněný v odvolání uvádí, znalci celé kvantum známek označili za spekulační. Pokud by dané známky nebyly ani předmětem potřeby, pak by takový závěr znalců byl nelogický (byť samotný spisový materiál neobsahuje zmíněné znalecké posudky). Výše uvedené závěry odvolacího soudu pak odpovídají tehdejším předestřeným východiskům, podle kterých pod předměty potřeby spadaly zpravidla všechny předměty, které měly reálně nějakou hodnotu.
Tomu taktéž odpovídá i koncepce směrnice Nejvyššího soudu č. 6/1959 Sb. tr. rozh., která zmíněný pojem ani jako problematický nevnímala, patrně právě díky jeho širokému nastavení. I přes to, že se nalézací soud podřazením poštovních známek pod zmíněný pojem nějak blíže ve svém rozhodnutí nezabýval, což patrně právě odpovídalo poměrně univerzálnímu nastavení pojmu, kam de facto nespadaly pouze služby a předměty bez jakékoliv reálné hodnoty, tak odvolací soud na námitky obviněného reagoval, a právě akcentoval reálnou hodnotu těchto známek a jejich obchodovatelnost mezi filatelisty, z čehož dovozoval i podřazení pod zmíněný pojem.
Nadto je zřejmé, že se i tehdejší orgány činné v trestním řízení podřazením těchto známek pod předměty spotřeby z pohledu trestného činu spekulace zabývaly, když v tomto směru si dokonce vyžádaly stanovisko trestního odboru generální prokuratury. Z podané obžaloby lze citovat „… ve shodě s názorem Generální prokuratury v Praze je podání obžaloby na místě, neboť známky vydané v době okupace jsou předměty potřeby ve smyslu § 134a odst. 1 zák. č. 86/50 Sb. To, že je jim ze zákona odňata tržní hodnota, nemění nic na tom, že tržní (ekonomicky) hodnotu mají a nejlepším dokladem toho je, že jsou občané, mezi nimi pachatelé, kteří je kupují a prodávají.
Skutečnost, že je zapovězeno s nimi obchodovat, neznamená, že by přestaly býti předměty potřeby.
I skutečnost, že v kapitalistické cizině tyto známky jsou v normálním filatelistickém oběhu, přispívá k tomu, že tržní hodnota těchto známek ekonomicky nezmizela zákazem vývozu a oběhu“. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že nedošlo k nijakému porušení zákona, pokud soudy tyto předměty podřadily pod pojem „předměty potřeby“ ve smyslu § 134a tr. zákona č. 86/1950 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 63/1956 Sb., účinném do 31. 12. 1961, když, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud musel vycházet z tehdejší právní úpravy a příslušné judikatury.
37. Pro posouzení věci obviněného není významná ani námitka obhájce, že tento v době účinnosti zákona č. 86/1950 Sb. „už nic ‚neskupoval‘ ani ‚nehromadil‘“, když předmětný zákon podával pouze demonstrativní výčet daného jednání, přičemž k bližší specifikaci došlo až následným trestním zákonem č. 140/1961 Sb. v § 117. Podle tehdejší právní úpravy tak mohlo být trestné i pouhé přechovávání předmětů potřeby pro spekulativní účely (ale i jiné další formy, když zákon uváděl pouze demonstrativní výčet). Zda jednání bylo společensky nebezpečné, nezáleželo na tom, zda část ze své sbírky obviněný prodal či půjčil jinému sběrateli či část sbírky uložil do bezpečnostní schránky, ale právě to, zda tak činil se spekulačním úmyslem. Takové úvahy však obhájce obviněného, ale ani ministr, ve svých podáních nerozvíjejí.
38. Pokud obhájce obviněného ve vyjádření namítá, že soud pokládal jako přitěžující okolnost, že obviněný byl příslušníkem „býv. buržoasie“, přitom tato skutečnost není uvedena mezi přitěžujícími okolnostmi podle § 20 zákona č. 86/1950 Sb., pak je třeba uvést následující. Podle tehdejší důvodové zprávy byl výpočet přitěžujících a polehčujících okolností pouze demonstrativní (viz použité slovo „zejména“) – „[k]aždý výpočet přitěžujících a polehčujících okolností by při mnohotvárnosti života byl neúplný. Nadto nalézací soud výslovně přičetl obviněnému E. jako přitěžující okolnost pouze to, že trestnou činnost páchal po delší dobu § 20 písm. g) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
39. Ve spojitosti s posledními dvěma zmíněnými námitkami obhájce je však vhodné připomenout, že přezkum Nejvyššího soudu je vymezen obsahem podané stížnosti pro porušení zákona. Obhájce obviněného přitom může námitky uplatněné ministrem ovlivnit pouze z kvalitativního hlediska (prohloubení uplatněné argumentace ministrem), nikoli z hlediska kvantitativního – tedy, že by sám dodal další námitky způsobilé rozšířit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. Jelikož tyto námitky uvedené obhájcem v jeho vyjádření nejsou nijak obsaženy v samotné stížnosti pro porušení zákona, nemohl se jimi Nejvyšší soud ani vícero zabývat, proto se k této argumentaci výše vyjádřil pouze ve stručnosti.
40. Pokud ministr namítá, že prodej protektorátních známek nebyl zakázán, pak tato skutečnost nebyla významná pro posouzení jednání obviněného E. jako trestného činu spekulace podle § 134a (byť nalézací soud ji ve svém rozhodnutí několikrát akcentuje, obdobně jako obžaloba). Již bylo předestřeno, k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu spekulace podle § 134a se nevyžadovalo, aby šlo o nedovolený případně jinak závadný nákup předmětů potřeby. I dovolený nebo jinak správný nákup takových předmětů, pokud se udál za účelem jejich zcizení spekulativním způsobem, zakládal trestný čin spekulace (srov. č. 30/1958 rozh. tr.).
41. Dalo by se však vytknout, že nalézací soud vedle konstatování, že obviněný předměty potřeby přechovával, uvedl současně, že je i hromadil. Zaprvé nalézací soud měl správně jednání obviněného, který nakoupil v roce 1939 předmětné série známek, označit za skupování. Za to bylo možné označit celou řadu nákupů, ale taktéž to mohl být i nákup jediný ve větším rozsahu (č. 36/1985 Sb. rozh. tr. – srov. také již výše zmíněná učebnice Československé trestní právo, 1959. Str. 97). Pokud by tak však chtěl nalézací soud učinit, musel by současně postavit ve svém rozhodnutí najisto, že obviněný se spekulačním záměrem již prováděl tento nákup v roce 1939, což z jeho rozsudku neplyne. Nadto v době, kdy tento nákup obviněný provedl, tak předmětná skutková podstata trestného činu spekulace 134a tr. zák. 86/1950 Sb. neexistovala. Tudíž by mu soud ani takové jednání nemohl retroaktivně vytýkat. Shodně ani nebylo trestné, že obviněný část známek půjčil L. L., jestliže nebylo nalézacím soudem zároveň konstatováno, že tyto mu předal do dispozice za účelem následného prodeje. Tyto skutečnosti však podaný mimořádný opravný prostředek nenapadá.
42. Z pohledu podané stížnosti pro porušení zákona a skutkové podstaty trestného činu spekulace podle § 134a tr. zákona č. 86/1950 Sb., lze zjednodušeně říci, že tzv. „alfou a omegou“ předmětné skutkové podstaty je dovození spekulačního úmyslu. Do tohoto podstatného znaku však ministr nepředkládá žádnou námitku, byť nalézací soud tuto významnou skutečnost ve svém rozhodnutí hodnotí velice okrajově až vágně. Mimořádný opravný prostředek v této souvislosti toliko konstatuje, že soudy nehodnotily to, že obviněný předmětné známky nakoupil jako platné. Opět je třeba odkázat na výše předestřené závěry, že taková skutečnost nebyla podle tehdejší právní úpravy a judikatury pro posouzení trestné činnosti podstatná. Jinak vyjádřeno, i pokud osoba nabyla předměty bez spekulativního úmyslu, ale tento se dostavil až následně v průběhu jejich držby, pak i za takový spekulativní prodej či pouze přechovávání těchto předmětů se spekulačním úmyslem mohla být tato osoba trestně odpovědná. Tedy trestný čin spekulace nevyžadoval, aby spekulativní úmysl byl u osoby přítomen již při samotném pořizování věcí, ale osoba se mohla pro spekulaci s předměty rozhodnout až v průběhu jejich držby. Byť tedy obžaloba, ale i nalézací soud sice vytýkal prodej zakázaných známek obviněným, trestnost jednání byla postavena na tom, že obviněný jejich prodejem dosáhl neoprávněného zisku a další uschované známky chtěl výhodně (se spekulačním úmyslem) prodat.
43. Ministr dále namítá, že mělo být pro řádné objasnění skutkového stavu doplněno dokazování o výslech znalce. V další části svého podání zároveň konkretizuje, že odvolací soud vyhodnocoval výši způsobené škody na základě pouhého odhadu a srovnání nákupních cen v průběhu let, nikoliv na podložených skutečnostech. Před vypořádáním této konkrétní námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné předestřít, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu spekulace § 134a odst. 1 bylo nutné, aby osoba v úmyslu opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch spekulovala s předměty potřeby, zejména tím, že ve větším rozsahu takové předměty za účelem jejich zcizení skupuje, hromadí nebo přechovává. Aby skupování, hromadění a přechovávání předmětů potřeby bylo trestné jako spekulace, musela být tato činnost prováděna „ve větším rozsahu“. V tomto směru bylo rozhodující jednak množství předmětů potřeby, jichž se činnost týkala, jednak druh těchto předmětů, jejich cena, poměrná vzácnost na trhu, nezbytnost jejich potřeby apod. (Glogar R., a kol. 1958. Str. 382. Obdobně pak učebnice Československé trestní právo, 1959. Str. 97).
44. Ohledně znaku, že tak osoba musela činit s úmyslem neoprávněného prospěchu, je třeba upozornit, že za takový prospěch se podle tehdejší právní úpravy rozuměl majetkový prospěch, kterého se nedocilovalo poctivou prací řádně pracujícího člověka, nýbrž prospěch, jehož pachatel dociluje, resp. chce docílit bezpracným způsobem, popř. takovým způsobem soukromého podnikání, které je v rozporu se zásadami socialistické výroby a distribuce (Glogar, R. 1958. Str. 381). Neoprávněný prospěch byl zpravidla zisk při prodeji za předražené ceny, mohlo to však být i získání cennějších věcí výměnou nebo opatření jakékoli výhody. Nevyžadovala se jeho realizace (Československé trestní řízení, 1959. Str. 98). Za neoprávněný se tedy považoval takový prospěch, který byl bezpracný nebo nepřiměřený vynaložené práci nebo nákladům. Za neoprávněný prospěch bylo nutno pokládat rovněž prospěch, který sice nebyl bezpracný ani nepřiměřený, avšak který pachateli (resp. jiné osobě) nepřináležel z jiného důvodu a tohoto prospěchu je dosahováno ve značném rozsahu (směrnice pléna Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákona, týkajících se trestné činnosti spekulačního rázu publikované pod č. 6/1959 Sb. tr. rozh.).
45. Lze připomenout, aby bylo možné určité jednání posoudit jako trestný čin, muselo tehdejší optikou dosáhnout jisté společenské nebezpečnosti. Ta představovala materiální podmínku trestného činu spočívající ve škodlivém působení jednání pachatele na společenské vztahy, které chránil trestní zákon. Tento materiální prvek měl sloužit k odvržení formalistického nazírání na trestný čin. K rozhodnutí, zda byl spáchán trestný čin, nestačilo pouze hodnotit jednání pachatele z toho hlediska, zda odpovídá trestní normě, uvedené ve zvláštní části trestního zákona nebo v jiném zákoně, ale bylo třeba toto jednání hodnotit v souvislosti s materiálními a politickými podmínkami společnosti v dané etapě jejího vývoje (Glogar, R. a kol. 1958. Str. 28). Zda jde o trestný čin spekulace nebo jen o přestupek černého obchodu záviselo na nebezpečnosti jednání pro společnost. Podle tehdejší právní úpravy a judikatury bylo možné považovat za správnou soudní praxi, která vzhledem k povaze společenských vztahů chráněných ustanovením § 134a tr. zákona a kupní síle měny, posuzovala dosažený nebo zamýšlený zisk ve výši přibližně 2000 Kčs jako okolnost, která již zpravidla charakterizuje skutek pachatele jako trestný čin. Dosažený nebo zamýšlený zisk však nebyl jedinou okolností rozhodnou pro posouzení, zda jde o trestný čin nebo přestupek. Nebezpečnost jednání pro společnost byla podle tehdejší právní úpravy dána především osobou pachatele, zejména jeho třídním nepřátelstvím, jeho záporným postojem k budování socialismu, rozsahem spekulační činnosti, významem předmětů, o něž jde, pro zásobování, jejich nedostatkem na trhu vůbec a v místě zvlášť, způsobem provedení činu a jeho následky, popř. i jinými okolnostmi případu. Jestliže jsou tedy dány okolnosti, které zvyšují nebezpečnost jednání pro společnost z hlediska pachatele, jde o trestný čin spekulace i tehdy, jestliže dosažený nebo zamýšlený zisk nedosahuje výše 2000 Kčs (směrnice pléna Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákona, týkajících se trestné činnosti spekulačního rázu publikované pod č. 6/1959 Sb. tr. rozh.).
46. Konkrétně k projednávanému případu lze tak shrnout, že k naplnění výše zmíněného znaku, že obviněný jednal ve „velkém rozsahu“, tedy, že objem předmětných protektorátních známek odpovídal trestnému činu spekulace, se měl podle obviněného vyjádřit znalec ve svém posudku. Ovšem součástí spisového materiálu tyto posudky nejsou. Nejvyšší soud tak nemůže rozporovat jejich kvalitu pouze na základě dalších tvrzení, které obviněný ve svém odvoláni učinil. Nadto je vhodné poukázat, že na argumentaci obviněného ministr spravedlnosti ve svém podání pouze odkazuje, což nemůže účinně založit námitky, kterými se má Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu zabývat [srovnej přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (č. 46/2013 Sb. rozh. tr.)]. V této souvislosti Nejvyšší soud taktéž opakuje, že k danému rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona přistupuje z pozice presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí.
47. Z rozhodnutí nalézacího soudu je však zřejmé, že ten vzal za prokázané, zejména z výpovědi obviněného Němečka, že předmětné protektorátní známky tento od obviněného E. odkoupil za 50 Kčs, a to v celkovém rozsahu 200 sérií (nejméně od 1. 1. 1957 do roku 1961). Přitom za neoprávněný prospěch hodnotil celou výši obdržených finančních prostředků, tedy 10 000 Kčs a dále hodnotu uschovaných 631 sériích ve výši 31 500 Kčs. Odvolací soud tuto výši moderoval, když se neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že neoprávněným prospěchem byla celá hodnota známek, které byly prodány, resp. znalcem oceněny.
Podle odvolacího soudu totiž soud prvního stupně vůbec nepřihlédl k tomu, že obviněný známky musel sám zakoupit, a to podle vlastního udání za 36 Kčs jednu sérii. Zaplatil tedy za celé množství sérií asi 36 000 Kčs. Neoprávněný prospěch tak stanovil na 15 Kčs za sérii – tedy při asi 1 000 sériích měl být neoprávněný prospěch obviněného 15 000 Kčs [po odečtení nákupní ceny z ceny prodejní se však správně mělo jednat o 14 000 Kčs – pozn. Nejvyššího soudu]. Současně je třeba konstatovat, že odvolací soud uvedl, že ze spisového materiálu plyne, že „tyto protektorátní xxxxx série známek se mezi filatelisty prodávají za 50 Kčs za jednu sérii a tuto cenu také obžalovaný při prodeji u N.
docílil.“ Tím však odvolací soud významně rozporuje závěry nalézacího soudu o tom, že spoluobviněný N. znal hodnotu známek v cizině a aby si tyto známky snáze opatřil od ostatních filatelistů, propočetl si, že je může platit vyšší hodnotou. Tedy měl tyto známky vykupovat od ostatních za vyšší ceny. Pokud však odvolací soud uvádí ve svém rozhodnutí cenu 50 Kčs za jednu sérii protektorátních známek jako standardní, pak fakticky rozporuje podstatný závěr nalézacího soudu, že tyto známky prodal obviněný E.
obviněnému N. předraženy – se ziskem (který je nadto v rozhodnutí nalézacího soudu vyjádřen toliko implicitně), což bylo jistě významné (i podle výše předestřeného výkladu) pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu spekulace. Byť tuto skutečnost ministr ve stížnosti pro porušení zákona nenamítá, je třeba ji zohlednit při již výše předestřené námitce uplatněné v tomto mimořádném opravném prostředku. Lze se totiž ztotožnit s ministrem spravedlnosti, že pro posouzení trestnosti jednání obviněného bylo nutné prokázat výši získaného či zamýšleného prospěchu, kterou odvolací soud doslova „odbyl“ pouhým konstatováním, že „[i] když nelze zcela lineárně porovnávat hodnotu koruny v r.
1939 a v r. 1957 přece jenom alespoň přibližně je možné srovnání.“. To však dále vůbec nerozvedl. I tak dovodil, že obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe neoprávněný prospěch nejméně ve výši 15 Kčs [správně 14 Kčs – pozn. Nejvyššího soudu] na jedné sérii, což znamenalo podle odvolacího soudu naplnění znaku většího rozsahu. Z rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je ale zřejmé, že ty se vůbec nezabývaly možným prospěchem obviněného, resp. jeho zištným motivem.
Jinak řečeno, zda bylo možné v prodeji jedné série známek za částku 50 Kčs identifikovat neoprávněný prospěch s ohledem na odstup doby nákupu a zda tento prospěch dosáhl takové výše, aby bylo možné ve vztahu ke společenské nebezpečnosti hovořit o spáchání trestného činu, nebo zda se jednalo pouze o prodej za účelem vykrytí aktuální finanční tísně, jak namítá obviněný ve svém odvolání. V předmětném řízení tak nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, tak jak požadoval § 2 odst. 5 tr. ř. účinný do 31. 7. 1965.
48. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud nedostál své zákonné povinnosti přezkoumat rozsudek nalézacího soudu v intencích § 254 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění, nekonstatoval nedostatečně provedená skutková zjištění a v rozporu s § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. E. jako nedůvodné zamítl.
49. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965 a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 7. 1965, a v § 134a odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1961, a to v neprospěch obviněného J. E.
50. Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněného podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1962, sp. zn. 2 To 173/1962, současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 1962, sp. zn. 2 T 37/62, a to v části týkající se obviněného J. E. Taktéž k tomuto obviněnému zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
51. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Současně je třeba zdůraznit, že stížnost byla podána ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně v jeho neprospěch.
52. Nejvyšší soud se vzhledem k § 269 tr. ř. zabýval také tím, zda zjištěné porušení zákona prospívá i spoluobviněnému V. N. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v napadených rozhodnutích, zejm. stran následného prodeje vykoupených známek obviněným N. do zahraničí pro zjevný účel zisku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zjištěné porušení zákona neprospívá tomuto obviněnému, a proto předmětná rozhodnutí zrušil pouze ve vztahu k obviněnému J. E.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu