4 Tz 6/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3.
dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr.
Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou
ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2001,
sp. zn. 2 Zt 982/2000,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:
Pravomocným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 2 Zt 982/2000 a v
řízení, které mu předcházelo, byl v ustanoveních § 2 odst. 6, § 80 odst. 1 a §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného.
Toto usnesení se zrušuje. Rovněž se zrušuje usnesení vyšetřovatele
Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 18. 5.
2001, ČVS: OVV-2599/30-V1-2000.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Opatřením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování v
Praze ze dne 30. listopadu 2000 ČVS: OVV-2599/30-V1-2000 bylo J. K. sděleno
obvinění pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který měl
spáchat tím, že „dne 19. 4. 2000 v době kolem 15.00 hod. v P., Š. 38, donutil
pošk. M. V., pod pohrůžkou násilí vůči její osobě i vůči její rodině, napsat a
podepsat smlouvu o prodeji osobního motorového vozidla Toyota Corolla 1.4, SPZ
PMT 68 - 48, za částku 100.000,- Kč; poškozená mu dala technický průkaz od
vozidla, obv. si vozidlo vzal a tímto jí odvezl na nádraží, finanční částku
100.000,- Kč jí však nepředal“.
Uvedené vozidlo obviněný J. K. vydal na výzvu podle § 78 odst. 1 tr. ř.
orgánům policie dne 21. 5. 2000. Usnesením vyšetřovatele Policie České
republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2001, ČVS:
OVV-2599/30-V1-2000, bylo pak toto vozidlo podle § 80 odst. 1 tr. řádu vráceno
poškozené M. V.
Proti tomuto usnesení podal J. K. stížnost, která byla usnesením státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2001,
sp. zn. 2 Zt 982/2000, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako
nedůvodná.
Dne 20. 6. 2001 pak podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 1 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 obžalobu na obviněného J. K. pro
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. v podstatě na tom skutkovém
základě, který je uveden ve sdělení obvinění. O této obžalobě zatím nebylo
nijak rozhodnuto.
Proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 2 Zt 982/2000, kterým byla zamítnuta stížnost J. K.
proti usnesení vyšetřovatele o vrácení věci,podal ministr spravedlnosti dne 29.
1. 2002 stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným usnesením byl v
neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř. a § 80 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti s poukazem na znění § 80 odst. 1 tr. ř. argumentoval, že
z cit. ustanovení vyplývají tři varianty možných rozhodnutí o věci vydané nebo
odňaté podle § 78 a § 79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba,
přičemž, pokud právo na tutéž věc uplatňují dvě osoby a z důkazů shromážděných
pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z
takových osob má být věc vrácena, jako je tomu v projednávaném případě, v úvahu
přichází jen třetí alternativa, tj. že věc má být uložena do úschovy a osoby,
které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech
občanskoprávních. Uvedené zásady státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 nedbala. Z obsahu vyšetřovacího spisu vyplývá, že
obviněný J. K. trestnou činnost popírá a uvádí, že vozidlo převzal od M. V. na
základě písemné smlouvy, jejíž opis je ve spise založen. Dosavadní stav
vyšetřování tudíž neumožňoval vrátit věc J. K., ani ji vydat M. V.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2001,
sp. zn. 2 Zt 982/2000, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 80 odst.
1 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto
usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí, na uvedené rozhodnutí
obsahově navazujících a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon ve vytýkaném ohledu skutečně porušen byl.
Podle § 80 odst. 1 tr. ř. platí, že není-li věci, která byla podle § 78 tr. ř.
vydána nebo podle § 79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba, a nepřichází-
li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu
byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož
právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba,
která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech
občanskoprávních.
Z citované zákonné úpravy jsou skutečně patrné tři různé alternativy, jak je
možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle § 78 a § 79 tr. ř., pokud ji k
dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či
zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují.
Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně
tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Podle druhé alternativy může být věc
vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková
osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li
takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou
kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa
přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla
odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože
jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen
tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se
upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle soudní
praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu této alternativy jsou dány zpravidla
tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných
od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů
shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom,
které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z
těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření
podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. ř., tj. rozhodnout o uložení
věci do úschovy a vyzvat osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily
v občanskoprávním řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v
trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním
samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, které by jinak nemělo
význam pro rozhodnutí ve věci samé.
Aniž by Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení předjímal hodnocení důkazů pro
účely rozhodnutí o vině, popřípadě o trestu obviněného J. K., v posuzovaném
případě z předloženého spisového materiálu vyplývá, že jmenovaný, který měl
nabýt vlastnické právo k automobilu kupní smlouvou uzavřenou s poškozenou M.
V., vydal předmětný osobní automobil podle § 78 odst. 1 tr. ř. orgánům činným v
trestním řízení na jejich výzvu. Dále se ze spisu podává, že tento automobil
byl usnesením vyšetřovatele podle § 80 odst. 1 tr. ř. vrácen M. V., která byla
jeho vlastníkem před tím, než měl být spáchán skutek, pro nějž je obviněný J.
K. trestně stíhán. Toto usnesení vyšetřovatele je nepřesné již v tom, že jím
vyšetřovatel rozhodl o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle § 80 odst. 1
tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což plyne i ze
samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav.
Jiné osobě, v posuzovaném případě poškozené M. V., tedy bylo možné takovou věc
vydat, nikoli vrátit (tak to ostatně výslovně uvádí ustanovení § 80 odst. 1
věta druhá tr. ř.). Z hlediska zákonnosti postupu vyšetřovatele je však
podstatné, že, jak je zřejmé z obsahu spisu, i z odůvodnění napadených
rozhodnutí vyšetřovatele a státní zástupkyně, poškozená M. V. vůbec
neuplatnila právo na vydání uvedeného automobilu. Přitom platí, jak bylo výše
uvedeno, že podle druhé alternativy může být o vrácení věci podle § 80 odst. 1
tr. ř. rozhodnuto jen za podmínky, uplatnila-li na věc právo jiná osoba.
Jestliže tomu tak není, tato alternativa nepřichází v úvahu a věc se vrátí
zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata (rozhodne se tedy podle první
ze zmíněných alternativ), což v posuzovaném případě znamenalo, že automobil měl
být vrácen J. K., který ho orgánům činným v trestním řízení vydal, a nikoli
poškozené M. V., která k tomuto automobilu žádné právo neuplatnila. K právu
jiné osoby na věc (tj. osoby jiné, než která věc vydala nebo které byla věc
odňata) totiž může orgán činný v trestním řízení přihlížet podle § 80 odst. 1
věty druhé tr. ř. jen tehdy, jestliže tato jiná osoba právo na věc uplatňuje.
Není-li tomu tak, vrátí věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, aniž by
orgán činný v trestním řízení zkoumal otázku, zda je tato osoba vlastníkem
vrácené věci, protože rozhodnutím podle § 80 odst. 1 tr. ř. není řešena otázka
vlastnického práva k této věci a i po uvedeném rozhodnutí se jiná osoba může
domáhat vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních (viz rozhodnutí pod č.
2/1970 Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy vyšetřovatel za uvedené situace rozhodl o vrácení předmětného
automobilu poškozené M. V., porušil zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 a § 80
odst. 1 tr. ř., když jednak nesprávně vyhodnotil důkazní situaci ohledně toho,
zda vůbec jiná osoba, než která věc vydala, uplatňuje právo na její vrácení a
zda o tomto právu není pochyb, jednak ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. nesprávně
interpretoval. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
pak postupovala v rozporu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když
včas podanou stížnost J. K. proti tomuto rozhodnutí vyšetřovatele jako
nedůvodnou zamítla, přestože bylo její povinností podle § 147 odst. 1 tr. ř.
přezkoumat napadené usnesení vyšetřovatele v celém rozsahu, včetně řízení mu
předcházejícího, bez ohledu na to, zda a jak byla stížnost odůvodněna. Kdyby
tak státní zástupkyně učinila, nemohla stížnost zamítnout a ponechat napadené
usnesení beze změn, přestože z důvodů již konstatovaných neodpovídalo zákonu.
Nad rámec zmíněných vývodů, jež samy o sobě svědčí o porušení zákona, Nejvyšší
soud však uvádí, že i kdyby poškozená M. V. uplatnila právo na vydání
automobilu ve smyslu § 80 odst. 1 věty druhé tr. ř., nemohl by vyšetřovatel
postupovat podle tohoto ustanovení způsobem uvedeným v jeho rozhodnutí. V
takovém případě by bylo třeba věc řešit podle třetí z výše uvedených
alternativ, protože i J. K. se domáhal práva na vydání automobilu (minimálně v
jím podané stížnosti proti usnesení vyšetřovatele). Jeho právo na tento
automobil, stejně jako právo poškozené M. V., však není zcela nepochybné,
vzhledem k existenci smlouvy o jeho prodeji obviněnému, neboť v této fázi
trestního stíhání zatím nelze dospět ke spolehlivému závěru komu svědčí
vlastnické právo k tomuto automobilu a komu má být vrácen (resp. vydán), tj.
zda J. K. nebo poškozené M. V. Obecně sice platí, že vlastnické právo nelze
nabýt trestným činem či jiným protiprávním úkonem, avšak v projednávané věci
nebylo zatím o vině J. K. pravomocně rozhodnuto, takže z této úvahy nelze
vycházet. Protože o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětnému automobilu
nadále přetrvávají pochybnosti ve smyslu § 80 odst. 1, věty třetí, tr. ř., bylo
by povinností vyšetřovatele postupovat ve shodě s citovaným ustanovením tak,
aby automobil byl uložen do úschovy a obě osoby, které by si na něj činily
nárok, byly upozorněny, aby svůj nárok na jeho vydání uplatnily v
občanskoprávním řízení. Toto řešení však z důvodů výše vysvětlených
nepřicházelo v úvahu.
Vzhledem k uvedenému proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil,
že napadeným usnesením, jakož i v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon
v citovaných ustanoveních. Na základě toho Nejvyšší soud obě vadná rozhodnutí
podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, přičemž ve věci je nutno učinit nové
rozhodnutí. Ačkoli stížnost pro porušení zákona směřovala proti usnesení
vydanému státním zástupcem v přípravném řízení a toto rozhodnutí i jemu
předcházející usnesení vyšetřovatele bylo zrušeno, Nejvyšší soud podle § 270
odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. To proto, že ve věci již byla mezitím podána
obžaloba, věc se tím dostala do stadia řízení před uvedeným soudem, který je
povinen se jí zabývat, konat o ní řízení a učinit v ní rozhodnutí, přičemž
orgánům činným v přípravném řízení už nepřísluší rozhodovat o jakékoli otázce.
Podáním obžaloby přechází věc na soud, který rozhoduje samostatně všechny
otázky související s dalším řízením (srov. § 181 odst. 2 tr. ř. a přiměřeně též
rozhodnutí pod č. 10/1987-I. Sb. rozh. tr.). Ten v souladu s právními názory
vyjádřenými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.),
nezávisle na již zrušených rozhodnutích z přípravného řízení posoudí, zda a
jakým způsobem je třeba opětovně rozhodnout podle § 80 odst. 1 tr. ř. ohledně
předmětného osobního automobilu.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k