4 Tz 60/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 28. května 2003 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti
pravomocnému usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 5 ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt 693/2002, ve prospěch obviněného J.
Š., a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Usnesením Policie České republiky, OŘ, služby kriminální policie a vyšetřování,
P., ze dne 4. července 2002, ČTS: OR5-702/108-2002, bylo podle § 160 odst. 1
tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného J. Š. pro trestný čin loupeže podle
§ 234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 27. 10. 2001 kolem
21.30 hodin v rodinném domě na adrese P. – H., požadoval od svého švagra J.
J., mobilní telefon zn. Nokia 6210, který poškozenému asi měsíc před tím prodal
za 7.000,- Kč a když mu jej poškozený odmítl vydat, obviněný ho napadl úderem
pěstí do obličeje, čímž mu způsobil pohmoždění nosu s podezřením na zlomení
nosních kůstek, které si vyžádalo pracovní neschopnost delší 7 dnů a dále se
dožadoval vydání telefonu, což posléze poškozený z obavy o své zdraví a zdraví
ostatních členů rodiny učinil. Toto usnesení převzal obviněný dne 11. 7. 2002.
Obhájci doručováno nebylo, protože ho obviněný v té době ještě neměl (obhájce
byl v této trestní věci obviněnému ustanoven až opatřením Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. Nt 1034/2002).
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze
dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt 693/2002, byla podle § 148 odst. 1 písm. b) tr.
ř. zamítnuta jako opožděná stížnost obviněného J. Š. proti shora uvedenému
usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozhodnutí je odůvodněno poukazem na
doručenku, podle níž převzal obviněný usnesení o zahájení trestního stíhání
dne 11. 7. 2002, přičemž stížnost proti němu podal až dne 16. 7. 2002. Konec
zákonné třídenní lhůty pro podání stížnosti připadl na neděli, proto podle § 60
odst. 3 tr. ř. byl za poslední den lhůty pokládán nejbližší pracovní den, tj. v
tomto případě den 15. 7. 2002. Stížnost podanou na poštu (podle podacího
razítka) 16. 7. 2002 bylo nutno proto považovat za opožděnou.
Po následně provedeném vyšetřování podal dne 13. 11. 2002 státní zástupce
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 u Obvodního soudu pro Prahu 5 na
obviněného J. Š. obžalobu. Usnesením tohoto soudu ze dne 19. listopadu 2002,
čj. 1 T 157/2002-66, byla po předběžném projednání obžaloby věc podle
ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření.
Obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že usnesením státního zástupce
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt
693/2002, došlo k porušení práva obviněného na obhajobu. Státní zástupkyně
vycházela při posuzování včasnosti podání stížnosti obviněného proti usnesení o
zahájení trestního stíhání z data doručení usnesení obviněnému, avšak pominula,
že v dané věci jde o případ nutné obhajoby, a proto měla vycházet z data, kdy
toto usnesení bylo doručeno obhájci obviněného, neboť pak by zjistila, že
stížnost byla podána včas. Podle názoru obvodního soudu jsou všechny procesní
úkony, učiněné v rámci přípravného řízení po tomto chybném zamítnutí stížnosti
obviněného, nezákonné, procesně neúčinné a je třeba je zopakovat, pokud na tom
bude obviněný a jeho obhájce trvat. Stížnost obvodního státního zástupce pro
Prahu 5 proti tomuto usnesení Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 15.
ledna 2003, čj. 61 To 545/2002-76, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl,
když se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně vysloveným v napadeném
usnesení. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že usnesení státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2002,
sp. zn. 1 Zt 693/2002, je nutno považovat za nezákonné s tím, že nápravu lze
zjednat toliko v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Na základě toho pak proti posledně cit. usnesení podal ministr spravedlnosti
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. V jejím písemném
odůvodnění rozhodujícímu státnímu zástupci vytýká, že svým usnesením porušil
zákon, neboť věděl, že proti obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro
podezření z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., na který
zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice převyšuje pět let, a jde tak
o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. V usnesení o zahájení
trestního stíhání, které převzal 11. 7. 2002, byl obviněný poučen, že pokud
nesdělí do 3 dnů jméno svého právního zástupce, bude mu ustanoven obhájce z
moci úřední. Z vyšetřovacího spisu bylo patrno, že obviněný si obhájce nezvolil
ani mu nebyl ustanoven. Tuto skutečnost státní zástupce přehlédl navzdory
ustanovení § 41 odst. 2 tr. ř., kde jsou určena práva obhájce a v rozporu se
zákonem nechal ke škodě obviněného pokračovat v trestním řízení. Závěrem
stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 1 Zt 693/2002,
byl v neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon v ustanovení § 41 odst. 2, §
147 odst. 1 písm. b) a § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř., aby podle § 269 odst. 2
tr. ř. toto usnesení, jakož i všechna rozhodnutí na ně navazující, zrušil a
dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
V písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ze dne 7. května 2003,
sp. zn. 1 NZz 2054/2003, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
uvedl, že po věcné stránce považuje námitky stížnosti pro porušení zákona za
důvodné, přičemž navíc poukazuje na ustanovení § 160 odst. 2 tr. ř., podle
kterého se opis usnesení o zahájení trestního stíhání obligatorně doručuje
obviněnému i jeho obhájci a na ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř., věta za
středníkem, podle kterého tehdy, jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému,
tak i jeho obhájci, běží lhůta k podání stížnosti od toho oznámení, které bylo
provedeno nejpozději. Státní zástupce se dále zabývá otázkou, zda proti
napadenému rozhodnutí je stížnost pro porušení zákona přípustná, neboť za
průběh a výsledek přípravného řízení odpovídá státní zástupce a trestní řád
nepředpokládá ingerenci soudu při posuzování důvodnosti zahájení trestního
stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., a to ani formou rozhodování Nejvyššího
soudu o stížnostech pro porušení zákona směřujících proti usnesení státního
zástupce, kterými rozhodoval o stížnostech obviněných nebo obhájců proti
usnesení o zahájení trestního stíhání. Napadené usnesení o zahájení trestního
stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. nemá podle názoru státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství pro obviněného žádné konečné a neměnné
důsledky, neboť jím není žádným způsobem předjímán výsledek přípravného řízení
a případné pochybení státního zástupce při rozhodování o stížnosti proti tomuto
usnesení nemůže mít za následek procesní neúčinnost úkonů provedených v
přípravném řízení. Navrhuje proto, přestože zákon podání stížnosti pro porušení
zákona proti pravomocnému rozhodnutí státního zástupce obecně připouští, v
případě rozhodnutí státního zástupce o stížnosti proti usnesení podle § 160
odst. 1 tr. ř., stížnost pro porušení zákona zamítnout podle § 268 odst. 1
písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou, nebo pokud se Nejvyšší soud neztotožní s
názorem o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona, aby stížnost pro
porušení zákona byla projednána ve veřejném zasedání, neboť postup podle § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. není na místě.
Nejvyšší soud se podanou stížností pro porušení zákona nejdříve zabýval z
hlediska její přípustnosti. Podle § 266 odst. 1, věty první tr. ř., proti
pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon
nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr
spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Podle §
268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost pro porušení zákona,
není-li přípustná.
V této souvislosti je třeba uvést, že stížnost pro porušení zákona je opravný
prostředek mimořádný a uplatňuje se v případech, kdy nelze zjednat nápravu
podle jiných ustanovení tr. ř. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat
zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí
předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného
rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které
nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť
by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění
mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení
principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je
adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz. odůvodnění nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod
č. 424/2001 Sb.). Podle názoru Městského soudu v Praze je zamítavé usnesení
státní zástupkyně nezákonné a lze jej napravit pouze cestou stížnosti pro
porušení zákona, přičemž s tímto názorem se ztotožnil i ministr spravedlnosti
ve stížnosti pro porušení zákona. Vycházeli přitom pravděpodobně z judikovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR č. 48/1970-II Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve kterém je vysvětleno, že „v rámci předběžného projednání
obžaloby může soud přezkoumávat podle § 186 odst. 1 písm. e) tr. ř. v tehdy
platném znění (předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li
za to, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, zejména že v něm
byly porušeny předpisy zajišťující právo obhajoby) jen zákonnost postupu v
přípravném řízení, nemůže však přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, i když
nezákonná, ve věci samé. Taková rozhodnutí mohou být přezkoumávána jen v řízení
o mimořádném opravném prostředku proti nim podaném.“ Stížností napadené
usnesení státního zástupce však nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Z
tohoto důvodu proto nelze z výše citovaného judikátu v konkrétním případě
vycházet a konstatovat, že nelze postupovat jinak, než cestou mimořádného
opravného prostředku a to stížností ministra spravedlnosti pro porušení zákona.
Je nutno přisvědčit též názoru státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, pokud ve svém písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení
zákona uvádí, že není trestním řádem předpokládána ingerence soudů při
posuzování důvodnosti zahájení trestního stíhání, a proto není na místě ani
zasahování formou rozhodování Nejvyššího soudu o stížnostech pro porušení
zákona směřujících proti usnesení státního zástupce, kterým rozhodoval o
stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, protože
zamítnutí této stížnosti nemá pro obviněného konečné a neměnné důsledky, neboť
jím není žádným způsobem předjímán výsledek přípravného řízení.
V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 5 pravomocně rozhodl usnesením ze
dne 19. listopadu 2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne
15. ledna 2003, čj. 61 To 545/2002-76 tak, že věc vrátil podle § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Splněním požadavků tohoto
usnesení, tj. zopakováním všech procesních úkonů učiněných v přípravném řízení
po nedůvodném zamítnutí stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení
trestního stíhání, pokud na tom budou obviněný a jeho obhájce trvat, bude
odstraněna zjištěná vada řízení, spočívající v porušení práva obviněného na
obhajobu i bez ingerence Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení
zákona nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto ji zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k