4 Tz 61/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. května 2001 ve veřejném
zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné K. H., proti
usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov -
pracoviště Hranice ze dne 30. 10. 2000, ČVS: OVPR-404/2000, a rozhodl podle §
268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle §
272 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu
vyšetřování Přerov - pracoviště Hranice ze dne 30. 10. 2000, ČVS:
OVPR-404/2000, a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1
písm. a) tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněné K. H.
Citované usnesení s e z r u š u j e . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov -
pracoviště Hranice s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Přerov
- pracoviště Hranice, ze dne 30. 10. 2000, ČVS: OVPR-404/2000, které nabylo
právní moci dne 7. 11. 2000, bylo podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu
§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání K. H. pro trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím,
že dne 10. 9. 1997 kolem 13.00 hod. v H. n. M., okr. P., na silnici č. II/440,
při řízení osobního vozidla zn. Š - Felicia combi, které bylo majetkem
Velkoobchodu K., s. r. o., se sídlem v H. n. M., ve směru jízdy od obce O. ke
křižovatce se silnicí M. p., nerespektovala výstražnou značku A 12 „Děti\"
upozorňující na možnost přítomnosti dětí, když v blízkosti křižovatky se
nachází škola a také výstražnou značku D 6 „Přechod pro chodce\" označující
tento přechod, jakož ani nevěnovala náležitou pozornost tomu, že v
bezprostřední blízkosti vyznačeného přechodu pro chodce se nacházejí děti a
nepřizpůsobila rychlost jízdy dané dopravní situaci, v důsledku čehož nebyla
schopna adekvátně reagovat na nezletilou chodkyni Z. P., která vstoupila do
vozovky v prostoru přechodu pro chodce zprava, aniž by se předtím náležitým
způsobem přesvědčila, zda tak může učinit bez nebezpečí, takže došlo ke sražení
chodkyně pravou přední částí vozidla, přičemž nezletilá Z. P. utrpěla zlomeninu
spodiny lební, zhmoždění mozku a zlomeninu levé stehenní kosti, kdy následně
dne 20. 9. 1997 v důsledku utrpěného zhmoždění mozku zemřela.
Vyšetřovatel své rozhodnutí odůvodnil především tím, že ve smyslu
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nebyly zjištěny okolnosti, které by
odůvodňovaly právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poukázal na závěry znalce z oboru
silniční dopravy, podle kterých zásadní vliv na vznik nehody měla nezletilá
chodkyně, která vytvořila vozidlu překážku náhlou tím, že vstoupila do vozovky.
Dovodil, že obviněná sice překročila povolenou rychlost jízdy 40 km/hod. o 9
km/hod., avšak ani při dodržení povolené rychlosti by nedokázala střetu
zabránit. Aby tak mohla učinit, musela by před střetem jet rychlostí 34 km/hod.
nebo rychlostí nižší. Z těchto důvodů jednání obviněné zakládá znaky trestného
činu ublížení za zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a protože se na něj
vztahuje čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2.
1998, trestní stíhání bylo zastaveno pro jeho další nepřípustnost.
Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné
K. H. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 88 odst. 1 a § 224 odst. 1 tr. zák., když vyšetřovatel nezajistil jako důkaz originál dopisu, nebo jeho
ověřenou kopii, adresovaný rodičům zemřelé. V něm obviněná uvádí skutečnosti,
které měly být spolu s údaji obsaženými ve svědecké výpovědi L. G. posouzeny
znalcem z oboru silniční dopravy ve vztahu k průběhu nehodového děje, pokud by
řidička začala včas reagovat na ještě stojící dítě. Stěžovatel dále namítá
vyšetřovatelem nedostatečné zvážení významu pravidel silničního provozu
uvedených v zákoně o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích
a ve vyhlášce o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, která obviněná
svým jednáním porušila. Podle stěžovatele zejména nesplnila svou povinnost
uvedenou v § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 12/1997 Sb., podle kterého byla povinna
řídit se pravidly silničního provozu stanovenými podle § 2 odst. 1 písm. b)
tohoto zákona a dopravními značkami, v tomto případě zejména dopravními
značkami A 12 „Děti\" a B 20a „Nejvyšší dovolená rychlost\" 40 km/hod. Porušila
dále ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 99/1989 Sb. - základní povinnosti
řidiče, podle kterého je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči
dětem. Podle ustanovení § 16 odst. 1 téže vyhlášky byla povinna přizpůsobit
rychlost jízdy, zejména okolnostem, které může předvídat. Vyšetřovatel měl také
zvažovat, že obecně byla povinnost řidičů vůči dětem stanovena v § 5 odst. 1
písm. c) vyhl. č. 99/1989 Sb. s tím, že základní povinností řidiče bylo dbát
zvýšené opatrnosti vůči dětem. V podstatě to znamenalo, že řidič nesmí způsobit
střet s dítětem, které vidí a včasnou reakcí na jeho nepředvídatelné chování
může střetu zabránit. Odpovědnost za zabránění střetu byla tedy z větší míry
přenesena na řidiče právě s ohledem na možné neočekávané chování dětí
odpovídající jejich věku. V místech označených dopravní značkou A 12 „Děti\",
tedy výstražnou dopravní značkou, byl řidič podle ustanovení § 45 písm. a)
vyhl. č. 99/1989 Sb. upozorněn na místa, kde účastníku silničního provozu hrozí
nebezpečí a kde musí dbát zvýšené opatrnosti. Tato dopravní značka tedy
znamená, že řidič je povinen v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 vyhl. č. 99/1989 Sb. snížit rychlost jízdy a dále, že musí zvýšit pozornost, a to s
ohledem na to, že projíždí místem, kde se často pohybují děti, které on sám ani
nemusí pozorovat, a které mu mohou náhle vběhnout do jízdní dráhy. Toto však
obviněná neučinila, naopak poměrně výrazně překročila nejvyšší dovolenou
rychlost jízdy 40 km/hod. Podle stěžovatele ani dodržení horní hranice dovolené
rychlosti jízdy přitom neznamená, že řidič zároveň plně respektuje i povinnost
stanovenou dopravní značkou A 12 „Děti\". Jeho povinnost je v tomto směru
výrazně širší, a to jak ohledně rychlosti jízdy, tak i ohledně sledování
situace v silničním provozu. Věk poškozené (nar. 25. 6.
1987) je věkem
hraničícím s věkem, ve kterém by se již dítě mělo v silničním provozu
orientovat a chovat se v souladu s pravidly silničního provozu. Z přiložených
fotografií je dostatečně patrný dětský zjev poškozené, který pro řidičku
znamenal signál, že si vůči ní musí počínat se zvýšenou opatrností a
předpokládat i nesprávnou reakci na jí řízené vozidlo.
Tato pochybení obviněné vyšetřovatel při posuzování podmínek § 88 odst.
1 tr. zák. protismyslně hodnotil v její prospěch s odůvodněním, že dítě náhle
vstoupilo řidičce do jízdní dráhy a způsobilo jí tak náhlou překážku, a že
řidička by ani při dovolené rychlosti jízdy nemohla střetu zabránit, neboť
právě na toto riziko značka upozorňuje. Vzhledem k uvedené dopravní značce
umístěné před přechodem pro chodce měla obviněná věnovat zvýšenou pozornost
dětem a snížit rychlost jízdy, a to i pod hranici dovolené rychlosti jízdy.
Toto však neučinila, naopak řídila vozidlo nedovolenou rychlostí. Stupeň
nebezpečnosti jednání obviněné je právě naopak podstatně zvyšován tím, že
závažným způsobem porušila pravidla silničního provozu ve více směrech a
intenzitou vzniklého následku. Správně měl vyšetřovatel po provedení všech
dostupných důkazů jednání obviněné posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., na který se rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 nevztahuje.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona
vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále
postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona
přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení,
jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen zejména v
jiných směrech, než je to namítáno stěžovatelem.
Nejvyšší soud musel nejprve přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti
pro porušení zákona, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být
zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být
hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Důvodně je poukazováno na nezajištění originálu dopisu, který měla
obviněná napsat rodičům usmrcené dívky neupřesněného dne po dopravní nehodě, v
němž se mj. zmiňuje o tom, že dívka stojící na chodníku se na ní dívala a ona
předpokládala, že ji vnímá, ale ona pak vstoupila do vozovky. Tento dopis bylo
třeba opatřit a nakládat s ním jako s důkazem zejména proto, že údaje v něm
uvedené zcela nekorespondují s výpovědí jediného svědka, který celý průběh
dopravní nehody sledoval, a to L. G. Ten mj. uvedl, že dívka se u obrubníku
zastavila, podívala se doprava, tedy nikoli do směru odkud přijížděla se svým
vozidlem obviněná, a zároveň vkročila do silnice. Ono zastavení svědek označil
za velmi krátké, maximálně 2 až 3 vteřiny. Nelze ale v této souvislosti
nevidět, že údaje uváděné L. G. k této otázce, tj. zda se Z. P. před vstupem do
vozovky zastavila a řádně rozhlédla do obou stran a přesvědčila se tak, že může
bez nebezpečí pokračovat v chůzi, nebyly s postupem času neměnné. Ve výpovědích
učiněných v předprocesním stadiu, konkrétně v té z 10. 9. 1997, se jmenovaný o
žádném zastavení na okraji chodníku nezmínil, pouze uvedl, že se dívka podívala
vpravo, vlevo se vůbec nedívala a vběhla do vozovky. Ve výpovědi ze dne 27. 6. 1999 naopak tvrdí, že děvče se na okraji vozovky zastavilo, podívalo se vpravo
a poté vlevo a hned udělalo do vozovky dva rychlé kroky. I když důkazní hodnota
první z těchto výpovědí je nicotná a v případě druhé je diskutabilní, měl
vyšetřovatel klást zvýšený důraz na to, aby výpověď jmenovaného svědka pořízená
po sdělení obvinění poskytla ve zmíněných směrech jednoznačné údaje a pokud
tyto nebyly konformní s údaji uváděnými již dříve, bylo nezbytné se pokusit
formou příslušných otázek tyto rozpory odstranit. Ve stávající důkazní situaci
proto nelze jednoznačně uzavřít, zda závěr znalce z oboru silniční dopravy,
pokud v bodě 6 svého posudku uvedl, že za počátek nehodového děje považuje až
vstup dítěte do vozovky, je správný či nikoli. Pokud by se prokázalo, že Z. P. se před vstupem do vozovky rozhlédla i na levou stranu, tedy do směru odkud
přijížděla obviněná, a tato zaregistrovala, že se na ní chodkyně dívá, mohla si
pro sebe vytvořit subjektivní závěr, že dívka do vozovky nevstoupí. Pak by
počátek nehodového děje byl důvodně odvozován od okamžiku, kdy došlo k pohybu
dítěte směrem do vozovky. V opačném případě by tomu tak ale nebylo, protože
pokud obviněná měla určitý čas (2 až 3 vteřiny uváděné svědkem G.) na to, aby
zaregistrovala na okraji chodníku stojící dětskou postavu, která se ale dívala
do opačného směru než odkud přijížděla obviněná, je nepochybné, že obviněná s
ohledem na dopravní značky umístěné předtím, v jejím směru jízdy, byla povinna
patřičně zareagovat (přinejmenším brzděním), na samotnou postavu stojícího
dítěte. Bude proto nezbytné k výše uvedeným nesrovnalostem opětovně vyslechnout
svědka L. G. s důrazem na to, která z jím postupně uváděných verzí je pravdivá,
a to zejména pokud jde o směr rozhlédnutí Z. P. a o plynulost jejího pohybu
před vstupem do vozovky.
Zjištěné údaje pak bude třeba konfrontovat s obsahem
dopisu obviněné, když se současně jeví nezbytným pokusit se o její výslech se
zaměřením právě na tuto problematiku. Po vyhodnocení takto dodatečně opatřených
důkazů teprve bude možné učinit závěr, zda znalec z oboru silniční dopravy při
stanovení počátku nehodového děje důvodně vycházel z okamžiku vstupu chodkyně
do vozovky a nebo zda jej bude nutné vyzvat k doplnění posudku o odpověď na
otázku, zda by se na jeho závěrech něco změnilo, pokud by počátek nehodového
děje bylo třeba předsunout o 2 až 3 vteřiny, tedy o dobu, kterou by obviněná
měla mít navíc pro svou reakci v konkrétní dopravní situaci.
Další z premis, se kterou pracoval znalec z oboru silniční dopravy ve
svých závěrech a na níž se odvolává i podaná stížnost pro porušení zákona, je
okolnost, že v místě kde došlo k dopravní nehodě měla být omezena maximální
rychlost jízdy na 40 km/hod., a to na základě zákazové značky B 20a, o níž se
zmiňuje zpracovatel protokolu o nehodě v silničním provozu na č. l. 9 spisu.
Umístění této konkrétní značky, jakožto i další uváděné, tentokrát výstražné
značky A 12 „Děti\", ale není zachyceno na pořízených fotografiích z místa
dopravní nehody, ale ani v plánku (č. l. 10) a jejich vzdálenost od výchozího
bodu měření není uvedena ani v samotném protokolu o nehodě v silničním provozu.
Důležitost jejich řádného zadokumentování vyvstala v okamžiku, kdy K. H. ve své
informativní výpovědi ze dne 11. 6. 1999 mj. prohlásila, že v době nehody
nebyla v daném místě rychlost jízdy vozidel omezena dopravní značkou a tudíž
podle tehdy platných předpisů mohla daným úsekem jet až šedesátikilometrovou
rychlostí. Pochybnost, zda skutečně byla v kritické době v daném úseku na
zmíněné komunikaci omezena rychlost jízdy výše uvedenou dopravní značkou, pak
vyvstává i z dalšího údaje obsaženého v protokolu o dopravní nehodě ze dne 10.
9. 1997. Jeho zpracovatel totiž zadokumentoval, že dopravní značky B 28 „zákaz
zastavení\" a B 20a „nejvyšší dovolená rychlost\" 40 km/hod. byly umístěny též
na sloupu veřejného osvětlení 33 m od výchozího bodu měření vpravo mimo
vozovku. Při konfrontaci tohoto údaje s údajem uvedeným pod bodem 10 legendy
plánku místa dopravní nehody a vlastním plánkem lze dovodit, že zmíněné
dopravní značky měly být umístněny na sloupu veřejného osvětlení vpravo ihned
za křižovatkou, kde došlo k dopravní nehodě. Na fotografiích, zejména č. 1, 4 a
5, pořízených na místě nehody je ale patrné, že na předmětném sloupu veřejného
osvětlení se nachází pouze dopravní značka B 28 „zákaz zastavení\". Značka,
která by omezovala maximální rychlost jízdy zde umístěna není. V této
souvislosti není bez zajímavosti, že ve sdělení obvinění ze dne 24. 3. 2000 (č.
l. 34 spisu) ani v usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 30. 10. 2000
se ve vlastním popisu skutku neobjevuje okolnost, že by obviněná měla v
kritickém místě překročit maximální povolenou rychlost jízdy. Pouze v
odůvodnění zastavovacího usnesení se vyšetřovatel o této skutečnosti zmiňuje v
návaznosti na závěr znalce z oboru silniční dopravy o tom, že obviněná se s
vozidlem pohybovala rychlostí 49 km/hod.
Vzhledem k této zřejmé nejasnosti a rozpornosti je nutné trvat na
výslechu zpracovatele protokolu o dopravní nehodě pprap. R. B., aby se vyjádřil
k výše uvedeným nesrovnalostem v jím zpracovaném protokolu, jakož i k okolnosti
zda ve zmíněném úseku komunikace, kde došlo k dopravní nehodě, byla rychlost
jízdy omezena značkou B 20a na 40 km/hod. a že se zde také nacházela značka A12
„Děti\". S ohledem na obsah úředního záznamu na č. l. 59 spisu, z něhož
vyplývá, že Správa a údržba silnic P., pracoviště H. nevede žádnou dokumentaci
k dopravnímu značení v tomto úseku komunikace k době v níž došlo k dopravní
nehodě (10. 9. 1997) a z dalšího obsahu vyšetřovacího spisu je zřejmé, že v
mezidobí zde bylo dopravní značení změněno, bude rovněž nezbytné, aby se
vyšetřovatel pokusil zajistit fotodokumentaci daného místa z jiných zdrojů,
např. ze spisů, jež dokladují dopravní nehody v daném místě v jiných případech
z té doby, event. jiným způsobem, aby tato okolnost byla jednoznačně a
nezpochybnitelným způsobem objasněna. Zmíněná okolnost má totiž při hodnocení
otázky zavinění a jeho míry v souvislosti se vzniklou dopravní nehodou zásadní
význam.
Pokud by se prokázalo, že v kritickém úseku vozovky byla rychlost jízdy
vozidel skutečně omezena na maximální rychlost 40 km/hod., bylo by nutné údaj
stanovený znalcem o tom, že obviněná se s vozidlem v době střetu pohybovala
rychlostí 49 km/hod., hodnotit nejenom z pohledu, že porušila svoji povinnost
řidiče, ale mělo by to i svůj význam na průběh skutkového děje, jeho posouzení
a v konečném důsledku i na celkové právní hodnocení jednání obviněné. Znalec z
oboru silniční dopravy se ve svém posudku mj. hypoteticky vyslovil i k situaci,
kdyby se obviněná s vozidlem pohybovala v daném úseku rychlostí 40 km/hod. a
stanovil, že by v takovém případě rovněž došlo ke střetu s chodkyní, přičemž
nárazová rychlost by ve střední hodnotě byla okolo 25 km/hod. Pokud by se
řidička pohybovala hypotetickou rychlostí 34 km/hod. či rychlostí nižší, potom
by ke střetu vozidla s chodkyní nedošlo. Znalci ale nebylo uloženo, aby určil
dráhu a čas, které by zbývaly vozidlu obviněné do okamžiku, od něhož byl
počítán počátek nehodového děje, za situace, kdyby obviněná jela s vozidlem
rychlostí 40 km/hod. již od místa, ve kterém měla být umístěna dopravní značka
B 20a omezující v daném úseku vozovky nejvyšší povolenou rychlost vozidel na
tuto hodnotu. Je zjevné, že tato otázka znalci ani položena být nemohla,
protože údaje o vzdálenosti zmíněné dopravní značky, v níž se měla nacházet od
přechodu pro chodce, či místa střetu s chodkyní, event. od výchozího bodu
měření, zadokumentovány nebyly. Pokud bude v průběhu dalšího šetření potvrzeno,
že zmíněná dopravní značka omezující rychlost jízdy se v daném úseku dopravní
komunikace skutečně nacházela, musí být zároveň zjištěna i její vzdálenost od
některého z bodů použitelných pro znalce při jeho výpočtech. Na základě těchto
poznatků pak bude nutné stanovit, zda by ke střetu vozidla, řízeného obviněnou,
s chodkyní došlo i za výše popsané situace, tedy kdyby se obviněná s vozidlem
pohybovala maximálně povolenou rychlostí 40 km/hod. v daném úseku vozovky již
od zákazové značky B 20a. Při hodnocení jednotlivých faktorů, které se podílely
na vzniku dopravní nehody, nelze ignorovat takové kategorie jako je čas a
vzdálenost v prostoru, coby exaktní veličiny, k čemuž za stávajícího stavu
dokazování došlo a tím v konečném důsledku došlo i k určitému zkreslení
příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a nastalým následkem. Pokud by závěr
znalce z oboru dopravy byl takový, že i za této situace by ke střetu vozidla s
chodkyní došlo, bylo by nezbytné určit střetovou rychlost a znalci z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, by se pak měli vyjádřit k případnému
rozsahu zranění, které by Z. P. při takovém střetu s vozidlem pravděpodobně
utrpěla a zda by takové zranění mohlo přivodit fatální následek, tedy smrt
poškozené.
Naproti tomu, kdyby vyšlo najevo, že v daném úseku nebyla rychlost
jízdy dopravní značkou B 20a omezena či dokonce, že se zde nenacházela ani
dopravní značka A 12 „Děti\", nebyla by zcela vyloučena úvaha o neexistenci
trestní odpovědnosti obviněné ani ve vztahu k trestnému činu podle § 224 odst.
1 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že usnesení vyšetřovatele o
zastavení trestního stíhání obviněné podle § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst.
1 písm. a) tr. ř. bylo předčasné, neboť v předchozím řízení nebyly opatřeny
veškeré potřebné důkazy a skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a tudíž ani nebylo možné
vyslovit závěr, že obviněná svým jednáním spáchala abolovatelný trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Na otázku, zda obviněná
porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona a naplnila tak i zákonné
znaky odst. 2 ustanovení § 224 tr. zák., bude možné odpovědět taktéž až po
doplnění dokazování ve výše uvedených směrech a po zjištění takového skutkového
stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti. Pokud se navzdory tomu některé
skutečnosti s odstupem času již jednoznačně prokázat nepodaří, bude nutné při
stanovení skutkových závěrů postupovat podle zásady in dubio pro reo, tedy ve
prospěch obviněné. Teprve na konečně zjištěný skutkový stav bude možné
aplikovat veškeré příslušné tehdy platné zákonné i podzákonné normy vyplývající
z trestního zákona i předpisů upravujících bezpečný provoz na pozemních
komunikacích, jakož i povinnosti jeho účastníků, a dovodit z nich patřičné
právní závěry. V dané situaci se závazně vyslovovat k jakýmkoli závěrům ohledně
míry odpovědnosti obviněné, či právní kvalifikaci jejího jednání je předčasné.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením byl porušen zákon v citovaných ustanoveních trestního řádu, a to ve
prospěch i v neprospěch obviněné K. H., neboť v dosavadním řízení nebyly řádně
objasněny skutečnosti, které mohou být ve vztahu k její osobě hodnoceny
některým z obou uvedených způsobů. Protože obě lhůty uvedené v ustanovení § 272
odst. 1 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro
porušení zákona navrhl, bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení
zrušeno, a to včetně všech dalších případných rozhodnutí na zrušené usnesení
obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Poté byla
podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno,
aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích tohoto
rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec