4 Tz 65/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23.
října 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného P. Š., proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 2. 1. 2002, sp. zn. 6 To 571/2001, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 6 To 571/2001, v trestní věci Okresního
soudu v Klatovech vedené pod sp. zn. 2 T 206/2000 a podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 2 T 206/2000
byl obviněný P. Š., uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §
257 odst. 1 tr. zák. a obviněný P. Š., účastenstvím na tomto trestném činu
podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 257 odst. 1 tr. zák. Podle výroku
rozsudku jejich trestná činnost spočívala v tom, že dne 26. 10. 1999 P. Š.,
nařídil svému synovi P. Š., aby přerušil trativod, který odvádí odpadní vodu z
rekreační chalupy manželů P. v obci Č. čp. 43 a uvedeného dne P. Š., vykopal na
svém pozemku uloženou novodurovou trubku, kterou přeřízl a dovnitř vložil
ocelové pruty, železnou kulatinu a dřevěný špalík a vše zabetonoval a způsobil
tak manželům P., bytem S. čp. 873, škodu nejméně 2 040,- Kč.
Podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo u obou obviněných upuštěno od
potrestání.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byli oba obvinění zavázáni společně a nerozdílně
nahradit poškozeným Ing. J. P. a Z. P. škodu ve výši 2 040,- Kč a se zbytkem
nároku byli tito poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Obviněný P. Š., se po vyhlášení tohoto rozsudku práva podat odvolání vzdal,
ovšem nevyslovil se, že si nepřeje, aby tak učinily osoby uvedené v § 247
odst. 2 tr. ř. Odvolání nepodal ani státní zástupce, takže citovaný rozsudek
ohledně obviněného P. Š., ve výrocích o vině a trestu nabyl právní moci dnem
18. 5. 2001.
Odvolání proti rozsudku ale podal obviněný P. Š., a podali je, a to proti
výroku o náhradě škody ohledně obou obviněných, i poškození Ing. J. P. a Z. P.
O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 1. 2002,
sp. zn. 6 To 571/2001 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2002 téže
spisové značky, jímž byla opravena zjevná písařská chyba ve vyznačení data
rozhodnutí) tak, že napadený rozsudek ohledně obviněného P. Š., podle § 258
odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a obviněného P. Š.,
podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro shora popsaný skutek, kvalifikovaný
jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. zprostil.
Poškození Ing. J. P. a Z. P. byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem
odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Jejich odvolání pak byla podle §
256 tr. ř. zamítnuta.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že jediným důvodem tohoto
rozhodnutí byla novelizace ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., k níž s účinností
od 1. 1. 2002 došlo zákonem č. 265/2001 Sb. Před 1. 1. 2002 se škodou nikoli
nepatrnou rozuměla škoda dosahující částky nejméně 2 000,- Kč, počínaje dnem 1.
1. 2002 se jí rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000,- Kč. Bylo tedy
třeba respektovat ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a posoudit trestnost činu
podle pozdějšího zákona než byl zákon účinný v době spáchání trestného činu,
protože to je pro pachatele příznivější. Jednání obviněného P. Š., tedy bylo v
době rozhodování odvolacího soudu možno posoudit jako pouhý přestupek, který je
ovšem promlčen. Za této situace pak bylo nutno jej obžaloby zprostit, protože v
žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti posledně citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal ministr
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve
prospěch obviněného P. Š., a to pokud jím nebylo podle § 261 tr. ř. rozhodnuto
i ohledně jeho osoby a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 4. 2001,
sp. zn. 2 T 206/2000, zůstal ve výrocích o vině a trestu týkajících se P. Š.
nedotčen a ve výroku o náhradě škody nabyl právní moci.
Rozsudkem odvolacího soudu tak byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanovení
§ 261 tr. ř. v neprospěch obviněného P. Š. Jediným důvodem pro zrušení rozsudku
v celém rozsahu ohledně obviněného P. Š., a jeho zproštění obžaloby, byla
aplikace ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s novelizací ustanovení
§ 89 odst. 11 tr. zák. zákonem č. 265/2001 Sb. Toto rozhodnutí odvolacího soudu
považuje stěžovatel za věcně správné. Odvolací soud ovšem zcela přehlédl, že
týž důvod prospívá i obviněnému P. Š. Ten byl rozsudkem soudu prvního stupně
uznán vinným účastenstvím na skutku, jenž počínaje dnem 1. 1. 2002 nebyl
trestným činem. Též ohledně něj měl tedy být napadený rozsudek v celém rozsahu
zrušen, a obviněný měl být podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn a i
ohledně něj měli být poškození Ing. J. P. a Z. P. podle § 229 odst. 3 tr. ř.
odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O správnosti výroku, jímž byla
podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených Ing. J. P. a Z. P.,
pochybnosti stěžovatel nevznesl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni byl v neprospěch obviněného P. Š. porušen zákon v
ustanovení § 261 tr. ř. a dále aby postupoval podle § 270 odst. 2 tr. ř. event.
podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána
důvodně.
Podle § 261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch
některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě,
rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch
obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné
osoby.
V tomto ustanovení se promítá zásada tzv. beneficium cohaesionis (dobrodiní
záležející v souvislosti). Její podstatou je změna rozsudku i ve prospěch té
osoby, která odvolání nepodala, jestliže jí prospívá důvod, pro který byl
změněn rozsudek ve prospěch osoby, která odvolání podala. Jde o průlom do
právní moci rozsudku (viz § 139 tr. ř.), neboť v případě postupu podle tohoto
ustanovení je zrušeno rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci a stalo
se vykonatelným.
Předpokladem tohoto postupu je, že o všech obviněných, resp. obviněném a
zúčastněné osobě, bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z
něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny zmíněné osoby
(spoluobviněného, zúčastněnou osobu nebo obviněného) společný a nesmí jít o
důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně (jako je tomu
u otázky trestní odpovědnosti, formy zavinění, poměrů obviněného a možností
jeho nápravy aj.). Společným důvodem tak může být např. to, že nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro který se vede trestní stíhání, nebylo
prokázáno naplnění určitého znaku skutkové podstaty trestného činu, skutek měl
být posouzen podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, nebylo přihlédnuto k
amnestii apod. K tomu je však třeba dodat, že aby se jednalo o takový společný
důvod, musel být tento dán již v době, kdy ohledně obviněných, resp. ve věci
obviněného a v níž vystupovala zúčastněná osoba, bylo vedeno trestní stíhání.
Jakmile by důvod, o nějž by se mělo jednat, vznikl až po skončení trestního
stíhání kteréhokoli z obviněných, tak ve vztahu k jeho osobě by se o společný
důvod nejednalo a nebylo by možné jej dodatečně v jeho prospěch aplikovat.
Jinými slovy řečeno, důvod o nějž jde, musí v zákoně uvedeným osobám prospívat
již v době, kdy bylo o skutku rozhodováno soudem prvního stupně a tento svým
chybným postupem k tomuto důvodu v rozhodnutí nepřihlédl. Případně tento důvod
musí nastat alespoň během doby, než rozhodnutí prvostupňového soudu nabude
ohledně osoby, která odvolání nepodala, právní moci.
Pokud by tedy v posuzovaném případě takovým důvodem měla být změna zákona,
která příznivěji pro obviněné stanovila podmínky trestnosti jejich činu, musela
by tato změna zákona nabýt účinnosti nejpozději do okamžiku nabytí právní moci
rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného P. Š. Protože ale novela
trestního zákona provedená zák. č. 265/2001 Sb. vstoupila v účinnost dnem 1. 1.
2002, tedy až po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v
Klatovech ve výroku o vině a trestu v části týkající se jmenovaného (dne 18. 5.
2001), nemohl Krajský soud v Plzni projednávající předmětnou věc z podnětu
odvolání spoluobviněného P. Š., a poškozených aplikovat prospívající důvod,
spočívající ve změně podmínek trestnosti spáchaného činu, též na již pravomocně
odsouzeného P. Š. Uvedená změna zákona nemohla založit pro oba obviněné
společný důvod ve smyslu § 261 tr. ř., neboť do doby nabytí její účinnosti
žádný důvod pro změnu odsuzujícího rozsudku nebyl dán u osoby odvolatele P. Š.
a tím méně u obviněného P. Š.
Krajský soud v Plzni tudíž správně a v souladu se zákonem uvedenou změnu
ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. (zvýšení dolní hranice škody nikoli nepatrné
z 2 000,- Kč na 5 000,- Kč) ve vztahu k ustanovení § 257 odst. 1 tr. zák. o
trestném činu poškozování cizí věci aplikoval ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák.
pouze na odvolatele obviněného P. Š., jelikož tento důvod prospíval pouze jeho
osobě. Vůči obviněnému P. Š., nebylo možné změnit ani výrok o náhradě škody
vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně, byť ohledně jeho osoby též
nenabyl právní moci, a to v důsledku odvolání poškozených manželů P., jelikož
důvod, pro který došlo ke změně výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněnému
P. Š., mu ze stejných důvodů, jak byly konstatovány výše, neprospíval.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že stížnost pro porušení
zákona nebyla v rozsahu a z důvodů namítaných ministrem spravedlnosti podána
důvodně, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec