4 Tz 67/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. září 2002 v neveřejném zasedání
stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 36 T 12/2000-1216, v
neprospěch obviněných 1. L. R., 2. J. F. a 3. L. T., a rozhodl podle § 268
odst. 1 písm. a) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
U Krajského soudu v Ostravě probíhá pod spisovou zn. 36 T 12/2000 trestní
řízení proti shora uvedeným obviněným na podkladě obžaloby Krajského státní
státního zastupitelství v Ostravě ze dne 27. 7. 2000 pro trestné činy podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b), odst. 4 a zpronevěry podle § 248 odst.
1, odst. 2 tr. zák. V průběhu tohoto řízení (po odročení hlavního líčení dne 6.
12. 2001 a čtyři dny před jeho dalším pokračováním) rozhodl předseda senátu
Krajského soudu v Ostravě usnesením č. j. 36 T 12/2000-1216 ze dne 21. 1. 2002
podle § 44 odst. 2 tr. ř. tak, že poškození mohou svá práva v trestním řízení
uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Své
rozhodnutí, v jehož závěru uvedl, že proti němu není stížnost přípustná,
odůvodnil tím, že s ohledem na počet útoků a počet poškozených osob, jakož i
skutečnost, že tyto osoby se včas a řádně nevyjádřily před zahájením hlavního
líčení o výši způsobené škody, by výkonem práv poškozených (zřejmě byl míněn
jednotlivý výkon práv) mohlo být ohroženo rychlé projednání trestní věci
obžalovaných.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.
ledna 2002, č. j. 36 T 12/2000-1235, ve věci vynesl rozsudek, který u
obviněných R. a T. nenabyl právní moci, protože proti němu podali odvolání. Věc
se toho času nachází u Vrchního soudu v Olomouci, který o těchto odvoláních
dosud nerozhodl, protože usoudil, že existence v úvodu cit. usnesení předsedy
senátu Krajského soudu v Ostravě brání odvolacímu soudu v procesním postupu,
který by umožnil realizaci procesních práv poškozených. Dal proto ministru
spravedlnosti podnět k podání stížnost pro porušení zákona, což tento
akceptoval.
Ve stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných L. R., J. F. a
L. T. ministr spravedlnosti usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě
č. j. 36 T 12/2000-1216 ze dne 21. 1. 2002 vytýká, že jím byl porušen zákon v
ustanovení § 2 odst. 6 ve vztahu k ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění
toho mimořádného opravného prostředku se uvádí, že poškození byli v přípravném
řízení v souladu s trestním řádem poučeni o svých právech. K pochybení nedošlo
ani při nařízení hlavního líčení, o němž byli vyrozuměni současně s doručením
obžaloby. Další postup soudu prvního stupně však již podle stěžovatele
neodpovídal požadavkům zákona (§ 206 odst. 2, věta druhá, resp. odst. 3,
event. odst. 4 tr. ř.). V důsledku těchto pochybení došlo k tomu, že ve
zmíněném rozsudku nebylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a
rozsudek nebyl poškozeným doručen, což by zakládalo důvod k tomu, aby odvolací
soud vrátil spisy soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, pokud by tomu
nebránila existence napadeného usnesení. V dalším pak ministr spravedlnosti
argumentuje zjevnou nesprávností názoru krajského soudu, že byly důvody pro
postup podle § 44 odst. 2 tr. ř., když poškozených bylo pouhých 11, což podle
jeho názoru nelze považovat za počet mimořádně vysoký. V závěru potom navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2002, č. j. 36 T 12/2000-1216, byl porušen zákon
v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. ve
prospěch obviněných L. R., J. F. a L. T.
Nejvyšší soud se podanou stížností pro porušení zákona nejdříve zabýval z
hlediska její přípustnosti. Podle § 266 odst. 1, věty první, tr. ř., proti
pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen
zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může
ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení
zákona. Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud zamítne stížnost
pro porušení zákona, není-li přípustná.
Ještě předtím, než bude přistoupeno k rozboru obou cit. ustanovení je nutno
předznamenat, že ode dne 1. 1. 2002 zasáhly do koncepce stížnosti pro porušení
zákona dvě významné skutečnosti. Nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 31.
10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001 byla zrušena ustanovení § 272 a ustanovení §
276 věty čtvrté tr. ř., umožňující (za splnění zákonem stanovených podmínek)
zrušení pravomocného rozhodnutí i jen z podnětu stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněného. Novelizací trestního řádu provedenou zák. č.
265/2001 Sb. pak byl zaveden nový mimořádný opravný prostředek v podobě
dovolání a navíc některá rozhodnutí učiněná v přípravném řízení může přezkoumat
a případně zrušit nejvyšší státní zástupce. Z těchto změn vyplývá celkové
oslabení významu stížnosti pro porušení zákona pro nápravu vadných pravomocných
rozhodnutí, a to zejména ve prospěch posílení dovolání jako opravného
prostředku, který je k dispozici za stejných podmínek oběma proti sobě stojícím
základním stranám trestního řízení.
Ze znění § 266 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že stížnost pro porušení zákona vždy
směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce.
Právní moc se projevuje v nezměnitelnosti rozhodnutí (tzv. formální právní
moc) a v závaznosti rozhodnutí (tzv. materiální právní moc). Vzhledem k tomu,
že předmětem stížnosti pro porušení zákona je pravomocné rozhodnutí jak z
hlediska formální stránky, tak i z hlediska materiální stránky, lze stížnost
pro porušení zákona obecně podat i proti nezměnitelným rozhodnutím procesní
povahy, které žádnou materiální otázku neřeší (např. určitá rozhodnutí ve
vykonávacím řízení). Nelze však stížností pro porušení zákona napadat ta
procesní rozhodnutí, u nichž se neprojevuje právní moc ani z hlediska procesní
(formální) stránky, např. rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh řízení, která
nejsou nezměnitelná.
V projednávaném případě předseda senátu soudu prvního stupně napadeným
usnesením podle § 44 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že poškození mohou svá práva v
trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého
si zvolí. Na tomto usnesení není vyznačena jeho právní moc. Budiž řečeno
právem. Toto usnesení je totiž typickým rozhodnutím toho druhu, které nenabývá
právní moci, protože se jím toliko upravuje průběh řízení bez jakýchkoli hmotně
právních důsledků. Poškození mohou, bez ohledu na to, zda bylo důvodně či
nedůvodně rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno, uplatnit své právo na náhradu
škody v občansko právním řízení. Za této situace podnět ke stížnosti pro
porušení zákona podaný Vrchním soudem v Olomouci, místo toho, aby rozhodl o
podaných odvoláních, nic neřeší. Vrchnímu soudu muselo být zřejmé, že ani v
případě potvrzení správnosti jeho názoru o nezákonnosti napadeného usnesení
krajského soudu Nejvyšším soudem, se na procesním postavení poškozených nic
nezmění, vzhledem k nemožnosti zrušit toto usnesení na podkladě stížnosti pro
porušení zákona podané v neprospěch obviněných. Za této situace je proto na
vrchním soudu, aby po případném přezkoumání věci na podkladě podaných odvolání
v rozsahu, který připouští současné znění § 254 odst. 1 tr. ř. (nezamítne-li
nebo neodmítne-li odvolání podle § 253 tr. ř.), rozhodl, zda napadený rozsudek
je zatížen vadami uvedenými v ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř. a vyvodil z toho
důsledky podle trestního řádu.
Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení
zákona nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. a proto ji zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není, nestanoví-li zákon jinak,
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k