4 Tz 67/2010-25
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 21. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy senátu
JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala
stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, ve věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 3 PP 21/2010 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 tr.
ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 b
y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a) a §
148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v
ustanoveních § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) v
neprospěch obviněného P. S.
Napadené usnesení krajského soudu, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň-město
ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010 s e z r u š u j í .
Ministr spravedlnosti podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu
soudu ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010, jímž byla
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného proti
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP
21/2010. Tímto rozhodnutím byla podle § 61 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve
spojení s § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., zamítnuta žádost obviněného
P. S. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a
náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý ve výměře 10 měsíců,
uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 46 T
16/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2006
sp. zn. 1 To 17/2005.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
poukázal na znění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010
a na ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) a § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb.,
účinného do 31. 12. 2009, jakož i na ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Přitom konstatoval, že v projednávaném případě nelze použít ustanovení § 2 tr.
zákoníku o časové působnosti, a tedy vycházet z právní úpravy rozhodné v době
spáchání činu, respektive nelze příslušnou právní úpravu vybírat podle toho,
zda je pro obviněného příznivější. V daném případě se totiž neuplatní zásada,
že zákona se musí užít jako celku. Výjimkou z pravidla, že určitého souhrnu
trestněprávních norem je třeba použít jako celku, jsou ustanovení § 3 odst. 1,
odst. 2 a § 419 tr. zákoníku. I když se trestnost činu posuzuje podle
dřívějšího zákona, v době, kdy už je v účinnosti zákon nový, použije se tohoto
nového zákona vždy také při rozhodování případů týkajících se výkonu trestů
pravomocně uložených před účinností nového trestního zákona. Je-li předmětem
řízení žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody,
užije se znění trestního řádu účinného v době rozhodování soudu o podmíněném
propuštění.
Je rozhodné, že P. S. byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 250
odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jemuž za současné právní úpravy odpovídá
ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Soudy měly hodnotit podmínky stanovené
pro podmíněné propuštění v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k
tomu, že předmětný trestný čin absentuje ve výčtu uvedeném v § 88 odst. 4 tr.
zákoníku, neobstojí závěr učiněný soudy obou stupňů, a sice že podmíněné
propuštění je možné až po dvou třetinách vykonaného trestu odnětí svobody.
Stěžovatel zároveň nesdílí argumentaci stížnostního soudu, že absenci
intertemporálních ustanovení v trestním zákoníku v tom směru, že na
rozhodování o výkonu trestu se má použít nové právní úpravy, je nutno vykládat
jako úmysl zákonodárce, aby soud postupoval podle úpravy účinné v době spáchání
činu. Takový závěr by snad bylo možné učinit v případě výslovného zákonného
zakotvení pravidla, že na rozhodování ve vykonávacím řízení se použije zákon
účinný v době rozhodování o vině a trestu; podobné „primární“ pravidlo zákon
nezná a judikatura, o níž krajský soud své závěry opírá (usnesení Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 4 Tz 17/2006 a 4 Tz 79/2003, usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002) se vztahuje k časové působnosti
trestněprávních norem aplikovaných na rozhodování ve věci samé a neřeší otázku
časové působnosti norem upravujících výkon trestu.
Použití zákona účinného v době rozhodování o žádosti obviněného je
podle stěžovatele logičtější, neboť předmětem řízení je zkoumání okolností a
podmínek vztahujících se k přítomnosti, včetně chování obviněného v době po
nabytí účinnosti trestního zákoníku. Správnost aplikace novější úpravy lze
dovodit i výkladem systematickým; soud postupuje podle procesních norem
účinných v době uskutečnění procesního úkonu, popř. v době zahájení řízení.
Řízení o podmíněném propuštění je upraveno v ustanoveních § 331 a
násl. tr. ř., přitom nelze přehlédnout, že v ustanovení § 331 odst. 1
tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2010, je výslovně odkazováno na žádost
obviněného ve smyslu § 88 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonodárce tudíž implicitně
předpokládá, že v řízeních zahájených od 1. 1. 2010 bude hmotněprávním
podkladem oddíl 7 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.
V závěru ministr spravedlnosti shrnuje, že byl-li pachatel uznán vinným
trestným činem, který by jinak patřil do okruhu trestných činů vyjmenovaných v
ustanovení § 88 odst. 4 tr. zákoníku za dřívější úpravy a nový trestní zákoník
už nezná trestný čin s takovým označením, ale odpovídá mu skutková podstata
trestného činu s jiným označením, která je rovněž zahrnuta v § 88 odst. 4 tr.
zákoníku, může být pachatel podmíněně propuštěn až po výkonu dvou třetin
uloženého trestu odnětí svobody. Tato podmínka však v daném případě splněna
není, neboť nová právní úprava trestný čin odpovídající někdejšímu ustanovení §
250 odst. 4 tr. zák. ve svém taxativním výčtu neobsahuje. Obviněný P. S. si
tedy mohl požádat o podmíněné propuštění již po výkonu poloviny jemu uloženého
trestu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 byl
v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Podle
§ 269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž jemu
předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3
PP 21/2010, jakož i všechna případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pozbyla-li zrušením svého podkladu. Dále aby postupoval dle § 270
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 61 odst. 1 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31.
12. 2009, po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta
republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně
propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a
plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od něho očekávat, že
v budoucnu povede řádný život.
Podle § 62 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009,
osoba odsouzená za trestný čin mj. podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., jakož
i zvlášť nebezpečný recidivista nebo osoba odsouzená k výjimečnému trestu
odnětí svobody, mohou být podmíněně propuštěni až po výkonu dvou třetin
uloženého trestu odnětí svobody.
Podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010,
po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky
zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na
svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu
svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a a) může se od
něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo b) soud přijme záruku za
dovršení nápravy odsouzeného.
Podle § 147 odst. 1 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti
přezkoumá nadřízený orgán a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti
nimž může stěžovatel podat stížnost.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne,
není-li důvodná.
Z předloženého spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 21/2010
vyplývá, že obviněný P. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10.
2004 sp. zn. 46 T 16/2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 28. 4. 2006 sp. zn. 1 To 17/2005 uznán vinným trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.,
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve
stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání 7 roků, se zařazením do věznice s ostrahou, dále peněžitý
trest ve výměře 800 000,- Kč, popřípadě náhradní trest odnětí svobody v trvání
10 měsíců.
Okresní soud Plzeň-město svým usnesením ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP
21/2010 zamítl podle § 61 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 62 odst. 1 tr. zák.
účinného do 31. 12. 2009 žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění z
výkonu (výše uvedených) trestů odnětí svobody v trvání 7 roků a 10 měsíců. V
odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. uvedl, že pokud jde o chování obviněného a
plnění povinností z jeho strany ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze mu nic
vytknout. Pokud jde ale o splnění základní zákonné podmínky (vykonání patřičné
části trestu), soud vyslovil přesvědčení, že na případ obviněného je třeba
aplikovat postup upravený trestním zákonem účinným do 31. 12. 2009, podle nějž
byl odsouzen. Otázky trestnosti a navazující otázky následného výkonu trestu je
třeba řešit podle kriterií daných jedním právním předpisem. Pokud tedy došlo k
odsouzení obviněného podle pravidel zákona č. 140/1961 Sb. ( dále jen tr.
zák.), účinného do 31. 12. 2009, musí pro případ podmíněného propuštění vykonat
alespoň dvě třetiny z celkové výměry uložených trestů, což vyplývá z ustanovení
§ 62 odst. 1 tr. zák., v němž je uveden i trestný čin podvodu podle § 250 odst.
4 tr. zák. Z tohoto, v podstatě formálního důvodu, byla žádost obviněného
zamítnuta.
Stížnost, kterou proti výše citovanému usnesení obviněný P. S. podal,
projednal Krajský soud v Plzni a svým usnesením ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To
193/2010 ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění tohoto
rozhodnutí stížnostní soud uvedl, že se přiklání k použití právní úpravy účinné
do 31. 12. 2009. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 4 Tz 17/2006 a sp. zn. 4 Tz 79/2003 a dále na usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002. Zároveň vyjádřil názor, že
zákonodárce v zákonném textu i v přechodných ustanoveních trestního zákoníku
neřešil primární otázku výměry dlouhodobých trestů odnětí svobody uložených za
trestné činy, které jsou podle nově přijaté právní úpravy mírněji trestné
(horní hranice sazby do 10 let), a není tudíž důvod k aplikaci nové úpravy na
běh lhůt pro přeřazení či podmíněné propuštění z těchto trestů. Poukázal přitom
na úpravu obsaženou v ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, týkající se
ukládání druhu trestu a ochranných opatření a vyjádřil předpoklad, že kdyby
zákonodárce chtěl takovou zásadu prosadit, mohl příslušnou formulaci v trestním
zákoníku použít. Protože se tak nestalo, stížnostní soud dovodil správnost
užití zákona účinného do 31. 12. 2009 na projednávaný případ obviněného P. S.
S takovýmto pojetím a výkladem ohledně aplikace trestního zákoníku,
účinného od 1. 1. 2010, se Nejvyšší soud neztotožnil. V prvé řadě je
třeba uvést, že při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody jde výhradně o rozhodování v rámci vykonávacího řízení, a
nikoli o posuzování otázek trestnosti spáchaného činu. Obecně pak platí, že
rozhodování ve vykonávacím řízení se řídí zákonem účinným v době, kdy je
příslušné rozhodnutí učiněno. Proto i případné úvahy o tom, že otázky
trestnosti činu a navazující otázky následného výkonu trestu musí
být řešeny podle kriterií jednoho právního předpisu, nejsou správné, neboť
nevycházejí z platné legislativy ani z trestně právní nauky. Pokud stížnostní
soud argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 17/2006, sp. zn.
4 Tz 79/2003), tak obě tato rozhodnutí řešila primárně problematiku trestnosti
spáchaného činu, v návaznosti na rozhodnutí o neosvědčení se ve zkušební době
podmíněného odsouzení (sp. zn. 4 Tz 17/2006), a zda do kriterií relevantních
při rozhodování o vině a trestu je třeba zahrnovat též podmínky pro případné
podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (sp. zn. 4 Tz 79/2003). Ani
v jednom případě se nejednalo o problematiku aplikace
nového znění trestního zákona upravujícího vlastní výkon rozhodnutí. Rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 8 To 220/2002, publ. pod č.
17/2003 Sb. rozh. tr., na které stížnostní soud též poukázal a odůvodnil jím
své stanovisko k projednávané problematice, nelze též na nyní projednávaný
případ aplikovat. V konkrétním řešeném případě byla situace jiná, kdy trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. byl stále zařazen v ustanovení § 62
odst. 1 tr. zák., obsahujícím výčet trestných činů, u nichž je třeba aby
k případnému podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody obviněný
vykonal dvě třetiny trestu. Okolnost, že v průběhu doby, kdy obviněný vykonával
trest odnětí svobody, došlo legislativní změnou k posunu hranice škody velkého
rozsahu (viz § 89 odst. 11 tr. zák.), čili jinými slovy ke změně podmínek
trestnosti spáchaného činu, ale na zákonných kriteriích rozhodných pro
podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 4 tr. zák. nic nezměnila. Proto také soud rozhodující v rámci
vykonávacího řízení o žádosti obviněného o podmíněné propuštění v daném případě
musel trvat na podmínce, aby obviněný měl vykonány nejméně dvě třetiny z
uloženého trestu odnětí svobody. Sám o sobě nebyl bez dalšího oprávněn řešit
dílčí změny, týkající výhradně trestnosti činu spáchaného obviněným, ve stádiu
vykonávacího řízení – v řízení o podmíněném propuštění.
V přezkoumávaném případě obviněného P. S. byla ale situace jiná.
Obviněný byl pravomocně odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., který byl obsažen v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák., z
čehož vyplývala zákonná podmínka pro případné podmíněné propuštění, spočívající
v povinnosti obviněného vykonat nejméně dvě třetiny z uloženého trestu odnětí
svobody. Dnem 1. 1. 2010 však nabyl účinnosti nový trestní zákoník (zák. č.
40/2009 Sb.). Ten trestný čin podvodu (§ 209 tr. zákoníku) do ustanovení § 88
odst. 4 tr. zákoníku, postihujícího trestné činy, u nichž je k podmíněnému
propuštění třeba vykonat dvě třetiny trestu odnětí svobody, nezahrnul v žádné
své, ani nejpřísněji sankcionované variantě. Právě takové legislativní opatření
pak odráží vůli zákonodárce dále nevyžadovat na obviněných, kteří spáchali
trestný čin podvodu, byť jimi způsobená škoda dosáhla velkého rozsahu, aby z
uloženého trestu odnětí svobody pro případ podmíněného propuštění museli
vykonat dvě třetiny z tohoto trestu, ale nadále postačí, aby vykonali obecně
vyžadovanou polovinu takového trestu (viz § 88 odst. 1 tr. zákoníku).
Nebylo proto třeba, aby trestní zákoník expresis verbis stanovil, že
obvinění dříve odsouzení za trestné činy vyjmenované v ustanovení § 62 odst. 1
tr. zák. a v trestním zákoníku již neuvedené v jeho ustanovení § 88 odst. 4,
nemusí za účelem podmíněného propuštění vykonat dvě třetiny z uloženého trestu
odnětí svobody, byť lze připustit, že přechodné ustanovení obdobného znění by
jistě napomohlo k bezproblémovější rozhodovací činnosti soudů po nabytí
účinnosti trestního zákoníku.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 6 To 193/2010 byl v
neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm.
a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., když v něm konstatoval, že předcházející
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. 3 PP 21/2010,
kterým byla aplikována ustanovení § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 tr. zák. č.
140/1961 Sb. a zamítnuta žádost obviněného P. S. o podmíněné propuštění, je
správné a podanou stížnost obviněného zamítl, jako nedůvodnou. Podle § 269
odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud obě tato usnesení soudů nižších stupňů zrušil.
Výrok o zrušení dalších obsahově navazujících rozhodnutí učiněn nebyl, jelikož
žádná taková rozhodnutí se v předloženém spise nenacházejí. Nebylo aplikováno
ani ustanovení a postup podle § 270 odst. 1 tr. ř. (popř. § 271 odst. 1 tr.
ř.), jelikož bylo zjištěno, že obviněný P. S. byl v mezidobí z výkonu trestu
odnětí svobody podmíněně propuštěn pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-
město ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 3 PP 342/2010, na základě jím nově podané
žádosti. O předchozí žádosti o podmíněné propuštění proto již není potřebné,
ale ani možné znovu rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c