4 Tz 73/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce
a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení
zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch
obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře ze dne 5. 10. 2000, sp. zn.14 To 234/2000, a podle § 268 odst.
2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle § 272 odst. 1
tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze
dne 5. 10. 2000, sp. zn. 14 To 234/2000 b y l p o r u š e n zákon v ustanovení
§ 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 a § 226 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušuje se též rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 5. 2000, sp.
zn. 1 T 51/2000, jakož i všechna další rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí
obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Okresnímu státnímu zástupci v Táboře s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 1 T
51/2000, byl obviněný J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, jež
ho vinila z toho, že poté, co dne 4. 1. 1998 v T. uzavřel jako jednatel
společnosti K-E., s. r. o. (správně K-E. spol. s r. o.), se sídlem v T., s
poškozenou společností H. velkoobchod, s. r. o. (správně H. VELKOOBCHOD, s. r.
o.), rámcovou kupní smlouvu o dodávkách zboží, v níž byla sjednána výhrada
vlastnického práva, umožnil v době od ledna 1998 do dubna 1998 odběr a následný
prodej zboží v hodnotě 213 108,- Kč dodaného jmenovanou společností, aniž by
obstaral jeho úhradu, a to přestože společnost E-E. s. r. o.(správně K-E. spol.
s r. o.), nebyla přinejmenším od ledna 1998 schopna řádně a včas plnit své
splatné závazky, v němž spatřovala obžaloba trestný čin podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce
odvolání, přičemž toto bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře, ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 14 To 234/2000, podle § 256 tr.
ř. zamítnuto.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal ministr
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a
§ 256 tr. ř. a v předcházejícím řízení pak v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a
§ 226 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že dokazování nebylo úplné, takže závěry soudů
obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu a jsou z tohoto
pohledu předčasné. Dále poukázal na obsah výpovědi obviněného na jedné straně a
výpovědí zaměstnanců společnosti K-E., s. r. o. (správně K-E., spol. s r. o.) a
zástupce poškozené společnosti Ing. I. Ř. na straně druhé, z nichž lze dovodit
určité nesporné skutečnosti. Postavil do protikladu obsah rámcové kupní
smlouvy, jak byla oběma smluvními stranami uzavřena, se skutečným postupem
praktikovaným oběma společnostmi a učinil z toho závěr, že vzhledem k
dlouhodobému konkludentně tolerovanému stavu ze strany poškozené společnosti
nelze u obviněného dospět ke konstatování, že úmyslně jednal v rozporu s
uzavřenou smlouvou v úmyslu způsobit škodu. Prodával-li totiž zboží, které sice
nebylo v jeho vlastnictví, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry pouze
tím, že takovéto zboží prodával třetí osobě, neboť tento postup byl druhou
stranou dlouhodobě akceptován. Pokud však ani po prodeji věci třetí osobě
nezaplatil prodávajícímu dohodnutou kupní cenu, připadá v úvahu takové jednání
posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., přičemž nedošlo ke
zpronevěře prodané věci, ale peněžní částky, kterou kupující při prodeji věci
utržil. Ve vztahu k tomuto jednání pokládá stěžovatel za nutné pečlivě zkoumat
subjektivní stránku trestného činu především s ohledem na majetkovou situaci
obviněného v tomto období a přímo úměrně s tím i finanční situaci společnosti.
V této souvislosti je poukazováno na to, že z výpisů účtů uvedené společnosti
je zřejmé, že tato v předmětném období disponovala finančními prostředky
mnohonásobně převyšujícími dlužnou částku. K těmto okolnostem ale nebylo
dokazování zaměřeno, rovněž jako k okolnostem, za jakých došlo k uzavření
smlouvy o konsignačním skladu. Konkrétní postup při jeho fungování byl prokázán
pouze na základě výpovědí zaměstnanců společnosti, jejímž jednatelem byl
obviněný, ale pro objektivní posouzení bylo nutné vyslechnout jako svědky i
některé z pracovníků poškozené společnosti, kteří by se měli vyjádřit k praxi
při vzájemném obchodování a ke způsobu fakturování. Soud prvního stupně tudíž
nevyčerpal všechny možnosti k náležitému zjištění skutkového stavu věci a
provedené důkazy nehodnotil v souladu se zákonem. Rovněž soud druhého stupně
postupoval v rozporu se zákonem, když zamítl důvodné odvolání státního zástupce
podané v neprospěch obviněného. Odůvodnění jeho rozhodnutí je navíc
nepřezkoumatelné. Taktéž jako nesprávné je nutné označit jeho zpochybnění
totožnosti skutku v případě zpronevěry peněz.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr
spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vytýkané porušení zákona podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, obě citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů podle § 269
odst. 2 tr. ř. zrušil, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona podle §
267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i
řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Je třeba přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení
zákona, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm
nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve
prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního
přesvědčení založeném na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu.
Nejprve je ale třeba uvést, že již orgány přípravného řízení při
opatřování důkazů a zjišťování skutkového stavu věci podle výše citovaných
ustanovení trestního řádu zcela nepostupovaly. Vyšetřovatel a po něm i státní
zástupce neměli plně ujasněno co je třeba v průběhu vyšetřování objasňovat,
když v záznamu o sdělení obvinění ze dne 13. 8. 1999 je skutek popsán tak, jako
by obviněný J. K. od firmy H. VELKOOBCHOD s. r. o. předmětné zboží vylákal v
situaci, kdy firmu K-E. spol. s r. o., jejímž byl v té době jediným jednatelem,
byla již několik měsíců v platební neschopnosti a neuhrazením takto odebraného
zboží způsobil poškozené firmě škodu ve výši 213 108,- Kč. Navzdory takto
vyjádřenému podvodnému úmyslu obviněného byl skutek právně kvalifikován jako
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. V průběhu
vyšetřování pak k prokázání podvodného úmyslu obviněného nebylo prakticky žádné
dokazování vedeno a přesto se ve skutkové větě obžaloby, podané dne 4. 2. 2000
u Okresního soudu v Táboře, objevilo tvrzení o neschopnosti společnosti K-E.,
spol. s r. o. od ledna 1998 řádně a včas plnit své splatné závazky. Jednání
obviněného bylo i v podané obžalobě právně posouzeno shodně jako ve sdělení
obvinění, tedy jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zák. Opatřené důkazy i popis skutku nasvědčují, že orgány přípravného
řízení se v daném případě od počátku orientovaly na zpronevěru svěřeného zboží
a o eventualitě, že došlo ke zpronevěře peněz utržených za toto zboží, se
státní zástupce poprvé zmínil až v písemném odůvodnění odvolání, jež proti
rozsudku prvostupňového soudu podal, přičemž dokazování v tomto ohledu bylo
provedeno pouze okrajově a nedostatečně.
Pokud se týká postupu Okresního soudu v Táboře, lze konstatovat, že
provedl veškeré důkazy, které byly v přípravném řízení shromážděny a nad jejich
rámec vyslechl jako svědka též A. M., zaměstnance firmy H. VELKOOBCHOD s. r. o. Následně soudem prvního stupně učiněné skutkové a právní závěry lze akceptovat,
ale pouze ohledně té části skutku, jež se vztahuje na další prodej zboží,
dodaného firmou H. VELKOOBCHOD s. r. o. do konsignačního skladu, firmou K-E. spol. s r. o. finálnímu odběrateli. Je třeba souhlasit s názorem uvedeným ve
stížnosti pro porušení zákona, že i když v rámcové kupní smlouvě uzavřené oběma
výše jmenovanými firmami byla v jejím bodě 9 sjednána pro prodávajícího výhrada
vlastnického práva ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny, nevyplývá z
obsahu této smlouvy nic, co by kupujícímu (firmě K-E. spol. s r. o.) zakazovalo
dodané zboží prodat třetím osobám ještě před jeho zaplacením prodávajícímu
(firmě H. VELKOOBCHOD s. r. o.). Takovýto postup neodporuje ani ustanovení §
445 a § 446 obch. zák. a podle provedených důkazů byl oběma firmami dlouhodobě
praktikován s vědomím jejich statutárních zástupců, na což důvodně poukázaly i
soudy prvního a druhého stupně. Přesto je ale nutné trvat i na přezkoumání
obsahu smlouvy, na jejímž základě byl zřízen konsignační sklad firmou H. VELKOOBCHOD s. r. o. u firmy K-E. spol. s r. o., neboť tato v původním řízení
nebyla jako důkaz opatřena. Je toho třeba ke zjištění práv a povinností
účastníků této smlouvy, zejména ve vztahu ke zboží dodaného do konsignačního
skladu a k přípustnosti a podmínkám jeho dalšího prodeje firmou K-E. spol. s r. o., pokud takovouto úpravu předmětná smlouva vůbec obsahovala. Jestliže by bylo
potvrzeno, že ani tato smlouva další prodej zboží z konsignačního skladu
nezakazovala, ze strany obviněného J. K. by se nemohlo jednat o zpronevěru
zboží, byť dosud nezaplaceného, neboť jeho další prodej třetím osobám byl
dodavatelské firmě (H. VELKOOBCHOD s. r. o.) znám a byl jí i po delší dobu bez
zjevných výhrad trpěn. Z toho lze dovodit, že uvedená firma s tímto postupem
souhlasila. V tomto ohledu by pak byl oprávněný závěr, že zákonný znak
přisvojení cizí věci by zde nebylo možné vztáhnout na dodané - svěřené zboží. Tento závěr ale sám o sobě neznamená, že se orgány soudu nebyly povinny zabývat
otázkou, zda k naplnění tohoto zákonného znaku nedošlo přisvojením si peněz
utržených za prodej svěřeného zboží. Svěřenou věcí je totiž i věc prodaná s
výhradou vlastnictví a za takovou věc je tudíž nutné pokládat i výtěžek, který
byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a
dokud nebyl předán osobě, která jí pachateli svěřila, řídí se stejným právním
režimem jako svěřená věc a tudíž požívá i stejné právní ochrany. Proto i když
poškozená firma H. VELKOOBCHOD s. r. o. od firmy K-E. spol. s r. o. nevyžadovala zaplacení dodaného zboží před jeho dalším prodejem konečnému
odběrateli, vlastnictví k tomuto zboží podle rámcové kupní smlouvy nepřešlo až
do jeho zaplacení na firmu K-E. spol. s r. o., a tudíž nemohlo na ni přejít ani
vlastnictví k penězům utrženým za prodej tohoto zboží.
Ty jako výtěžek za
prodej svěřené věci (zboží) byly i nadále vlastnictvím firmy H. VELKOOBCHOD s. r. o., a to ve výši, jak bylo mezi účastníky smlouvy sjednáno proti vystaveným
fakturám. Pokud v takovéto situaci obviněný J. K., v postavení jednatele firmy
K-E. spol. s r. o., vydal podle svědecké výpovědi V. Z. pokyn, aby firmám
dodávajícím zboží za toto zboží nebylo placeno a tento pokyn se vztahoval i na
již prodané zboží dodané do konsignačního skladu firmou H. VELKOOBCHOD s. r. o., bylo by možné uvažovat o naplnění znaku „přisvojí si cizí věc, která mu
byla svěřena\", za současného splnění podmínky, že za již prodané zboží bylo
konečným odběratelem firmě K-E. spol. s r. o. skutečně zaplaceno. Pokud by k
zaplacení nedošlo, a to ani později až do okamžiku vstupu společnosti do
likvidace, nebylo by možné obviněného J. K. ze zpronevěry peněz utržených za
prodej zboží vinit, neboť si nemohl přisvojit výtěžek, který se mu nedostal do
dispozice. Samotná fakturace firmou H. VELKOOBCHOD s. r. o. nepostačuje k
prokázání, že za zboží prodané dalším osobám bylo firmě K-E. spol. s r. o. zaplaceno.
K těmto otázkám nebylo vedeno patřičné dokazování v přípravném řízení
ani později v hlavním líčení. Přitom rozhodující je právě zjištění, kdy, komu,
které zboží a za jakou cenu bylo z konsignačního skladu firmou K-E. spol. s r.
o. prodáno a zda bylo konečným kupujícím zaplaceno a v jaké výši. V této
souvislosti není zásadní, zda si obviněný peněžní prostředky získané prodejem
cizího svěřeného zboží ponechal, či s nimi hradil jiné závazky své společnosti.
Mělo být též zjištěno, zda případně s předmětným zbožím bylo firmou K-E. spol.
s r. o. naloženo jiným způsobem, aniž bylo poškozené firmě H. VELKOOBCHOD s. r.
o. zaplaceno. Výpisy z účtů firmy K-E. spol. s r. o. u KB a ČS sice byly v
hlavním líčení jako důkaz provedeny, ale ani z těchto nelze dovodit zda za
prodané zboží z konsignačního skladu bylo konečnými odběrateli zaplaceno a v
jaké výši. Samotná okolnost, že na účtech jmenované firmy se v kritické době
(leden - červen 1998) nacházely finační částky, které přesahovaly výši závazku,
jenž firma K-E. spol. s r. o. měla vůči firmě H. VELKOOBCHOD s. r. o., též bez
dalšího ničeho neprokazuje.
Z tohoto pohledu proto nemohl obstát rozsudek soudu prvního stupně,
pokud obviněného zprostil podané obžaloby s odůvodněním, že skutek není
trestným činem (§ 226 písm. b) tr. ř.), neboť aby bylo možné učinit konečný
závěr o případné vině obviněného, bylo nezbytné vést další dokazování a zjistit
všechny výše uvedené skutečnosti, týkající se prodeje svěřeného zboží konečným
odběratelům a plateb za něj. Bude proto potřebné opětovně vyslechnout
obviněného J. K., svědky Ing. I. Ř., V. Z., Ing. J. H., M. N., příp. další
svědky, a pokusit se zajistit smlouvu o zřízení konsignačního skladu, jakož i
doklady prokazující prodej zboží a zejména jeho zaplacení konečnými odběrateli.
Pokud se týká rozhodnutí odvolacího soudu, kterým jako nedůvodné zamítl
odvolání státního zástupce, v němž poukazoval na neúplné skutkové, ale i právní
závěry soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že jeho rozhodnutí je kusé,
v některých závěrech nesprávné, a nereaguje dostatečně na námitky odvolatele. V
prvé řadě nelze souhlasit se zpochybněním totožnosti skutku s poukazem na
obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8 tr. ř.), pokud se odvolatel domáhal posouzení
případné zpronevěry peněz obviněným získaných prodejem zboží z konsignačního
skladu. Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je v tomto případě
zachována totožností následku, spočívajícího ve způsobení majetkové újmy
poškozené firmě H. VELKOOBCHOD s. r. o., který je shodně popsán ve sdělení
obvinění, tak i v podané obžalobě. Taktéž není správný názor vyslovený
odvolacím soudem, že by obviněný musel být usvědčen z jednání v defraudačním
úmyslu od samého počátku, když ani není blíže konkretizováno, co je za tento
počátek pokládáno. Typickým naopak bývá, že defraudační úmysl je pachatelem
pojat až po převzetí věci, která mu byla svěřena, případně až po obdržení
výtěžku za prodej svěřené věci. Pokud by obviněný svěřené zboží přebíral již s
úmyslem, že za něj nezaplatí, nejednalo by se o zpronevěru, ale podvod. Jak již
ale bylo shora zdůrazněno, pokud znak přisvojení v tomto případě nebude možné
vztahovat na svěřené zboží, nelze vyloučit, že znak přisvojení zde bude nutné
vztáhnout na případný výtěžek, tedy na peníze utržené za prodej svěřeného zboží.
Jestliže za tohoto stavu odvolací soud nepoukázal na zmíněné nedostatky ve
skutkovém zjištění i rozsahu provedeného dokazování, jimiž byl zatížen
předchozí postup orgánů přípravného řízení i soudu prvního stupně a tím i jeho
meritorní rozhodnutí, nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, která pro něj
vyplývala z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a porušil zákon i tím, že důvodné
odvolání státního zástupce zamítl podle § 256 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře byl porušen
zákon v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které mu
předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 226 písm. b) tr. ř. ve
prospěch obviněného. Poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře zrušil, a to včetně všech
dalších případných rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Zrušující výrok bylo možné učinit mj.
proto, že byl v podané stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti
navržen, a to při současném zachování obou lhůt vyplývajících z ustanovení §
272 odst. 1 tr. ř. Poté byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána Okresnímu
státnímu zástupci v Táboře, aby ji v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 270 odst. 4 tr. ř.). Takto
bylo rozhodnuto proto, že původ zjištěných nedostatků vycházel již z
přípravného řízení, když na správný rozsah a směr prováděného dokazování
dostatečně nereagoval vyšetřovatel ani dozorový státní zástupce. Nejprve bude
nezbytné zpřesnit popis skutku, pro nějž proti obviněnému bude nadále vedeno
trestní stíhání, aby odpovídal důvodnému podezření ze zpronevěry peněz
utržených za prodej svěřeného zboží, byť jak bylo již výše zdůrazněno,
totožnost skutku je v daném případě zachována. Po doplnění dokazování ve výše
zmíněných
směrech vyšetřovatel opětovně vyhodnotí všechny opatřené důkazy a přihlédne ke
všem rozhodným skutečnostem, na nichž bude záviset závěr o tom, zda bude ve
věci podána obžaloba nebo bude učiněno jiné konečné rozhodnutí v přípravném
řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec