4 Tz 73/2012-38
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 13. listopadu 2012 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch
obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 19. 3. 1992 sp. zn. 2 Rtv 41/91 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a §
270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 2 Rtv 41/91 a v řízení předcházejícím b y l p o r
u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958 sp.
zn. 3 T 474/58 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní
zákon, (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil tím, že v době od 25. 10. 1958
do 17. 11. 1958 u strážní součásti svého útvaru v B. a dne 22. 11. 1958 ve Z.
odmítl se v sobotu zúčastňovat výcviku a denního zaměstnání s poukazem na své
náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne. Za to byl odsouzen podle § 270
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně. Cit.
rozsudek nabyl právní moci dne 7. 1. 1959.
Dne 27. 3. 1991 J. K. podal u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
žádost o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.
Postupným řízením bylo o tomto návrhu jmenovaným soudem rozhodnuto tak, že
usnesením ze dne 19. 3. 1992 sp. zn. 2 Rtv 41/91 byl podle § 14 odst. 1 písm.
f), odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výše uvedeném rozsudku výrok
o trestu včetně všech dalších rozhodnutí, která na zrušenou část rozsudku
obsahově navazovala a pozbyla tímto svého podkladu. Toto usnesení nabylo právní
moci dne 31. 3. 1992.
Následně usnesením ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 2 Rtv 41/91 bývalý Vojenský
obvodový soud v Brně rozhodl o účasti obviněného J. K. na amnestii prezidenta
republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodu části II a III téhož
rozhodnutí o amnestii zastavil trestní stíhání obviněného pro výše uvedený
skutek, v němž byl spatřován trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Na základě žádosti obviněného o pokračování v trestním řízení bylo ve věci
nařízeno hlavní líčení, v němž bylo rozsudkem ze dne 25. 6. 1992 sp. zn. 2 Rtv
41/91 rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1958 sp. zn. 3 T 474/58, kterým byl
obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §
270 odst. 1 písm. b) tr. zák., se mu z důvodů § 227 tr. ř. trest neukládá.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 7. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992
sp. zn. 2 Rtv 41/91 podal ministr spravedlnosti dne 12. 10. 2012 u Nejvyššího
soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro
porušení zákona.
V této nejprve cituje příslušná ustanovení zák. č. 119/1991 Sb., o soudní
rehabilitaci, jakož i trestního zákona z roku 1950, trestního řádu a Listiny
základních práv a svobod a konstatuje, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně
se jimi v rámci rehabilitačního řízení důsledně neřídil. Rehabilitace
obviněného byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl
ponechán výrok o vině. Přitom smyslem zákona o soudní rehabilitaci je
rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období
totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Poukazuje dále na obsah napadeného usnesení vojenského obvodového soudu a
navazujícího rozsudku a zmiňuje, že v rámci rehabilitačního řízení nebylo
náležitě uváženo, že obviněný popsaným jednáním jen uplatnil právo na svobodu
svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 a právo na svobodu svědomí
zakotvené v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Rovněž z pohledu dnes
platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze
považovat jednání J. K., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v době
od 25. 10. 1958 do 22. 11. 1958 z náboženských důvodů, za trestný čin.
Podle stěžovatele bylo rehabilitační řízení zatíženo i další podstatnou vadou,
kdy vojenský obvodový soud nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že odsouzení,
které bylo předmětem řízení, předchází jiné odsouzení obviněného za shodný
trestný čin. Konkrétně byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v
Bratislavě ze dne 22. 12. 1956 sp. zn. T 301/1956 odsouzen pro trestný čin
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č.
86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, který
vykonal. Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu z
předchozího odsouzení za shodný trestný čin nelze považovat za nový trestný
čin, neboť obviněný pouze setrval na své již projevené vůli vojenskou službu
nevykonávat.
Za tohoto stavu je stěžovatel přesvědčen, že je třeba na jednání obviněného
pohlížet jako na jeden skutek, pro nějž byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího
vojenského soudu v Bratislavě. Opětovným odsouzením obviněného proto došlo k
porušení zásady „ne bis in idem“, byť sídlo bývalého vojenského soudu se nyní
nachází na území cizího státu. V době vydání napadeného rozhodnutí ale
existovala ČSFR a předchozí trestní rozhodnutí mělo povahu rozhodnutí
tuzemského soudního orgánu. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně měl tedy v
rámci rehabilitačního řízení zrušit přezkoumávané rozhodnutí v celém rozsahu a
následně zastavit trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř., v tehdy platném znění.
Z výše uvedených důvodů ministr spravedlnosti hodnotí napadené rozhodnutí
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně jako rozhodnutí, jímž byl porušen
zákon. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 3. 1992 sp.
zn. 2 Rtv 41/91 byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon v ustanoveních
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, v ustanovení § 270 odst. 1 tr.
zák. a v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. Podle § 269 odst. 2
tr. ř. pak aby napadené usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby potom postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
ř. a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud pokládá nejprve za nutné konstatovat, že jako jediný spisový
materiál z původního řízení se dochovala ověřená kopie rozsudku bývalého
Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958 sp. zn. 3 T 474/58 a
dále pak měl k dispozici kompletní rehabilitační spis bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 Rtv 41/91.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející
mohl Nejvyšší soud přezkoumat jen v omezeném rozsahu, a to vzhledem k
neexistenci původního trestního spisu Vojenského obvodového soudu v Brně sp.
zn. 3 T 474/58, který byl podle sdělení ředitele Vojenského historického
archivu v Praze ze dne 17. 4. 1991 vyskartován a vzhledem k nedostupnosti
trestního spisu, případně podstatných rozhodnutí bývalého Nižšího vojenského
soudu v Bratislavě a Vojenského obvodového soudu v Bratislavě. Z obsahu
dostupného spisového materiálu je však dostatečně patrné, že zákon porušen byl.
Podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kdo se úmyslně
vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu,
předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné
přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona
zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů
osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku
trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe,
zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené
hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti
osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2
citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů
zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských
práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a
politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za
trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také
jejich trestní stíhání a trestání.
Podle § 1 odst. 2 uvedeného zákona o soudní rehabilitaci, také za činy, které
směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve
Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o
občanských a politických právech, byly československými trestními zákony
prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu
také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Podle § 2 odst. 5 tehdy účinného trestního řádu orgány činné v trestním řízení
postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z
něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti
obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou
směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány
činné v trestní řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky
ověřit všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tehdy účinného trestního řádu orgány činné v trestním řízení
hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v příslušné věci
přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J.
K. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona a
trestního řádu neřídil a v konečném průběhu řízení se zaměřil jen na otázku
přiměřenosti trestu.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné
obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu
svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným
osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či
náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i
tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v § 15 odst.
1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného
ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na
újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou
povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §
34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou
službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu
základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření
náboženského přesvědčení jednotlivce“. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše
citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce
i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí
konání vojenské služby v inkriminovaném období roku 1958 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nezrušil též výrok o vině v
rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 12. 1958 sp.
zn. 3 T 474/58 a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních § 1
odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v
neprospěch obviněného J. K., což Nejvyšší soud ve smyslu § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil. Jako důsledek této skutečnosti též podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil
v celém rozsahu nejen toto napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí,
na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho
zrušením, pozbyla podkladu, což se týká zejména rozsudku bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 25. 6. 1992 sp. zn. 2 Rtv 41/91.
Pokud pak ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona též
argumentoval dřívějším odsouzením obviněného pro stejný trestný čin podle § 270
odst. 1 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 měsíce a
to rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 22. 12. 1956
sp. zn. T 301/1956 a dovozoval z toho, že stíháním a odsouzením obviněného v
řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Brně ve věci sp. zn. 3 T
474/58 došlo k porušení trestně právní zásady „ne bis in idem“, je nutno
zdůraznit, že v předloženém písemném materiálu se jakákoli zmínka o citovaném
rozsudku takového vojenského soudu v Bratislavě neobjevuje. V odůvodnění
původního odsuzujícího rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně se
sice poukazuje na to, že obviněný již byl pro stejný trestný čin potrestán
vojenským soudem v Bratislavě, ale chybí zde jakékoli konkrétní časové a
evidenční údaje. V opisu rejstříku trestů na obviněného v České republice je
veden záznam o tom, že byl odsouzen, ale Vojenským obvodovým soudem v
Bratislavě dne 10. 1. 1957 pod sp. zn. T 302/56 za trestný čin podle § 270
odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. a je zde současně uvedeno, že bylo
upuštěno od potrestání. Je zde i záznam o provedení rehabilitace Vojenským
obvodovým soudem v Bratislavě dne 17. 12. 1991 pod sp. zn. 2 Rtv 45/91. Zmíněné
údaje jsou tudíž poněkud jiné, než je uváděno ve stížnosti pro porušení zákona.
Z výše konstatovaného je tak zřejmé, že aby bylo možné dospět k jednoznačnému
závěru, že v přezkoumávané věci obviněného J. K. vedené u bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně došlo též k porušení zásady „ne bis in idem“, jelikož
ke stíhání a odsouzení obviněného vůbec nemělo dojít, neboť se jednalo o
totožný skutek, jako v předchozím již odsouzeném případě, není pro takový závěr
shromážděno dostatek přesných podkladů. Výsledné zjištění ohledně totožnosti
skutku v dané věci navíc nemusí být kladné. Z řízení vedeném u bývalého
vojenského soudu v Brně je patrné, že obviněný z důvodu svého náboženského
přesvědčení neodmítal výkon vojenské služby, resp. vojenských (služebních)
povinností jako celku, nýbrž pouze odmítal plnit určité zcela konkrétní
služební úkony a to výhradně v sobotu, neboť byl (a zřejmě stále je) vyznavačem
církve adventistů sedmého dne. To ovšem více než zpochybňuje možný závěr, že
jeho jednání, či v jeho důsledku vzniklý následek, stíhaný a odsouzený
vojenským soudem v Brně, jsou totožné s jeho jednáním nebo vzniklým následkem
souzeným ve věci vedené u vojenského soudu v Bratislavě. Spolehlivou odpověď na
takovouto otázku by pak mohl dát pouze soud, který v dané věci povede nové
rehabilitační řízení a chybějící podklady si opatří, pokud se to ale s ohledem na zásadu
proporcionality ukáže nezbytným. Je totiž evidentní, že pokud v novém
rehabilitačním řízení nebude moci být otázka případné totožnosti skutku z
jakýchkoli důvodů zjištěna, bude ve věci meritorně rozhodnuto ve výše uvedených
intencích vyslovených Nejvyšším soudem ve prospěch obviněného, čili obviněný by
v konečném důsledku byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr.
ř.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud podle § 270 odst.
1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zákona č.
284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl
s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním
názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. V této souvislosti se
zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch
obviněného, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen výhradně v jeho
neprospěch (§ 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c