4 Tz 75/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 5. prosince 2000, čj. 4 To 105/2000-1607,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2000, čj. 4 To 105/2000-1607, byl v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení, které mu předcházelo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2000, čj. 39 T 3/99-1557, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, porušen zákon v neprospěch obviněného J. Š.
Oba citované rozsudky se v celém rozsahu zrušují. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému státnímu zastupitelství v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2002, čj. 39 T 3/99-1557, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl mu dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a v oboru silniční a motorové dopravy, na dobu šesti let.
Podkladem výroku o vině obžalovaného J. Š. bylo zjištění soudu prvního stupně, že ačkoliv věděl, že níže uvedené nákladní automobily, návěsy a přívěsy (dále též jen \"vozidla\") jsou nadále ve vlastnictví leasingové společnosti E., s. r. o., se zástavním právem Č. s., a. s., P., kdy s ohledem na znění leasingových smluv v důsledku neuhrazení všech splátek nemůže dojít k převodu vlastnických práv k vozidlům, v únoru 1997 zmocnil k jednání na Policii ČR Dopravním inspektorátu svého zaměstnance M. S., kterému předal fiktivní doklady, a to zmocnění k jednání od firmy E., s. r. o., ke zrušení záznamu v technických průkazech o majiteli níže uvedených vozidel, a potvrzení Č. s. o zrušení zástavního práva k těmto vozidlům, na podkladě čehož došlo k převedení těchto vozidel jeho firmě P. t. I., a. s., ve které byl předsedou představenstva a majoritním vlastníkem; vozidla si takto přisvojil a následně je prodal, a to konkrétně:
1)J. L. - firma L. za částku 475.800,- Kč včetně DPH, dne 27. 12. 1996 1 ks valníku LIAZ 110.053,
2)dne 21. 1. 1997 valníkový přívěs PV 22.16.01CT, témuž nabyvateli jako v bodě 1) za částku 73.200,- Kč včetně DPH,
3)dne 11. 2. 1997 valník LIAZ 110.053, J. M. - fa P. K. - S. M., B. n. P. za částku 366.000,- Kč včetně DPH,
4)dne 11. 2. 1997 valníkový přívěs TV 22.16.01, CT, témuž nabyvateli jako v bodě 3) za částku 158.600,- Kč,
5)dne 7. 3. 1997 valníkový přívěs PV 22.16.01 CT, ČSAD B., a. s. za částku 170.800,- Kč včetně DPH,
6)dne 8. 4. 1997 valník LIAZ 110.053, a dále valníkový přívěs PV 22.16.01 CT, Z. H., fa A. T. za částku 536.800,- Kč včetně DPH,
7)dne 9. 4. 1997 návěs BSS - NV 34.26.24 - L - CT, fy N. s. r. o. za částku 366.000,- Kč včetně DPH,
8)dne 17. 4. 1997 návěs BSS - NV 34.26.24 - 1 - CT, ČSAD B. a. s. za částku 366.000,-Kč včetně DPH,
9)dne 23. 4. 1997 valník LIAZ 110.053, M. Z. za částku 305.000,- Kč včetně DPH,
10)dne 29. 4. 1997 návěs BSS-NV 34.26.24-L-CT, fa A. Č. - Z., s. r. o., B. - Z. za částku 292.800,- Kč včetně DPH a
11)dne 9. 7. 1997 návěs BSS-NV 34.26.24-L-CT, témuž majiteli jako v bodě 9) za částku 311.100,- Kč včetně DPH,
a dále na základě kupní smlouvy ze dne 20. 5. 1997 uzavřené mezi P. t. I., a. s., B., zastoupené obviněným jako předsedou představenstva a P. t., s. r. o., jejímž byl jednatelem a majitelem, převedl na sebe další vozidla, a to:
12) tahač návěsu LIAZ 110.561, TP: AK 784263,
13) tahač návěsu LIAZ 110.561, TP: AK 784289,
14) tahač návěsu LIAZ 110.561, TP: AK 784262,
15) tahač návěsu LIAZ 110.561, TP: AK 713565,
přičemž shora uvedeným jednáním způsobil poškozené organizaci E. , spol. s r. o., škodu ve výši nejméně 5.131.800,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl právní moci, protože jej obviněný J. Š. napadl odvoláním. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. prosince 2000, čj. 4 To 105/2000-1607, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému J. Š. nově uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru silniční motorové dopravy, na dobu 6 roků. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. Odvolacímu soudu vytýká porušení zákona v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (vše ve znění účinném do 31. 12. 2001) s tím, že se citovanými ustanoveními soudy důsledně neřídily a svá rozhodnutí učinily na podkladě neúplných skutkových zjištění ve vztahu k výši způsobené škody.
Pochybení spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že oba soudy vzaly bez dalšího jako jediný podklad pro stanovení výše škody, kterou měl obviněný J. Š. trestným činem způsobit, znalecký posudek znalce z oboru dopravy městské a silniční, ekonomiky a strojírenství, ve kterém znalec stanovil časovou hodnotu předmětu leasingu ke dni neoprávněného naložení s jednotlivými vozidly částkou 5.131.800,- Kč až 5.734.100,- Kč a obviněnému J. Š. bylo pak kladeno za vinu způsobení škody ve výši 5.131.800, ? Kč. Oba příslušné soudy již nepřihlížely k dalším objektivním zjištěním, zejména k částkám, které obviněný J. Š. na základě jednotlivých leasingových smluv společnosti E., s. r. o., zaplatil. Podle názoru stěžovatele bylo třeba stanovit v jaké výši obviněný J. Š. uhradil leasingové společnosti tzv. čisté leasingové splátky, tj. splátky bez konkrétního navýšení o úroky z prodlení, náklady na pojištění, manipulační poplatky atd. a takto získanou částku přičíst k celkově uhrazeným akontacím za jednotlivá vozidla a výslednou částku následně odečíst od znalcem zjištěné časové hodnoty vozidel ke dni, kdy s nimi bylo neoprávněně naloženo, tj. od částky 5.131.800,- Kč. Orgány činné v trestním řízení se totiž při stanovení výše škody spokojily pouze se znalcem stanovenou časovou hodnotou předmětu leasingu v minimální výši 5.131.800,- Kč a vůbec se již nezabývaly skutečností, že obviněný J. Š. leasingové společnosti E., s. r. o., uhradil tzv. akontaci a část leasingových splátek včetně jejich navýšení v částce kolem 11 milionů Kč, a proto závěr o jeho vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti jako minimálně předčasný.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a v řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, došlo k porušení zákona ve výše uvedených ustanoveních trestního řádu v neprospěch obviněného J. Š., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2000, čj. 39 T 3/99 - 1557, jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 248 odst. 1 tr. zák. kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.
Podle § 248 odst. 4 tr. zák. odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.
Uvedenými ustanovení zákonů se soudy v projednávané věci důsledně neřídily.
Jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určena podle hledisek stanovených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícímu snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001).
Takto, což je nutno považovat za jedině správné a zákonu odpovídající, soud prvního stupně při zjišťování výše škody způsobené trestným činem obviněného, nepostupoval. Jak je zřejmé z jeho rozsudku (i obsahu spisu) spokojil se se závěry posudku znalce ing. O. Š.(č. l. 42 - 65), který ovšem stanovil jen časovou hodnotu předmětných nákladních automobilů, návěsů a přívěsů v době jejich zpronevěření - odprodeji jinému subjektu, přičemž oba soudy vycházely z toho, škoda způsobená trestným činem obviněného je totožná s časovou hodnotou automobilů, nijak nesnížená o zaplacené splátky. Lze souhlasit se stížností pro porušení zákona, že obviněný v souladu s obsahem leasingových smluv splatil určitou, přesně nespecifikovanou část pořizovací ceny předmětu leasingu, která měla být od hodnoty předmětu leasingu v době spáchání činu odečtena. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, nezjistil správnou výši škody způsobené trestným činem a neměl tak dostatečný podklad pro výrok o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Porušil tak v neprospěch obviněného J. Š. zákon v ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Odvolací vrchní soud porušil rovněž zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, nesplněním své přezkumné povinnosti tam stanovené, když ponechal nedotčeným výrok o vině trestným činem zpronevěry podle § 247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a navíc sám ve věci rozhodl, ačkoli nové rozhodnutí nebylo možno učinit na podkladě skutkového stavu, který by byl v napadeném rozsudku soudu správně zjištěn, popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Na základě uvedeného Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a v řízení mu předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2000, čj. 39 T 3/99-1557, v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, porušen zákon v neprospěch obviněného J. Š. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil; v souvislosti s tím zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému státnímu zastupitelství v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Posledně uvedený postup zvolil Nejvyšší soud v souladu s návrhem ministra spravedlnosti proto, že nelze vyloučit, že po řádném zjištění výše škody způsobené jednáním obviněného a novém posouzení materiální podmínky trestnosti činu, za předpokladu, že obviněný i po spáchání činu plnil podmínky leasingové smlouvy, spočívající v úhradě leasingových splátek (byť by se jednalo pouze o náhradu již způsobené škody), nebudou zákonné důvody pro podání nové obžaloby.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k