4 Tz 76/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 11. června
2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr.
Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného J. M., proti 1) usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, a
2) proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 Rt
1/2002, a rozhodl t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn.
1 Rt 1/2002, b y l podle § 268 odst. 2 tr. ř. p o r u š e n z á k o n v
ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.,o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, ve prospěch obviněného J. M.
II. Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se z a m í t á stížnost pro
porušení zákona v části ad 1), podaná proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, neboť není důvodná.
Obviněný J. M. byl na základě rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v
Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, uznán vinným trestným činem
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku
1950, jehož se dopustil tím, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou
přísahu, neboť je Svědek Jehovův. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání čtrnácti měsíců, který vykonal. Trestného činu se dopustil
tím, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu proto, že je
Svědek Jehovův.
Okresní soud v Lounech k návrhu obviněného na povolení obnovy řízení v této
trestní věci rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2001, pod sp. zn. 1 Nt 1205/2001
tak, že podle § 278 odst. 1 tr. ř. povolil obnovu řízení v trestní věci vedené
proti obviněnému u bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech pod sp. zn. Vt
127/51, aniž však napadený rozsudek zrušil.
Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného stížnost státní zástupce a
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To
86/2002 rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že napadené usnesení
zrušil, podle § 278 odst. 1 tr. ř. povolil obnovu řízení v již citované věci
bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech a podle § 284 odst. 1 tr. ř. zrušil
pravomocný rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 6. 1591, sp. zn. Vt 127/51, jakož i
všechna další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl Okresní soud v Lounech usnesením ze dne
17. 7. 2002, sp. zn. 1 T 348/2002, podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. s
odkazem na ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že trestní stíhání
obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat
vojenskou přísahu proto, že je Svědek Jehovův, zastavil.
Obviněný poté požádal Okresní soud v Lounech, aby podle § 33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění,
vyslovil, že je účasten soudní rehabilitace ve smyslu ustanovení § 1 tohoto
zákona, a Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. Rt
1/2002, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2002, rozhodl, že obviněný je
podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném
znění, účasten soudní rehabilitace a odškodnění ve smyslu ustanovení § 1 tohoto
zákona.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5
To 86/2002 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. Rt
1/2002, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch
obviněného J. M. Podle jeho názoru byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem zákon ve prospěch obviněného porušen v ustanoveních § 278 odst. 1 a § 284
odst. 1 tr. ř., a napadeným usnesením Okresního soudu v Lounech v ustanovení §
33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Podmínky pro povolení obnovy trestního řízení jsou jednoznačně uvedeny v
ustanovení § 278 tr. ř. V obdobné trestní věci rozhodoval Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. 3 Tz 82/2001, a vyslovil porušení zákona,
k němuž došlo vydáním pravomocného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové
dne 27. 10. 2000, sp. zn. Nt 1711/99, v ustanoveních § 2 odst. 5. 6, § 278
odst. 1 a § 284 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného O. N. Nejvyšší soud v
této skutkově i právně identické trestní věci vyslovil právní názor, že novou
skutečností podle § 278 odst. 1 tr. ř. je objektivně existující jev, který v
téže věci není důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu věci v
rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Skutečnost v trestním řízení je vždy
předmětem hodnocení právem a nelze ji proto s právem ztotožňovat. Za právo se
přitom považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá
skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí
hodnocení této skutečnosti. Z toho vyplývá, že nový výklad práva podmíněný
právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu není okolností odůvodňující
povolení obnovy řízení. Ostatně i Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98
konstatuje, že právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která
by měla či mohla být důvodem obnovy řízení.
Odůvodnění Krajského soudu v Ústí nad Labem, že obnova řízení v trestní věci J.
M. je povolována u vědomí si toho, že podmínky obnovy řízení podle zákona dány
nejsou, ale v podstatě jde o nápravu jinak procesně již neodčinitelné křivdy,
nemůže obstát. Okolnost, že obviněný z jakýchkoli důvodů zmeškal zákonem
stanovenou lhůtu pro uplatnění svých nároků na rehabilitační řízení, nemůže být
důvodem pro vědomé porušení zákona soudem.
Za nezákonné je třeba považovat i usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9.
10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, neboť pro rozhodnutí podle § 33 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neměl okresní soud dány zákonné
předpoklady, výslovně uvedené v citovaném zákoně a rozhodnutí okresního soudu
je vyloženě účelové, aby obviněnému bylo přiznáno odškodnění za odsouzení
bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušená zákona dále uvedl, že je
nepochybné, že obviněný J. M. byl bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech
rozsudkem ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, odsouzen v rozporu se
základními principy demokratické společnosti, která respektuje občanská a
politická práva a svobody občanů. Nápravy této křivdy však nelze dosáhnout
způsobem, který použily soudy obou stupňů v rozhodnutích, která jsou stížností
pro porušení zákona napadána, neboť jde o vědomé porušení práva a nelze
připustit zásadu, že nezákonnost může být napravována další nezákonností.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že ve prospěch obviněného J.
M. byl zákon porušen –1) usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10.
2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002 v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, - 2) usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002 v ustanoveních
§ 278 odst. 1 a § 284 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především zjistil, že dne 20. 11. 2000 podal obviněný J. M. u
Okresního soudu v Lounech návrh na přezkoumání tohoto rozsudku podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, současně s
návrhem na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu ČR, kde
konstatuje, že splňuje všechny předpoklady pro soudní rehabilitaci podle zákona
č. 119/1990 Sb., návrh však nepodal ve lhůtě stanovené v § 6 tohoto zákona. Sám
považuje toto zákonné ustanovení za rozporné s Ústavou, neboť účelem zákona o
soudní rehabilitaci bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v
rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická
práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a
mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné. Stanovení striktní
lhůty k podání návrhu na nápravu způsobené křivdy je v rozporu s požadavkem
rovnosti subjektů před zákonem, neboť některé trestné činy podléhaly
rehabilitaci ze zákona, některé pouze na návrh.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 1 Rt 1/2000,
podle § 224 odst. 5 tr. ř. přerušil rehabilitační řízení ve věci obviněného
J. M. a sám podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení ustanovení § 6 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Ústavní soud ČR usnesením ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/01, návrh
odmítl s tím, že návrh okresního soudu je podle § 25 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný, neboť o obsahově shodném
předcházejícím návrhu plénum Ústavního soudu ČR rozhodlo zamítavým výrokem pod
sp. zn. Pl. ÚS 46/2000.
Okresní soud v Lounech poté usnesením ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 Rt 1/2000,
návrh obviněného na přezkumné řízení v trestní věci vedené proti němu u
bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech sp. zn. Vt 127/51, zamítl. V
odůvodnění usnesení konstatoval, že návrh na rehabilitační řízení podal
obviněný až po uplynutí lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, přičemž Ústavní soud citované zákonné ustanovení nezrušil.
Obviněný J. M. podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené
proti němu před bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech pod sp. zn. Vt
127/51. Uvedl, že podle rozsudku v této trestní věci ze dne 28. 6. 1951 se
dopustil trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) tr. zák., když dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu
proto, že je Svědek Jehovův. Odůvodnění rozsudku sice konstatuje, že Ústava 9.
května z roku 1948 zaručuje všem občanům svobodu náboženského přesvědčení,
avšak v odstavci 2 tohoto ustanovení se jasně a srozumitelně praví, že víra
nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral občanskou
povinnost uloženou mu zákonem. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 26/01 ve věci S. H. ze dne 4. 7. 2001, kde se uvádí, že odsouzení pro
odpírání vojenské služby bylo vadné. Taktéž on hodlá požádat o nápravu
způsobené křivdy obnovou trestního řízení s poukazem na to, že Česká republiky
byla především od října 1948 vázána Všeobecnou deklarací lidských práv.
Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 Nt 1205/2001
podle § 278 odst. 1 tr. ř. tak, že v trestní věci vedené proti obviněnému u
bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech pod sp. zn. Vt 127/51, povolil
obnovu řízení, původní rozsudek v této trestní věci však nezrušil.
Jak již citováno výše, státní zástupce podal proti tomuto usnesení v neprospěch
obviněného stížnost, z jejíhož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem
tak, jak je již výše citováno.
Krajský soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatuje, že obviněný M. byl
bývalým Nižším vojenským soudem v Lounech odsouzen nesprávně a nespravedlivě
při uvážení toho, že šlo o vyhýbání se vojenské službě z důvodů náboženského
přesvědčení. Všeobecná deklarace lidských práv z 10. 12. 1948 v článku 18
zaručovala uplatnění práv na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, což také
Ústava z roku 1948 zaručovala, avšak tato záruka byla formální a, avšak tento
stav se s poukazem na tehdejší politickou situaci neuplatňoval. Obviněný se
návrhem na obnovu řízení domáhá odstranění křivdy vzniklé tím, že se choval
podle svého svědomí a přesvědčení a hájil tak svá základní práva a svobody. Je
sice pravdou, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 3 Tz 82/2001 je
vysloven právní názor podmíněný i nálezem Ústavního soudu ČR, že odlišný výklad
práva není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení, protože důvodem
obnovy mohou být pouze nová skutečnost či nová zjištění neznámá v době, kdy
bylo rozhodováno prvotním odsuzujícím rozsudkem a nikoli nové právní posouzení.
Nejvyšší soud ČR však současně vyslovil porušení zákona v této věci pouze tzv.
akademickým výrokem, a rozhodnutí, vůči němuž byla stížnost pro porušení zákona
směrována, nezrušil s odůvodněním, že konečný výsledek řízení následující po
povolení obnovy je v souladu s názorem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 285/97
a neodporuje ani praxi obecných soudů ČR. Dále vyslovil krajský soud v
napadeném rozhodnutí přesvědčení, že prvořadým požadavkem současné době je
odstranění a náprava křivd u postižených osob, který se pouze touto formou může
domoci respektování svých základních lidských práv a svobod. Povolení obnovy v
této věci je cestou k nastolení optimální procesní situace z pohledu
odsouzeného, jehož trestní věc tak bude znovu a co nejdříve projednána
nezávislým soudem za příznivějšího politického a právního klimatu při současném
dodržování základních lidských práv a svobod v České republice (aniž je to v
napadeném rozhodnutí uvedeno, poslední věta je doslovně převzata z odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ČR v identické skutkové i právní trestní věci
obviněného F. B. sp. zn. 7 Tz 140/2001).
Podmínky pro povolení mimořádného opravného prostředku, jímž obnova řízení je,
jsou upraveny v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obnova
řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo
skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se
skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o
přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený
trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo
poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem
trestu.
Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení konstatuje, že stížnostní
námitka státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o nedostatku
procesních podmínek je důvodná, ale požadavek nápravy křivdy, kterou obviněný
utrpěl, je natolik prvořadý, že i přes vědomí pochybení v procesním postupu,
tedy povolením obnovy řízení, umožní rozhodnutí krajského soudu dosažení
zákonného účelu trestního řízení.
Nejvyšší soud se s touto argumentací napadeného rozhodnutí nemohl ztotožnit,
neboť především odporuje čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při svém
rozhodování vázán zákonem. Akceptování této argumentace by bylo uznáním projevu
právního nihilismu, tedy stavu, kdy existující pozitivní právní normy by
nemusely být soudy pro „neúčelnost“, z hlediska „obecné spravedlnosti“ či
jiných ad hoc užitých pohnutek aplikovány, anebo naopak i přes neexistenci
příslušných zákonných znaků ze stejných důvodů aplikovány být mohly. Soud je
sice oprávněn provádět výklad zákona, avšak tak a v tom rozsahu, aby nebyl s
vykládaným zákonem v přímém rozporu. Právní výklad ustanovení § 278 odst. 1 tr.
ř., který provedl Krajský soud v Ústí nad Labem, je již zcela mimo rámec i
případného výrazně extenzivního výkladu této právní normy.
Tyto výhrady uplatňuje Nejvyšší soud k odůvodnění rozhodnutí, když meritorní
rozhodnutí však pokládá za správné.
Je třeba souhlasit s přiléhavou argumentací ministra spravedlnosti, vyjádřenou
v podané stížnosti pro porušení zákona, že způsobilost skutečností nebo důkazů,
které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je vždy třeba posuzovat
podle právního stavu existujícího v době rozhodnutí, tedy ex tunc, a k
případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti přihlížet. V
tom je ostatně Nejvyšší soud v posuzované věci plně konformní jak s rozhodnutím
Nejvyššího soudu v jiné trestní věci sp. zn. 3 Tz 82/2001, tak s nálezem
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97. V posuzované trestní věci ve vztahu k
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem však o takovýto případ nejde.
Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., - Ústava 9. května - přiznával v § 16 odst. 1
každému občanu právo volby jakékoli náboženské víry, na druhé straně striktně
vymezil v § 34 odst. 1, 2 základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i
povinnost související s obranou vlasti. Nadto tento ústavní zákon deklarovanou
svobodu svědomí negoval v § 15, pokud toto ustanovení jednoznačně deklarovalo,
že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti.
Obviněný měl tak možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu
trestněprávních důsledků, při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými
povinnostmi občana při obraně státu. Za situace, kdy neexistovala alternativa k
výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření
náboženského přesvědčení občana, nebylo možno jeho čin, který realizoval
ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný. Tento
právní názor má oporu v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn.
Pl. ÚS 42/02, a podporuje důvodnost návrhu obviněného J. M. na povolení obnovy
řízení.
Ústava České republiky stanoví v čl. 10, že ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká
republika vázána jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Česká
republika ratifikovala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a
vydala jako zákon č. 209/1992 Sb., ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Dodatečně
pak ratifikovala i protokol č.7 k Úmluvě, z jehož ustanovení v čl. 4 odst. 2
vyplývá, že je možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného
státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v
předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu č. 7 se rozumí nejen obnova
řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení
směřující ke zrušení zprošťujícího nebo odsuzujícího rozsudku. Z článku 53
Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch obviněného mohou být
upraveny šířeji než v odst. 2 čl. 4, naproti tomu podmínky přípustnosti nového
řízení v neprospěch obviněného nemohou být rozšířeny nad rámec citovaného
ustanovení a musí být vykládány restriktivně, neboť jde o výjimku z práva
zaručeného Úmluvou a jejími protokoly. Z dikce „podstatná vada v předešlém
řízení“ vyplývá, že patrně nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní, ale též
o vadu hmotněprávní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem bude
zřejmě možno zahrnout vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v
posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy
širší než ty, které jsou uvedeny v českém trestním řádu v ustanovení § 278
odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že povolení obnovy
řízení tak v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4 odst. 2 citovaného
Protokolu č. 7 plně konvenuje.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že náprava právního stavu,
plynoucího z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech, byla možná v
řízení dle zákona č. 119/1990 Sb., avšak je si vědom soudní praxe při
posuzování takovýchto případů až do roku 1997, kdy Ústavní soud ČR vydal
zásadní rozhodnutí, jež rozhodovací praxi obecných soudů v tomto ohledu
usměrnilo. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona
výslovně uvádí, že skutečně objektivně existuje nezákonný stav, nastolený
rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp.
zn. Vt 127/51, bylo třeba hledat a najít při využití existujících právních
instrumentů cestu, jak tento protiprávní stav zvrátit a dosáhnout jeho změny.
Pokud ministr spravedlnosti jako jediný oprávněný subjekt k podání mimořádného
opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona, opakovaně odmítl
tuto stížnost ve prospěch obviněného podat, jak je patrno z písemných důkazů
obviněným Nejvyššímu soudu předložených, pak aniž by Nejvyšší soud toto
výsostné zákonné právo ministra jakkoli zpochybňoval, nezbyl obviněnému jiný
právní prostředek k nápravě výše popsané situace, než je návrh na obnovu
řízení. Vzhledem k úvahám, jež jsou výše rozvedeny pak zákonné podmínky pro
její povolení byly dány.
Jiná je situace pokud jde o usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 10.
2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, jímž tento soud rozhodl, že obviněný J. M. je podle
§ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění,
účasten soudní rehabilitace a odškodnění podle § 1 tohoto zákona.
Okresní soud, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí, vycházel ze skutečnosti,
že po povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku bývalého Nižšího vojenského
soudu v Lounech ze dne 28. 6. 1951, sp. zn. Vt 127/51, bylo trestní stíhání
obviněného pro skutek, že dne 6. 5. 1951 v M. odmítl vykonat vojenskou přísahu
proto, že je Svědek Jehovův a brání mu v tom jeho náboženské přesvědčení,
kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270
odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, usnesením Okresního soudu v Lounech ze
dne 17. 7. 2002 podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.
pravomocně zastaveno. Analogicky k ustanovení § 33 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, v platném znění, tedy konstatoval, že obviněný J. M. byl
stíhán za čin, který je v rozporu s principy demokratické společnosti,
respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v
mezinárodních dokumentech, byl označen za trestný, řízení však proti němu
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a bylo zastaveno. Proto má
obviněný nárok na odškodnění za to, že byl kdysi neprávem a v rozporu se
zásadami demokracie odsouzen.
Je třeba konstatovat, že ustanovení § 33 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, v platném znění, je součástí zákona, v jehož ustanovení § 2 odst.
1 je uvedeno, že se tento zákon vztahuje na pravomocná odsuzující soudní
rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků
spáchaných po 5. 5. 1945. V citovaném ustanovení § 33 odst. 2 je uvedeno, že
ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a k odškodnění osob
nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy
uvedenými v ustanovení § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1.1. 1990, i když
nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů. Tohoto zákonného ustanovení lze v rehabilitačním řízení užít
pouze tehdy, pokud nebyla osoba pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a
§ 4 v určeném časovém období, ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla
bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, byl jí zabaven majetek apod.
Nepochybně však se musí jednat o právní stav před účinností zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, a nelze toto ustanovení použít ve vztahu k
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání až ze dne 17. 7. 2002, jak tomu je v
posuzované trestní věci, když se napadené rozhodnutí oprávněně jeví jako
obcházení zákona.
Dále je třeba konstatovat, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, v platném znění, je možno aplikovat jen v případě, že jsou
pro tento postup splněny zákonné podmínky, a to pouze při zachování lhůty,
která je stanovena v § 6 odst. 1 citovaného zákona. Ostatně okolnost, že tato
lhůta je conditio sine qua non a závěry plynoucí z toho, že nebyla dodržena,
mohl Okresní soud v Lounech zjistit již v souvislosti s vlastním rozhodováním v
předcházející trestní věci sp. zn. 1 Rt 1/2000, kdy usnesení ze dne 19. 12.
2001 mělo plnou oporu v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/01 a Pl.
ÚS 46/2000.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. výrokem ad I.) vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 9.
10. 2002, sp. zn. 1 Rt 1/2002, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a
to ve prospěch obviněného J. M. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně
ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický
výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit.
S odkazem na závěry výše podrobně rozvedené pak výrokem ad II.) stížnost pro
porušení zákona podanou proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl
jako nedůvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á