4 Tz 76/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 5. května 2004
v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka
Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal
ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a
podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř.
rozhodl t a k t o :
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To
474/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr.
ř., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a § 256 tr. ř., a v řízení, které mu
předcházelo, v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zároveň se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp.
zn. 7 T 19/2000, v části, jež se týká obviněného J. K.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu v pro Prahu 1 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal dne 19. 11.
1997 u Obvodního soudu pro Prahu 1 obžalobu pod sp. zn. 2 Zt 1036/97 na
obviněného J. K., a to ad I. ) pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst.
1 a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí
věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchanými ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že se dne 19. 10. 1996 v době
kolem 02:48 hod. v P. u. K. S. společně s dosud neztotožněným mužem vloupal do
prodejny S.-S.-S., kde si, ke škodě M. M. a E. D., připravil do dvou tašek věci
v celkové hodnotě 25.610,- Kč, které chtěl odnést, což se mu nepodařilo, neboť
byl vyrušen nájemníky domu. Poškozením dveří prodejny způsobil M. M. škodu ve
výši 1.500,- Kč a poškozením dveří, kovové mříže a vrat vedoucích do průjezdu
způsobil spolumajitelce domu R. Š. škodu ve výši 13.085,- Kč. Dále pak ad II.)
pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a
dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným R. J., kterého se měl
dopustit tím, že :
- se dne 25. 1. 1997 v době kolem 02:00 hod. v P., P., měli vloupat do prodejny
O.-z., odkud odcizit ke škodě majitele P. S. v drobných mincích částku 500,- Kč
- se téhož dne v době kolem 03:00 hod. v P., n. 14. ř. měli vloupat do Fit
centra v úmyslu tam něco odcizit, což se jim nepodařilo, protože byli vyrušeni
policejní hlídkou.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 7 T 176/97, ve
znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 1998, byl obviněný J. K. uznán vinným ve
shodě s podanou obžalobou výrokem ad I.), za což mu byl v sazbě § 247 odst. 1
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou
let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit
poškozenému M. M. škodu ve výši 1.500,- Kč a poškozené R. Š. škodu ve výši
13.085,- Kč. Pokud jde o trestnou činnost, jež byla žalována pod bodem ad II.),
byl obviněný J. K. podle § 226 písm. e) tr. ř. obžaloby zproštěn s poukazem na
amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak obviněný J. K. tak obvodní státní
zástupce. Přípisem ze dne 28. 7. 1999, který však ve spise založen není, jehož
se však státní zástupkyně dovolávala, a poté na základě ústního vyjádření
učiněného ve veřejném zasedání před Městským soudem v Praze dne 9. 11. 1999,
vzala intervenující státní zástupkyně podané odvolání zpět, což vzal předseda
senátu Městského soudu v Praze dle § 250 odst. 4 tr. ř. na vědomí, jak je
zřejmé z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To
538/99.
Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání dne 9. 11. 1999 odvolání
obviněného J. K. a usnesením sp. zn. 5 To 538/1999, napadený rozsudek soudu
prvního stupně (městský soud vadně v písemném vyhotovení svého rozhodnutí
uvádí, že ruší usnesení) zrušil v celém rozsahu, a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost je nutno dodat, že
Městský soud v Praze věnoval písemnému vyhotovení svého rozhodnutí minimální
péči a pozornost, neboť kromě výše citovaného pochybení zrušil rozsudek při
citaci ustanovení § 158 tr. ř., ač tak zřejmě učinil podle § 258 tr. ř.
Obvodní soud pro Prahu 1 konal ve věci dne 30. 5. 2000 hlavní líčení, v jehož
průběhu vydal usnesení, jímž podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §
11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro
skutek ze dne 25. 1. 1997 spáchaný dvěma dílčími útoky, kvalifikovaný jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný a
dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 a § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jež je
specifikován pod bodem II.) obžaloby. Poté, co byl obviněný poučen podle § 11
odst. 2 tr. ř., v tehdy platném znění, prohlásil, že na projednání věci trvá a
v trestním stíhání pro uvedený skutek tak bylo pokračováno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 30. 5. 2000 pod sp. zn. 7 T 19/2000
rozsudkem, jímž obviněného J. K. uznal v bodě I. výroku rozsudku vinným jednak
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm, b), odst. 2 tr. zák., jednak
trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchanými
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž oproti podané obžalobě
zvýšil škodu, jež byla způsobena poškozením vrat majitelce R. Š. z částky
13.085,- Kč na částku 16. 853,60 Kč, při jinak identickém popisu skutku shodně
s obžalobou ad I. V bodě II. výroku rozsudku vyslovil výrok o vině ve shodě s
bodem II. obžaloby, kteréžto jednání právně kvalifikoval jako trestný čin
krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle § 247 odst. 1 písm.b),e) tr.
zák. a § 8 odst. 1 a § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Za jednání uvedené pod
bodem I. uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému J. K. úhrnný trest odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti zaplatit na náhradě
škody poškozenému M. M. částku 1.500,- Kč a poškozené R. Š. částku 16.853,60
Kč. V bodě II. výroku rozsudku nalézací soud vzhledem k ustanovení § 227 tr. ř.
trest neuložil. Obviněný však byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a
nerozdílně se spoluobviněným R. J. k povinnosti zaplatit na náhradě škody P.
S. částku 1.680,- Kč a M. K. částku 500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. K. jakož i obvodní státní zástupce
odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To
474/2001 byla tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001,
sp. zn. 5 To 474/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266
odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného J. K.
Podle jeho názoru byl napadeným rozhodnutím porušen zákon v ustanoveních § 254
odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, a § 256 tr. ř., a v řízení, které jeho
vydání předcházelo, pak rovněž v ustanoveních § 264 odst. 2 tr. ř. a Čl. I.
odst. 1 písm a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 v
neprospěch obviněného.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku konstatuje, že v době podání
obžaloby, tj. v roce 1997, byla použitá právní kvalifikace žalovaných skutků
přiléhavá. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém prvním rozsudku ze 7. 4. 1998
učinil správný závěr o nutnosti aplikovat příslušná ustanovení amnestie
prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, byť tato správná úvaha dostala
nesprávnou procesní podobu, pokud nalézací soud užil zprošťující důvod podle §
226 písm. e) tr. ř. Nezjistil však, že aboliční ustanovení se vztahuje také na
trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., který měl
obviněný J. K. spáchat dne 19. 10. 1996 v jednočinném souběhu s trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jež byl dílem dokonán a dílem
nedokonán.
Pokud Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To
538/99, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, činil tak výhradně z
důvodu odvolání podaného obviněným. Nejenže nezjistil vadný a nedostačující
rozsah užití amnestie prezidenta republiky, ale v souvislosti s trestným činem,
na nějž se tato amnestie vztahovala,uložil soudu prvního stupně, aby provedl
další dokazování, směřující k tomu, že obviněným způsobená škoda je ještě vyšší
a v důsledku toho vyslovit i tomu odpovídající výrok o náhradě škody. Již toto
první rozhodnutí Městského soudu v Praze vytvořilo jeden z předpokladů pro
následné porušení zákazu reformationis in peius.
Pokud pak Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 30.
5. 2000 obviněného uznal vinným znovu pod bodem I. jednak trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zák. a také trestným činem
poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušil tento soud zákon,
neboť na trestný čin podle § 257 odst. 1 tr. zák. se vztahovala již citovaná
amnestie prezidenta republiky a v řízení o tomto trestném činu nemělo být dále
pokračováno, nadto byl porušen zákon tím, že tento soud vyslovil výrok o vině
pod bodem II., neboť tím byl porušen zákaz reformationis in peius. Byť uložený
trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu je
mírnější než trest, který byl uložen prvním rozsudkem, nemůže být touto
skutečností kompenzován fakt, že postavení obviněného se zhoršilo, neboť byl
uznán vinným trestným činem, pro který byl předtím obžaloby zproštěn. nadto byl
jak v bodě I., tak v bodě II. zavázán k náhradě škody ve větším rozsahu než
rozsudkem původním.
Městský soud v Praze pak v rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení
zákona, tato pochybení nezjistil, ač mu tato povinnost vyplývala z ustanovení §
254 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, a proto i výrok učiněný podle § 256
tr. ř., pokud jím byla podaná odvolání jako nedůvodná zamítnuta, je vadný.
.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a v
řízení, jež jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v
neprospěch obviněného J. K., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené
rozhodnutí zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000 ve všech výrocích, které se
týkají obviněného J. K., a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 254 ods. tr. ř., ve znění s účinností do 31. 12. 2001, jestliže
odvolací soud nezamítne odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a
odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i
správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlíží přitom i k
vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Ustanovení § 256 tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu zamítnutí odvolání, pokud
shledá, že není důvodné.
Podle § 264 odst. 2 tr. ř., jestliže byl napadený rozsudek zrušen jen v
důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998 je podle Čl.
I. nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno
trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí,
pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky a pro
trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud
na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky.
Nejvyšší soud konstatuje, že se Městský soud v Praze uvedenými zákonnými
ustanoveními důsledně neřídil.
Je mimo pochybnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 zásadně pochybil již ve svém
prvním rozsudku ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 7 T 176/97, pokud v souladu se
zákonem neaplikoval čl. I. amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a
nezastavil trestní stíhání obviněného pro trestný čin krádeže podle § 247 odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. zák., který byl žalován pod bodem II. obžaloby, a z
týchž důvodů nevypustil z bodu I. trestný čin poškozování cizí věc podle § 257
odst. 1 tr. zák., na nějž se rovněž amnestie vztahovala. Rovněž výrok učiněný
podle § 226 písm. e) tr. ř. byl v tomto rozsudku nesprávný, neboť k jeho užití
nebyl důvod, trestní stíhání mělo být vzhledem k ustanovení § 11 odst. 1 písm.
a) tr. ř. zastaveno. Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne tuto okolnost
správně konstatuje ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku, avšak již zcela
pominul, že účinky amnestie prezidenta republiky se vztahují i na již zmíněný
trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Jinak by totiž z
těchto důvodů nemohl požadovat došetření ke stanovení přesné výše škody ve
vztahu k tomuto trestnému činu obecně.
Dalším důvodem, proč tak Městský soud v Praze nemohl učinit je okolnost, že
zrušoval rozsudek soudu prvního stupně pouze na základě odvolání, jež podal
obviněný. Postupovat způsobem, který byl nařízen odvolacím soudem by bylo možno
pouze v případě, kdyby odvolání bylo podáno i státním zástupcem v neprospěch
obviněného. Přitom z trestního spisu je zřejmé, že se sice státní zástupce
odvolal, ale své odvolání vzal zpět, jak již podrobně rozvedeno výše. Za tohoto
stavu věci bylo rozhodování odvolacího soudu omezeno ustanovením § 264 odst. 2
tr. ř., tedy pokud je rozsudek zrušen v důsledku odvolání podaného ve prospěch
obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Za změnu v rozhodnutí v neprospěch obviněného se považuje jakákoliv
změna ve kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho
dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení
rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se může projevit
zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a
výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu
náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti
jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T
19/2000, respektoval vzhledem k ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. závazný leč
vadný právní názor odvolacího soudu, provedl dokazování zaměřené na zjištění
přesné výše škody ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257
odst. 1 tr. zák., byť v řízení o tomto trestném činu neměl dále pokračovat,
nadto dospěl k závěru, že škoda je vyšší než ta, která byla uvedena v obžalobě
a v prvním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, což se promítlo jednak ve
výroku o vině, jednak ve výroku učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř., přičemž
důsledkem tohoto procesního postupu byl stav, jímž bylo zhoršeno postavení
obviněného, a který znamenal porušení zákazu reformationis in peius zakotveném
v ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. Dalším porušením této zásady byl výrok o
vině učiněný pod bodem II. výroku rozsudku a výrok o náhradě škody, který má v
tomto výroku o vině podklad. Je nepochybné, že je zhoršením postavení
obviněného, deklaruje-li soud prvního stupně vinu obviněného v situaci, kdy
ohledně stejného skutku před tím učinil zprošťující výrok, přičemž odvolací
soud tento zprošťující výrok zrušil pouze z podnětu odvolání, které podal sám
obviněný.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001,
zamítl odvolání obviněného J. K. i státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné. Předpokladem takovéhoto rozhodnutí je přitom splnění přezkumné
povinnosti uvedené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do
31. 12. 2001. Rozhodnutím o zamítnutí odvolání se plně potvrzuje správnost
napadeného rozhodnutí a postupu řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání
není důvodné, jestliže napadený rozsudek v plné míře odpovídá ustanovením
hmotného (a to nikoli jen trestního) i procesního práva. Věcně a místně
příslušný soud prvního stupně tedy musel o obžalobě rozhodovat v náležitém
obsazení a v trestním řízení, ve kterém byla dodržena ustanovení
trestního řádu upravující úplné objasnění věci a zajištění práva obžalovaného
na obhajobu. Správně zjištěný skutkový stav byl poté subsumován pod
odpovídající ustanovení trestního zákona včetně dalších obecně závazných
právních předpisů, na něž tento zákon odkazuje, a rozhodl o vině, trestu,
náhradě škody, případně též ochranných opatřeních, a v souladu s ustanovením §
125 tr. ř. rozsudek odůvodnil.
Vzhledem k vadám rozsudku soudu prvního stupně, jež jsou podrobně rozvedeny
výše, a které mají zčásti svůj původ v prvním usnesení Městského soudu v
Praze, je zřejmé, že Městský soud v Praze svou přezkumnou povinnost v
intencích citovaného zákonného ustanovení nerealizoval, a tím porušil zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a § 256 tr.
ř., neboť pro konstatování správnosti všech závěrů soudu prvního stupně jak ve
výroku o vině, tak ve výroku o trestu nebyly dány zákonné předpoklady a rovněž
tak nebylo možno konstatovat, že odvolání nejsou důvodná. Bylo povinností
Městského soudu v Praze konstatovaná pochybení zjistit a svým procesním
postupem napravit.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené poté Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn.
5 To 474/2001, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., ve znění zákona 265/2001 Sb., § 256 tr. ř.,
a § 264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného J. K. Podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l
ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, v části, jež se týkala obviněného J.
K. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení a rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Věc byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána Obvodnímu soudu pro
Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nalézací soud je v procesní situaci, kdy existuje zrušovací usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 5 To 538/99, neboť Nejvyšší soud v
rámci vytýkaných vad řízení nemohl toto usnesení zrušit, když nejde o řízení
stížnosti pro porušení zákona napadené části rozhodnutí předcházející, a bude
tedy znovu jednat o podané obžalobě. Zrušeno rovněž nebylo usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000 (č. l. 26 spisu sp. zn. 7 T 19/2000), jímž
bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I.
písm,. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998
zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom že dne
25. 1. 1997 nejprve v době kolem 02.00 hod. v P., ul. P. se společně s dalším
pachatelem vloupal do prodejny O. – Z., odkud odcizili ke škodě majitele P. S.
v drobných mincích částku 500,- Kč a téhož dne v době kolem 03.00 hod. rovněž v
P., na N. 14. ř. se vloupali do prodejny F. C. v úmyslu tam něco odcizit, což
se jim nepodařilo, neboť byli vyrušeni policejní hlídkou, v čemž byl spatřován
trestný čin krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle § 247 odst. 1 písm.
b) tr. zák. a § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Obviněný požádal,
aby bylo v řízení pokračováno. Obvodní soud pro Prahu 1 vzhledem k velmi dlouhé
době, která od konání hlavního líčení v roce 2000 uplynula, bude muset provést
celé hlavní líčení znovu vzhledem k ustanovení § 219 odst. 3, poslední věta tr.
ř. Vzhledem k výsledkům dokazování poté rozhodne o případné vině a trestu
obviněného znovu. Ve svém rozhodování však bude limitován zákonnými
ustanoveními, jež jsou výše podrobně rozvedena. Především v bodě I. obžaloby
již nepovede trestní stíhání pro trestný čin podle § 257 odst. 1 tr. zák.,
neboť na ten dopadají účinky amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998.
Budou-li výsledky dokazování nasvědčovat případnému závěru o vině obviněného
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 2 tr. zák., právní kvalifikaci a popis
skutku ve vztahu k § 257 odst. 1 tr. zák. do takovéhoto případného výroku o
vině nepojme. Ve vztahu k bodu II. obžaloby, kde obviněný požádal o
pokračování trestního stíhání, musí nalézací soud zohlednit ustanovení § 264
odst. 2 tr. ř., že v tomto řízení, které se koná po zrušení věci odvolacím
soudem jen v důsledku odvolání podaného obviněným, nesmí zhoršit jeho
postavení. Pokud výsledky dokazování nebudou nasvědčovat některému důvodu
zproštění obviněného J. K. obžaloby podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř., ale
naopak závěru o prokázané vině, nemůže soud prvního stupně již dojít k jinému
závěru, že obviněného opět zprostí v tomto bodě obžaloby podle § 226 písm. e)
tr. ř. Jiný výrok by totiž znamenal zákaz porušení reformationis in peius.
Tento zákaz vyplývá v této části řízení také z ustanovení § 273 tr. ř., neboť
Nejvyšší soud rozhodl, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného a tudíž
nemůže dojít v dalším řízení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním
názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á