4 Tz 77/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26.
listopadu 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a
soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení
zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch
obviněného Ing. P. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5.
2000, sp. zn. 8 To 178/2000, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 3 T 27/2000 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270
odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 8 To 178/2000 b
y l p o r u š e n z á k o n v neprospěch obviněného Ing. P. B. v
ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, § 256 tr.
ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2001 a § 2 odst. 6 tr. ř.
Citované usnesení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3.
2000, sp. zn. 3 T 27/2000 s e z r u š u j í . Zrušují se též všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 10 s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000, sp.
zn. 3 T 27/2000 byl obviněný Ing. P. B. uznán vinným trestným činem přijímání
úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a byl za to odsouzen
podle § 160 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem.
Trestného činu se obviněný podle výroku o vině dopustil tak, že dne 22. 12.
1999 kolem 12.15 hodin v P. 10, v pizzerii P., převzal od Ing. J. N., výrobního
ředitele společnosti E., spol. s r. o. se sídlem v L., Š. 31, částku 500 000,-
Kč, kterou od něj ve výši nejméně 400 000,- Kč požadoval za to, že zařídí u
firmy I. C. R., a. s. R. u P., V. 53, využívaje svých kontaktů inspektora Č.,
aby firma E., spol. s r. o., získala zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci
čističky odpadních vod.
Na základě odvolání obviněného a obvodního státního zástupce pro P., podaného v
neprospěch obviněného, ve věci jednal Městský soud v Praze, který usnesením ze
dne 17. 5. 2000, sp. zn. 8 To 178/2000 obě odvolání zamítl jako nedůvodná podle
§ 256 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti
podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného Ing. P. B. Porušení zákona spatřuje v nerespektování ustanovení §
254 odst. 1 tr. ř. ve znění před novelou zák. č. 265/2001 Sb. a § 256 tr. ř.
odvolacím soudem a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
ve znění před novelou zák. č. 265/2001 Sb., § 2 odst. 6 tr. ř. a § 160 odst. 2,
odst. 3 písm. a) tr. zák.
Stěžovatel zpochybňuje úplnost a dostatečnost skutkových zjištění pro posouzení
správnosti použité právní kvalifikace. V prvé řadě vyjádřil výhradu, že znak
„úplatek žádá“ nebyl v jednání obviněného dán navozením situace, aby mu byl
úplatek nabídnut, nýbrž tím, že obviněný přímo požádal o poskytnutí „odměny“ za
prosazení zakázky pro konkrétní firmu a sám také stanovil její výši na 8 až 12
procent hodnoty předmětné zakázky. Při předpokládané hodnotě zakázky ve výši 17
000 000,- Kč by činila požadovaná výše „odměny“ minimálně 1 360 000,- Kč, když
teprve následně obviněný upřesnil její požadovanou výši na částku 400 000,- Kč,
resp. 500 000,- Kč, která také byla zahrnuta do skutkových zjištění v rozsudku.
Pokud se týká souvislosti žádosti obviněného o úplatek s obstaráváním věcí
obecného zájmu, stěžovatel souhlasí s názorem vyjádřeným v odsuzujícím
rozhodnutí, že rekonstrukci čističky odpadních vod firmy I. C. R., a. s. (dále
Č.) lze považovat za věc společensky prospěšnou. Podstatné pro posouzení
naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku však
bylo vyhodnocení, zda konkrétní jednání obviněného, za které úplatek požadoval
(prosazení technologie firmy E. D., spol. s r. o. při rekonstrukci čističky pro
firmu I. C. R., a. s.) bylo činností, která souvisela s plněním úkolů
týkajících se obstarávání věcí obecného zájmu, a zda mělo v sobě prvek
rozhodovací či obviněný alespoň spolupůsobil při tomto rozhodování. Z tohoto
pohledu se však soudy hodnocením jednání obviněného vůbec nezabývaly a důkazní
řízení v tomto směru nebylo téměř vedeno. Ministr spravedlnosti v této
souvislosti vyjádřil názor, že do kategorie obstarávání věcí obecného zájmu
nespadá činnost občanů (resp. i jiných soukromoprávních subjektů), jež je
výlučně realizací jejich práv. Rozhodování právnické osoby – obchodní
společnosti, o tom, kterému jinému podnikatelskému subjektu zadá konkrétní
zakázku, přičemž potencionální zadavatel má neomezenou smluvní volnost, proto
obstaráváním věcí obecného zájmu není. Dokládá to i tím, že společnost I. C.
R., a. s. nebyla při svém rozhodování vázána žádným právním předpisem, např.
zák. č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a bylo věcí jejího vedení
vybrat dodavatele s ohledem na kvalitu nabízeného řešení i s ohledem na své
ekonomické zájmy při současném respektování závazných pravidel hospodářské
soutěže. Z toho lze vyvodit, že ani jednání obviněného, pokud měl v úmyslu
ovlivnit rozhodování vedení této firmy, nemohlo být považováno za obstarávání
věcí obecného zájmu, resp. jednání v souvislosti s ním..
Z důkazního materiálu podle stěžovatele rovněž nevyplynulo, že by se obviněný
na uvedeném rozhodování podílel jako expert z pozice svého pracovního zařazení
inspektora Č. i. ž. (dále Č.), konkrétně v oddělení ochrany ovzduší Oblastního
inspektorátu P., kdy by jistě tuto činnost bylo možno podřadit pod pojem
obstarávání věcí obecného zájmu. Součástí spisového materiálu je pouze obecná
informace o kompetencích Č. i. ž. p. Obviněný Ing. B. ve své výpovědi sám
uvedl, že neměl ze své funkce možnost zasahovat do činnosti jiného oddělení Č.,
v daném případě oddělení zabývajícího se problematikou odpadních vod. Protože
běžně chodil do firmy I. C. R., a. s. na kontroly, dověděl se, že má dojít k
rekonstrukci Č. v továrně, kterou by chtěla provést firma E., D., spol. s r. o.
Zajímalo ho pouze, zda a jak mají zpracováno řešení ochrany ovzduší, a proto
vstoupil do kontaktu s touto společností, konkrétně s Ing. N. Ten jej později
požádal o intervenci u vedení I. C. R., a. s. za účelem prosazení jeho
společnosti na tuto zakázku, ale již tehdy ho informoval, že jejich oddělení do
výběru nemůže zasahovat. Následně se dověděl, že vedení I. C. R., a. s.
schválilo plán investic do ekologie, včetně rekonstrukce Č., ale nikoli to,
která firma měla zakázku získat. To, že na zakázku byla vybrána firma E., D.,
spol. s r. o. se dověděl od Ing. N. Peníze si od něj vzal, protože je nedokázal
odmítnout. Ve věci však sám nic nečinil.
Obviněným uváděné skutečnosti nebyly žádným způsobem prověřeny. Nalézací soud
měl sice k dispozici vyjádření ředitele Č. o kompetencích oddělení ochrany
ovzduší Oblastního inspektorátu P., nebylo však provedeno dokazování se
zaměřením na to, jaká byla konkrétní pracovní náplň obviněného na oddělení
ochrany ovzduší a zda z pozice svého zařazení vykonával nějaké kompetence či
expertní činnost ve vztahu k předmětnému projektu. Nebylo ani zjišťováno, zda
měla Č. ve vztahu k tomuto projektu vůbec nějaké kompetence a mohla nějakým
způsobem rozhodování soukromé firmy ovlivnit. Za dané situace lze proto závěr o
tom, že obviněný požádal o úplatek v souvislosti s obstaráváním věcí obecného
zájmu považovat za nepřesvědčivý a skutkově nepodložený.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 vytýkaná porušení zákona vyslovil, napadené
usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
podle § 269 odst.2 tr. ř. zrušil, a to včetně všech navazujících rozhodnutí,
která touto změnou pozbydou podkladu a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1
tr. ř.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Se závěrem odvolacího soudu, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou
správná, úplná a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování lze souhlasit
potud, že obviněnému Ing. P. B. bylo prokázáno, že požadoval od Ing. J. N.
částku ve výši nejméně 400 000,- Kč za to, že s využitím svých kontaktů
inspektora Č. i. ž. p. zařídí u firmy I. C. R., a. s., aby firma E. D. spol. s
r. o. získala zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci čistírny odpadních vod,
přičemž za tímto účelem od něho následně převzal částku 500 000,- Kč.
Trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák.
se dopustí ten, kdo za okolností uvedených v § 160 odst. 1 tr. zák., tedy v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, žádá úplatek a čin spáchá v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy záleží v tom, že pachatel úplatek
žádá v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Pojem věcí obecného
zájmu je mnohem širší než např. pojem plnění úkolu společnosti a státu v rámci
pravomoci veřejného činitele (viz § 89 odst. 9 tr. zák.). Spadá sem obstarávání
všech úkolů, na jejichž řádném splnění má zájem celá společnost nebo alespoň
větší skupina občanů. Jde o každou činnost, která souvisí s plněním společensky
významných úkolů, tedy nejen o rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i o
uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních,
zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. I když se od roku 1990
výrazně diferencuje oblast veřejná a soukromá, neznamená to, že je vyloučena
možnost takového posouzení i v případě některých vztahů upravovaných některými
oblastmi klasického práva soukromého, pokud výrazně zasahují do oblasti
obecného zájmu.
Takovou oblastí bezpochyby může být oblast vodního hospodářství. V ustanovení
§ 1 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, platném do
31. 12. 2001 se mj. uvádí, že povrchové a podzemní vody jsou jedním ze
základních surovinových zdrojů, tvořících důležitou složku přírodního prostředí
a slouží k zabezpečování hospodářských a ostatních celospolečenských potřeb.
Ochrana a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů
je veřejným zájmem. Podle § 23 odst. 1 téhož zákona, kdo vypouští odpadní nebo
zvláštní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen dbát, aby jakost
povrchových nebo podzemních vod nebyla ohrožena nebo zhoršena. Za tím účelem je
povinen zejména zajišťovat zneškodňování vypouštěných vod způsobem
odpovídajícím současnému stavu technického pokroku a měřit objem vypouštěných
vod a míru jejich znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí
vodohospodářského orgánu. Obdobná míra ochrany, jakož i obsah povinností
vyplývají ze zák. č. 254/2001 Sb., o vodách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1.
2002.
Z uvedeného je zřejmé, že otázky rozhodování týkající se stavby čistírny
odpadních vod či její modernizace, a to byť by se jednalo o čistírnu tzv.
podnikovou, nemohou být pokládány za výhradně autonomní oblast právnické osoby
– obchodní společnosti, jak to ve stížnosti pro porušení zákona naznačuje
ministr spravedlnosti, protože takové rozhodnutí má souvislost s obstaráváním
věcí obecného zájmu spočívajícím v ochraně a zachování vydatnosti, jakosti a
zdravotní nezávadnosti vod.
Pokud se jedná obecně o otázku rozhodování obchodní společnosti o tom, kterému
jinému podnikatelskému subjektu zadá konkrétní zakázku, tak to samo o sobě věcí
obecného zájmu být nemusí, ale jak vyplynulo ze shora uvedeného souvislost zde
může být dána. Takové rozhodování ale může mít souvislost s věcí obecného zájmu
i z jiného důvodu. Stěžovatel zcela správně na jiném místě odůvodnění stížnosti
pro porušení zákona k této problematice dodává, pokud jsou při takovém
rozhodování respektována právně závazná pravidla hospodářské soutěže. Za jednu
z forem zneužití účasti v hospodářské soutěži je podle § 42 odst. 1 obch. zák.
(zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) označeno i nekalé soutěžní
jednání (nekalá soutěž). Nekalou soutěží je podle § 44 odst. 1 téhož zákona
jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je
způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, a jako taková se
zakazuje. Obecným zájmem tedy zjevně je, aby pravidla hospodářské soutěže byla
dodržována všemi jejími subjekty – soutěžiteli. Pokud jednáním některého ze
soutěžitelů dojde k porušení pravidel hospodářské soutěže, lze konstatovat, že
dochází k narušení obecného zájmu jímž je řádný průběh hospodářské soutěže. V
ustanovení § 44 odst. 2 písm. e) téhož zákona je za nekalosoutěžní jednání
označeno podplácení. Podplácení ve smyslu obchodního zákoníku je definováno v
jeho ustanovení § 49 a je v něm rozlišována tzv. aktivní forma a pasivní forma
podplácení. Jestliže se tedy některý ze subjektů v rámci hospodářské soutěže
dopustí jednání, které je nekalou soutěží, spočívající v některé z forem
podplácení ve smyslu obchodního zákoníku, může být jednání konkrétní odpovědné
fyzické osoby, při splnění všech ostatních v zákoně stanovených podmínek,
posouzeno jako trestný čin podle příslušného ustanovení hlavy třetí, oddílu
třetího trestního zákona, v němž je mimo jiné zařazen trestný čin přijímání
úplatku podle § 160 tr. zák.
Nelze proto na jedné straně souhlasit s názorem obsaženým ve stížnosti pro
porušení zákona, že v daném případě se o obstarávání věcí obecného zájmu jednat
nemohlo, ale na straně druhé je třeba připustit, že v dosavadním řízení nebylo
důkazy prokázáno, že jednání obviněného Ing. P. B. mělo souvislost s
obstaráváním věcí obecného zájmu. Při posuzování této otázky je nutno vycházet
ze vztahu úplatku ke konkrétní činnosti osoby, která je nebo má být příjemcem
úplatku. To zejména znamená, že nejen nestačí, aby úplatek měl vztah k jakékoli
činnosti určité osoby, ale nestačí ani to, že se vyskytl na úseku, kde se plní
významné společenské úkoly. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít
konkrétní činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý
vztah. Vyžaduje se tedy, aby mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu
byla souvislost a tomu je tak tehdy, jestliže žádaný, přijatý nebo slíbený
úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává
nebo osoby, která při tom spolupůsobí, např. koná přípravné práce.
Z provedených důkazů ale nikterak nevyplývá, že by Ing. P. B. měl vůči
společnosti I. C. R. a. s. takové postavení, aby měl vliv na rozhodování o tom,
která jiná společnost získá zakázku na rekonstrukci a intenzifikaci její
čistírny odpadních vod v závěru roku 1999. Podle odsuzujícího rozsudku měl k
tomu obviněný využít svých kontaktů inspektora České inspekce životního
prostředí. K tomu je třeba uvést, že kromě tvrzení Ing. P. B. z žádného dalšího
důkazu není patrné, že by obviněný v této funkci ve zmíněném státním orgánu
skutečně působil. V tomto ohledu nebyl vyslechnut jako svědek žádný z
odpovědných funkcionářů Č. i. ž. p. ani nebyl opatřen jiný důkaz, který by tuto
skutečnost potvrzoval. I kdyby ale bylo prokázáno, že obviněný funkci
inspektora Č. zastával, nestačilo by to samo o sobě k závěru, že současně v
předmětném případě obstarával věci obecného zájmu. Obviněný totiž ve své
výpovědi namítal, že je sice inspektorem Č., ale zařazeným na oddělení ochrany
ovzduší, takže nemá možnost zasahovat do činnosti jiného oddělení, zejména pak
do rozhodování týkajícího se problematiky odpadních vod. Tato jeho námitka
nebyla v průběhu dosavadního řízení nijak vyvrácena. Z písemné informace
poskytnuté ředitelem Č. lze sice obecně zjistit působnost a pravomoci inspekce
při ochraně jednotlivých složek životního prostředí i to, že mezi samostatná
oddělení, z nichž každé má svou působnost, patří i oddělení ochrany ovzduší a
oddělení ochrany vod, ale konkrétní postavení a pravomoci obviněného v
souvislosti s případem modernizace čistírny odpadních vod společnosti I. C.
R. a. s. v ní řešeny nejsou. Z důkazů tedy není nikterak zřejmé, jakým způsobem
mohl a měl obviněný Ing. P. B. v postavení inspektora Č., činným na úseku
ochrany ovzduší, sám osobně ovlivňovat rozhodování společnosti I. a. s.
spočívající v zadání zakázky na modernizaci podnikové čistírny odpadních vod v
tom směru, aby jako dodavatel byla vybrána společnost Ing. N. Protože obviněný
v tomto ohledu svoji trestnou činnost popíral, měli být jako svědci vyslechnuti
představitelé společnosti I.C. R. a. s., ale i vedoucí pracovníci Č. a ti měli
objasnit, zda obviněný Ing. B. měl z titulu své funkce legitimní vliv na takové
rozhodnutí. Jedině pokud by možnost takového legitimního vlivu obviněného na
předmětnou rozhodovací činnost byla prokázána, bylo by důvodné uvažovat ohledně
celkového jednání Ing. B., jako o pachatelství trestného činu přijímání úplatku
podle § 160 tr. zák.
Pokud by tomu tak ale nebylo, mělo být dokazování zaměřeno i na eventualitu
spočívající v možném napojení obviněného Ing. B. na některého z odpovědných
představitelů společnosti I. C. R. a. s. nebo jiného pracovníka Č. činného na
úseku ochrany vod, kteří se konkrétním způsobem podíleli na rozhodovací
činnosti ve výše uvedené souvislosti. Nemělo totiž být přehlédnuto, že Ing. N.
ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení uvedl, že podle obviněného částku 400
000,- Kč dá někomu dalšímu, kdo přímo ovlivní výběr a pokud jde o odměnu pro
sebe, ponechává to na svědkovi a jeho společnících. To by napovídalo tomu, že
zde vystupovala ještě nějaká třetí osoba, která měla za poskytnutý úplatek
uplatnit svůj vliv na rozhodování v předmětné otázce. Dokazování v tomto směru
ale také nebylo vedeno. Pokud by taková vazba ze strany obviněného Ing. B. na
některého z výše uvedených představitelů uvedené společnosti nebo Č. byla
prokázána, a bylo by z ní možné zároveň dovodit, že obviněný od Ing. N. žádal
úplatek pro tuto osobu a tato osoba obstarává v již uvedených souvislostech
věci obecného zájmu (ochrana vod, řádný průběh hospodářské soutěže), bylo by
vůči obviněnému Ing B. důvodné uvažovat o spáchání trestného činu přijímání
úplatku podle § 160 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.
Zcela vyloučena by nemusela být ani právní kvalifikace účastenství na trestném
činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 10 odst. 1, §
127 odst. 1 tr. zák., ale to jen za předpokladu, že by prokazatelně došlo
alespoň ke spáchání pokusu tohoto trestného činu ze strany hlavního pachatele,
jímž by musel být představitel výše uvedené společnosti I. C. R. a. s.
V rámci dokazování mohlo ale vyjít najevo, a to pokud by se žádná vazba
obviněného na odpovědného představitele společnosti I. a. s. nebo pracovníka
Č. nepotvrdila, že obviněný Ing. N. pouze předstíral, že bude svým vlivem
působit na rozhodování ohledně výběru dodavatele modernizace čistírny odpadních
vod jmenovanou společností ve prospěch společnosti E. D., spol. s r. o., ale
ve skutečnosti pro to nic nepodnikl a ani to neměl v úmyslu. V takovém případě
by se u obviněného Ing. B. jednalo o dokonaný trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák., neboť k přijetí peněžní částky z jeho strany došlo.
Pokud je vedle toho ve stížnosti pro porušení zákona také namítáno nesprávné
uvedení částky 400 000,- Kč, resp. 500 000,- Kč do skutkových zjištění
rozsudku, když obviněný měl nejprve žádat za prosazení zakázky odměnu v daleko
vyšší částce (8 až 12 procent z ceny zakázky), je třeba k tomu poznamenat, že
takováto výhrada směřuje v neprospěch obviněného a nikoli v jeho prospěch a v
tomto stádiu řízení (po podání stížnosti pro porušení zákona výhradně ve
prospěch obviněného) by tuto okolnost nebylo možné tak jako tak napravit.
Zároveň je však třeba zdůraznit, že uvedená námitka se opírá pouze o svědeckou
výpověď Ing. N., přičemž z ní ale není jednoznačně patrné, jestli obviněný znal
skutečnou nebo alespoň předpokládanou cenu zakázky, která se údajně měla
pohybovat kolem 17 000 000,- Kč. Tato okolnost nebyla nijak prověřena. Sám
svědek pak ohledně dalšího vyjednávání s obviněným uvedl, že tento si konkrétně
řekl o částku 500 000,- Kč. V hlavním líčení následně upřesnil, že šlo o částku
400 000,- Kč a pokud by mělo jít o částku převyšující tuto sumu, ponechal to
obviněný na svědkovi a jeho společnících. Nebylo tudíž zcela zjevné o jak
vysokou peněžní částku si obviněný napoprvé řekl, a pokud soud v této otázce
neměl dostatečnou jistotu, správně postupoval podle zásady in dubio pro reo a
vyšel z částky nejnižší.
Je proto možné uzavřít, že již v přípravném řízení nebyly opatřeny potřebné
důkazy k tomu, aby bylo možné zjistit nepochybný skutkový stav věci, a tím i
jednání obviněného Ing. B. správně a v souladu s trestním zákonem právně
kvalifikovat. Předmětné důkazní a tím i skutkové nedostatky nebyly posléze
odstraněny v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím. Městský
soud v Praze tudíž nedostál své přezkumné povinnosti, která pro něj vyplývala z
ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a nesprávně
podle § 256 tr. ř. zamítl důvodně podaná odvolání obviněného, ale i státního
zástupce, z jehož podnětu mohlo být konečné meritorní rozhodnutí modifikováno i
v neprospěch obviněného. V řízení předchozím pak nebylo respektováno ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zmíněná porušení
zákona, ke kterým došlo v neprospěch obviněného, když současné porušení zákona
v jeho prospěch vyslovit nemohl. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a
to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou
pozbyla podkladu. Poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal obvodnímu
státnímu zástupci pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Jak již bylo zmíněno, v dané věci nebyly objasněny základní skutkové
okolnosti, bez nichž není možné v hlavním líčení rozhodnout, přičemž v řízení
před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit potřebné
důkazy v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi a bylo by zřejmě i na
újmu rychlosti řízení. Je proto nutné i prohlásit, že výsledky dosavadního
vyšetřování zatím nejsou dostatečné k postavení obviněného před soud. Jde
zejména o to, že v dosavadním řízení nebyly ustanoveny žádné osoby ze
společnosti I. a. s., které by k předmětné problematice bylo možné vyslechnout
jako svědky, a obdobné lze prohlásit i ve vztahu k orgánu Č. i. ž. p. Ve
směrech v nichž bude věc nutné došetřit nebyly zajištěny ani žádné důkazy
listinné povahy. Při vyhledávání důkazů se bude nutné orientovat zejména na
nutnost objasnění následujících otázek. Zda obviněný Ing. B. v Č. skutečně
zastával funkci inspektora, v jakém oddělení a jaké z toho pro něj vyplývaly
práva a povinnosti, zejména vůči společnosti I. C. R. a. s., konkrétně ve
vztahu k rozhodování o výběru dodavatele modernizace čistírny odpadních vod v
závěru roku 1999 pro tuto společnost, zda v této souvislosti u jmenované
společnosti svůj vliv uplatňoval a v jakém směru, a především zda tomu bylo ve
prospěch výběru společnosti E. D., spol. s r. o. Pokud by z důkazů vyplynulo,
že obviněný není osobou, která by v dané souvislosti obstarávala věci obecného
zájmu, musí být vyhledávání důkazů zaměřeno na druhou z naznačených variant, a
to zda obviněný měl s někým z vedení společnosti I.. a. s., event. s jiným
odpovědným pracovníkem Č., které by takovými osobami obstarávajícími věci
obecného zájmu byly, takové vazby, byť na bázi neformálních kontaktů, že
obviněný z iniciativy této osoby, vedeni stejnou motivací, zprostředkoval u
Ing. N. žádost o úplatek, který posléze převzal se záměrem část těchto
peněžních prostředků této osobě předat.
Na výsledku těchto zjištění závisí i případná právní kvalifikace jednání
obviněného Ing. B., kterou bude nutné uvést v nové obžalobě, když je třeba
poznamenat, že v úvahu přicházejí v podstatě ty varianty na něž výše v
odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud. V dalším řízení bude třeba
mít na zřeteli, že ve smyslu ustanovení § 273 tr. ř. nemůže dojít ke změně
rozhodnutí v neprospěch obviněného. To jinými slovy znamená, že je nepřípustné,
aby v novém rozhodnutí došlo ke zpřísnění a to, jak ve výroku o vině, tak ve
výroku o trestu. Zároveň bude při posuzování trestnosti činu nutné respektovat
i ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., neboť od 1. 1. 2002 došlo k novelizaci
některých ustanovení trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb. (např. zvýšení
hranic škod a prospěchu – viz. § 89 odst. 11). To by znamenalo, že k posouzení
jednání obviněného jako trestného činu přijímání úplatku podle odst. 3 písm.
a), § 160 tr. zák. by muselo být kromě ostatních zákonem požadovaných znaků též
prokázáno, že obviněný přijal úplatek ve výši 500 000,- Kč v úmyslu opatřit
výhradně sobě nebo výhradně jinému značný prospěch. U formy jednání spočívající
v žádání úplatku již nelze dříve konstatovanou částku 400 000,- Kč z výše
uvedených důvodů dodatečně v novém řízení navýšit, jelikož by šlo o změnu v
neprospěch obviněného. Pokud by z důkazů vyplynulo, že část z přijaté sumy 500
000,- Kč byla určena pro jinou osobu a zbývající část si hodlal ponechat
obviněný, nemohlo by být jednání Ing. B. kvalifikováno podle § 160 odst. 3
písm. a) tr. zák. (byť by se z jeho strany jednalo o účastenství na trestném
činu podle § 10 odst. 1 tr. zák.), ale bylo by nutné je posoudit podle
mírnějšího ustanovení zákona, a to právě vzhledem k přijaté novele, neboť
očekávaný prospěch by ani u jednoho z nich nedosahoval zákonem požadované
částky. Jestliže by bylo opodstatněné jednání Ing. B. právně posoudit jako
trestný čin podvodu, protože obviněný uvedl Ing. N. v omyl a ke škodě majetku
společnosti E. D. spol. s r. o. této způsobil značnou škodu, přesto by s
ohledem na zákaz reformationis in peius nebylo možné takové jednání obviněného
kvalifikovat podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale pouze podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák., a nesměl by mu být uložen přísnější trest než v původním
řízení. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán
právním názorem, který byl vysloven Nejvyšším soudem, a je povinen provést
nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec