4 Tz 77/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 14. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého P. B., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného P. B.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92.
Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 8. 1953, sp. zn. Vt 40/53, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 26. 5. 1953 po novém nástupu základní vojenské služby si odmítl obléci vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu s odvoláním, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání, neboť je S. J.
Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu pěti let. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 8. 1953.
Dne 25. 5. 1992 podal obviněný P. B. prostřednictvím svého právního zástupce žádost o soudní rehabilitaci výše citovaného odsouzení ve smyslu § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., kterou projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. 9. 1992 bývalý Vojenský obvodový soud v Brně. Usnesením sp. zn. 1 Rtv 40/92, rozhodl tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 8. 1953, sp. zn. Vt 40/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 1992.
Dalším usnesením ze dne 12. 11. 1992 sp. zn. 1 Rtv 40/92 bývalý Vojenský obvodový soud v Brně podle § 223 odst. 1 tr. řádu za použití § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl, že obviněný P. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a na základě čl. V z důvodu části II článku III tohoto rozhodnutí trestní stíhání obviněného pro výše uvedený trestný čin zastavil.
K žádosti obviněného P. B. ze dne 25. 11. 1992 bylo v řízení pokračováno. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, rozhodl tak, že se při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 8. 1953 sp. zn. Vt 40/53 obviněnému P. B. s ohledem na ustanovení § 227 tr. řádu trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 1. 1993.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného zemřelého P. B.
Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, v tehdy platném znění, § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
Podle ministryně spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle stěžovatelky bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný P. B. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ve svém mimořádném opravném prostředku ministryně spravedlnosti dále poukázala na okolnost, že odsouzení, které je předmětem řízení, předcházelo jiné dřívější odsouzení P. B., kdy rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51-II byl tento obviněný rovněž odsouzen za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. V nyní posuzované věci se tedy jedná o druhé odsouzení, takže dle názoru ministryně spravedlnosti mělo být Vojenským obvodovým soudem v Brně rovněž zkoumáno, zda nebyla porušena zásada ne bis in idem.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výše označeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného P. B. porušen zákon v namítaném rozsahu, dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, neboť ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že obviněný žil řádným občanským životem a pokud byl soudně trestán, bylo to v souvislosti s jeho náboženským přesvědčením. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného P. B. trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Pokud jde o výše zmíněnou námitku ministryně spravedlnosti, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nezkoumal otázku ne bis in idem, Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92 sice předchozí odsouzení obviněného pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. zmínil, nicméně toliko jako skutkovou okolnost, bez jakéhokoli právního posouzení této skutečnosti, a to především ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jakož i v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného zemřelého P. B. Nejvyšší soud naopak nevyslovil porušení zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, kteréhožto výroku se ministryně spravedlnosti domáhala. Platí zásada, že Nejvyšší soud konstatuje porušení zákona v tom zákonném ustanovení, které bylo soudem skutečně v rozporu se zákonem aplikováno. Nevysloví naopak porušení zákona v tom ustanovení, které sice užito být mělo, avšak v důsledku nezákonného postupu soudu se tak nestalo.
Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92, zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 12. 1992, sp. zn. 1 Rtv 40/92.
Okolnost, že obviněný již zemřel, nebyla překážkou provedení řízení, zejména při konstatování, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (§ 275 odst. 1 tr. řádu).
Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 1 Rtv 40/92, znovu návrh obviněného na rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb. projedná a rozhodne o něm.
Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á