4 Tz 81/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. června
2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České
republiky v neprospěch obviněných J. K. a JUDr. J. D., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Na shora uvedené obviněné podala státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7 u Obvodního soudu pro Prahu 7 obžalobu pro trestný
čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst.
2 písm. c) tr. zák., jehož se obviněný J. K. měl dopustit tím, že dne 25. 7.
1966 ve funkci náměstka ministra vnitra ČSSR písemně požádal tehdejšího 1.
náměstka generálního prokurátora ČSSR JUDr. J. D., aby trestní stíhání
německého nacistického válečného zločince Ing. W. T., stíhaného v nepřítomnosti
usnesením vyšetřovatele tehdejší Správy vyšetřování StB MV ČSSR ze dne 8. 2.
1966 pro spolupachatelství a organizátorství trestného činu vraždy podle § 9
odst. 2 tr. zák. a § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 219 tr. zák., bylo
zastaveno a dokumentace případu nebyla předávána k trestnímu stíhání justičních
orgánů SRN z účelového důvodu, neboť obviněný Ing. W. T. byl agentem 2. Správy
StB, JUDr. J. D. pak tím, že dne 18. 9. 1966 ve funkci 1. náměstka generálního
prokurátora ČSSR písemně informoval tehdejšího náměstka ministra vnitra J. K.,
že na základě jeho písemného podnětu ze dne 25. 7. 1966 bylo trestní stíhání
německého nacistického válečného zločince Ing. W. T. usnesením generálního
prokurátora ze dne 17. 9. 1966 přerušeno podle ustanovení § 173 odst. 1 písm.
a) tr. zák., přičemž vyšetřovací spis byl vrácen Správě vyšetřování StB a tím
bylo znemožněno předání dokumentace případu k trestnímu stíhání justičních
orgánů SRN z účelového důvodu, neboť obviněný Ing. W. T. byl agentem 2. Správy
StB.
Obvodní soud pro Prahu 7 projednal uvedenou obžalobu v hlavním líčení a dne 10.
10. 2001 o ní rozhodl podle § 223 odst. 1 tr. ř. usnesením čj. 24 T 1/2001-285
tak, že trestní stíhání obviněných J. K. a JUDr. J. D. pro shora uvedené skutky
se z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavuje. Toto rozhodnutí
odůvodnil obvodní soud tak, že v souladu s ustanovením § 5 zák. č. 198/1993
Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, promlčecí doba
v dané věci sice započala běžet až dnem 30. prosince 1989, avšak skončila dnem
30. 12. 1999, protože obvinění bylo oběma jmenovaným sděleno vyšetřovatelem ÚDV
VZK Policie ČR až dne 15. 2. 2000. Obvodní soud současně vysvětlil proč v dané
věci nelze aplikovat zák. č. 327/1999 Sb., jímž bylo změněno ustanovení § 67
odst. 1 písm. b) tr. zák. v tom smyslu, že místo dosavadních deseti let
promlčecí doba u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí
svobody činí nejméně deset let, je napříště dvanáct let. Dospěl totiž k závěru,
že jiný postup by byl v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., podle
něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro
pachatele příznivější. Vycházeje z těchto zásad usoudil, že příznivější než
zákon platný v době spáchání trestných činů se pro obviněné může jevit jen
trestný zákon ve znění zákona č. 175/1990 Sb., který však rovněž na trestné
činy, ohrožené trestní sazbou odnětí svobody nejméně deset let, stanovil
promlčecí dobu deset let.
Toto usnesení však nenabylo ihned právní moci, protože proti němu podala státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 v zákonné lhůtě
stížnost. Současně v souladu s daným poučením podle § 11 odst. 2 tr. ř.
obviněný JUDr. J. D. v určené mu lhůtě prohlásil, že na projednání věci trvá.
Stížnost státní zástupkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. prosince
2001, čj. 44 To 1450/2001-300, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou zamítl, když v podstatě akceptoval právní názor vyslovený v
napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím nabylo usnesení o zastavení
trestního stíhání obviněného J. K. právní moci.
Po zmíněném prohlášení obviněného JUDr. J. D. se věcí znovu zabýval Obvodní
soud pro Prahu 7, který jej po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 31. 10.
2002, čj. 24 T 1/2001-357, podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.
Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podané
proti tomuto rozsudku v neprospěch obviněného JUDr. J. D. Městský soud v Praze
s usnesením ze dne 19. 2. 2003, čj. 9 To 31/2003-374, podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
Proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001,
čj. 44 To 1450/2001-300, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, jímž bylo zastaveno
trestní stíhání obviněných J. K. a JUDr. J. D., podal ministr spravedlnosti
České republiky stížnost pro porušení zákona v jejich neprospěch. V odůvodnění
tohoto mimořádného opravného prostředku uvádí, že soudy obou stupňů
nepochybily, pokud akceptovaly ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ze kterého dovodily,
že promlčecí doba začala běžet až dnem 30. 12. 1989, pochybily však, když
dospěly k závěru, že trestní stíhání obviněných se promlčelo dnem 29. 12. 1999,
tedy po uplynutí deseti let, neboť zákonem č. 327/1999 Sb., účinným dnem 28.
12. 1999, byla jednak promlčecí doba, stanovená v § 67 odst. 1 písm. b) tr.
zák. změněna z desetileté na dvanáctiletou a novým ustanovením § 67a písm. d)
tr. zák. byla vymezena další kategorie nepromlčitelných trestných činů. Ministr
spravedlnosti nesouhlasí s názorem obou soudů, že by bylo v rozporu s principem
zákazu retroaktivity tuto novelu trestního zákona aplikovat z důvodu zhoršení
podmínky trestnosti pro obviněné, neboť Listina základních práv a svobod
neupravuje otázku, po jakou dobu lze trestné činy stíhat. Z tohoto principu
vychází ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. a vychází z něj i zákon č.
327/1999 Sb. Ministr spravedlnosti dále poukazuje na skutečnost, že ustanovení
§ 67a písm. d) tr. zák. vztahující se na trestné činy spáchané v době od 25. 2.
1948 do 29. 12. 1989, by při výkladu, jenž byl v napadeném rozhodnutí
aplikován, postrádalo smysl, neboť z jeho podstaty vyplývá, že se vztahuje na
trestné činy spáchané před účinností zákona č. 327/1999 Sb. (před dnem 28. 12.
1999). Obdobnou povahu jako zákon č. 327/1999 Sb., měl podle stěžovatele již
zákon č. 148/1969 Sb., kterým bylo tehdy s účinností od 1. 1. 1970 do trestního
zákona vloženo ustanovení § 67a tr. zák., uvádějící pod písm. a) až c)
kategorie nepromlčitelných trestných činů, přičemž zákon 327/1999 Sb., toto
ustanovení doplnil o další kategorii, vymezenou v ustanovení písm. d). K
promlčení trestného činu, pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, podle
názoru ministra spravedlnosti tedy nemohlo dojít a pravomocné rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání obou obviněných odporuje zákonu. V závěru stížnosti
pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky proto navrhl, aby
Nejvyšší soud ČR vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, byl
porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 tr .ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr.
ř. a jemu předcházejícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10.
2001, čj. 24 T 1/2001-285, rovněž v ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k
ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
resp. § 67a písm. d) tr. zák., a to ve prospěch obviněných J. K. a JUDr. J. D.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření s
podanou stížností pro porušení zákona ztotožnila a navrhla jí především z
judikatorních důvodů vyhovět.
Nejdříve se Nejvyšší soud zabýval přípustností podané stížností pro porušení
zákona a shledal, že ohledně obviněného JUDr. J. D. přípustná není. Jak bylo
výše uvedeno, u tohoto obviněného se po vydání usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 10. 10. 2001, čj. 24 T 1/2001-285, potvrzeného usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, na
základě jeho prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. pokračovalo v trestním
stíhání, které pak skončilo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 31. 10. 2002, čj. 24 T 1/2001-357, ve spojení s usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, čj. 9 To 31/2003?374, zproštěním obžaloby.
Prohlášením obviněného JUDr. J. D. podle § 11 odst. 2 tr. ř. sice v úvodu
tohoto odstavce citovaná usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu
v Praze nepřestala existovat, avšak výrok o zastavení trestního stíhání
jmenovaného ztratil jakýkoli jiný účinek než ten, který je uveden v ustanovení
§ 227 tr. ř. V projednávaném případě bylo trestní stíhání jmenovaného dovedeno
do myslitelného procesního konce, tj. do pravomocného zproštění obžaloby podle
§ 226 písm. c) tr. ř. z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek, pro který byl
stíhán, spáchal obžalovaný. Za této situace otázka, zda byl či nebyl původní
názor obvodního soudu o promlčení trestního stíhání správný, ztratila právně
relevantní význam, a proto usnesení městského soudu, jímž zamítl stížnost proti
usnesení obvodního soudu o zastavení trestního stíhání, již nelze úspěšně
napadnout stížností pro porušení zákona. Z toho důvodu Nejvyšší soud stížnost
pro porušení zákona podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.
12. 2001, čj. 44 To 1450/2001-300, v neprospěch JUDr. J. D. podle § 268 odst. 1
písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou.
Pokud jde o obviněného J. K. přezkoumal Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3, věty
první, tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla
stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož
i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že napadenému
rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2001, čj. 44 To
1450/2001, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost
státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10.
2001, čj. 24 T 1/2001-285, nelze porušení zákona vytýkat.
Obvodní soud při plném respektování nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaném pod
č. 14/1994 Sb., v němž bylo zaujato stanovisko k ústavnosti § 5 zák. č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu,
dospěl v dané věci k závěru, že trestní stíhání obviněného J. K. je podle § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, protože je promlčeno. To proto, že proti
jmenovanému do 29. 12. 1999, kdy uplynulo 10 let od doby vymezené v § 5 zák. č.
198/1993 Sb., nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání. Odmítl tudíž
akceptovat tvrzení obžaloby, že v důsledku zák. č. 327/1999 Sb., jímž bylo s
účinností od 28. 12. 1999 změněno ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák.
(místo dřívějších 10 let nově stanovena promlčecí lhůta 12 let), se trestní
stíhání obviněného J. K. nepromlčelo. Své rozhodnutí v této otázce postavil na
závěru, že použití tr. zák. ve znění účinném od 28. 12. 1999 není pro
obviněného příznivější, a proto by jeho použití bylo v rozporu s kategorickým
zněním ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., podle něhož trestnost činu se posuzuje
podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obvodní soud
přitom vydedukoval a zdůvodnil, že pro obviněného K. je nejpříznivější použití
trestního zákona ve znění zákona č. 175/1990 Sb. S tímto závěrem se Nejvyšší
soud ztotožnil. K tomu pak považuje za vhodné dodat, že podle výše cit. nálezu
Ústavního soudu: \"Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání
je vůle, snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže
být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního institutu.
Teprve dlouhodobé vzájemné působení dvou prvků: vůle a snahy státu pachatele
potrestat a trvalého rizika pachatele, že může být potrestán, zakládá smysl
promlčení. Pokud stát určité trestné činy a určité pachatele stíhat nechce, je
promlčení zbytečné: v těchto případech běh promlčecí lhůty ve skutečnosti
neexistuje a promlčení samo o sobě je fiktivní. Psané právo je zbaveno možností
své aplikace. Aby promlčení trestného činu mohlo nastat, musel by probíhat
proces jeho promlčování, tj. doba, během níž stát usiluje o trestní stíhání.
Promlčení je dovršeno teprve tehdy, jestliže kontinuální úsilí státu o
postižení trestného činu na konci promlčecí lhůty zůstane marným. Tento
předpoklad v letech 1948 až 1989 ve sféře politicky chráněných deliktů nemohl
být splněn. Stav hromadných a státem chráněných nezákonností nebyl ani
výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a poklesků jednotlivců,
jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci případného trestního stíhání, ale
výsledkem cílevědomého a kolektivního chování aparátu politické a státní moci
jako celku, které trestní stíhání a priori vylučovalo. Ochrana pachatelů se tím
stávala tak všestranná, jak všestranný byl mocenský systém\".
Výše uvedené závěry pak nepochybně nelze vztáhnout na dobu po 28. 12. 1989, kdy
již evidentně existovala snaha státu potrestat i pachatele takových trestných
činů. To ostatně jednoznačně plyne z další části cit. nálezu, kde je uvedeno:
\"Z vymezení trestných činů v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. plyne, že trestní
stíhání na základě tohoto ustanovení je vyloučeno: 1. u trestných činů, jejichž
promlčecí lhůta od počátku promlčecí doby, tj. od 30. 12. 1989, již uplynula;
2. u těch trestných činů, u kterých tehdejší režim výjimečně pokládal za účelné
projevit snahu porušení zákonnosti svými vykonavateli potrestat. Pro tyto
výjimečné případy platí mezinárodněprávně uznávaná zásada \"ne bis in idem\", i
když pravomocné rozsudky tehdejšího režimu byly mimořádně mírné; 3. u těch
trestných činů, u kterých nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění
obžaloby z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního
řádu demokratického státu, ale z důvodů jiných než právě těchto politických\".
V projednávaném případě bylo trestní stíhání obviněného J. K. zahájeno sdělením
obvinění dne 15. 2. 2000, přičemž 10 let od výše uvedeného počátku běhu
promlčecí lhůty uplynulo dnem 30. 12. 1999, 12 let pak dnem 30. 12. 2001. Zbývá
tudíž dořešit, zda trestnost činu, kladeného obviněnému J. K. za vinu, zanikla
uplynutím deseti či dvanácti let. Posledně uvedená lhůta se v ustanovení § 67
odst. 1 písm. b) tr. zák. objevila po změně trestního zákona provedené zákonem
č. 327/1999 Sb. Po celou předchozí existenci trestního zákona č. 140/1960 Sb.
činila promlčecí doba trestných činů, na něž stanovil zákon trest odnětí
svobody nejméně deset let, deset let. Je tedy evidentní, že použití trestního
zákona jako celku ve znění zákona č. 327/1999 Sb. není pro tohoto obviněného
příznivější, ale naopak. Za této situace je proto nutno řídit se stěžejní
zásadou § 16 odst. 1 tr. zák., že trestnost činu se posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle tr. zákona účinného v
době údajného spáchání trestného činu, tj. ve znění účinném do 31. 12. 1966,
činila trestní sazba u trestného činu podle § 158 odst. 2 tři až deset let
odnětí svobody a podle § 67 odst. 1 písm. b) trestnost tohoto činu zanikla
uplynutím deseti let. Podle trestního zákona ve znění zák. č. 327/1999 Sb. a
násl. činí trestní sazba u trestného činu podle § 158 odst. 2 tři až deset let
odnětí svobody a podle § 67 odst. 1 písm. b) zaniká jeho trestnost uplynutím
dvanácti let. Je tedy zřejmé, že při respektování zásady § 16 odst. 1 tr. zák.
lze trestnost činu kladeného obviněnému J. K. za vinu, posuzovat jen podle
zákona účinného v době spáchání trestného činu a eventuálně ještě podle znění
krátce po tom následujících, nikoli však již podle trestního zákona ve znění
zákona č. 327/1999 Sb. Z čehož vyplývá, že obvodní soud, pokud zastavil trestní
stíhání jmenovaného z důvodu promlčení trestního stíhání podle § 223 odst. 1
tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 tr. ř., rozhodl správně. V důsledku toho bylo
správné i rozhodnutí, jež bylo napadeno stížností pro porušení zákona a tu
proto musel Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout jako
nedůvodnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2003
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu