4 Tz 81/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. července
2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše
Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd 24/2004,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd
24/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného M. M.
Napadené usnesení se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Příslušný k projednání trestní věci obviněného M. M., pro trestnou činnost
vymezenou obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně
ze dne 23. června 2004, sp. zn. 2 KZv 7/2004-43, je Krajský soud v Brně.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal pod
sp. zn. 2 KZv 7/2004-43 dne 23. června 2004 na obviněného M. M. obžalobu pro
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěný den v měsíci
únoru 2003 v pobočce B., a. s., N. M., Z., při sjednávání smlouvy o
kontokorentním úvěru M.Kt s výší úvěrového limitu 1.000.000,- Kč pro společnost
A. A., s. r. o., se sídlem Š., jejímž byl jednatelem, předložil pro výpočet
tzv. scoringu padělaná daňová přiznání této společnosti k dani z příjmu
právnických osob za rok 2000 a 2001, kde byly pozměněny údaje vykazující
ziskové hospodaření firmy tak, aby zabezpečily maximální možnou hranici čerpání
úvěru, a dále padělané výpisy z účtu této společnosti u U. b., a. s., ačkoli
zde společnost žádný účet vedený neměla, a poté, co v důsledku předložení
těchto listin skutečně došlo k poskytnutí úvěru v požadovaném rámci, vyčerpal
částku ve výši 987.202,13 Kč, čímž poškozené B., a. s., se sídlem N. P., P.,
způsobil škodu v uvedené výši“.
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. srpna 2004, sp. zn. 52 T
9/2004, tak, že podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložil Vrchnímu soudu v
Olomouci
k rozhodnutí o příslušnosti soudu trestní věc obviněného M. M., vedenou u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2004 pro skutek výše popsaný v
obžalobě, v němž je spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.
1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť Krajský soud v Brně měl za to, že k jejímu
projednání není příslušný. Tento svůj názor odůvodnil tím, že v dané věci
trestný čin neměl být spáchán prostřednictvím směnky (ani šeku nebo jiného
cenného papíru vyjmenovaného v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) ale
jiným přesně popsaným mechanizmem – předložením padělaných daňových přiznání a
padělaných výpisů účtů banky a že výskyt jediné směnky, vystavené navíc až po
dokonání trestného činu, nemůže být určující pro příslušnost krajského soudu.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 23. srpna 2004,
sp. zn. 1 Ntd 24/2004, tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. příslušným k
projednání trestní věci obviněného M. M. pro trestnou činnost vymezenou
obžalobou Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. června 2004, sp.
zn. 2 KZv 7/2004, je Okresní soud ve Zlíně, a to přesto, že nesouhlasil s jeho
názorem, že směnka byla vystavena až po uzavření úvěrové smlouvy, tedy po
dokonání trestného činu.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti České
republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného M. M. s tím, že napadeným usnesením byl zákon porušen v ustanovení §
17 odst. 1
písm. b) a § 24 odst. 1 tr. ř. v jeho neprospěch. Ministr spravedlnosti
především nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že uplatnění směnky pachatelem
musí mít podstatný vliv na spáchání trestného činu, když v dané věci směnka
plnila pouze zajišťovací funkci v rámci smluvních ujednání a její vyplnění
remitentem bylo vázáno na smlouvou upravené budoucí podmínky a že k malému
významu směnky zde mělo rovněž nasvědčovat, že obdobná ujednání o směnce byla
podle soudu pravidelnou součástí smlouvy o kontokorentním úvěru i v řadě
dalších případů. Ministr spravedlnosti namítá, že z dikce § 17 odst. 1 písm. b)
tr. ř. nevyplývá, že by trestný čin měl být spáchán výlučně směnkou, ani se v
něm neuvádí jak velkou důležitost by měla mít směnka v rámci ostatních
skutečností charakterizujících skutkovou podstatu trestného činu úvěrového
podvodu. V předmětné věci biancosměnka podepsaná obviněným nehrála žádnou
podřadnou či okrajovou roli, neboť nedílnou součástí úvěrové smlouvy byla i
dohoda o uplatnění směnečného práva, bez níž by zřejmě k uzavření úvěrové
smlouvy vůbec nedošlo. Podle názoru ministra spravedlnosti pro naplnění
pojmového znaku „prostřednictvím směnek“ není rozhodné, jakým způsobem byla
směnka použita a za podstatné považuje, zda vystavení a její užití je součástí
skutkového děje, který je možno subsumovat pod jednotlivé znaky skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm.
b) tr. zák. Samotná směnka pak nemusí být předmětem trestního jednání
pachatele, ale stačí, když slouží jako jeden z prostředků k dosažení cíle
jednání pachatele, kterým je podvodné získání úvěru. Ministr spravedlnosti
vzhledem k uvedenému dospívá k závěru, že v daném případě došlo ke spáchání
trestného činu prostřednictvím směnky, jak to požaduje ustanovení § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř. a že k projednání věci v prvním stupni je příslušný krajský
soud. Vrchní soud se měl při rozhodování sporu o věcnou příslušnost v dané věci
řídit uvedenými zásadami a rozhodnout tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je
příslušným k projednání této trestní věci Krajský soud v Brně. Ve prospěch
obviněného je stížnost pro porušení zákona podána proto, že krajský soud by měl
na místo okresního soudu v rámci rozhodování zaručit odbornější přístup k věci
i řešení skutkové a právní problematiky projednávané věci. Za stávající situace
by rovněž došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého nesmí být nikdo odňat svému zákonnému
soudci. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst.
2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve vytýkaném
rozsahu v neprospěch obviněného M. M., aby podle § 269 odst. 2 napadené
usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním
stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí
svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit
výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a
jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém
trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich znakem je způsobení
značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení
krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Nejvyšší soud se neztotožnil s právním názorem vrchního soudu, který ve
stížnosti napadeném rozhodnutí uvedl, že uplatnění směnky pachatelem v
předmětné věci musí mít podstatný vliv na spáchání trestného činu, aby byla
splněna podmínka, že trestný čin byl spáchán prostřednictvím směnky ve smyslu §
17 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud již dříve v jiné obdobné trestní věci (viz rozsudek ze dne 25.
ledna 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004) učinil závěr, že podmínkou příslušnosti
krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž
byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů,
derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich
padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody
nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr.
ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením
odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla
spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních
nástrojů, tzn., že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání,
machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém
trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich
užitím. Pokud jde jmenovitě o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je
zajištění pohledávky mající původ v závazkovém vztahu. Věřitel z takového
závazkového vztahu směnkou získává postavení směnečného věřitele. Důsledkem
emise zajišťovací směnky tak má být toliko procesní zvýhodnění věřitele, nikoli
vytváření další pohledávky jdoucí nad rámec pohledávky vyplývající ze
závazkového stavu. Obecně pak platí, že zajišťovací směnku lze uplatňovat až
tehdy, až se lze domáhat zaplacení pohledávky, kterou zajišťuje, přičemž
věřitel získává zajišťovací směnku proto, aby mu usnadnila vymáhání zajištěné
pohledávky. Směnka zakládá samostatný závazkový stav, i když plní funkci
zajišťovací. V obchodním či občanskoprávním vztahu, zajištěném směnkou,
nezřídka nastane situace, kdy směnka funkci zajišťovacího instrumentu plnit
nemůže, a je v konečném důsledku sama příčinou ztráty vzniklé na straně
poškozeného, takže svou zástavní a posléze i uhrazovací funkci neplní. Směnka
nadto již v počátečním stadiu takového závazkového vztahu může mít podstatný
význam pro jeho vznik, a to již tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. V
takovém případě tak směnka již od samotného počátku se stává jedním z
prostředků k dosažení cíle trestné činnosti, tj. k podvodnému vylákání
majetkových hodnot na úkor druhé smluvní strany.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný jako jednatel firmy A. A., s. r.
o., a poškozená B., a. s., uzavřeli dne 25. 2. 2003 smlouvu o kontokorentním
úvěru, v níž podle článku VI. byla tato smlouva zajištěna vlastní biancosměnkou
(jako výstavce uvedena firma A. A., s. r. o.) avalovanou obviněným M. M. a S.
Z. Téhož dne byla uzavřena dohoda o uplatnění směnečného práva mezi výše
jmenovanými, jejíž přílohou byla i výše zmiňovaná biancosměnka. Jistě nebylo
bez významu, že v bodě 1. zmíněné dohody je výslovně uvedeno: „Jednou z
podmínek čerpání úvěru na základě úvěrové smlouvy je předání biancosměnky
vlastní vystavené emitentem ve prospěch remitenta za účelem zajištění všech
závazků emitenta vůči remitentovi, které vyplývají z Úvěrové smlouvy.“ Za této
situace je zřejmé, že biancosměnka byla nedílnou součástí smluvního vztahu mezi
obviněným a poškozenou B., a. s., přičemž lze souhlasit s názorem uvedeným ve
stížnosti pro porušení zákona, že bez jejího vystavení a bez podpisu dohody o
uplatnění směnečného práva by k uzavření úvěrové smlouvy zřejmě vůbec nedošlo,
neboť jako zajišťovací instrument sloužila k získání úvěru.
Podstatné pro posouzení charakteru směnky z pohledu aplikace ustanovení § 17
odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjištění, zda vystavení a způsob užití směnky je
součástí skutkového děje zakládajícího trestný čin úvěrového podvodu podle §
250b odst. 1, odst. 4 tr. zák. Byť v posuzovaném případě směnka zajišťovala
závazek obviněného vůči poškozené B., a. s., nelze nevidět, že sloužila jako
prostředek ke spáchání trestného činu. Není proto možno považovat za správný
názor vrchního soudu, že pro změnu věcné příslušnosti podle § 17 odst. 1 písm.
b) tr. ř. musí mít uplatnění směnky pachatelem podstatný vliv na spáchání
trestného činu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu stačí, že sloužila jako
jeden z prostředků – vedle uvedení nepravdivých údajů obviněným – k vylákání
peněz. Za této situace lze konstatovat, že v projednávané trestní věci mělo
dojít ke spáchání trestného činu prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1
písm. b) tr. ř. Vrchní soud správně konstatuje, že rozhodování věcí uvedených v
cit. ustanovení krajským soudem je odůvodněno vyšší právní či skutkovou
náročností případů. I z tohoto pohledu je proto namístě, aby danou věc
projednal v prvním stupni krajský soud.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd 24/2004, byl
porušen zákon v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného M. M., protože odnětí
obviněného jeho zákonnému soudci, je vždy nutno posuzovat jako porušení zákona
v jeho neprospěch. V důsledku toho musel podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené
usnesení zrušit, a to včetně všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově
navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud pokud jde o další procesní postup neakceptoval návrh ministra
spravedlnosti, aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a
rozhodnutí. V daném případě by se jednalo o ryze formální vrácení věci vrchnímu
soudu, způsobujícím nadto zbytečné průtahy v řízení, protože ten by byl v
dalším rozhodování ve smyslu ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř. vázán vysloveným
právním názorem v tomto rozsudku, tudíž by ve věci určil příslušným k
projednání Krajský soud v Brně. Naopak Nejvyšší soud shledal podmínky pro
vlastní rozhodnutí ve věci ve smyslu § 271 odst. 1 tr. ř., proto rozhodl, v
souladu s výše uvedenou argumentací, že věcně a místně příslušným soudem k
projednání posuzované trestní věci obviněného M. M. je Krajský soud v Brně a
věc mu podle § 24 odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k