4 Tz 84/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.
listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a
soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A.
Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře,
ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007, ve věci vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. sp. zn. 10 T 159/2006 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a
§ 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2.
8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanoveních § 45a odst. 1, § 26 odst. 4 písm. e) tr. zák. a v ustanovení §
122 odst. 1 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného A. Š.
Napadený rozsudek s e z r u š u j e ve výroku, jímž bylo obviněnému podle §
45a odst. 1 věta druhá tr. zák. uloženo přiměřené omezení - zdržet se návštěv
nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a
styku s určitými osobami.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 45a odst. 1 věta druhá tr. zák., s přihlédnutím k § 26 odst. 4 písm.
e) tr. zák. s e obviněnému A. Š. u k l á d á p ř i m ě ř e n é o
m e z e n í - zdržet se návštěv sportovních, kulturních a společenských akcí a
srazů osob projevujících sympatie k neonacistickým hnutím či organizacím,
respektive k hnutím či organizacím hlásajícím národnostní či rasovou zášť a
dále zdržet se styku s těmito osobami.
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2007 sp.
zn. 10 T 159/2006 (spolu s obviněným F. S.) uznán vinným trestným činem
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. formou
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil s obviněným F.
S. tím, že dne 15. 9. 2006 kolem 22.40 hod. v T., okres T., na ulici Z. před
domem, pro jeho příslušnost k romskému etniku, fyzicky napadli poškozeného D.
F., občana Slovenské republiky tak, že jej nejprve pronásledovali od domu v
ulici Z., kde jej vyhledali, následně obviněný F. S. poškozenému podkopl
zezadu nohu a poté, co poškozený v důsledku toho upadl na zem, jej oba
obvinění bili pěstmi do obličeje a do těla, přičemž obviněný Š. v tomto útoku
pokračoval i poté, co s ním obviněný S. přestal, a to údery pěstí, úderem
kolene do obličeje, kopy do obličeje a těla a šlápnutím těžkou botou do zad,
přičemž tento svůj útok doprovázeli slovními výrazy jako „černá svině, že jej
jako cikána zbijí, černá hubo“ a podobnými výroky, následně z místa činu
odešli, čímž poškozenému D. F. způsobili lehké zranění ve formě otřesu levé
ledviny, podkožního krevního výronu a oděrek nad levým obočím, podkožní krevní
výrony horního a dolního víčka levého a dolního víčka pravého oka, podkožní
krevní výron kořene nosu, zhmoždění sliznice nosu, odlomení části korunky
prvního zubu vpravo a vlevo nahoře, oděrky těsně nad pravým kolenem a na přední
ploše levého kolene s obvyklou dobou léčení kolem 10-14 dnů.
Za to byl obviněný A. Š. podle § 221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody na 18 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro
výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti výroku o trestu podal dne 7. 5. 2007 obviněný odvolání. Na jeho podkladě
věc projednal Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, coby soud
odvolací, který rozsudkem ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 rozhodl tak,
že z důvodu § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém
výroku o uloženém trestu odnětí svobody a stanoveném způsobu jeho výkonu
zrušil.
Podle § 259 odst. 3 písm b) tr. ř. odvolací soud pak nově rozhodl tak, že podle
§ 221 odst. 2 tr. zák. s použitím § 45 odst. 1 a § 45a odst. 1 tr. zák.
odsoudil obviněného k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360 hodin.
Podle § 26 odst. 4 písm. e) tr. zák. s přihlédnutím k § 45a odst. 1 věta druhá
tr. zák. obviněnému uložil přiměřené omezení –zdržet se návštěv nevhodného
prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s
určitými osobami.
Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze
dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného A. Š. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v
ustanoveních § 45a odst. 1, § 26 odst. 4 písm e) tr. zák. a v ustanovení §
122 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona namítl, že předmětnými ustanoveními
zákona se Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, důsledně
neřídil, když při formulaci omezení uloženého obviněnému v rámci trestu obecně
prospěšných prací podle § 45a odst. 1 tr. zák. s odkazem na ustanovení § 26
odst. 4 písm e) tr. zák. prakticky doslovně opsal toto obecně formulované
ustanovení a pouze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se má obviněný zdržet
návštěv akcí a srazů osob projevujících sympatie k neonacistickému hnutí, resp.
ke hnutí hlásajícímu národnostní a rasovu zášť.
Stěžovatel uvedl, že krajský soud pominul, že přesné vymezení přiměřeného
omezení musí být obsaženo již ve výroku rozsudku, neboť jen výrok je po právní
moci rozsudku vykonatelný a proto konkretizace přiměřeného omezení nebo
povinnosti jen v odůvodnění nepostačuje. Formulace uložených přiměřených
omezení a povinností musí být dostatečně určitá, aby byla tato opatření
vykonatelná, kontrolovatelná a zároveň aby poskytovala obviněnému dostatečnou
záruku jasného vymezení mezí jeho chování a přípustných zásahů do svobody
jednání a rozhodování obviněného, včetně možnosti předvídat, za jakých podmínek
mu může být přeměněn trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody ve
smyslu ustanovení § 45a odst. 4 tr. zák.
Podle stěžovatele je použitá formulace sama o sobě bezobsažná a neposkytující
obviněnému dostatečnou právní jistotu ohledně možnosti přeměny trestu. Je tedy
zřejmé, že omezení podle § 26 odst. 4 písm. e) tr. zák. mělo být formulováno v
zásadě tak, jak krajský soud naznačil v odůvodnění svého rozsudku. V tomto
směru je tedy výrok Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře,
neúplný.
Nad rámec podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatel též vyjádřil
pochybnost nad tím, zda byla splněna formální podmínka uložení trestu obecně
prospěšných prací spočívající v tom, že s ohledem na povahu spáchaného
trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení
účelu trestu není třeba.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského
soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To
170/2007, byl porušen zákon v ustanovení § 45a odst. 1, § 26 odst. 4 písm. e)
tr. zák. a v ustanovení § 122 odst. 1 tr. ř. a to v neprospěch obviněného A.
Š. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle 270 odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, aby neúplný výrok o uložení
přiměřeného omezení, spočívajícího ve zdržení se návštěv nevhodného prostředí,
sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami,
doplnil, popř., aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tento výrok
doplnil sám.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že byla podána důvodně.
Podle § 45a odst. 1 tr. zák. věty druhé může soud uložit pachateli na dobu
trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4
tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život. Podle § 26 odst. 4 písm. e)
tr. zák. soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti uložit zdržet se
návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských
akcí a styku s určitými osobami.
Podle § 122 odst. 1 tr. ř. musí odsuzující rozsudek obsahovat výrok o trestu s
uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž
bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s
dohledem, též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání. Byl-li nad
pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má
být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj
pachateli ukládány další přiměřená omezení nebo povinnosti.
Analogicky lze nepochybně posledně uvedený požadavek zákona vztáhnout i na
případy, kdy se obviněnému ukládají přiměřená omezení či povinnosti v
souvislosti s uložením trestu obecně prospěšných prací.
Je třeba zdůraznit, že podstatou těchto omezení a povinností jsou zásahy do
svobody jednání a rozhodování pachatele po dobu trvání trestu, které soud
stanoví v zájmu nápravy a výchovy obviněného. Kriterium přiměřenosti vyžaduje,
aby uložená omezení nebo povinnosti vedly obviněného k tomu, aby vedl řádný
život. Jedná se o taková opatření, jejichž cílem je odstranění příčin,
podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se
obviněný dopustil. Zároveň musí být adekvátní k trestnému činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke
spáchanému trestnému činu, nelze uložit, ani kdyby mohly přispět k převýchově
odsouzeného. Právním důsledkem jejich porušení je možnost rozhodnout o přeměně
popř. výkonu trestu (např. přeměna trestu podmíněného v trest nepodmíněný, nebo
trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody). Konkrétní vymezení
práv a povinností přitom musí být obsaženo přímo ve výroku rozhodnutí, neboť
pokladem pro případné rozhodnutí o přeměně či nařízení výkonu trestu je tato
část rozhodnutí.
Základním požadavkem právní jistoty je jasnost, jednoznačnost práv a
povinností. V tomto směru musí být i ukládané přiměřené povinnosti dostatečně
určité, aby nevzbuzovaly pochybnosti, jaká jednání (tj. v posuzované věci
návštěvy jakého prostředí a styk s kterými osobami) jsou pachateli, jemuž jsou
omezení či povinnost uloženy, zakázána a naopak jaká jsou mu povolena. Bez
splnění této podmínky neposkytují jasné pravidlo chování a jsou postiženy vadou
neurčitosti. Ani soudní orgán ani obviněný poté nemají možnost bez důvodných
pochyb posoudit, zda určité jednání jež obviněný zrealizoval, je jednáním
dovoleným či zakázaným, a popřípadě zda tedy má být za takové jednání postižen.
V rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 2.
8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 je uvedeno, že obviněnému se ukládá přiměřené
omezení – zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a
jiných společenských akcí a styku s určitými osobami. Je tedy patrno, že soud
uložil obviněnému podle § 45a odst. 1 tr. zák. přiměřené omezení tím způsobem,
že ocitoval doslovně text ust. § 26 odst. 4 písm. e) tr. zák. Soudem tak byla
užita formulace, jež je pouze převzatým textem zákona, takže sama o sobě
postihuje účast na společenských akcích obecně a styk s osobami, které nejsou
nijak blíže specifikovány. Její výklad by bez potřebného konkrétního určení
mohl vést až k absurdním závěrům o rozsahu omezení uloženém obviněnému.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice konkretizováno, že krajský soud má
na mysli povinnost obviněného zdržet se kontaktu s prostředím, v němž se
pohyboval v době spáchání předmětného deliktu, tedy různých akcí a srazů osob
projevujících sympatie k neonacistickému hnutí, resp. k hnutí, které hlásá
národnostní a rasovou zášť, to ale bez výslovného uvedení ve výroku rozhodnutí
nestačí..
Z uvedeného je tedy zřejmé, že krajský soud vyslovil přiměřené omezení
obviněnému materiálně vadným způsobem, když jej v příslušném výroku nijak ve
vztahu ke spáchanému trestnému činu (tj. napadení fyzické osoby s rasovým
podtextem - pro její příslušnost k romskému etniku) nekonkretizoval a nevymezil
v dostatečném rozsahu hranice mezi dovoleným a zakázaným chováním obviněného.
V odůvodnění (na straně čtvrté) svého rozhodnutí krajský soud předmětné omezení
specifikoval jednoznačněji, takže z kontextu je zřejmé, jaká jednání
(aktivity) obviněného považoval za nezbytné pro příště omezit. Jak již bylo
výše zdůrazněno, toto upřesnění, uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí, není
schopno zhojit uvedenou vadu vlastního výroku rozhodnutí, jehož účelem mělo být
vymanění obviněného z vazeb na prostředí, v němž se pohyboval v době deliktu, a
které má mít do budoucna vliv na jeho chování a jednání.
Z hlediska ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. je vzhledem k uvedeným
skutečnostem možno konstatovat, že vytýkané porušení zákona naplňuje podmínky
obsažené v tomto ustanovení, když stanovení přiměřené povinnosti či
přiměřeného omezení v rámci uloženého trestu obecně prospěšných prací je v
rozporu s jeho účelem.
Samotný výrok o uložení přiměřené povinnosti či přiměřeného omezení je
oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení trestu obecně prospěšných
prací, neboť jeho uložení záleží podle § 45a odst. 1 věty druhé tr. zák. na
uvážení soudu, čili je výrokem fakultativním. Nejvyšší soud proto podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích,
pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007, byl porušen zákon
v ustanoveních § 45a odst. 1, § 26 odst. 4 písm. e) tr. zák. a v ustanovení §
122 odst. 1 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného A. Š.
Navrhované přikázání věci krajskému soudu, aby vadný výrok sám doplnil
podle § 270 odst. 2 tr. ř., nebylo možné učinit. Prostým doplněním již
existujícího výroku totiž nemohla být vytýkaná vada napravena, ale bylo nutné
celý předmětný výrok příslušným způsobem nově formulovat. Nejvyšší soud pak
doplnit předmětný výrok rovněž sám nemohl, neboť to trestní řád neumožňuje.
Proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a
to pouze ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo ono zmíněné obecné,
nedostatečně konkrétní přiměřené omezení, a to včetně všech dalších rozhodnutí
na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z hlediska procesní ekonomie považoval Nejvyšší soud za neúčelné přikazovat
věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, když důkazní situace v
dané věci byla zjištěna bez důvodných pochybností a stížností pro porušení
zákona byla napadena pouze výše zmíněná vada předmětného rozhodnutí odvolacího
soudu. Proto ve smyslu § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve věci v potřebném
rozsahu sám nově rozhodl o uložení přiměřeného omezení obviněnému tak, jak je
ve výroku tohoto rozsudku specifikováno.
Pokud se týká vyjádřených pochybností stěžovatele ohledně správnosti uloženého
trestu obecně prospěšných prací obviněnému, tak tyto pochybnosti sám ve
stížnosti pro porušení zákona označil za podané nad její rámec. Argumentace
zvolená ministrem spravedlnosti mimo rámec podaného mimořádného opravného
prostředku skutečně vybočuje, neboť ten byl ministrem spravedlnosti podán
výhradně ve prospěch obviněného. Aplikované výhrady ohledně nepřiměřené
mírnosti uloženého druhu trestu ze strany odvolacího soudu však jsou námitkou
směřující v neprospěch obviněného a též vzhledem k této skutečnosti se Nevyšší
soud danou námitkou nezabýval a ani zabývat nemohl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec