4 Tz 85/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2.
května 2001 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky v neprospěch obviněného S. D., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 To 120/2000, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 22/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/99, byl
obviněný S. D. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, §
219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 11. 7. 1999 kolem
03.05 hodin (v rozsudku je chybně uvedeno v 03.95 hodin) v P., vtáhl násilím
poškozenou T. K., kterou sledoval od Hlavního nádraží, do průjezdu domu, kde
poškozené několikrát udeřil hlavou do vrat, povalil ji na zem, na odpor
poškozené reagoval slovy „drž hubu, stejně tě zabiju\", poškozenou začal škrtit
na krku, přičemž intenzita násilí byla taková, že poškozená upadla do
bezvědomí, pomočila se a podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství (v rozsudku je nepřesně uvedeno z oboru soudního
lékařství) byl bezprostředně ohrožen její život. Za to byl odsouzen podle § 219
odst. 1 tr. zák. k desetiletému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
dále mu byl uložen podle § 57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území
hlavního města Prahy na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. (per
analogiam) byla poškozená T. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný S. D. zproštěn
obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako návod k trestnému činu křivé
výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák.
k § 175 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v rozsudku je nesprávně uveden § 175 odst. 1
písm. a) tr. ř.).
Obviněný S. D. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000,
sp. zn. 3 T 22/99, odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 8 To 120/2000, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 3 T 22/99, ve výroku o vině, trestu a náhradě
škody, a současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný S.
D. je vinen ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle § 231
odst. 1 tr. zák., neboť dne 11. 6. 1999 (správně mělo být uvedeno dne 11. 7.
1999) kolem 03.05 hodin v P., vtáhl násilím poškozenou T. K., kterou sledoval
od Hlavního nádraží, do průjezdu domu, kde poškozené několikrát udeřil hlavou
do vrat, povalil ji na zem a škrtil ji, když poškozená krátce upadla do
bezvědomí a pomočila se. Za to byl odsouzen podle § 231 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §
57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání
dvou a půl roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená T. K. odkázána se
svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. stížnost
pro porušení zákona v neprospěch obviněného S. D. Vytkl v ní porušení zákona v
ustanoveních § 254 odst. 1, § 259 odst. 3 a § 2 odst. 6 tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na
to, že soud II. stupně se dostatečným způsobem nevypořádal s některými důkazy,
které odůvodňovaly předchozí závěr soudu I. stupně, že obviněný S. D. se
dopustil pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1
tr. zák. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství je možné zjistit, že poškozená T. K. utrpěla v důsledku jednání
obviněného S. D. pohmoždění levé tváře s krevním pruhovým výronem, pohmoždění
rtů s otokem a s drobnou tržnou rankou sliznice dolního rtu, zhmoždění přední
strany krku s podkožními krevními výrony, zasahujícím oboustranně pod ramena
dolní čelisti, které sahaly až pod levou lopatku, a konečně pohmoždění zad
uprostřed a pod pravou lopatkou. Zhmoždění přední strany krku poškozené T. K.,
které bylo nalezeno v okolí tzv. ohryzku a nalevo od něho pod dolní čelistí,
umožnilo znalci prezentovat, že poškozená byla pevně uchopena pod krkem a
následně rdoušena, o čemž svědčily i její další projevy, například sípání,
pocity dušnosti a upadnutí do bezvědomí. Pokud se týká intenzity násilí na krku
poškozené, ta nebyla podle znalce velká, jelikož nedošlo k polámání jazylky a
nebyly poškozeny chrupavky. Byly však hluboce pohmožděny krční měkké tkáně. Samotný útok směřoval proti životně důležitému orgánu poškozené T. K. a mohl ve
svém důsledku vést až ke smrti jmenované. Znalec dále uvedl, že poškozená byla
rdoušena prsty jedné, případně obou rukou. V rámci znaleckého posudku bylo
rovněž vysvětleno, že existují dva mechanismy, které při rdoušení ohrožují
život a mohou způsobit smrt, přičemž při prvém dochází k silnému a po delší
dobu přetrvávajícímu tlaku na krční orgány, při němž se nejen uzavírají hlasové
štěrbiny, ale současně se vytlačuje jazyk vzhůru, což brání v přístupu vzduchu
do plic. Současně nastává zmáčknutí a zúžení průsvitu krčních cév, žil a tepen,
čímž je omezen životně nezbytný přísun kyslíku do plic a jeho přenos krevní
cestou z plic do mozku. Následně rdoušené osoby upadají do bezvědomí, ve kterém
pak hrozí smrt udušením. V případě druhého mechanismu vzniku možného fatálního
následku při rdoušení se jedná o mechanické podráždění nervové pleteně, uložené
v místě, kde se rozděluje zevní a vnitřní větev krční tepny - krkavice. I malý
tlak prstů v těchto místech může vyvolat náhlé zpomalení tepové frekvence a
prudký pokles krevního tlaku a může vést k okamžité smrti. Podle expertizních
nálezů byl život poškozené T. K. ohrožen oběma výše zmíněnými mechanismy. Svědectví poškozené T. K., potvrzené svědkem Z. K., že v důsledku jednání
pachatele inkriminovaného skutku u ní nastalo až bezvědomí, kterému předcházely
pocity dušnosti a sípání, umožnilo znalci zaujmout stanovisko, že u poškozené
došlo k typickým příznakům, svědčícím pro mechanismus rdoušení, který je výše
popsán na prvním místě. Ke smrti poškozené tímto mechanismem nedošlo, neboť
nepřerušovaný stisk a držení jejího hrdla nebyl dost dlouhý.
Jelikož atak byl
veden i v oblasti nervové pleteně, nebylo možné jednoznačně vyloučit, že
poškozená byla rdoušena také druhým způsobem. Dále znalec shledal, že zjištěná
zranění na krku poškozené T. K. nenasvědčují pro sevření po obvodu hrdla oběma
rukama. S ohledem na stopy po stisku se jeví pravděpodobným, že poškozená byla
kolem krku sevřena pouze jednou rukou, k čemuž mohlo dojít tak, že pachatel na
poškozené T. K. seděl a tlačil jí jednou rukou na hrdlo. Útok na krk poškozené
T. K. musel trvat po určitou dobu, jelikož u ní došlo k bezvědomí a následnému
pomočení. Nejednalo se tedy pouze o nějaký jednoduchý náraz na krk, nebo jenom
krátkodobé zmáčknutí. Poranění na hrdle poškozené, jakož i skutečnost, že byl
uzavřen přívod kyslíku do plic poškozené T. K., umožnily znalci předpokládat,
že útočník nevyvíjel na krk poškozené T. K. pouze tlak předloktím, neboť v
takovémto případě by nemohl nastat svědecky doložený nedostatek kyslíku,
bezvědomí a vyprázdnění močového měchýře poškozené.
Lze tedy shrnout, podle názoru ministra spravedlnosti, že obviněný S. D. v
určité fázi útoku uchopil poškozenou T. K. pod krkem, stisknul její hrdlo s
takovou intenzitou a po tak dlouhou dobu, že následné přerušení přívodu kyslíku
vedlo až k bezvědomí a k pomočení poškozené, přičemž uvedeným způsobem rdoušení
byl bezprostředně ohrožen život jmenované. Vzhledem k charakteru svého jednání
si obviněný S. D. musel být vědom, že při popsaném útoku může způsobit smrt
poškozené T. K., a pro tento případ s tím musel být srozuměn. Uvedenému závěru
nasvědčuje i skutečnost, že obviněný S. D. reagoval na odpor poškozené slovy
„drž hubu, stejně tě zabiju\". Odvolací soud se však v rámci posuzování
důvodnosti odvolání obviněného S. D. nedostatečně vypořádal nejen se svědectvím
poškozené T. K., která opakovaně a stále stejným způsobem popisovala předmětný
akt agresivity obviněného S. D., jakož i výhrůžky vyřčené obviněným na adresu
její osoby, ale také nepřihlédl ke všem výše uvedeným zjištěním a konsekvencím,
vyplývajícím ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství a bez patřičného odůvodnění zrušil předchozí rozsudek soudu
nalézacího, který obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §
8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., a sám pravomocně rozhodl, že
obviněného odsuzuje za spáchání trestného činu omezování osobní svobody podle §
231 odst. 1 tr. zák., čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst.
6 tr. ř.
Postup odvolacího soudu, jak je uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, při
rozhodování o jednání obviněného S. D., kterého se dopustil dne 11. 7. 1999
vůči poškozené T. K., odporoval též ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Je sice
skutečností, že při veřejném zasedání, konaném před senátem Vrchního soudu v
Praze dne 11. 10. 2000 o odvolání obviněného S. D., podaném proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, č. j. 3 T 22/99-319, bylo
dokazování doplněno podle § 263 odst. 6 tr. ř. výslechem svědka Z. K., který se
však stejně jako již v přípravném řízení vyjadřoval pouze k otázkám týkajícím
se možné motivace útoku obviněného a nikoliv k problematice subjektivní stránky
jeho jednání, kterou následně druhostupňový soud posoudil odlišně od soudu
prvního stupně.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl ve
výše uvedeném směru porušen zákon, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil stejně jako obsahově navazující rozhodnutí a dále aby
postupoval pode § 270 odst. 1 tr. ř. a předmětnou věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve
lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. ř. v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v
neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech
výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že zákon porušen nebyl.
Předně Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího
napadenému rozsudku a nezjistil žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv
na zkoumané rozhodnutí soudu druhého stupně. Také právo obviněného na obhajobu
bylo plně zachováno.
Soud prvního stupně provedl při hlavních líčeních rozsáhlé dokazování, které
doplnil soud druhého stupně. Poté byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.
ř. soudem druhého stupně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Podle § 2
odst. 6 tr. ř. provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodné námitky uvedené ve stížnosti pro porušení
zákona, že vzhledem k charakteru jednání obviněného S. D. vůči poškozené T. K.,
které bylo zjištěno z výpovědi této poškozené a potvrzeno a specifikováno
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, si
obviněný musel být vědom, že při popsaném útoku může způsobit smrt poškozené, a
pro tento případ s tím musel být srozuměn.
Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství v žádném ze svých
závěrů neuvádí, že by útokem obviněného byl bezprostředně ohrožen život
poškozené, jak mylně konstatuje stížnost pro porušení zákona. Tento znalec ve
svém posudku popisuje dva mechanismy, které při rdoušení ohrožují život. Prvním
je delší dobu trvající silný tlak na krční orgány, který však v daném případě
nebyl realizován - podle znalce intenzita násilí na krku poškozené nebyla
velkého stupně. Druhým je mechanické podráždění nervové pleteně. Ani k takovému
podráždění jednáním obviněného nedošlo. Takovýto mechanismus rdoušení vedoucí
ke smrti oběti však není obecně ve vědomí lidí rozšířen, takže nelze
předpokládat vědomost obviněného S. D. o tomto mechanismu, tedy ani srozumění s
ním.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku na č. l. 362 - 363 spisu
přesvědčivě odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného S. D. jako
trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Na podporu
argumentů soudu druhého stupně, že obviněný nebyl srozuměn se smrtelným
následkem svého jednání, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice útočil proti
krku poškozené, přičemž při rdoušení existují dva shora popsané mechanismy
ohrožující život poškozené, avšak intenzita násilí nebyla velkého stupně,
poškozená utrpěla pouze lehké poranění, stopy po sevření krku po jeho obvodu
zde nebyly, zranění mohlo vzniknout tlačením rukou na krk při opřené hlavě (o
tom vypovídala i poškozená - obviněný jí tlačil rukou na krk, když ji povalil
na zem), stisk a držení hrdla poškozené nebylo nepřerušovaně dlouhé a silné.
U nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. pachatel věděl, že svým jednáním
může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro
případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. „Srozumění\" pachatele u nepřímého
úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku
relevantního pro trestní právo. V daném případě však nebyla zjištěna žádná
skutečnost, která by naznačovala aktivní volní vztah obviněného S. D. ke
způsobení smrtelného následku jeho útoku vůči poškozené. Takovou skutečností
nemohou být ani slova obviněného při útoku na poškozenou, o nichž ona hovoří
(„drž hubu, stejně tě zabiju\"), neboť v souvislosti s dalšími okolnostmi útoku
obviněného (nebyl zjištěn motiv případného usmrcení poškozené, nízká intenzita
násilí vůči hrdlu poškozené, nebyly zjištěny důvody, pro které by byl nucen
škrcení proti své vůli zanechat), se jeví tato slova jako výhrůžka, aby
poškozená přestala křičet.
Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že správně zjištěný skutkový stav věci
byl Vrchním soudem v Praze v souladu se zákonem právně kvalifikován jako
trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Posuzovaný
skutkový stav nemohl být kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., neboť se nepodařilo dosažitelnými důkazy prokázat, zda a k
čemu nutil obviněný poškozenou násilím a pohrůžkou násilí. Zjištěno bylo pouze
to, že jí bránil ve svobodném pohybu. K pochybení nedošlo ani při ukládání
trestu obviněnému S. D., který byl uložen v souladu s ustanoveními § 23 odst. 1
a § 31 odst. 1 tr. zák., rovněž tak o náhradě škody bylo rozhodnuto v souladu s
ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř.
Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněného S. D. podle § 254 odst. 1
tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i
správnost postupu řízení předcházejícího rozsudku. K objasnění motivu shora
popsaného jednání obviněného S. D. vyslechl svědka Z. K. a doplnil tak skutkový
stav věci směrem ke správnému zjištění. Při splnění podmínek uvedených v § 259
odst. 3, odst. 4 tr. zák. tak mohl ve věci odvolací soud sám rozhodnout. V této
souvislosti se jeví nelogickou námitka uvedená ve stížnosti pro porušení
zákona, že motivace jednání pachatele není součástí subjektivní stránky jeho
jednání, když je tomu přesně naopak, neboť subjektivní stránka zahrnuje znaky
týkající se psychiky pachatele, tedy i motivační stránku jeho jednání.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 268 odst.
1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal