4 Tz 87/2002 – II
U S N E S E N Í
Předseda senátu Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona,
podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. S., již zemřelého,
proti rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn.
To 70/54, rozhodl dne 21. 1. 2003 o návrhu zvoleného obhájce JUDr. L. M.,
advokáta, a. k. se sídlem v P., o úhradu nákladů na nutnou obhajobu, vzniklých
obviněnému v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona, t a k t o:
Podle § 151 odst. 3 tr. řádu se JUDr. L. M., advokátovi, a. k. se sídlem v P.,
přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o stížnosti pro porušení
zákona ve věci sp. zn. 4 Tz 87/2002 v celkové výši 8.200,-Kč, slovy
osmtisícdvěstě korun.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti ve
prospěch obviněného M. S., již zemřelého, proti rozsudku Vyššího vojenského
soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, plnou mocí ze dne 9.
12. 2002, doručenou Nejvyššímu soudu dne 5. 12. 2002, osvědčila E. S., b.
H., o. T., S. r., uzavření smlouvy o zastoupení sebe a svého zemřelého manžela
M. S., JUDr. L. M., advokátem, a. k. se sídlem v P., ve věci rehabilitace a
následného odškodnění, která se výslovně vztahuje na zastupování v řízení o
stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem České republiky.
Rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 4 Tz 87/2002, Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To
70/54, a rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp.
zn. T 15/54, a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6.
1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91. Dále podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu
zastavil trestní stíhání obviněného M. S. pro skutek spočívající v tom, že
ačkoliv mu byl řádně doručen povolávací rozkaz k nástupu vojenské základní
služby, tuto službu dne 19. 11. 1953 nenastoupil a odvolával se na to, že mu
v tom brání jeho náboženské přesvědčení, protože je svědek Jehovův, přičemž se
do 5. 1. 1954 zdržoval na neznámém místě, v němž obžaloba spatřovala trestný
čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.
V podání, doručeném Nejvyššímu soudu České republiky dne 23. 12. 2002, obhájce
obviněného navrhl, aby mu za obhajobu obviněného byla přiznána odměna za pět
úkonů právní pomoci ve výši 5.375,- Kč, a to za převzetí věci ve výši 1.000,-
Kč, za sepsání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve výši 1.000,- Kč, za
studium spisu ve výši 1.000,- Kč, za vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona
ve výši 1.000,- Kč, za ústní jednání u Nejvyššího soudu ve výši 1.000,- Kč a
paušální náhrady k jednotlivým úkonům po 75,- Kč ve výši 375,- Kč. Dále
uplatnil nárok na náhradu hotových výdajů, a to cestovní náhrady ve výši
2.825,- Kč, z toho náhrady za použití motorového vozidla Škoda Octavia na cestu
P.- B. a zpět ve výši 2.056,- Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 700,- Kč a
za stravné při cestě v trvání do 12 hodin ve výši 69,- Kč. Celkem uplatnil
nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 8.200,- Kč.
Uplatněný nárok shledal Nejvyšší soud důvodným.
Podle § 36a odst. 2 písm. e) tr. řádu jde-li o řízení o stížnosti pro porušení
zákona proti odsouzenému, který zemřel, musí mít odsouzený obhájce.
Kvalifikované právní zastoupení obhájcem v těchto případech pak vznikne buď
ustanovením obhájce soudem dle § 38 tr. řádu anebo zvolením obhájce podle § 37
odst. 1 tr. řádu per analogiam. Osoby, které jsou oprávněny zvolit obviněnému
obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady.
Dle § 151 odst. 1 věty druhé tr. řádu stát nese náklady na nutnou obhajobu,
které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.
V předmětné věci byla nutná obhajoba zemřelého obviněného v řízení o stížnosti
pro porušení zákona založena smlouvou o zastoupení, uzavřenou mezi manželkou
obviněného a obhájcem a nikoli ustanovením obhájce soudem. Uplatnění nároku
obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů tudíž nespadá pod právní režim,
založený ustanovením § 151 odst. 2 tr. řádu a vyplývá z ustanovení § 151 odst.
1 věty druhé tr. řádu per analogiam, jež představuje ve vztahu k § 37 odst. 1
tr. řádu ustanovení speciální. Výklad restriktivní, jenž by vztáhl dopady
ustanovení § 151 odst. 1 věty druhé tr. řádu toliko na osobu obviněného a
nikoli na osoby, jež jsou dle § 37 odst. 1 tr. řádu oprávněny zvolit obhájce
zemřelému obviněnému, by vytvořil jako svůj důsledek neodůvodněnou nerovnost.
Návrh obhájce obviněného na přiznání odměny za pět úkonů právní pomoci ve výši
5.375,- Kč, a to za převzetí věci ve výši 1.000,- Kč, za sepsání podnětu ke
stížnosti pro porušení zákona ve výši 1.000,- Kč, za studium spisu ve výši
1.000,- Kč, za vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ve výši 1.000,- Kč,
za ústní jednání u Nejvyššího soudu ve výši 1.000,- Kč a paušální náhrady k
jednotlivým úkonům po 75,- Kč ve výši 375,- Kč shledal Nejvyšší soud souladným
s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a), f), g) a l) ve spojení s § 10 odst. 3
písm. a) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1966 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů. U nároku na náhradu hotových výdajů, a to cestovní náhrady
ve výši 2.825,- Kč, z toho náhrady za použití motorového vozidla Škoda Octavia
na cestu P.– B. a zpět ve výši 2.056,- Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši
700,- Kč a za stravné při cestě v trvání do 12 hodin ve výši 69,- Kč pak
Nejvyšší soud konstatoval jejich uplatnění v souladu s § 5 odst. 1 písm. a/, §
7 a § 8 zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších
předpisů, a § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jakož i vyhl. č. 445/2001 Sb.
Pro uvedené Nejvyšší soud rozhodl, že se podle § 151 odst. 3 tr. řádu JUDr. L.
M., advokátovi, a. k. se sídlem v P., přiznává odměna a náhrada hotových
výdajů v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve věci sp. zn. 4 Tz 87/2002 v
celkové výši 8.200,- Kč, slovy osmtisícdvěstě korun.
Přiznanou odměnu a náhradu hotových výdajů zašle účtárna Nejvyššího soudu na
účet advokáta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 21. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. S. i obviněný G. E. odvolání, o němž
rozhodoval Vyšší vojenský soud v Trenčíně. Ten rozsudkem ze dne 30. 3. 1954,
sp. zn. To 70/54, rozhodl tak, že se odvolání obviněných proti výroku o vině
zamítá. Odvolání však bylo částečně vyhověno ve výroku o trestu, když výrok o
trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen a oběma
obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s tím, že ostatní
části výroku o trestu nebyly dotčeny.
Ve věci obviněného M. S. proběhlo v letech 1991 – 1992 rehabilitační řízení
podle zák. č. 119/1990 Sb., ve kterém rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v
Brně usnesením ze dne 19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91 tak, že při nezměněném
výroku o vině v rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp.
zn. T 15/54, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne
30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990
Sb. zrušil výrok o trestu. Dále pak tento soud rozsudkem ze dne 8. 6. 1992,
sp. zn. 3 Rtv 122/91, rozhodl tak, že obviněnému M. S. při nezměněném výroku o
vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T
15/54, trest z důvodů § 227 tr. ř. neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci
dne 4. 7. 1992.
Proti rozsudku Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp.
zn. To 70/54, podal ministr spravedlnosti podle § 266. odst. 1 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. S., a to z toho důvodu,
že obviněný byl již pro totožnou trestnou činnost v minulosti pravomocně
odsouzen. Konkrétně se tak stalo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 89/50, který byl potvrzen
usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp.
zn. Vto 69/50.
Podle názoru ministra spravedlnosti napadeným rozsudkem došlo k porušení
zásady ne bis in idem, která i tehdy patřila k základním zásadám trestního
řízení a znamenala, že nemůže být znovu stíhán ten, proti němuž dřívější
trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Tuto zásadu bylo možno
nepřímo vyvodit z řady ustanovení zák. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení
soudním a od jeho novelizace zákonem č. 67/1952 Sb. již tato zásada byla
výslovně vyjádřena v ustanoveních § 89 odst. 1 písm. g) a § 166 odst. 1 písm.
c) citovaného trestního řádu.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vyššího
vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn. To 70/54, byl v
neprospěch obviněného M. S. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3 zák. č.
87/1950 a v řízení předcházejícím též v ustanoveních § 2 odst. 1, odst. 2, a §
2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zák. č.
86/1950 Sb. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek
Vyššího vojenského soudu v Trenčíně a jemu předcházející rozsudek bývalého
Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn. T 15/54, jakož i
všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud tímto zrušením pozbyla podkladu,
zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 6.
1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a poté aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.
a trestní stíhání obviněného M. S. podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil.
Nejvyšší soud se především musel zabývat otázkou, zda v posuzované věci je
oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu § 13 tr. ř., neboť stížností
pro porušení zákona je napadán rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčíně,
tedy rozhodnutí cizozemského soudu. Z článku II. bodu 1., který je obsažen v
přechodných a zmocňovacích ustanoveních zákona č. 25/1993 Sb. vyplývá, že k
řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993)
založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky,
s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí vyšších
vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud, pokud ve věci v prvním stupni
rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky.
Protože v předmětné věci jako soud prvního stupně jednal a rozhodoval bývalý
Nižší vojenský soud v Brně, je Nejvyšší soud České republiky oprávněn konat
řízení podle hlavy osmnácté trestního řádu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, nikoliv však správnost řízení, které mu
předcházelo, neboť předmětné trestní spisy neměl k dispozici, a dospěl k
závěru, že napadeným rozsudkem byl zákon porušen v neprospěch obviněného M. S.,
a to z důvodů a v těch směrech, které uvádí stížnost pro porušení zákona.
Podle § 265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské
činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do
čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude
potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle § 194 zák. č. 87/1950 Sb. při rozhodování v odvolacím řízení přezkoumá
soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání;
přitom pečuje o odstranění vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto
výroků.
Podle § 197 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb.
soud v odvolacím líčení rozhodne sám ve věci rozsudkem (§§ 161 až 164), přičemž
zruší napadený rozsudek; jestliže je nesprávná jen část tohoto rozsudku a lze
ji oddělit od ostatních, může odvolací soud zrušit i jen tuto část. Zruší-li,
byť i jen částečně, výrok o vině, zruší celý výrok o trestu a vyměří trest
znovu.
Podle § 181 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. soud zastaví trestní stíhání,
nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby
se v trestním řízení nepokračovalo.
Podle § 166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb.
soud zastaví trestní stíhání, jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro
týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla
povolena obnova.
Podle § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. úkolem soudu v trestním řízení je zejména
spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou
měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
Uvedenými ustanoveními se Vyšší vojenský soud v Trenčíně při svém postupu
důsledně neřídil. Z odůvodnění jeho rozsudku a předcházejícího rozsudku
bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně vyplývá, že v době rozhodování těchto
soudů v roce 1954 byl obviněný M. S. za obdobné jednání již pravomocně odsouzen
a potrestán. Tento poznatek je doložen rovněž usnesením vydaným v
rehabilitačním řízení bývalým Vojenským obvodovým soudem v Českých Budějovicích
ze dne 24. 10. 1991, sp. zn. 2 Rtv 34/91, kterým byl ohledně M. S. podle § 14
odst. 1 písm. e), f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen rozsudek bývalého Nižšího
vojenského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1950, sp. zn. Vt 89/50,
ve spojení s unesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12.
1950, sp. zn. Vto 69/50, jímž byl tento obviněný uznán vinným pokusem trestného
činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 5 odst. 1, § 270 odst. 1, 2 písm.
a) zák. č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích pak
následně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 34/91 tak, že
obviněného M. S. uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti
podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., protože dne 12. 10. 1950
dopoledne v Č. K. při slavnostním předávání zbraní odmítl před ostatními
příslušníky své jednotky s odvoláním na svoje náboženské přesvědčení převzít
zbraň a konat službu se zbraní, tedy úmyslně se vyhnul plnění služební
povinnosti odvolávaje se na náboženské přesvědčení. Podle § 24 odst. 1 písm.
a) tr. zák. bylo upuštěno od potrestání obviněného.
Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3. 1954, sp. zn.
T 15/54, lze zjistit, že obviněný M. S. nenastoupil dne 19. 11. 1953 vojenskou
službu proto, že mu v jejím konání brání jeho náboženské přesvědčení, neboť je
svědek Jehovův. Obviněný M. S. dal ale již v roce 1950 při prvním trestním
stíhání zcela jednoznačně najevo úmysl trvale se vojenské službě vyhnout a
tento úmysl potvrdil i svým dalším jednáním s tím, že jej pod žádným tlakem
nehodlá změnit. Vzhledem k tomuto jednotícímu úmyslu je nutno jednání
obviněného ze dne 12. 10. 1950 a ze dne 19. 11. 1953 ve vztahu k výkonu
vojenské služby považovat za jeden skutek, byť jeho právní kvalifikace byla
rozdílná. Tento právní závěr je rovněž konformní s ustálenou judikaturou
Ústavního soudu České republiky, která hodnotí toto jednání jako týž skutek a
tedy věc rozsouzenou, (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn.
IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96).
V trestní věci M. S. vedené u bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pod sp.
zn. T 15/54 byla tudíž porušena zásada „ne bis in idem“, tedy že nikdo nemůže
být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v čl. 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla
publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a dále vyplývá z čl. 40
odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku
České republiky, publikované pod č. 2/1993 Sb. Toto pochybení soudu prvého
stupně Vyšší vojenský soud v Trenčíně nenapravil a tudíž náležitě nedostál své
přezkumné povinnosti, v důsledku čehož došlo k porušení zákona v neprospěch
obviněného M. S. Je třeba taktéž zdůraznit, že ustanovení § 166 odst. 1 písm.
c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění zák. č. 67/1952 Sb. mělo tentýž význam, jako
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) nyní platného trestního řádu, které stanoví
povinnost zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž
skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, a tento rozsudek nebyl v
předepsaném řízení zrušen.
Se zřetelem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil,
že rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 30. 3. 1954, sp. zn.
To 70/54, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 3, § 194 a § 197 odst. 1
písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 265
odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného M. S. Vyšší vojenský soud
v Trenčíně neměl zamítnout odvolání obviněného proti výroku o vině, nýbrž měl
podle § 181 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. trestní stíhání obviněného
M. S. pro projednávaný skutek zastavit, protože jeho trestní stíhání pro tento
skutek je nepřípustné, když se jedná o věc rozsouzenou. Měl tak již rozhodnout
soud prvého stupně podle § 166 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1950 Sb., ve znění
zák. č. 67/1952 Sb., popř. v přípravném řízení prokurátor podle § 89 odst. 1
písm. g) téhož zákona.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek,
jakož i rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 5. 3.
1954, sp. zn. T 15/54, a to ve vztahu k obviněnému M. S. Dále zrušil i
všechna obsahově navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého
podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne
19. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 122/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 1992,
sp. zn. 3 Rtv 122/91. Poté Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl
tak, že se podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného M. S.
pro skutek, který mu byl původní obžalobou kladen za vinu, zastavuje.
Ohledně návrhu obhájce obviněného M. S., aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §
269 odst. 2 a § 261 tr. ř. obdobným způsobem i ve vztahu k obviněnému G. E.,
neboť i jemu prospívá stejný důvod, je nutné konstatovat následující. Tomuto
postupu zabránil nedostatečně konkrétní spisový materiál, který měl Nejvyšší
soud v dané věci k dispozici. Jak bylo zdůrazněno výše, trestní spis bývalého
Nižšího vojenského soudu v Brně, sp. zn. T 15/54, nemohl být k jednání
předložen a z opisu soudních rozhodnutí nebylo porušení zásady ne bis in idem
ve vztahu k obviněnému G. E. dostatečně spolehlivě potvrzeno. Nic ale nebrání
tomu, aby po získání dostatečně průkazných podkladů byla v budoucnu podána
stížnost pro porušení zákona ve prospěch tohoto obviněného.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2002
JUDr. František H r a b e c
předseda senátu