4 Tz 87/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2009 v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/1999, podle § 275 odst. 4 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Obviněnému D. M. s e p ř e r u š u j e výkon trestu odnětí svobody v trvání 8 a půl roku, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 byli obvinění D. M. a J. D. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., protože ve stručnosti řečeno oba ve vzájemné součinnosti v úmyslu získat finanční prostředky se podíleli na přípravě a uzavření dvou úvěrových smluv s K. b., a. s. P., pobočka T. ve výši 25 mil. Kč a 20 mil. Kč a poté předstírali K. b., že uzavírají smlouvy o dodávce zboží a služeb a za tím účelem nechali provádět platby z obou úvěrových účtů a po proplacení faktur od smluv odstoupili a peníze v hotovosti, případně poukazem na účet od dodavatelů odčerpali, a to způsobem podrobně uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku, čímž způsobili K. b., a. s. P. škodu ve výši nejméně 24.301.942,50 Kč.
Za tuto a další v rozsudku uvedenou trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni k souhrnným trestům odnětí svobody v trvání 10 let, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou a dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozovat živnosti podle zák. č. 455/91 Sb., o živnostenském podnikání, na dobu 8 let. Taktéž byli zavázáni k povinnosti uhradit poškozenému prokázanou škodu.
V důsledku odvolání obou obviněných ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech a náhradě škody a sám pak obviněným uložil tresty nové spočívající v souhrnných trestech odnětí svobody v délce 8 a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou a dále zopakoval tresty zákazu činnosti na dobu 8 let. Vydal i nový výrok ohledně nároku poškozeného na náhradu škody.
Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného D. M. podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona
V této poukázal, že z podnětu ústavní stížnosti obviněného J. D. byl nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 v části týkající se viny i trestu obviněného J. D. zrušen pro rozpor s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 39 a čl. 36 odst. 1 téže Listiny.
Po zrušení původního odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem bylo u Krajského soudu v Českých Budějovicích konáno pod sp. zn. 17 T 33/2003 hlavní líčení, v němž soud konstatoval, že důkazy nově provedené nepřinesly žádnou podstatnou změnu skutkového stavu, jenž při porovnání s právními názory Ústavního soudu zaujatými v předmětném nálezu mohly být hodnoceny jako skutečnosti naplňující znaky „uvedení v omyl“ nebo „způsobení škody velkého rozsahu“. Krajský soud ačkoli sám svůj právní názor na posuzování vzniku a výše škody nezměnil, při vázanosti právními názory Ústavního soudu zprostil obviněného J. D. z obžaloby trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to z důvodu § 226 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 7. 2006.
Stěžovatel dále konstatuje, že návrh obviněného D. M. na obnovu řízení, v němž se domáhal zrušení původních odsuzujících rozhodnutí i ohledně jeho osoby, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. 1 Nt 105/2006 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 9 To 7/2007 zamítnut s odůvodněním, že výklad právních norem odlišný od výkladu v době původního rozhodování soudu nelze hodnotit jako novou skutečnost ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Stejně tak není novou skutečností ani odlišný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu, s čímž tento soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 1030/07 souhlas.
V důsledku výše uvedených skutečností a závěrů, které vedly ke zprošťujícímu rozsudku spoluobviněného J. D. a svědčí ve prospěch i obviněného D. M. pak ministr spravedlnosti podal ve prospěch posledně jmenovaného stížnost pro porušení zákona, v níž navrhl, aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch D. M. zrušil obě napadená rozhodnutí i ve vztahu k jeho osobě, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, která tímto pozbudou svého podkladu, a věc poté přikázal soudu prvního stupně, aby o ní v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.
Podle § 275 odst. 4 tr. ř. ministr spravedlnosti může odložit nebo přerušit
výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona, až do rozhodnutí o této stížnosti. Po podání stížnosti pro porušení zákona tak může učinit i Nejvyšší soud.
Z předloženého spisového materiálu i z vlastního šetření vyplývá, že obviněný D. M., který t. č. vykonává uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 a půl roku ve Věznici v P., přičemž se zápočtem vazby a vykonaného trestu odnětí svobody od 21. 1. 1998 do 17. 7. 2001, přerušeném podmíněným propuštěním ke dni 3. 10. 2003 a následným nařízením zbytku uloženého trestu odnětí svobody v délce 1022 dní, má k dnešnímu dni z celkově uloženého trestu odnětí svobody dosud vykonáno přibližně 6 a půl roku.
S ohledem na obsah podané stížnosti pro porušení zákona a nálezu Ústavního soudu ve věci původně spoluobviněného J. D., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že do doby, než bude o podané stížnosti pro porušení zákona s konečnou platností rozhodnuto, se jako vhodné jeví přerušit obviněnému D. M. výkon uloženého trestu odnětí svobody.
Proto bylo Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání rozhodnuto ve smyslu § 275 odst. 4 tr. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 24. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
V závěru stížnosti pro porušení zákona pak ministr spravedlnosti zaujal názor, že všechny skutečnosti, které vedly ke zprošťujícímu rozsudku u spoluobviněného J. D., svědčí i ve prospěch obviněného D. M. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001 sp. zn. 9 To 52/2001 byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a současně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2001 sp. zn. 17 T 7/1999 též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 120 odst. 3 tr. ř. a v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. , a to v neprospěch obviněného D. M. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil ve vztahu k obviněnému D. M. ve všech výrocích včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu a následně postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Poté, co byli oba obvinění v předmětné věci společně za popisovaný skutek pravomocně odsouzeni, podal proti předmětným rozhodnutím ústavní stížnost pouze obviněný J. D. Ústavní soud na základě této ústavní stížnosti rozhodl individuálně o obviněném J. D. nálezem sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003. V tomto podrobně odůvodnil, proč se rozhodl v části týkající se J. D. uvedená rozhodnutí zrušit.
Nejvyšší soud pokládá za nadbytečné v plné šíři reprodukovat obsah nálezu Ústavního soudu a omezuje se pouze na stěžejní myšlenky z něho vyplývající, které mají právní dopad i na postavení obviněného D. M.
Ústavní soud vyslovil, že pro náležité posouzení námitky porušení principu nullum crimen sine lege je klíčovým zákonné znění skutkové podstavy trestného činu podvodu účinné v době spáchání předmětného skutku, který stanoví, že odnětím svobody na 5 až 12 let bude potrestán každý, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu nejméně jeden milion Kč. Znaky skutkové podstaty musí být stíhaným jednáním naplněny, přičemž musí jít o jednání úmyslné, zavinění musí být prokázáno, jak ve vztahu k příčinnému průběhu, tak ke všem znakům skutkové podstaty, tedy i k omylu a ke způsobené škodě. V daném případě bylo tedy třeba, aby v řízení před obecnými soudy bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že stěžovatel (obviněný) svým úmyslným jednáním, vedoucím k uzavření úvěrové smlouvy, uvedl banku v omyl předstíráním, že hodlá podnikat, v příčinné souvislosti s tímto omylem obohatil sebe nebo jiného, a tak úmyslně způsobil škodu vyšší než jeden milion Kč, tedy že již při uzavírání úvěrové smlouvy se chtěl resp. byl srozuměn obohatit na úkor banky v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěl, resp. byl srozuměn s tím, že toto jeho jednání způsobí škodu v popsané výši. Prokázání těchto skutečností mělo být patrné z odůvodnění rozsudku a konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty mělo být popsáno ve skutkové větě rozsudku (§ 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř.). Ústavní soud vyslovuje, že těmto požadavkům napadené rozsudky nedostály a to jak ve znaku způsobení škody velkého rozsahu tak ve znaku uvedení v omyl.
Krajský soud veden svým názorem o vztahu zástavního práva k výši škody způsobené podvodem ze svého dokazování v podstatě vyloučil otázku spolehlivého vyčíslení škody a toho, zda stěžovatel takovou škodu úmyslně zavinil. Vrchní soud upozornil, v souladu s civilně-právní úpravou a principem ultima ratio, že škoda v případě úvěrové smlouvy jištěné zástavou musí být stanovena i s ohledem na hodnotu zástavy, avšak na základě již shromážděných důkazů s povšechným odůvodněním konstatoval, že hodnota zástav je v podstatě zanedbatelná. Již tento rozpor by podle názoru Ústavního soudu mohl odůvodnit zrušení obou rozhodnutí.
Oba soudy při svých úvahách týkajících se zástav podle Ústavního soudu pominuly povahu tohoto věcného práva, které je věcným právem k věci cizí. S peněžními zástavami je totiž v zásadě možné nakládat na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž nemá vlastník zástavy právní obrany. Soudy nezohlednily ujednání obsažená v obou úvěrových smlouvách, z nichž vyplývá, že banka byla oprávněna zahájit úkony ke zpeněžení zástav i v okamžiku, kdy přestaly být úvěry spláceny, tedy před okamžikem, kdy nastaly materiální podmínky trestnosti.
Údaje z katastru nemovitostí napovídají tomu, že banka zřejmě měla k nemovitostem přednostní zástavní právo, a v tom případě by nebylo rozhodné, kolik později zřízených zástavních práv na nich vázlo. Nahodile konstatovaná prodejní cena nemovitosti zatížené zástavou neumožňovala zjistit její cenu v případě realizace, protože mohla vyjadřovat právě jen to, že na nemovitosti vázne zástava. Cena jíž mohlo být dosaženo zpeněžením, zůstala soudy nezjištěna, ačkoli mohla zmenšovat výši způsobené škody.
Vyčíslení škody nebyla věnována žádoucí pozornost. Soudy zcela přehlédly povahu primárního právního vztahu, na který aplikovaly trestně právní postih. Úvěrová smlouva a na ní akcesoricky závislá smlouva zástavní se řídily obchodním zákoníkem, jehož normativní povaha je při vymezování obsahu právních vztahů charakterizována vysokým stupněm uplatnění autonomie vůle smluvních stran. Obsah právního vztahu je zde vymezen vůlí smluvních stran, jež může mít v některých případech pouze konkludentní povahu.
Proto i při respektování veřejnoprávní povahy trestního práva je nutno trvat na tom, že veškeré úvahy týkající se práv a povinností kontrahentů by měly mít podklad v konkrétním obsahu konkrétní smlouvy. V opačném případě dochází podle názoru Ústavního soudu k nepřípustnému veřejnoprávnímu zásahu do soukromoprávní sféry.
Druhým zákonným znakem skutkové podstaty, jehož prokázání nebyla podle Ústavního soudu obecnými soudy věnována zákonem vyžadovaná pozornost (§ 2 odst. 5 tr. ř.), byl znak uvedení v omyl. Soudy vycházely z předpokladu, že nedodržení podnikatelského záměru je důkazem snahy obviněného uvést banku v omyl. Přitom ze svých úvah soudy vyloučily ty skutečnosti, z nichž vyplývalo, že pracovníci banky, kteří se rozhodujícím způsobem podíleli na poskytnutí úvěru obviněným zastupované obchodní společnosti, mohli být srozuměni s rizikovostí úvěru a s nereálností podnikatelského záměru. Nebylo náležitě vysvětleno, co vedlo banku k uvolnění podmínek úvěru. Okolnosti poskytnutí úvěru naopak napovídaly tomu, že pracovníci banky jejich poskytnutím pomocí tzv. přeúvěrování řešili problémy vlastní odpovědnosti za nesplacení starých úvěrů, a je sporné ohledně čeho byli klamáni. V době uzavírání úvěrové smlouvy měla banka velmi podrobné znalosti o úvěrové minulosti, která se pojila se zastavenými nemovitostmi, a měla zajisté zkušenosti a odborný potenciál pro posuzování podnikatelských záměrů a schopnosti jejich předkladatelů úvěr splácet. Podle názoru Ústavního soudu měla v rukou smluvní nástroj umožňující včasnou eliminaci rizika plynoucího z počínání obviněným zastoupené společnosti s ručením omezeným.
V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud připouští, že není pochyb o tom, že obviněný spravoval svěřené prostředky nikoli řádně a jeho jednání bylo přinejmenším nezodpovědné. Zvolená argumentace obecných soudů však nedokládá závěr o tom, že obviněný nepodnikal, byť se jednalo o podnikání rozmařilé či marnotratné. Pokud vrchní soud dospěl k závěru o nevěrohodnosti veškerých údajů o podnikání obviněného na základě jeho přiznání u veřejného zasedání, vyloučil tím ze svých úvah tu část přiznání, ve které obviněný konstatoval, že k uzavření smlouvy došlo naoko s vědomím banky. To podle názoru Ústavního soudu vedlo k závěru, že nebylo dostatečně zohledněno, že posuzovaný případ se dotýká smluvního vztahu mezi dvěma subjekty soukromého práva.
V této souvislosti poukázal Ústavní soud rovněž na starší judikaturu Nejvyššího soudu, podle které trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. by před 1. 1. 1998 mohl být páchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr, třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/1999 a 5 Tz 21/2001, in: www. nsoud.cz).
Jednání popsané ve skutkových větách napadených rozhodnutí nebylo proto možné podle názoru Ústavního soudu podřadit pod žádné z ustanovení zvláštní části trestního zákona, popisující jednotlivé trestné činy jako typově společensky nebezpečná jednání. Pokud obecné soudy na základě takto zjištěného a popsaného jednání dospěly k závěru, že obviněný spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007, porušily tím podle tvrzení Ústavního soudu mj. ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr ř., čímž porušily právo obviněného být shledán vinným spácháním trestného činu jen za jednání stanovené v zákoně (zaručeného ustanovením čl. 39 Listiny, což vedlo k omezení svobody obviněného z jiného než zákonného důvodu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soudy též porušily právo obviněného na spravedlivý proces garantovaný ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak bylo již vysloveno, Ústavní soud se zabýval předmětným případem ve vztahu ke stěžovateli J. D., neboť pouze on využil institutu ústavní stížnosti tj. prostředku individuálního. Tedy nikoli již ve vztahu k obviněnému D. M.
Tudíž je zřejmé, že zde nastala situace, kdy zároveň existují dvě rozdílná rozhodnutí ve vztahu ke dvěma osobám spolupachatelů, kteří byli společně odsouzeni, za podle skutkové věty rozhodnutí zcela totožný skutek, a kdy jeden z nich – J. D., byl následně pravomocně zproštěn obžaloby, a druhý z nich – D. M., zůstává pravomocně odsouzen a potrestán.