4 Tz 96/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20.
září 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a
soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro
porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného Š.
C., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7.
1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2
a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne
30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo též v ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Š.
C.
Napadené usnesení s e z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Š. C. byl rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne
9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, který nabyl právní moci dne 23. 6. 1983, uznán
vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1
tr. zák., jehož se dopustil tím, že poté, co dne 30. 3. 1983 nastoupil k výkonu
základní vojenské služby u vojenského útvaru P., odmítl se zúčastňovat výcviku
a konat vojenskou službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Za to byl
odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do první
nápravně výchovné skupiny.
Obviněný Š. C. požádal v souvislosti se shora uvedeným odsouzením o soudní
rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Usnesením býv. Vojenského obvodového
soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91, bylo rozhodnuto
tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983,
sp. zn. 2 T 88/83, byl zrušen podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb.
ve výroku o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 8. 1991.
Posléze bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10.
9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91, při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv.
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83,
rozhodnuto podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. o upuštění od potrestání.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 9. 1991.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Š. C., a to proti usnesení
býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv
81/1991. Tímto usnesením a také navazujícím rozsudkem ze dne 10. 9. 1991 byl
podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy
účinném znění ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §
1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného Š. C.
V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
poukázal na zákonná ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, § 280 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy
účinném znění s tím, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci
rehabilitačního řízení podle těchto ustanovení nepostupoval.
Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele patrno, že soud vycházel ze
zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo náboženské
přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla vyhodnocena konkrétní
situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně
deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu
v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo také
přiměřeně vzato v úvahu ani základní lidské právo obviněného vyplývající z čl.
18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, jež nelze
zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv
jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno
považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1
Listiny základních práv a svobod nelze jednání obviněného spočívající v
odmítnutí konání vojenské služby, jímž v podstatě pouze realizuje svá základní
práva a svobody, považovat za trestný čin. Z tohoto pohledu lze usnesení býv.
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv
81/1991, vytknout závěr o správnosti výroku o vině.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením
býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv
81/1991, byl v neprospěch obviněného Š. C. porušen zákon v ustanovení § 1
odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb. ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a v ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1
tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené
usnesení zrušil a aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou
podkladu, zejména navazující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v
Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991. Následně pak stěžovatel
navrhl, aby bylo postupováno podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zákona
č. 47/1991 Sb. je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za
činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující
občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné,
umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v
důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit
nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným
osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit
ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony
vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení je rovněž
účelem tohoto zákona rehabilitovat činy, které směřovaly k uplatnění práv a
svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci
lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a
politických právech, jež byly československými trestními zákony prohlášeny
za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo
také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných
předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto
zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25.
února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo
právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky
neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin
vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák. Býv. Vojenský
obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle
rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděl, se však důsledně
cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že býv. Vojenský obvodový
soud v Olomouci v rehabilitačním řízení přezkoumal na základě
žádosti obviněného jeho původní odsouzení a konstatoval, že výrok o vině je
správný, pouze při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně. Důvodem
pro tento závěr bylo zjištění, že obviněný tehdy neměl možnost se legálním
způsobem vyhnout výkonu vojenské základní služby z důvodu svého náboženského
předsvědčení, což už ve změněných společenských podmínkách v době rozhodování
rehabilitačního soudu lze. Skutečnost, že obviněný v roce 1983 tuto možnost
neměl, bylo vinou tehdejšího zákonodárství a nikoliv jeho.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3.
2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z nichž
vyplývá, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého
náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním
rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či
náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i
tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1
svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného
ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu,
nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost
uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v
§ 34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou
službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání,
tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby
pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení
jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze
vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes
platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání
vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Vyslovené závěry lze bezpochyby aplikovat i v projednávaném případě Š. C. V
této souvislosti je proto třeba podotknout, že v době, kdy se obviněný C.
dopustil posuzovaného jednání spočívajícího ve vyhýbání se výkonu vojenské
služby, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb.,
svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu
náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k
tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí
na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež
nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda
svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný C. ji jako své
absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního
rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského
přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1983 soudem, který
přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád
neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon
vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Rehabilitační soud pak
pochybil, když při aplikaci § 14 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření
rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora
popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze
dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je
tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky
využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro
posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry
takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné
konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou
vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy
hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým
právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého
řízení.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového
soudu v Olomouci porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o
vině trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr.
zák. za správný. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne
30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/1991, tak byl porušen zákon v ustanovení § 1
odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve znění zák. č.
47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného Š. C., což
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil. Jako důsledek této
skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu
nejen napadené usnesení, ale i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením,
pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91. Nejvyšší
soud pak podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci,
jako soudu podle § 7 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. příslušnému, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená znovu
rozhodnout o návrhu obviněného Š. C. na jeho soudní rehabilitaci podle zák. č.
119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán
právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c