4 Tz 99/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. srpna
2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České
republiky v neprospěch obviněného R. R., proti usnesení Okresního soudu v
Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1
T 74/88, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v
ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím,
že dne 1. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon vojenské základní služby u
V. s. s. š. v P., neučinil tak ani do 24 hodin poté a i u hlavního líčení
odmítl vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské přesvědčení. Za
to byl obviněný R. R. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.
Proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp.
zn. 1 T 74/88, podal obviněný R. R. odvolání. Vyšší vojenský soud v Táboře
rozsudkem ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil
v celém výroku o trestu a při nezaměněném výroku o vině uložil obviněnému R. R.
nově nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením pro
jeho výkon do I. nápravně výchovné skupiny.
Dne 14. 6. 1993 byl Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen návrh
obviněného R. R. na soudní rehabilitaci podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, přičemž obviněný současně požádal ve smyslu § 6 odst. 2
citovaného zákona o navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Usnesením
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/96,
nebyla podle § 61 odst. 1 tr. řádu per analogiam žádost obviněného o navrácení
lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci povolena.
Proti tomuto usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci podal dne 30. 8.
2000 ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. R.
stížnost pro porušení zákona. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12.
2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, byla stížnost pro porušení zákona podle § 268
odst. 1 tr. řádu zamítnuta s odůvodněním, že v dané trestní věci nejsou dány
důvody pro navrácení lhůty podle § 6 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť i
přes chybu, ke které došlo při publikování zákona č. 119/1990 Sb., měl obviněný
R. R. dostatek času na to, aby podal návrh na soudní rehabilitaci v zákonem
stanovené lhůtě, mimo jiné i proto, že zmíněná chyba při publikaci byla ve
Sbírce zákonů napravena již dne 10. 10. 1990.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp.
zn. Nt 225/2001, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného R. R.
na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278 odst. 1 tr. řádu se povoluje
obnova řízení skončeného rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze
dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského
soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, a současně se podle §
284 odst. 1 tr. řádu tato rozhodnutí zrušují v celém rozsahu, jakož i všechna
rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení Okresního soudu v Olomouci o
povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 5. 12. 2001.
Proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp.
zn. Nt 225/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. K. Vytkl v ní, že zákon
byl napadeným usnesením porušen v ustanoveních § 278 odst. 1 a § 283 písm. d)
tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České
republiky uvádí, že citovanými ustanoveními trestního řádu se Okresní soud v
Olomouci při rozhodování o návrhu obviněného na povolení obnovy v jeho
předmětné trestní věci neřídil, resp. důsledně podle nich nepostupoval. Jak
vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, povolení obnovy řízení založil
Okresní soud v Olomouci výlučně a pouze na nových skutečnostech spočívajících v
tom, že v době rozhodování obou vojenských soudů existovalo v naší zemi jiné
společenské zřízení, režim, který nerespektoval Všeobecnou deklaraci lidských
práv z roku 1948, zabezpečující právo každého na odepření vojenské služby mimo
jiné i z důvodu náboženského přesvědčení, a teprve se změnou režimu v roce 1989
došlo také ke změně přístupu státu v otázce respektování lidských práv a
svobod, včetně práva na odepření vojenské služby, jež je zaručováno Listinou
základních práv a svobod, která se změnou politického prostředí vešla v
účinnost. Soud zcela opominul a přehlédl, že zrušení odsuzujících soudních
rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti,
respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v
mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za
trestné, bylo možné pouze v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, který byl přijat právě za účelem nápravy křivd v této oblasti.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky
navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr.ř.,
že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt
225/2001, byl porušen zákon ve vytýkaném směru.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí
předcházelo, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší soud především zjistil, že dne 14. 6. 1993 podal obviněný R. R. u
Vojenského obvodového soudu v Olomouci návrh na soudní rehabilitaci podle
zákona č. 119/1990 Sb., přičemž obviněný současně požádal ve smyslu § 6 odst. 2
citovaného zákona o navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Vojenský obvodový
soudu v Olomouci usnesením ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. Rtv 11/96, rozhodl tak,
že navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci nepovolil.
Obviněný R. R. podal návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené
proti němu před bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T
74/88 a Vyšším vojenským soudem v Táboře pod sp. zn. 2 To 197/88. V návrhu
uvedl, že podle rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci v této trestní
věci se dopustil trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle
§ 269 odst. 1 tr. zák. tím, že nenastoupil výkon vojenské základní služby a
poté odmítl vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské přesvědčení.
Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 285/97, ve věci L.
K. ze dne 7. 10. 1998, kde se uvádí, že občan měl právo na odepření vojenské
služby z náboženských důvodů i před rokem 1990, a to na základě čl. 18
Všeobecné deklarace lidských práv, a dále na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.
ÚS 26/01, ve věci S. H. ze dne 4. 7. 2001, kde se uvádí, že odsouzení pro
odpírání vojenské služby bylo vadné.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp.
zn. Nt 225/2001, bylo rozhodnuto o návrhu obviněného R. R.
na povolení obnovy řízení tak, že podle § 278 odst. 1 tr. řádu se obnova řízení
povoluje a současně byla podle § 284 odst. 1 tr. řádu zrušena označená
rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 74/88 a
Vyššího vojenského soudu v Táboře. Okresní soud v Olomouci v odůvodnění tohoto
usnesení konstatuje, že počínaje rokem 1989 a následujících došlo v naší
společnosti ke změně náhledu a hodnocení vojenské služby v souvislosti s
náboženským přesvědčením osob povolávaných k vojenské službě, což ve světle
ustanovení § 4 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. a také zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, představuje novou
skutečnost ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř.
Podmínky pro povolení mimořádného opravného prostředku, jímž obnova řízení je,
jsou upraveny v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obnova
řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo
skutečnosti nebo důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se
skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o
přiznaném nároku na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený
trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo
poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém nepoměru s účelem
trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu je způsobilost skutečností nebo důkazů, které
vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, vždy třeba posuzovat podle
právního stavu existujícího v době rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným
změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti přihlížet (v tom je
Nejvyšší soud v posuzované věci plně konformní jak s rozhodnutím Nejvyššího
soudu v jiné trestní věci, sp. zn. 3 Tz 82/2001, tak s nálezem Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 285/97). V posuzované trestní věci však o takovýto případ nejde.
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky,
přiznával v čl. 32 odst. 1 každému občanu právo vyznávat jakoukoli náboženskou
víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, na druhé straně
striktně vymezil v čl. 37 citovaného ústavního zákona, že vrcholnou povinností
a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení,
přičemž občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.
Nadto tento ústavní zákon deklarovanou náboženskou svobodu negoval v čl. 32
odst. 2, pokud toto ustanovení jednoznačně deklarovalo, že náboženská víra nebo
přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou
povinnost, která je mu uložena zákonem. Obviněný měl tak možnost dostát svému
náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, při nichž se
jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi občana při obraně státu. Za
situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro
případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo
možno jeho čin, který realizoval ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené
svobody, pokládat za trestný. Tento právní názor má oporu v nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a podporuje důvodnost návrhu
obviněného R. R. na povolení obnovy řízení.
Ústava České republiky stanovila v čl. 10, ve znění účinném do 31. 5. 2002, že
ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají
přednost před zákonem. K Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve
znění protokolů č. 3, 5 a 8, jakož i dodatkovým protokolům č. 2, 4, 6, 7
vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
a prezident České a Slovenské Federativní Republiky je ratifikoval. Úmluvy i
Protokoly byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.
Podle ustanovení v čl. 4 odst. 2 Protokolu č.7 k Úmluvě vyplývá, že je možná
obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové
nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly
ovlivnit rozhodnutí ve věci. Obnovou řízení podle důvodové zprávy k Protokolu
č. 7 se rozumí nejen obnova řízení v právně technickém smyslu, ale jakékoli
mimořádné opravné řízení směřující ke zrušení zprošťujícího nebo odsuzujícího
rozsudku. Z článku 53 Úmluvy vyplývá, že podmínky nového řízení ve prospěch
obviněného mohou být upraveny šířeji než v odst. 2 čl. 4, naproti tomu podmínky
přípustnosti nového řízení v neprospěch obviněného nemohou být rozšířeny nad
rámec citovaného ustanovení a musí být vykládány restriktivně, neboť jde o
výjimku z práva zaručeného Úmluvou a jejími protokoly. Z dikce „podstatná vada
v předešlém řízení“ vyplývá, že nejde jen o vadu řízení, tedy vadu procesní,
ale též o vadu hmotněprávní, k níž v předešlém řízení došlo. Pod tento pojem
bude zřejmě možno zahrnout vadnou aplikaci hmotného práva, jak tomu bylo v
posuzované věci. Podmínky obnovy řízení z pohledu Protokolu č. 7 jsou tedy
širší než ty, které jsou uvedeny v existujícím českém trestním řádu v
ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., a za této situace má Nejvyšší soud zato, že
povolení obnovy řízení tak v posuzovaném případě požadavkům stanoveným čl. 4
odst. 2 citovaného Protokolu č. 7 plně konvenuje.
K námitce ministra spravedlnosti Nejvyšší soud dále poznamenává, že náprava
právního stavu, plynoucího z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v
Olomouci ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře, byla možná v
řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., avšak je si vědom soudní praxe při
posuzování takovýchto případů až do roku 1997, kdy Ústavní soud ČR vydal
zásadní rozhodnutí, jež rozhodovací praxi obecných soudů v tomto ohledu
usměrnilo. Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona
připouští, že objektivně existuje nezákonný stav, nastolený rozsudkem bývalého
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88,
ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp.
zn. 2 To 197/88, bylo třeba hledat a najít při využití existujících právních
instrumentů cestu, jak tento protiprávní stav zvrátit a dosáhnout jeho změny.
Pokud ministr spravedlnosti jako jediný oprávněný subjekt k podání mimořádného
opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona, opakovaně odmítl
tuto stížnost ve prospěch obviněného podat, jak je patrno z písemných důkazů
předložených obviněným Nejvyššímu soudu, pak aniž by Nejvyšší soud toto
výsostné zákonné právo ministra jakkoli zpochybňoval, nezbyl obviněnému jiný
právní prostředek k nápravě výše popsané situace, než je návrh na obnovu
řízení. Vzhledem k úvahám, jež jsou výše rozvedeny, pak zákonné podmínky pro
její povolení byly dány.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro
porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost proti usnesení Okresního
soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, není důvodná, a proto
ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l