I. Je-li zastavován majetek patřící do společného jmění manželů, je příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky (§ 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) vedle daňového dlužníka i jeho manžel, neboť i jemu se tímto rozhodnutím ukládá povinnost (§ 101 odst. 3 daňového řádu).
II. Na úhradu pohledávky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů lze použít majetek ve společném jmění manželů a tímto majetkem lze tuto pohledávku rovněž zajistit z titulu zástavního práva zřízeného podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Prejudikatura: č. 1982/2010 Sb. NSS. vosti, kterou jim však v konkrétním případě vždy připisuje zákonodárce; nelze tedy říci, že by určité skutkové podstaty byly imanentně nadány zcela určitou mírou této nežádoucí vlastnosti. Vzájemná blízkost obou právních oblastí vede k závěru, že by se nemělo zásadně lišit procesní postavení osob obviněných ze spáchání ať už přestupku, správního deliktu nebo trestného činu.
[17] Jak bylo právě vysvětleno, v řízení o správním trestání se neužije § 82 odst. 4 správního řádu, který neumožňuje účastníkům uplatňovat v odvolání nové skutečnosti a nové důkazy. Správní orgán tedy nemůže odmítnout navržený důkazní návrh s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení v I. stupni. To vše však ještě neznamená, že by správní orgán musel návrhu vyhovět a takový důkaz provést: důkaz provede tehdy, pokud by mohl přispět k objasnění věci. Tato kasační námitka je tedy důvodná. V dalším řízení krajský soud znovu posoudí žalobní námitku týkající se nedostatečnosti dokazování porušení vytýkaného jednání obsaženého v § 56 odst. 1 písm. f) zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel žalovaným, a to s přihlédnutím k právnímu názoru nyní vyslovenému.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013 Dne 8. 9. 2011 rozhodl Finanční úřad v Kladně o zřízení zástavního práva k rodinnému domu a k pozemku o výměře 961 m2 („nemovitosti“) k zajištění daně manželky žalobce v celkové výši 1 250 277 Kč. Tyto nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobce a jeho manželky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jež Finanční úřad v Kladně dne 23. 12. 2011 zamítl a odvolací řízení zastavil. I proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012.
V odůvodnění žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je procesním rozhodnutím, kterým se hmotné postavení žalobce ani jeho manželky jako zástavního dlužníka nezměnilo. Důsledkem rozhodnutí o zřízení zástavního práva jako zajišťovacího institutu je prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku podle § 160 odst. 6 daňového řádu na dobu 30 let od zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Prekluzivní lhůta se váže k nedoplatku manželky žalobce. Tímto způsobem proto bylo zasaženo do její právní sféry, nikoli do sféry žalobce, jehož daňové povinnosti zajištěny nebyly. Podle § 101 odst. 3 daňového řádu je pak příjemcem rozhodnutí pouze ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost, přiznáno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem.
Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou a navrhl jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Namítl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky není procesním rozhodnutím, které nezasahuje do hmotněprávního postavení žalobce ani jeho manželky. Naopak zástavní právo na nemovitostech ve společném jmění manželů je závažná změna. Tvrzení, že do právní sféry žalobce nebylo zasaženo, tedy pokládá za nesprávné a tvrzení, že nebyly zajišťovány daňové nedoplatky žalobce, je přitom v rozporu s tvrzením obsaženém ve vyjádření žalovaného k žalobě manželky, kde se uvádí, že daňový nedoplatek je součástí společného jmění manželů.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce nebyl příjemcem rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohle- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013 dávky, neboť rozhodnutím o zřízení zástavního práva nebyla žalobci ve smyslu § 101 odst. 3 daňového řádu uložena povinnost, přiznáno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem. Žalovaný se proto domnívá, že rozhodnutím nebylo do žalobcovy právní sféry zasaženo, ani se nezměnilo jeho postavení. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva je předběžným opatřením, kterým finanční úřad zajistil svoji daňovou pohledávku.
Zástavní právo plní funkci zajišťovací a uhrazovací; nejsou jím dotčena hmotná práva zástavního dlužníka ani spoluvlastníka zástavy. Vlastnické právo k zástavě není zřízením zástavního práva dotčeno, neboť toto právo bez omezení trvá i nadále.
Krajský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V této věci je nezbytné nejprve posoudit povahu rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daňové pohledávky (§ 170 odst. 1 daňového řádu). Touto otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS; přezkoumával sice rozhodnutí vydané podle předchozí právní úpravy (§ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), nicméně jeho závěry lze s ohledem na shodnost institutů použít i pro právní úpravu novou.
Z tohoto rozsudku plyne, že „[r]ozhodnutí o zřízení správcovského zástavního práva dle § 72 daňového řádu je nepochybně rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takové rozhodnutí znamená podstatný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce. Jmenovitě je dotčeno jeho právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastníkovi věci, na níž bylo zřízeno zástavní právo, je umožněno věc užívat a požívat, dokonce může formálně s věcí i disponovat. Prakticky je ovšem jeho dispoziční právo omezeno či vyloučeno, neboť cena zastavené věci se sníží o hodnotu daňové pohledávky zajištěné zástavním právem, a to případně až na nulu.
Rovněž účinky zřízení zástavního práva na promlčení daňového nedoplatku ve smyslu § 70 odst. 4 a 5 daňového řádu, je nutno považovat za zásah do právní sféry jednotlivce. K tomu je třeba uvést, že lhůta 30 let od zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí (§ 70 odst. 5 daňového řádu) je jednou z nejdelších lhůt v našem právním řádu vůbec [pro srovnání: promlčení trestního stíhání pro trestný čin vraždy činí dvacet let, srov. § 67 odst. 1 písm. a) trestního zákona]. Promlčení daňového nedoplatku zajištěného zástavním právem na věcech movitých v držení správce daně je pak vyloučeno vůbec (§ 70 odst. 4 daňového řádu).
Rozhodnutí o zřízení správcovského zástavního práva je svou povahou blízké úkonům prováděným v rámci exekuce, jmenovitě exekučnímu příkazu. K tomu je třeba poznamenat, že i v rámci civilní exekuce, jejíž předpisy se při daňové exekuci použijí přiměřeně (§ 73 odst. 7 daňového řádu), se zřízení soudcovského zástavního práva systematicky řadí k způsobům provedení výkonu rozhodnutí (srov. § 338b a násl. o. s. ř.).“
Argumentace žalovaného, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je rozhodnutím procesním nemajícím vliv na hmotněprávní postavení vlastníka zástavy, proto není správná. Nelze omezovat faktické důsledky rozhodnutí o zřízení zástavního práva toliko na prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku na dobu 30 let od zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí (§ 160 odst. 6 daňového řádu). Jak zaznělo ve shora citovaném rozsudku, nelze opomenout, že tímto rozhodnutím je omezováno i dispoziční právo vlastníka zástavy, neboť cena zastavené věci se snižuje o hodnotu daňové pohledávky zajištěné zástavním právem, a to případně až na nulu.
V posuzované věci však žalovaný neuznal vůbec žádný zásah do práv a povinností žalobce; ani ten v podobě prodloužení lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Argumentoval tím, že žalobce není daňovým subjektem a jeho daňová pohledávka nebyla zajišťována. V důsledku tohoto závěru nepovažoval žalobce za příjemce rozhodnutí o zřízení zástavního práva a neumožnil mu vůbec žádnou obranu proti tomuto rozhodnutí. Žalovaný však zcela pominul, že žalobce je vlastníkem zástavy, a tudíž je fakticky postižen stejnými omezeními jako jeho manželka, jejíž daňová pohledávka byla zajišťována.
K tomu je třeba uvést, že odvolání manželky žalobce žalovaný věcně projednal a zamítl jej rozhodnutím ze dne 22. 11. 2011. I toto rozhodnutí přezkoumával krajský soud a rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, čj. 45 Af 3/2012-31, žalobu zamítl. Vyšel z judikatury, dle které k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno (např. R 74/2004, 29 Cdo 1134/2007).
Krajský soud na to navázal úvahou, že lze-li použít na úhradu pohledávky vzniklé za trvání manželství jen vůči jednomu z bývalých manželů majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve společném jmění manželů, které zaniklo rozvodem, je nepochybné, že tak lze učinit i v situaci, kdy manželství nezaniklo a společné jmění manželů trvá. Přitom je-li pohledávka finančního úřadu pohledávkou, k jejímuž uspokojení by mohl být použit majetek nacházející se ve společném jmění manželů, je možné tímto majetkem tuto pohledávku rovněž zajistit z titulu zástavního práva zřízeného podle § 170 odst. 1 daňového řádu.
Institut zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daně je totiž ve své podstatě institutem, který má následnou exekuci usnadnit. Není proto k takovému postupu zapotřebí souhlas druhého manžela ve smyslu § 170 odst. 3 daňového řádu, neboť majetek ve společném jmění manželů, z nichž jeden je daňovým subjektem, jehož nedoplatek je zajišťován, není majetkem vlastníka odlišného od tohoto daňového subjektu, ale jde o majetek společný neoddělitelný.
I z těchto závěrů je zjevné, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky je svou povahou blízké úkonům prováděným v rámci exekuce. Jestliže daňový řád v případě, kdy se daňová exekuce týká majetku patřícího do společného jmění man- S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
Z. J. proti Finančnímu ředitelství v Praze o zástavní právo na nemovitost. námitek nezjistily reálný stav věci. Skutečnost, že se jmenovaní žáci neúčastnili výuky v den kontroly, ještě vůbec nemusí znamenat, že jim zákonem stanovený limit výukových a výcvikových hodin nebyl poskytnut. Vytýká-li správní orgán žalobci takové pochybení (opakované či závažné nedodržení obsahu či rozsahu výuky a výcviku), musí postavit vytýkaný skutkový stav najisto; to vše obzvláště za situace, kdy žalobce sám nabídl odvolacímu orgánu listinná prohlášení žáků, u nichž bylo pochybení vyúsťující v uložení sankce namítáno, že jim byl stanovený limit výukových a výcvikových hodin poskytnut.
Žalovaný i krajský soud nadto přehlíží, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v řízení o správním trestání, které má oproti obecně pojímanému správnímu řízení svá specifika. Jak již bylo uvedeno výše, oblast správního trestání spadá do pojmu „trestních obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; osobě obviněné ze správního deliktu tedy náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu. Ostatně kategorie správních deliktů a kategorie trestných činů, tak, jak je vymezuje pozitivní právo, jsou sousedícími množinami skutkových podstat vyznačujícími se tu větší, tu menší mírou typové společenské škodli-