Vyzve-li policista v rámci šetření přestupku před zahájením správního řízení účastníka nehody k poskytnutí kamerového záznamu z jeho vozidla, aniž by ho dle § 13 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, poučil o právu odepřít poskytnutí tohoto důkazu za podmínek, za kterých je oprávněn odepřít výpověď, poruší tím zásadu zákazu sebeobviňování.
[20] Soud se nejprve zabýval žalobní námitkou, že došlo k porušení zásady zákazu sebeobviňování, jelikož žalobce nebyl poučen o možnosti odepřít poskytnutí kamerového záznamu z jeho vozidla.
[21] Podle § 50 odst. 2 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.
[22] Podle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.
[23] Správní řád sice neobsahuje zvláštní úpravu pro dokazování videozáznamem pořízeným soukromou osobou, avšak není důvod, proč by se na provedení jakéhokoli důkazu nemohly analogicky aplikovat principy platné a výslovně stanovené pro provedení důkazů listinou či ohledáním, se kterými je též spojena poučovací povinnost správních orgánů a zásada zákazu sebeobviňování (srov. § 53 odst. 2 a § 54 odst. 2 správního řádu).
[24] Z § 53 odst. 2 a § 54 odst. 2 správního řádu jednoznačně vyplývá, že poskytnutí listiny nebo provedení ohledání může být odepřeno z důvodů, pro které může svědek odepřít výpověď. Komentářová literatura (Kopecký, M.; Staša, J. a kol. Správní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022) k § 53 odst. 2 správního řádu uvádí, že „ze shodných důvodů, pro které nesmí být vyslýchán svědek nebo pro které může osoba odepřít výpověď, nelze ani žádat předložení listiny nebo může být předložení listiny odepřeno. Komentované ustanovení odkazuje na důvody pro zákaz výslechu svědka a pro právo svědka odepřít výpověď, jak jsou stanoveny v § 55 odst. 2 a 4. Osoba, kterou vyzývá správní orgán k předložení písemnosti, by měla proto také být o těchto důvodech předem poučena, a to způsobem odpovídajícím povinnosti správního orgánu před výslechem poučit svědka o důvodech, pro které nesmí být vyslýchán, a o právu odepřít výpověď (srov. § 55 odst. 5). Porušení těchto pravidel by mohlo znamenat, že by listinný důkaz byl získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy a byl by nepřípustný při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí (srov. § 51 odst. 1 a § 50 odst. 4). “ Totožné závěry pak komentářová literatura dovozuje i ve vztahu k provedení důkazu ohledáním. Není přitom třeba činit rozdíl mezi tím, jestli je osoba vyzvána k předložení listiny nebo kamerového záznamu. Právo odepřít poskytnutí důkazu není dovozováno z povahy důkazu, ale z následků, které mohou z takového poskytnutí důkazu pro danou osobu vyplynout.
[24] Z § 53 odst. 2 a § 54 odst. 2 správního řádu jednoznačně vyplývá, že poskytnutí listiny nebo provedení ohledání může být odepřeno z důvodů, pro které může svědek odepřít výpověď. Komentářová literatura (Kopecký, M.; Staša, J. a kol. Správní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2022) k § 53 odst. 2 správního řádu uvádí, že „ze shodných důvodů, pro které nesmí být vyslýchán svědek nebo pro které může osoba odepřít výpověď, nelze ani žádat předložení listiny nebo může být předložení listiny odepřeno. Komentované ustanovení odkazuje na důvody pro zákaz výslechu svědka a pro právo svědka odepřít výpověď, jak jsou stanoveny v § 55 odst. 2 a 4. Osoba, kterou vyzývá správní orgán k předložení písemnosti, by měla proto také být o těchto důvodech předem poučena, a to způsobem odpovídajícím povinnosti správního orgánu před výslechem poučit svědka o důvodech, pro které nesmí být vyslýchán, a o právu odepřít výpověď (srov. § 55 odst. 5). Porušení těchto pravidel by mohlo znamenat, že by listinný důkaz byl získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy a byl by nepřípustný při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí (srov. § 51 odst. 1 a § 50 odst. 4). “ Totožné závěry pak komentářová literatura dovozuje i ve vztahu k provedení důkazu ohledáním. Není přitom třeba činit rozdíl mezi tím, jestli je osoba vyzvána k předložení listiny nebo kamerového záznamu. Právo odepřít poskytnutí důkazu není dovozováno z povahy důkazu, ale z následků, které mohou z takového poskytnutí důkazu pro danou osobu vyplynout.
[25] Pokud je tak konkrétní osoba oprávněna v rámci správního řízení odepřít výpověď z důvodu, že by tím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo přestupek, nebo je z téhož důvodu oprávněna neposkytnout součinnost při jiném dokazování [s výjimkou výkonu kontrolní činnosti některých správních orgánů (tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 529/17, nebo rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014-52)], neexistuje racionální argument, proč by tímto právem neměla disponovat i před zahájením správního řízení, a navíc v situaci, kdy již probíhá zajišťování důkazů právě pro potřeby následného správního řízení. Správní orgán přitom může porušit zásadu zákazu sebeobviňování dvojím způsobem. V prvém případě tak, že dotyčné osobě ani neposkytne poučení, že může výpověď/součinnost při jiném dokazování odepřít (existují-li pro to zákonem předvídané důvody). Anebo může tuto zásadu porušit tak, že nebude respektovat relevantní důvody účastníka/svědka, pro které se rozhodl nevypovídat nebo neposkytnout součinnost při dokazování, a bude ho k této výpovědi nebo jiné součinnosti při dokazování nutit například pod sankcí uložení pořádkové pokuty.
[25] Pokud je tak konkrétní osoba oprávněna v rámci správního řízení odepřít výpověď z důvodu, že by tím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo přestupek, nebo je z téhož důvodu oprávněna neposkytnout součinnost při jiném dokazování [s výjimkou výkonu kontrolní činnosti některých správních orgánů (tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 529/17, nebo rozsudek NSS ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014-52)], neexistuje racionální argument, proč by tímto právem neměla disponovat i před zahájením správního řízení, a navíc v situaci, kdy již probíhá zajišťování důkazů právě pro potřeby následného správního řízení. Správní orgán přitom může porušit zásadu zákazu sebeobviňování dvojím způsobem. V prvém případě tak, že dotyčné osobě ani neposkytne poučení, že může výpověď/součinnost při jiném dokazování odepřít (existují-li pro to zákonem předvídané důvody). Anebo může tuto zásadu porušit tak, že nebude respektovat relevantní důvody účastníka/svědka, pro které se rozhodl nevypovídat nebo neposkytnout součinnost při dokazování, a bude ho k této výpovědi nebo jiné součinnosti při dokazování nutit například pod sankcí uložení pořádkové pokuty.
[26] Není-li tedy osoba, která je vyzvána k poskytnutí důkazu, poučena o tom, že může poskytnutí důkazu odepřít z důvodu, pro který je oprávněna odepřít výpověď, je tím porušena zásada zákazu sebeobviňování, neboť taková osoba nebyla seznámena se skutečností, že není povinna takový důkaz vůbec vydat. Smysl poskytnutého poučení tkví v tom, aby účastníkovi nemohla vzniknout v řízení újma jen proto, že nevěděl o svých základních procesních právech (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2010, čj. 8 As 4/2010-94). O nucení k sebeobviňování nelze hovořit toliko u procesních úkonů, u kterých se nepožaduje aktivní jednání účastníka řízení, ale které jsou získávány z moci úřední, například neinvazivní způsoby získávání podkladů pro případné zahájení řízení, jakými jsou odběr slin, potu nebo dechová zkouška na přítomnost ovlivnění alkoholem či návykovou látkou. Podle Pavla Matese a Františka Púryho se nejedná o nucení k sebeobviňování ani tehdy, pokud je o ústním jednání a provádění důkazů nebo jiných úkonech souvisejících s řízením pořizován protokol, obrazový a zvukový záznam, za situace, že dotyčný byl před úkonem řádně poučen mimo jiné o právu odepřít výpověď, předložit listinu nebo strpět ohledání (Mates, P.; Púry, F. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, 2019, č. 3, s. 7).
[27] Podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, orgán policie učiní nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem, nasvědčují-li okolnosti tomu, že byl spáchán přestupek podle zákona o silničním provozu.
[27] Podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, orgán policie učiní nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem, nasvědčují-li okolnosti tomu, že byl spáchán přestupek podle zákona o silničním provozu.
[28] Podle § 13 zákona o policii policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí.
[29] Podle § 67 odst. 2 zákona o policii policista je dále oprávněn provádět ohledání místa přestupku, ohledání věci mající vztah ke spáchanému přestupku a v souvislosti s tím zjišťovat a zajišťovat stopy.
[30] Z výše citované právní úpravy vyplývá, že před zahájením správního řízení o přestupku je policie oprávněna provádět nezbytná šetření a zajišťovat důkazní prostředky. Jak soud uvedl výše, není přitom důvod, aby se v souvislosti se zajišťováním důkazů již před zahájením správního řízení neaplikovaly principy a zásady, které jsou obecně platné v průběhu správního řízení, tedy i poučovací povinnost související se zásadou zákazu sebeobviňování. Policistovi je navíc uložena poučovací povinnost i výslovně prostřednictvím § 13 zákona o policii. Pokud tedy policista zajišťuje důkaz (nezbytný pro pozdější dokazování před správním orgánem), což je úkon, kterým může být zasaženo do práv žalobce (zásada zákazu sebeobviňování), je povinen poučit osobu, kterou vyzval k předložení důkazu, o právu odepřít poskytnutí tohoto důkazu. Lze tak mít za to, že policista byl povinen poučit žalobce o jeho právu odepřít poskytnutí kamerového záznamu.
[31] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce nebyl poučen o právu odepřít poskytnutí kamerového záznamu, a to ani policistou při zajišťování kamerového záznamu, ani následně v průběhu správního řízení. Není přitom rozhodné, že kamerový záznam poskytl na základě výzvy policisty dobrovolně a nebyl k poskytnutí záznamu nucen (na což se správní orgány odvolávaly). Podstatná je absence poučení před poskytnutím záznamu. Soud upozorňuje na to, že jiná by byla situace tehdy, pokud by žalobce poskytl záznam dobrovolně bez výzvy policisty – tedy zcela z vlastní iniciativy. Pak by se nemohl dovolávat porušení zásady zákazu sebeobviňování, pokud by byl záznam použit i bez předchozího poučení i v jeho neprospěch (např. v části před nehodovým dějem).
[31] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce nebyl poučen o právu odepřít poskytnutí kamerového záznamu, a to ani policistou při zajišťování kamerového záznamu, ani následně v průběhu správního řízení. Není přitom rozhodné, že kamerový záznam poskytl na základě výzvy policisty dobrovolně a nebyl k poskytnutí záznamu nucen (na což se správní orgány odvolávaly). Podstatná je absence poučení před poskytnutím záznamu. Soud upozorňuje na to, že jiná by byla situace tehdy, pokud by žalobce poskytl záznam dobrovolně bez výzvy policisty – tedy zcela z vlastní iniciativy. Pak by se nemohl dovolávat porušení zásady zákazu sebeobviňování, pokud by byl záznam použit i bez předchozího poučení i v jeho neprospěch (např. v části před nehodovým dějem).
[32] Kamerový záznam (v části před nehodovým dějem) tak byl jako důkaz získán v rozporu se zákonem, neboť nebyla dodržena poučovací povinnost o právech žalobce a správní orgány nebyly ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu oprávněny takový důkaz provést. Došlo tak k porušení zásady zákazu sebeobviňování. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že žalobce opakovaně sděloval, že kamerový záznam dobrovolně poskytl toliko v části zachycení nehodového děje a měl za to, že správní orgány nebyly oprávněny postihnout ho za přestupek nezastavení na železničním přejezdu, neboť k této části jízdy kamerový záznam poskytnout nehodlal. V této části tak dává soud žalobci za pravdu a konstatuje, že je žaloba důvodná, neboť využitím části kamerového záznamu, při jehož zajištění nebyl žalobce poučen o právu odepřít jeho poskytnutí a s jehož provedením neposkytl žalobce správním orgánům souhlas, došlo k porušení zásady zákazu sebeobviňování. Žalovaný, který aproboval postup správního orgánu I. stupně při použití tohoto nezákonného důkazu, tak podstatně porušil ustanovení o řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí, neboť součástí skutkové podstaty přestupku, ze kterého byl žalobce uznán vinným, bylo i jednání, které bylo podloženo toliko na základě nezákonné důkazu – části kamerového záznamu. Zároveň soud upozorňuje na to, že v případě skutku nezastavení vozidla na přejezdu je situace žalobce odlišná od skutkových okolností, které posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2013, čj. 4 As 28/2013-24, č. 2938/2014 Sb. NSS, ve kterém měly správní orgány dostatek jiných podkladů, na základě kterých mohly konstatovat naplnění skutkové podstaty přestupku. (…)