V souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 21. 2. 2013, Město Žamberk,
C-18/12, lze neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast
ve sportovních soutěžích, považovat za provozování sportu ve smyslu článku 132 odst. 1
písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty
a ve smyslu § 61 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V souladu s uvedeným rozsudkem Soudního dvora je třeba zpřístupnění areálu
koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné druhy zábavy či odpočinku, považovat za službu úzce související se sportem, a tedy osvobozenou, pokud ji poskytuje neziskový subjekt, a při
splnění dalších stanovených podmínek, od daně z přidané hodnoty podle článku
132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES a podle § 61 písm. d) zákona o dani
z přidané hodnoty, pokud je provozování sportovních aktivit převládajícím prvkem
daného areálu. Je-li vůbec dána možnost brojit odvoláním fakticky proti vlastnímu daňovému přiznání, tedy napadnout konkludentní vyměření daně, pak z logiky věci musí být dána
daňovému subjektu možnost zpochybnit některé z údajů v daňovém přiznání. Pro uplatnění těchto údajů v samotném přiznání je sice stanovena formulářová forma (§ 40
daňového řádu z roku 1992), jak správně namítá stěžovatel, avšak pro odvolání tomu tak
není; zde postačí „prostá“ písemná forma či
lze odvolání formulovat ústně do protokolu
(§ 48 odst. 1 daňového řádu z roku 1992). Je-li
odvolání proti konkludentnímu vyměření daně přípustné, je třeba, aby byla dána možnost
reálně brojit proti údajům v něm uvedeným.
Kdyby tomu tak být nemohlo, vedlo by to
k zjevně absurdnímu závěru o možnosti podat odvolání, ale nemožnosti v něm cokoliv
efektivně namítat. Nepřípustná pak ani není
alternativní či eventuální formulace odvolání, jak se stalo v nynějším případě. Konečně zdejší soud ani nikterak neshledal, že by postup žalobkyně v předmětné věci
byl jakýmkoliv způsobem zjevně účelový,
resp. že by nesl znaky zneužití práva. Žalob- hodnoty kyně pouze shledala, že by její daňová povinnost mohla být orgány finanční správy posouzena jinak, proto odvoláním zpochybnila
své vlastní daňové přiznání a v návaznosti na
to uplatnila adekvátní odpočet daňové ztráty.
Takový postup není nikterak zakázán a jednou z jeho přípustných výhod je, že pochybnosti o správném stanovení daňové povinnosti rozptýlí orgány finanční správy, které
vydají rozhodnutí, aniž by nutně musely iniciovat daňovou kontrolu, resp. následně doměřovat daň s odpovídající výší penále. Součet všech shora uvedených skutečností
vede zdejší soud k závěru, že žalobkyně nejednala nepřípustně, pakliže uplatnila odpočet daňové ztráty v odvolání proti konkludentnímu
vyměření daně. Tento postup není vyloučen
ani § 38p zákona o daních z příjmů, předpokládajícím uplatnění ztráty v dodatečném daňovém přiznání a spojujícím možnost uplatnění ztráty s nově označenými příjmy.
V daném případě nepřicházelo dodatečné
daňové přiznání v úvahu, neboť se dosud vedlo řízení o původním přiznání, a návrh na
uplatnění ztráty byl odvozen od zpochybněného příjmu. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
V souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 21. 2. 2013, Město Žamberk,
C-18/12, lze neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast
ve sportovních soutěžích, považovat za provozování sportu ve smyslu článku 132 odst. 1
písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty
a ve smyslu § 61 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V souladu s uvedeným rozsudkem Soudního dvora je třeba zpřístupnění areálu
koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné druhy zábavy či odpočinku, považovat za službu úzce související se sportem, a tedy osvobozenou, pokud ji poskytuje neziskový subjekt, a při
splnění dalších stanovených podmínek, od daně z přidané hodnoty podle článku
132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES a podle § 61 písm. d) zákona o dani
z přidané hodnoty, pokud je provozování sportovních aktivit převládajícím prvkem
daného areálu. Je-li vůbec dána možnost brojit odvoláním fakticky proti vlastnímu daňovému přiznání, tedy napadnout konkludentní vyměření daně, pak z logiky věci musí být dána
daňovému subjektu možnost zpochybnit některé z údajů v daňovém přiznání. Pro uplatnění těchto údajů v samotném přiznání je sice stanovena formulářová forma (§ 40
daňového řádu z roku 1992), jak správně namítá stěžovatel, avšak pro odvolání tomu tak
není; zde postačí „prostá“ písemná forma či
lze odvolání formulovat ústně do protokolu
(§ 48 odst. 1 daňového řádu z roku 1992). Je-li
odvolání proti konkludentnímu vyměření daně přípustné, je třeba, aby byla dána možnost
reálně brojit proti údajům v něm uvedeným.
Kdyby tomu tak být nemohlo, vedlo by to
k zjevně absurdnímu závěru o možnosti podat odvolání, ale nemožnosti v něm cokoliv
efektivně namítat. Nepřípustná pak ani není
alternativní či eventuální formulace odvolání, jak se stalo v nynějším případě. Konečně zdejší soud ani nikterak neshledal, že by postup žalobkyně v předmětné věci
byl jakýmkoliv způsobem zjevně účelový,
resp. že by nesl znaky zneužití práva. Žalob- hodnoty kyně pouze shledala, že by její daňová povinnost mohla být orgány finanční správy posouzena jinak, proto odvoláním zpochybnila
své vlastní daňové přiznání a v návaznosti na
to uplatnila adekvátní odpočet daňové ztráty.
Takový postup není nikterak zakázán a jednou z jeho přípustných výhod je, že pochybnosti o správném stanovení daňové povinnosti rozptýlí orgány finanční správy, které
vydají rozhodnutí, aniž by nutně musely iniciovat daňovou kontrolu, resp. následně doměřovat daň s odpovídající výší penále. Součet všech shora uvedených skutečností
vede zdejší soud k závěru, že žalobkyně nejednala nepřípustně, pakliže uplatnila odpočet daňové ztráty v odvolání proti konkludentnímu
vyměření daně. Tento postup není vyloučen
ani § 38p zákona o daních z příjmů, předpokládajícím uplatnění ztráty v dodatečném daňovém přiznání a spojujícím možnost uplatnění ztráty s nově označenými příjmy.
V daném případě nepřicházelo dodatečné
daňové přiznání v úvahu, neboť se dosud vedlo řízení o původním přiznání, a návrh na
uplatnění ztráty byl odvozen od zpochybněného příjmu. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
16. 10. 2008, Canterbury Hockey Club a Canterbury Ladies Hockey Club, C-253/07,
Sb. rozh., s. I-7821, bod 16 a tam citovaná prejudikatura; srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 4. 2009, čj. 9 Afs
93/2008-94, č. 2184/2011 Sb. NSS). Z toho je
zřejmé, že pro předmětnou otázku nemůže
být rozhodná definice sportu uvedená v českém zákoně o podpoře sportu, jak se domníval původní stěžovatel i krajský soud, neboť
tato otázka musí být posuzována jednotně na
základě společného výkladu citovaného ustanovení směrnice ve všech členských státech
Evropské unie.
Ve věci tedy vyvstaly otázky výkladu práva
Evropské unie, na jejichž posouzení záviselo
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
o předmětné kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud tedy předložil Soudnímu dvoru
Evropské unie následující předběžné otázky:
„1. Lze neorganizované, nesoustavné
a rekreační sportovní aktivity, které je možné tímto způsobem provozovat v areálu letního koupaliště (např. rekreační plavání, rekreační provozování míčových her apod.),
považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. m)
směrnice 2006/112/ES ze dne 28. listopadu
2006 o společném systému daně z přidané
hodnoty?
2. V případě kladné odpovědi na první
otázku, má být poskytování přístupu za
úplatu do takového areálu letního koupaliště, který nabízí svým návštěvníkům uvedenou možnost provozování sportovních aktivit, ovšem vedle jiných druhů zábavy či
odpočinku, považováno za službu úzce související s provozováním sportu nebo s tělesnou
výchovou osobám vykonávajícím sportovní
nebo tělovýchovnou činnost ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2006/112/ES, a tedy za službu osvobozenou, pokud ji poskytuje nezisková organizace a jsou splněny další
podmínky podle této směrnice, od daně z přidané hodnoty?“
Soudní dvůr ve věci rozhodl rozsudkem
ze dne 21. 2. 2013, Město Žamberk, C-18/12,
jímž odpověděl na položené otázky takto:
„1. Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice
Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006
o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních
soutěžích,
lze považovat za provozování
sportu ve smyslu tohoto ustanovení.
2. V případě kladné odpovědi na první
otázku, má být poskytování přístupu za
úplatu do takového areálu letního koupaliště, který nabízí svým návštěvníkům uvedenou možnost provozování sportovních aktivit, ovšem vedle jiných druhů zábavy či
odpočinku, považováno za službu úzce související s provozováním sportu nebo s tělesnou
výchovou osobám vykonávajícím sportovní
nebo tělovýchovnou činnost ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2006/112/ES, a tedy za službu osvobozenou, pokud ji poskytuje nezisková organizace a jsou splněny další
podmínky podle této směrnice, od daně z přidané hodnoty?“
Soudní dvůr ve věci rozhodl rozsudkem
ze dne 21. 2. 2013, Město Žamberk, C-18/12,
jímž odpověděl na položené otázky takto:
„1. Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice
Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006
o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních
soutěžích,
lze považovat za provozování
sportu ve smyslu tohoto ustanovení.
2. Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice
2006/112 musí být vykládán v tom smyslu,
že zpřístupnění areálu koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné
druhy zábavy či odpočinku, může představovat poskytování služeb úzce souvisejících
s provozováním sportu. Předkládajícímu
soudu přísluší určit, zda ve světle výkladových prvků poskytnutých Soudním dvorem
Evropské unie v tomto rozsudku a s ohledem
na konkrétní okolnosti věci v původním řízení tomu tak v daném případě je.“
Stěžovatel ve vyjádření k rozhodnutí
Soudního dvora uvedl, že právní názor, z něhož vycházel v odůvodnění svého rozhodnutí
původní stěžovatel, je ve shodě s právním názorem vysloveným Soudním dvorem v odpovědi na první otázku. Pro posouzení je proto
rozhodné, zda převládajícím prvkem poskytovaného plnění je možnost provozovat sportovní aktivity, nebo možnost odpočinku a zábavy. Žalobce nadále trval na tom, že hlavním
účelem a zcela převažujícím prvkem užívání
koupaliště je odpočinek a zábava.
V dalším podání se žalobce k výzvě soudu
vyjádřil k otázce případných překážek pro
osvobození od daně z přidané hodnoty podle
čl. 134 směrnice 2006/112/ES. Uvedl, že provoz koupaliště není výdělečnou činností. Nelze tedy podle něj tvrdit, že je dána překážka
pro osvobození od daně, neboť základním
účelem není získání dodatečného příjmu. Žalobce je ovšem podle svého názoru znevýhodněn oproti komerčním poskytovatelům
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
obdobných služeb tím, že nemůže provést
odpočet daně zaplacené na vstupu za každoroční údržbu, rekonstrukce a náročnější investice prováděné v areálu koupaliště.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Podstata sporu v daném případě spočívá
v posouzení otázky, zda plnění poskytované
žalobcem, tj. zpřístupňování areálu Městského koupaliště v Žamberku návštěvníkům za
úplatu, je osvobozené od daně z přidané hodnoty podle § 61 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle citovaného ustanovení
je od daně z přidané hodnoty, a to bez nároku
na odpočet daně na vstupu osvobozeno „poskytování služeb úzce souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou právnickými
osobami, které nebyly založeny nebo zřízeny za účelem podnikání, osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost“. Uvedené ustanovení zákona o dani
z přidané hodnoty představuje v současné
době transpozici čl. 132 odst. 1 písm. m)
směrnice 2006/112/ES, jenž ukládá členským
státům osvobodit od daně z přidané hodnoty
„poskytnutí určitých služeb úzce souvisejících s provozováním sportu nebo tělesnou
výchovou, které poskytují neziskové organizace osobám vykonávajícím sportovní nebo
tělovýchovnou činnost“. (...)
Předmětem sporu je tedy v daném případě pouze splnění dalších podmínek vyplývajících z § 61 písm. d) zákona o dani z přidané
hodnoty, a sice zda se jedná o „poskytnutí služeb úzce souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou osobám, které vykonávají
sportovní nebo tělovýchovnou činnost“. Jak
již bylo rovněž řečeno, krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně vyložil pojem
sport podle definice uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, z níž
podle krajského soudu plyne, že jedním z cílů sportovní činnosti je vždy dosahování
sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní. Uvedený závěr krajského soudu je v rozporu s výkladem pojmu sport, který v této věci vyslovil Soudní dvůr v odpovědi na první
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
předběžnou otázku položenou zdejším soudem. Podle Soudního dvora totiž musí být článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112/ES
vykládán v tom smyslu, že za provozování
sportu lze považovat i „neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem
není účast ve sportovních soutěžích“. V rámci
eurokonformního výkladu je tudíž třeba přiznat stejný obsah i pojmům obsaženým v § 61
písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty.
I přes uvedené dílčí pochybení krajského
soudu zkoumal nicméně Nejvyšší správní
soud, zda ve světle právního výkladu předestřeného Soudním dvorem obstojí konečný
závěr krajského soudu, tedy že plnění poskytované žalobcem nepodléhá osvobození od
daně podle § 61 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty.
Při posouzení věci zdejší soud vycházel
primárně ze skutkového stavu zjištěného finančními orgány z podkladů, které tvoří součást správního spisu. Rozhodný je přitom skutkový stav, který existoval v relevantním
zdaňovacím období, tj. v 1. čtvrtletí roku 2009.
Případné změny (např. rozšíření areálu koupaliště), ke kterým došlo až po uplynutí předmětného zdaňovacího období, nejsou z hlediska
posouzení této konkrétní věci relevantní.
Ze správního spisu vyplynulo, že v areálu
koupaliště (akvaparku) se nachází bazén nepravidelného tvaru, který se skládá ze tří navzájem propojených částí – plavecké, rekreační a dětské. Plavecká část má klasický
obdélníkový tvar se čtyřmi plaveckými dráhami, které však nejsou trvale odděleny, a je
opatřena můstky pro skok do vody; dále je
zde část určená pro děti a pro rekreační koupání. Areál je vybaven dvěma tobogany (79 m,
83 m), kamikadze (50 m), skluzavkou, dětským brouzdalištěm, masážní vanou; nachází
se zde rovněž přírodní koupaliště (řeka Divoká Orlice), pískové hřiště pro plážový volejbal, hřiště pro streetball a stoly pro stolní tenis. V areálu se tedy mohou jeho návštěvníci
věnovat odpočinkovým aktivitám, ale i rekreačně provozovat některé sportovní činnosti, jako je zejména plavání, plážový volejbal, streetball a stolní tenis. V daňovém řízení nebylo
zjištěno, že by v rámci daného areálu koupa-
liště působil jakýkoli plavecký či jiný sportovní oddíl nebo jiná sportovní organizace či že
by tento areál byl pravidelně využíván školami či jinými subjekty k soustavné sportovní
a tělovýchovné činnosti. Návštěvníci mají po
zaplacení vstupného přístup do celého areálu koupaliště a mohou využívat všechna jeho
zařízení. Mimoto žalobce poskytuje návštěvníkům možnost zapůjčení sportovního náčiní za dodatečný poplatek, který není zahrnut
do vstupného.
Uvedená skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro posouzení věci. Je zřejmé,
že žalobce zpřístupňuje návštěvníkům areál
koupaliště, který je tvořen souborem zařízení,
která plní různé funkce. Některá z těchto zařízení jsou určená převážně k sportovnímu
a tělovýchovnému vyžití (hřiště na streetball,
plážový volejbal, stoly pro stolní tenis), některá zařízení slouží výlučně k odpočinkovým aktivitám a k zábavě (tobogany, skluzavka, masážní vany, dětské hřiště, brouzdaliště,
plochy určené k odpočinku či opalování), ale
nachází se zde i zařízení, jež mohou být využívána jak ke sportovnímu a tělovýchovnému vyžití, tak i k odpočinku a zábavě (bazén
a přírodní koupaliště v řece). Návštěvníci
koupaliště přitom mají po zaplacení vstupného možnost využívat bez omezení či dodatečných poplatků všechna zařízení, která se
v areálu koupaliště nacházejí.
Žalobce nabízí návštěvníkům z hlediska
obsahu poskytovaného plnění pouze jediný
druh vstupenek. Po dobu platnosti vstupenky mají všichni návštěvníci přístup do celého
areálu koupaliště a ke všem zařízením bez
rozdílu podle druhu skutečně využitého zařízení, způsobu a doby jeho užívání. Existence
jediného druhu vstupenek tak představuje
významnou indicii jediného komplexního plnění (viz rozsudek Soudního dvora v této věci, bod 32). Výše vstupného se sice mění v závislosti na tom, ve kterou denní hodinu
návštěvník zakoupí vstupenku, resp. jak dlouhou dobu je oprávněn pobývat na koupališti.
To však nemění nic na tom, že z hlediska rozsahu zařízení a služeb žalobce poskytuje návštěvníkům stejné plnění.
Zpřístupnění areálu koupaliště zahrnuje
možnost provozování více druhů aktivit. Toto
plnění tak zahrnuje více dílčích prvků,
přičemž záleží pouze na vůli návštěvníků, zda
využijí zařízení koupaliště k sportovnímu a tělovýchovnému vyžití, k odpočinkovým aktivitám a zábavě, anebo se budou věnovat více
druhům činností. Rozdělení jednotlivých prvků pro účely stanovení odlišných režimů daně
z přidané hodnoty by v daném případě bylo
neúčelné a v praxi těžko proveditelné, neboť
nelze účinně rozlišit a oddělit návštěvníky
podle toho, jaké aktivity na koupališti hodlají
provozovat. Plnění poskytované žalobcem
tak v daném případě představuje jediné komplexní plnění (viz rozsudek Soudního dvora
v této věci, bod 28, srov. též rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 10. 2005, Levob Verzekeringen a OV Bank, C-41/04, Sb. rozh., s. I-9433,
bod 22; a ze dne 21. 2. 2008, Part Service,
C-425/06, Sb. rozh., s. I-897, bod 53).
Ve světle právního výkladu Soudního dvora je proto pro posouzení věci klíčové zodpovězení otázky, které prvky komplexního plnění
poskytovaného žalobcem jsou převládající,
a tedy určující pro stanovení daňového režimu plnění. Naopak prvky, které svou povahou představují vedlejší plnění, sdílejí daňový osud hlavního plnění (viz rozsudek
Soudního dvora v této věci, bod 28). Jinými
slovy, je třeba určit, zda poskytování služeb
úzce souvisejících s provozováním sportu nebo tělesnou výchovou osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost
ve smyslu § 61 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, je převládajícím anebo pouze
vedlejším prvkem plnění, které žalobce poskytuje návštěvníkům.
Jak vyplývá z odpovědi Soudního dvora
na první otázku položenou zdejším soudem,
dotčená ustanovení směrnice a zákona o dani
z přidané hodnoty je třeba vykládat restriktivně, avšak zvláštní zřetel musí být brán na
ratio legis dotčeného osvobození (viz rozsudek Soudního dvora v této věci, body 19
a 20). Osvobození od daně z přidané hodnoty se vztahuje nejen na plnění úzce související se sportovními činnostmi provozovanými
organizovaně, soustavně nebo jejichž cílem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
je účast ve sportovních soutěžích, ale i na plnění úzce související s jakýmikoliv neorganizovanými a nesoustavnými sportovními aktivitami, jejichž cílem není nutně účast ve
sportovních soutěžích. To však neznamená,
že by se osvobození od daně vztahovalo na poskytování možností veškerých aktivit, které je
možno provozovat v areálu koupaliště, pokud
by byly tyto aktivity umožňovány samostatně.
Jak již bylo uvedeno, část zařízení koupaliště
slouží výhradně či alespoň z části k odpočinkovým aktivitám či k zábavě návštěvníků. Na
samostatné zpřístupňování těchto aktivit, jež
nemají souvislost s provozováním sportu a tělovýchovy, by se osvobození od daně v žádném
případě nevztahovalo.
Za východisko k určení převládajícího
prvku je třeba považovat objektivní povahu
dotčeného plnění. Přístup spočívající v zohlednění záměru každého jednotlivě posuzovaného návštěvníka ohledně využití zpřístupněných zařízení by byl v rozporu s cíli
systému daně z přidané hodnoty zajistit právní jistotu, jakož i správné a jednoznačné uplatňování osvobození od daně stanovených
v článku 132 směrnice 2006/112/ES (viz rozsudek Soudního dvora v této věci, bod 36).
Nelze tedy, jak již bylo uvedeno, posuzovat
podmínky pro osvobození od daně z přidané
hodnoty u každého návštěvníka jednotlivě.
Rozhodné jsou objektivní znaky plnění, které
je návštěvníkům poskytováno.
Převládající prvek přitom musí být určen
z hlediska běžného spotřebitele a v rámci celkového posouzení s ohledem na kvalitativní,
a nikoliv pouze kvantitativní důležitost prvků, na něž se vztahuje osvobození od daně
podle čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice
2006/112/ES, ve srovnání s prvky, na něž se
toto osvobození nevztahuje. V rámci tohoto
celkového posouzení je třeba zohlednit zejména koncepci dotčeného koupaliště vyplývající
z jeho objektivních charakteristik, to znamená
jednotlivých druhů nabízených zařízení, jejich
uspořádání, počtu a významu vzhledem k celému areálu (viz rozsudek Soudního dvora
v této věci, body 29, 30 a 33, a další rozsudky
Soudního dvora tam uvedené).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 10 / 2 013
Hlavní a klíčovou součást areálu tvoří
koupaliště, tedy vodní plochy a zařízení, jež
jsou určeny ke koupání, plavání či provozování vodních her a radovánek (přírodní koupaliště, bazén, tobogany, skluzavka, masážní vany, brouzdaliště pro děti). Tato zařízení jsou
nejvýznamnější součástí areálu a z hlediska
kapacity mohou být využívána největším počtem návštěvníků. Tomu odpovídá i samotné
označení provozu, tedy městské koupaliště
(akvapark). Z celkového uspořádání těchto
zařízení je ovšem patrné, že vodní plochy
a zařízení, které jsou umístěny v areálu koupaliště, jsou určeny zejména k aktivitám, které nemají povahu sportovní či tělovýchovné
činnosti ani v tom nejširším slova smyslu, jak
ho vymezil Soudní dvůr v odpovědi na první
předběžnou otázku zdejšího soudu. Celkovou plochu bazénu, který má nepravidelný
tvar, tvoří z převážné většiny rekreační část
a část určená pro děti. Tyto části mají nepravidelný tvar a zčásti slouží také jako doskok
ze tří toboganů, které se v areálu nacházejí.
Z hlediska tvaru a uspořádání nejsou tyto části vhodné k provozování jakékoliv sportovní
či tělovýchovné činnosti, např. k plavání. Výrazné prvky koupaliště dále tvoří právě tři tobogany a masážní vana, které slouží výlučně
pro zábavu a odpočinek návštěvníků.
K provozování sportu, zejména plavání,
lze využívat střední, tj. plaveckou část bazénu. Ta má klasický obdélníkový tvar, jsou zde
vyznačeny čtyři plavecké dráhy o délce 25 m,
které jsou také vybaveny startovacími bloky.
Nicméně plocha této části tvoří pouze zhruba jednu třetinu celkové vodní plochy a i tato
plocha je na podélných stranách volně propojena s okolními plochami, takže lze volně
proplouvat do dalších částí bazénu, což může
zvláště v případě vyššího počtu návštěvníků
znesnadnit podmínky pro plavání. Sama o sobě tato část bazénu netvoří rozhodující prvek
pro určení povahy areálu, neboť ani z hlediska plochy či uspořádáním není z hlediska
běžného spotřebitele objektivně nejvýznamnější částí bazénu. Plnohodnotnou možnost
sportovního plavání nemůže nabídnout ani
přírodní koupaliště v řece Divoká Orlice, která areálem protéká.
Město Žamberk proti Odvolacímu finančnímu ředitelství (původní žalovaný: Finanční ředitelství v Hradci Králové) o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného.