znění zákona č. 18/1993 Sb. a č. 322/1993 Sb. I. Podal-li daňový subjekt daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a ob- sah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu $ 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo zahájeno řízení. Mělo-li předložené daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí vady spočíva- jící v tom, že bylo použito nesprávného tiskopisu Ministerstva financí, bylo namístě postupovat podle $ 43 uvedeného zákona. II. Zaslal-li správce daně daňovému subjektu v roce 2002 výzvu dle $ 40 odst. 1 zá- kona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k podání daňového přiznání, aniž by dostál své zákonné povinnosti a přihlédl k překážce litispendence, zahájil ex offo nové řízení ve věci, aniž by předchozí řízení zahájené v roce 1999 podáním, jehož va- dy nikterak neodstranil, řádně ukončil. Takovou výzvu nelze považovat za úkon, kte- rý by mohl mít účinky předvídané v $ 47 odst. 2 uvedeného zákona.
znění zákona č. 18/1993 Sb. a č. 322/1993 Sb. I. Podal-li daňový subjekt daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a ob- sah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu $ 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo zahájeno řízení. Mělo-li předložené daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí vady spočíva- jící v tom, že bylo použito nesprávného tiskopisu Ministerstva financí, bylo namístě postupovat podle $ 43 uvedeného zákona. II. Zaslal-li správce daně daňovému subjektu v roce 2002 výzvu dle $ 40 odst. 1 zá- kona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, k podání daňového přiznání, aniž by dostál své zákonné povinnosti a přihlédl k překážce litispendence, zahájil ex offo nové řízení ve věci, aniž by předchozí řízení zahájené v roce 1999 podáním, jehož va- dy nikterak neodstranil, řádně ukončil. Takovou výzvu nelze považovat za úkon, kte- rý by mohl mít účinky předvídané v $ 47 odst. 2 uvedeného zákona.
Stěžovatel namítal rovněž nesprávné po- souzení právní otázky soudem stran aplikace $ 40 odst. 1 d. ř. a závěrů v této souvislosti učině- ných o nezákonnosti výzvy, jakož i o její nezpůso- bilosti přerušit lhůtu ve smyslu $ 47 odst. 2 d. ř. Nejvyšší správní soud názor stěžovatele nesdílí. Podání je obecnou formou úkonu účastní- ka řízení vůči správnímu orgánu. Podáním ne- ní jen žádost nebo návrh na zahájení řízení, což je jen jedna kvalifikovaná forma podání, ale ja- kýkoliv úkon účastníka řízení směřující vůči správnímu orgánu, jímž účastník řízení uplat- ňuje svá procesní práva nebo se jich domáhá. Podal-li žalobce daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a obsah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu $ 21 odst. 1 d. ř. bylo zahájeno řízení. Má-li po- dání vady, pro které nelze v řízení pokračo- vat, je povinností správního orgánu vyzvat účastníka k jejich odstranění ($ 21 odst. 8 d. ř.). Tato povinnost stíhá správní orgán vždy, bez ohledu na to, zda se jedná o podání dle $ 21 odst. 2 d. ř., pro něž je předepsána zvláštní forma - tiskopis, nebo podání jiné učiněné ve smyslu $ 21 odst. 3 d. ř. P Daňový řád poučovací povinnost správce daně modifikuje pro případ kvalifikovaného podání - daňového přiznání, jímž se zahajuje první fáze daňového řízení, a to řízení vymě- řovací upravené v $ 43 d. ř. Mělo-li tedy ža- lobcem předložené daňové přiznání vady, by- lo namístě podle uvedeného ustanovení postupovat, neboť podalli žalobce přiznání na nesprávném tiskopise, nelze dospět k jiné- mu závěru, než že vznikly pochybnosti o správnosti podaného přiznání. Správce da- ně tak měl navíc učinit v přiměřené lhůtě, a to tím spíše, jednalo-li se o vadu zjevnou, ni- koli až s odstupem téměř tří let. 72 Vytýkané vady podání tak bylo namístě řešit v rámci řádně vedeného vytýkacího ří- zení, nikoli způsobem, který zvolil stěžovatel. Telefonické upozornění na nesprávnost uži- tého formuláře daňového přiznání, ale ani neformální informace o tom, že bude žalobci zaslána výzva k podání nového daňového při- znání, nejsou kvalifikovanými úkony správce daně a nemohou mít pro žalobce žádné práv- ní důsledky. Stěžovatel zasláním výzvy dle $ 40 odst. 1 d. ř. k podání daňového přiznání, aniž by dostál své zákonné povinnosti a při- hlédl k překážce litispendence, zahájil ex ojfo nové řízení ve věci, aniž by předchozí řízení zahájené v roce 1999 podáním, jehož vady nikterak neodstranil, řádně ukončil. Nejvyšší správní soud není ve sporu se stěžovatelem o tom, že výzva k podání daňo- vého přiznání vydaná dle $ 40 nebo $ 43 d.ř. je bezesporu úkonem, který je způsobilý zalo- žit nový běh tříleté lhůty pro vyměření daně ve smyslu $ 47 odst. 2 d. ř. Musí se však vždy jednat o výzvu zákonnou. Tato podmínka však v projednávané věci nebyla naplněna, když stěžovatel zahájil řízení, jemuž bránila základní procesní překážka - litispendence. Nejvyšší správní soud však již nesdílí názor stěžovatele, že by způsobilou přivodit obno- vcní běhu lhůty mohla být výzva, kterou byl žalobce vyzván k úhradě správního poplatku stran své žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav, neboť se zjevně nejedná o úkon směřují- cí k vyměření daně. Úkon přerušující lhůtu musí tak nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení da- ně, vycházet z určitých pochybností o správ- nosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem $ 47 odst. 2 d. ř. je poskytnutí nové lhůty, vy- vstala-li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí Ihůty a byla vůči daňové- mu subjektu projevena konkrétním úkonem. Jestliže zákon takový postup umožnil, ale ne- stanovil sám, co se rozumí tímto úkonem, musí být vyloženo, čím lze lhůtu znovu otev- řít (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 5. 2006, čj. 2 Afs 52/2005-94, publi- kované pod č. 953/2006 Sb. NSS). V případě výzvy ke splnění poplatkové povinnosti ne- jsou výše uvedené kvalitativní znaky úkonu naplněny. 1442 Daň z převodu nemovitostí: osvobození od daně k $ 20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu ne- movitostí, ve znění zákona č. 103/2000 Sb. Z ustanovení $ 20 odst. 7 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani daro- vací a dani z převodu nemovitostí, jednoznačně vyplývá, že pokud má být od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nové stavbě, musí se vždy jednat o stavbu dosud neužívanou, a nelze z něj dovodit, že tato podmínka nemusí být splněna u nové stavby, na níž bylo vydáno pravomoc- né kolaudační rozhodnutí.
Ing. Eduard C. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z převodu nemovitostí, o kasač- ní stížnosti žalovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se především musel zabývat vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nezrozumitelnost /§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s./. Dospěl-li by totiž k závěru, že je důvodná, již toto zjištění by vedlo ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Stěžovatel v daném případě spatřuje nepřezkoumatelnost v nesrozumitelnosti a nedostatku odůvodnění rozsudku, když soud uvádí, že žalobce podal přiznání na tiskopise vydaném ministerstvem, a tak splnil podmínku ust. § 40 odst. 2 zákona o správě daní, ale současně poté konstatuje, že přiznání je podáno na špatném tiskopisu.
Nejvyšší správní soud za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považuje takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Mezi další důvody nesrozumitelnosti rozhodnutí soudu patří rozpornost výroku s odůvodněním, absence právních závěrů vyplývajících z rozhodných skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
Ze stěžovatelem rozporovaného konstatování krajského soudu nelze, dle názoru Nejvyššího správního soudu, činit jiný závěr, než ten, k němuž soud správně dospěl, totiž, že žalobce splnil podmínku účinného podání, když podal daňové přiznání na tiskopise vydaném ministerstvem (§ 40 odst. 2 zákona o správě daní), z těchto předepsaných tiskopisů vydaných ministerstvem - přiznání k dani z převodu nemovitostí - však použil nesprávný formulář. Vady takového podání měly tedy být odstraněny postupem, který krajský soud ve svém rozsudku náležitě odůvodnil.
Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím k výše uvedenému, neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný z důvodů tvrzené nesrozumitelnosti nebo nedostatků důvodů rozhodnutí; neshledal přitom ani jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, k níž by musel přihlížet ex offo (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítal rovněž nesprávné posouzení právní otázky soudem stran aplikace ust. § 40 odst. 1 zákona o správě daní a závěrů v této souvislosti učiněných o nezákonnosti výzvy, jakož i o její nezpůsobilosti přerušit lhůtu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 cit. zákona.
Nejvyšší správní soud názor stěžovatele nesdílí.
Podání je obecnou formou úkonu účastníka řízení vůči správnímu orgánu. Podáním není jen žádost nebo návrh na zahájení řízení, což je jen jedna kvalifikovaná forma podání, ale jakýkoliv úkon účastníka řízení směřující vůči správnímu orgánu, jímž účastník řízení uplatňuje svá procesní práva nebo se jich domáhá.
Podal-li žalobce daňové přiznání, a to bez ohledu na jeho formu a obsah, není pochyb o tom, že učinil podání, kterým ve smyslu ust. § 21 odst. 1 zákona o správě daní bylo zahájeno řízení. Má-li podání vady, pro které nelze v řízení pokračovat, je povinností správního orgánu vyzvat účastníka k jejich odstranění (§ 21 odst. 8 cit. zákona). Tato povinnost stíhá správní orgán vždy, bez ohledu na to, zda se jedná o podání dle § 21 odst. 2 cit. zákona, pro něž je předepsána zvláštní forma – tiskopis, nebo podání jiné učiněné ve smyslu ust. § 21 odst. 3 cit. zákona.
Zákon o správě daní poučovací povinnost správce daně modifikuje pro případ kvalifikovaného podání - daňového přiznání, jímž se zahajuje první fáze daňového řízení, a to řízení vyměřovací upravené v § 43. Mělo-li tedy žalobcem předložené daňové přiznání vady, bylo na místě podle uvedeného ustanovení postupovat, neboť podal-li žalobce přiznání na nesprávném tiskopise, nelze dospět k jinému závěru, než že vznikly pochybnosti o správnosti podaného přiznání. Správce daně tak měl navíc učinit v přiměřené lhůtě, a to tím spíše, jednalo-li se o vadu zjevnou, nikoli až s odstupem téměř tří let.
Vytýkané vady podání tak bylo na místě řešit v rámci řádně vedeného vytýkacího řízení, nikoli způsobem, který zvolil stěžovatel. Telefonické upozornění dne 10. 6. 2002 na nesprávnost užitého formuláře daňového přiznání, ale ani neformální informace o tom, že bude žalobci zaslána výzva k podání nového daňového přiznání, nejsou kvalifikovanými úkony správce daně a nemohou mít pro žalobce žádné právní důsledky. Stěžovatel zasláním výzvy dle § 40 odst. 1 zákona o správě daní k podání daňového přiznání, aniž by dostál své zákonné povinnosti a přihlédl k překážce litispendence, zahájil ex offo nové řízení ve věci, aniž by předchozí řízení zahájené v roce 1999 podáním, jehož vady nikterak neodstranil, řádně ukončil.
Nejvyšší správní soud není ve sporu se stěžovatelem o tom, že výzva k podání daňového přiznání vydaná dle § 40 nebo § 43 zákona o správě daní je bezesporu úkonem, který je způsobilý založit nový běh tříleté lhůty pro vyměření daně ve smyslu ust. § 47 odst. 2 cit. zákona Musí se však vždy jednat o výzvu zákonnou. Tato podmínka však v projednávané věci nebyla naplněna, když stěžovatel zahájil řízení, jemuž bránila základní procesní překážka – litispendence. Nejvyšší správní soud však již nesdílí názor stěžovatele, že by způsobilou přivodit obnovení běhu lhůty mohla být výzva, kterou byl žalobce vyzván k úhradě správního poplatku stran své žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav, neboť se zjevně nejedná o úkon směřující k vyměření daně Úkon přerušující lhůtu musí tak nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem ust. § 47 odst. 2 daňového řádu je poskytnutí nové lhůty, vyvstala-li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním úkonem. Jestliže zákon takový postup umožnil, ale nestanovil sám, co se rozumí tímto úkonem, musí být vyloženo, čím lze lhůtu znovu otevřít (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 5. 2006 č. j. 2 Afs 52/2005-94, publ. ve Sb. NSS 953/2006, příst. též na www.nssoud.cz). V případě výzvy ke splnění poplatkové povinnosti nejsou výše uvedené kvalitativní znaky úkonu naplněny.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním posouzením účinnosti úkonu stěžovatele dle § 40 odst.1 zákona o správě daní, tak jak učinil krajský soud a námitku stěžovatele podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. neshledal důvodnou.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost postupem podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 60 a § 120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 35 414,40 Kč, když účtoval dva právní úkony právní pomoci podle advokátního tarifu; nesprávně však vycházel při určení tarifní hodnoty z hodnoty věci, tedy z částky doměřené daně. V případě kasačních stížností a žalob ve správním soudnictví je nutno postupovat pro určení tarifní hodnoty dle ust. § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátovi náleží v souladu s ust. § 11 písm. a) a d) cit. vyhlášky odměna za převzetí a přípravu zastoupení a za vyjádření ke kasační stížnosti ve výši 2 x 2100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 2 x 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Advokátovi se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 5712 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu