Menšinový akcionář není procesně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí České národní banky o žádosti hlavního akcionáře o udělení souhlasu (dle
§ 183n odst. 1 obchodního zákoníku**)) se zdůvodněním výše protiplnění v souvislosti s uplatněním práva výkupu účastnických cenných papírů dle § 183i a násl. obchodního zákoníku***). Soudní ochrana práva menšinových akcionářů na přiměřenou výši protiplnění je poskytována soudy v občanském soudním řízení na základě
žaloby podle § 183k obchodního zákoníku****). S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
S účinností od 1. 1. 2014 dle § 391 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. *)
**)
***) S účinností od 1. 1. 2014 dle § 375 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech.
****) S účinností od 1. 1. 2014 dle § 390 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. zaujal právní názor zcela opačný, než ten, který tvořil jádro původního rozhodnutí městského soudu. Ten musel být v novém rozhodnutí respektován (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a vedl
k zamítnutí žaloby městským soudem. [16] Z podání stěžovatele ze dne 11. 11. 2012
označeného jako návrh na zastavení řízení je
zřejmé, že jím stěžovatel zamýšlel odvrátit
účinky před několika dny vydaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jeho věci,
zaujímajícího právní názor opačný, pro stěžovatele nepříznivý. Ačkoli ve svém návrhu výslovně uvedl, že je rozhodnutím žalovaného
o přiznání jednorázové peněžní částky podle
nařízení vlády o odškodnění plně uspokojen,
postupoval městský soud správně, když návrhu na zastavení řízení dle § 62 odst. 4 s. ř. s.
nevyhověl. Je sice pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že soud zásadně nezkoumá, zda byl navrhovatel skutečně uspokojen, a v dané věci také
městský soud tuto skutečnost ani neposuzoval. Podstatou jeho rozhodnutí je závěr, že
v daném případě vůbec nenastala situace
předvídaná § 62 s. ř. s. Protože v této věci již
soud dříve rozhodl, nebylo možné postupovat podle citovaného ustanovení. Naplnění
této podmínky představuje již první rozhodnutí soudu, nikoli některé z těch, které následovaly, ať již byly vydány Nejvyšším správním
soudem nebo opětovně městským soudem.
Institut uspokojení navrhovatele je totiž kon- cipován jako prostředek dosažení nápravy
stavu vyvolaného vadným rozhodnutím
správního orgánu, který po podání žaloby,
avšak ještě před rozhodnutím soudu provede jakousi sebereflexi a svou vlastní aktivitou
odstraní předmět sporu. Jde o koncept blízký
institutu smíru v civilním procesu (ať už prétorskému nebo soudnímu), přičemž společným znakem je jejich realizace dříve, než se
soud usnese na svém rozhodnutí. [17] Názor stěžovatele, že nestanovení
lhůty předsedou senátu ve smyslu § 62 odst. 2,
případně odst. 3 s. ř. s. nebrání odpůrci vydat
rozhodnutí, jež navrhovatele uspokojí, je sice
správný, avšak uplatní se pouze za předpokladu, že dosud nebylo ve věci soudem rozhodnuto (§ 62 odst. 1 věta první s. ř. s.), což je bazální podmínkou využití institutu uspokojení
navrhovatele. V tomto případě však z výše nastíněných důvodů již nebylo možné podle
§ 62 s. ř. s. postupovat. [18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí městského
soudu spočívalo na nesprávném posouzení
této právní otázky. Městský soud institut
uspokojení navrhovatele v daném případě
vůbec neaplikoval, neboť to procesní situace
neumožňovala, a postupoval správně, když
návrhu stěžovatele na zastavení řízení podle
§ 62 odst. 4 s. ř. s. nevyhověl. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Menšinový akcionář není procesně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí České národní banky o žádosti hlavního akcionáře o udělení souhlasu (dle
§ 183n odst. 1 obchodního zákoníku**)) se zdůvodněním výše protiplnění v souvislosti s uplatněním práva výkupu účastnických cenných papírů dle § 183i a násl. obchodního zákoníku***). Soudní ochrana práva menšinových akcionářů na přiměřenou výši protiplnění je poskytována soudy v občanském soudním řízení na základě
žaloby podle § 183k obchodního zákoníku****). S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
S účinností od 1. 1. 2014 dle § 391 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. *)
**)
***) S účinností od 1. 1. 2014 dle § 375 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech.
****) S účinností od 1. 1. 2014 dle § 390 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. zaujal právní názor zcela opačný, než ten, který tvořil jádro původního rozhodnutí městského soudu. Ten musel být v novém rozhodnutí respektován (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a vedl
k zamítnutí žaloby městským soudem. [16] Z podání stěžovatele ze dne 11. 11. 2012
označeného jako návrh na zastavení řízení je
zřejmé, že jím stěžovatel zamýšlel odvrátit
účinky před několika dny vydaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v jeho věci,
zaujímajícího právní názor opačný, pro stěžovatele nepříznivý. Ačkoli ve svém návrhu výslovně uvedl, že je rozhodnutím žalovaného
o přiznání jednorázové peněžní částky podle
nařízení vlády o odškodnění plně uspokojen,
postupoval městský soud správně, když návrhu na zastavení řízení dle § 62 odst. 4 s. ř. s.
nevyhověl. Je sice pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že soud zásadně nezkoumá, zda byl navrhovatel skutečně uspokojen, a v dané věci také
městský soud tuto skutečnost ani neposuzoval. Podstatou jeho rozhodnutí je závěr, že
v daném případě vůbec nenastala situace
předvídaná § 62 s. ř. s. Protože v této věci již
soud dříve rozhodl, nebylo možné postupovat podle citovaného ustanovení. Naplnění
této podmínky představuje již první rozhodnutí soudu, nikoli některé z těch, které následovaly, ať již byly vydány Nejvyšším správním
soudem nebo opětovně městským soudem.
Institut uspokojení navrhovatele je totiž kon- cipován jako prostředek dosažení nápravy
stavu vyvolaného vadným rozhodnutím
správního orgánu, který po podání žaloby,
avšak ještě před rozhodnutím soudu provede jakousi sebereflexi a svou vlastní aktivitou
odstraní předmět sporu. Jde o koncept blízký
institutu smíru v civilním procesu (ať už prétorskému nebo soudnímu), přičemž společným znakem je jejich realizace dříve, než se
soud usnese na svém rozhodnutí. [17] Názor stěžovatele, že nestanovení
lhůty předsedou senátu ve smyslu § 62 odst. 2,
případně odst. 3 s. ř. s. nebrání odpůrci vydat
rozhodnutí, jež navrhovatele uspokojí, je sice
správný, avšak uplatní se pouze za předpokladu, že dosud nebylo ve věci soudem rozhodnuto (§ 62 odst. 1 věta první s. ř. s.), což je bazální podmínkou využití institutu uspokojení
navrhovatele. V tomto případě však z výše nastíněných důvodů již nebylo možné podle
§ 62 s. ř. s. postupovat. [18] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí městského
soudu spočívalo na nesprávném posouzení
této právní otázky. Městský soud institut
uspokojení navrhovatele v daném případě
vůbec neaplikoval, neboť to procesní situace
neumožňovala, a postupoval správně, když
návrhu stěžovatele na zastavení řízení podle
§ 62 odst. 4 s. ř. s. nevyhověl. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
31. 3. 2004, čj. 6 A 88/2002-79, č. 308/2004
Sb. NSS, který se zabývá povahou akcionářských práv.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Rozhodnutí podle § 183n odst. 1 obchodního zákoníku o předchozím souhlasu se
zdůvodněním výše protiplnění v souvislosti
s uplatněním práva výkupu účastnických
cenných papírů dle § 183i a násl. téhož zákona vydává žalovaná jako příslušný orgán dohledu nad kapitálovým trhem ve smyslu § 3
zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu.
Je tedy zřejmé, že v předmětném řízení žalovaná postupuje podle správního řádu, pokud
zákon o dohledu v oblasti kapitálového trhu
či jiný zvláštní zákon nestanoví jinak, jak
ostatně potvrzuje výslovné znění § 6 odst. 1
zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu.
Podle věty druhé citovaného ustanovení se
v řízení podle zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu nepoužije § 152 odst. 5 správního řádu, tj. ustanovení o možném způsobu
ukončení řízení o rozkladu; jinak ovšem § 6
odst. 3 zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu výslovně stanoví, že proti rozhodnutí
žalované v oblasti dohledu nad kapitálovým
trhem lze podat rozklad, o němž rozhoduje
bankovní rada žalované.
Rozklad, obdobně jako odvolání, může
podle správního řádu podat ten, kdo je podle
zákona účastníkem řízení, v němž bylo dané
rozhodnutí vydáno (§ 152 odst. 4 ve spojení
s § 81 odst. 1 správního řádu). V nyní posuzované věci přitom není rozhodné, že žalovaná se stěžovatelem jako s účastníkem řízení
fakticky nejednala, ale výhradně to, zda stěžovatel měl být účastníkem daného řízení, či nikoliv. I opomenutý účastník má totiž právo
podat proti rozhodnutí správního orgánu vydanému v prvním stupni odvolání, resp. rozklad, a to za podmínek, příp. ve lhůtách uvedených v § 84 správního řádu. Jestliže odvolací
orgán, resp. ten, kdo rozhoduje o rozkladu,
dospěje následně k závěru, že s odvolatelem
či s podatelem rozkladu po právu nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, neboť mu ta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
kové postavení nepříslušelo, takové odvolání
nebo rozklad zamítne podle § 92 správního
řádu jako nepřípustné, aniž by se zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí vydaného v prvním stupni. Takové rozhodnutí odvolacího orgánu, resp. orgánu rozhodujícího
o rozkladu, nicméně podléhá na základě případné žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. soudnímu přezkoumání, ovšem výlučně z hlediska
toho, zda se skutečně jednalo o nepřípustné
(a obdobně opožděné) odvolání (rozklad),
a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího (rozkladového) přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 12. 2003, čj. 5 A
14/2002-35, č. 287/2004 Sb. NSS; usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 8 As 51/2006-105;
nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 As 51/2006-112, ze
dne 27. 11. 2008, čj. 2 As 53/2007-111, ze dne
23. 12. 2009, čj. 5 As 105/2008-135, ze dne
23. 12. 2009, čj. 5 As 105/2008-135, ze dne
23. 4. 2010, čj. 5 As 10/2010-75, ze dne 13. 5. 2011,
čj. 5 As 18/2011-8; atd.).
Stěžovatel se ovšem (shodně s žalovanou
– byť z jiných důvodů) nedomníval, že měl
být účastníkem daného správního řízení, a že
by mu tedy příslušelo oprávnění podat proti
rozhodnutí žalované rozklad, měl však za to,
že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých
právech, a že tudíž byl oprávněn přímo proti
němu brojit žalobou. Naopak městský soud
byl toho názoru, že stěžovatel k podání rozkladu oprávněn byl, musel tedy předpokládat, že stěžovateli postavení účastníka řízení
příslušelo. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel účastníkem daného řízení
být neměl, a rozklad proti rozhodnutí žalované tudíž podat nemohl, nikoliv však z důvodů, které uváděl stěžovatel, ale (shodně s žalovanou) proto, že rozhodnutím žalované
podle § 183n odst. 1 obchodního zákoníku
o předchozím souhlasu se zdůvodněním výše
protiplnění v souvislosti s uplatněním práva
výkupu účastnických cenných papírů společnosti PARAMO, hlavním akcionářem, společností UNIPETROL, nebyl stěžovatel, jakožto
minoritní akcionář společnosti PARAMO, přímo dotčen ve svých právech a povinnostech.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
V daném ohledu je vhodné připomenout,
že správní řízení vedené orgánem dohledu
nad kapitálovým trhem, jímž byla dříve někdejší Komise pro cenné papíry, v souvislosti
s protiplněním za uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů hlavním akcionářem,
upravoval nejprve § 183i odst. 5 obchodního
zákoníku, a to s účinností od 29. 9. 2005. Podle tohoto ustanovení se k přijetí usnesení
valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního
akcionáře vyžadoval předchozí souhlas Komise pro cenné papíry, který nesměl být starší než 3 měsíce. Podle věty čtvrté citovaného
ustanovení Komise pro cenné papíry vždy
přímo posuzovala, zda byla výše protiplnění
přiměřená hodnotě účastnických cenných
papírů, přitom při posuzování přiměřenosti
výše protiplnění měla přihlédnout zejména
ke skutečnosti, že vlastník účastnických cenných papírů je zbaven možnosti volby, zda
a kdy účastnické cenné papíry převede na
hlavního akcionáře; v pochybnostech měla
tedy Komise pro cenné papíry vždy přihlédnout k zájmu vlastníků účastnických cenných
papírů. Správní orgán tedy přímo rozhodoval
o přiměřenosti výše protiplnění minoritním
akcionářům, přesto podle věty třetí citovaného ustanovení byl účastníkem zmiňovaného
správního řízení (pouze) hlavní akcionář.
S účinností od 1. 4. 2006 přešla uvedená pravomoc na žalovanou, jinak však zůstal charakter
řízení i v něm vydávaného rozhodnutí správního orgánu zachován, a to až do 31. 3. 2008.
Právě uvedené znění právní úpravy vytěsnění minoritních akcionářů, účinné od 1. 4. 2006
do 31. 3. 2008, posuzoval Ústavní soud ve
svém plenárním nálezu ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 56/05, č. 257/2008 Sb., a pouze
k němu tedy vztahoval své závěry, na něž poukazoval stěžovatel v žalobě a podle nichž byl
přezkum přiměřenosti výše protiplnění žalovanou, který předcházel případnému soudnímu přezkumu na základě žaloby podle § 183k
odst. 1 obchodního zákoníku, jednou z podmínek ústavnosti této právní úpravy.
S účinností od 1. 4. 2008 ovšem byla zmiňovaná pravomoc žalované výrazně omezena, a to dvojím způsobem. Jednak podle nově
formulovaného § 183n odst. 1 obchodního
zákoníku se k přijetí usnesení valné hromady
o přechodu účastnických cenných papírů
společnosti na osobu hlavního akcionáře vyžadoval předchozí souhlas žalované již jen
v případech, kdy účastnické papíry této společnosti byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu (v těchto případech naopak nebyl k doložení výše protiplnění
třeba
znalecký posudek), jednak již žalovaná neposuzovala přímo přiměřenost nabídnuté výše
protiplnění, ale pouze to, jak výslovně uváděla (a nadále uvádí) věta druhá citovaného
ustanovení, zda navrhovatel navrhovanou výši řádně zdůvodnil. Právě podle tohoto znění
§ 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 1. 4. 2008 do 14. 7. 2011 postupovala žalovaná při vydání žalobou napadeného rozhodnutí v dané věci, přičemž je třeba vzít
v úvahu, že Ústavní soud ve svém plenárním
stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st.
36/13, č. 132/2013 Sb. (jímž se Ústavní soud
odchýlil od svých závěrů přijatých mimo jiné
v nálezu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
1768/09, č. 49/2011 Sb. ÚS, který přiložil stěžovatel k žalobě) a v navazujících senátních
rozhodnutích (např. nález ze dne 23. 5. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3489/12) dospěl k závěru, že
obligatorní dohled žalované k zabezpečení
požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění nepředstavuje
nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu
účastnických cenných papírů podle § 183i
a násl. obchodního zákoníku.
Jen pro úplnost lze dodat, že podle současného znění § 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 15. 7. 2011 je předchozí
souhlas žalované se zdůvodněním výše protiplnění vyžadován jen u společnosti, jejíž
účastnické papíry byly přijaty k obchodování
na evropském regulovaném trhu nebo na zahraničním trhu obdobném regulovanému
trhu. Obdobnou právní úpravu omezeného
dohledu žalované, pokud jde o odůvodnění
výše přiměřeného protiplnění, obsahuje i zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), jenž nabývá účinnosti dne 1. 1. 2014,
konkrétně jeho § 391, přičemž odstavec 4 to-
hoto ustanovení opět výslovně stanoví, že
účastníkem řízení před žalovanou je jen hlavní akcionář.
Jakkoli tedy § 183n odst. 1 obchodního
zákoníku ve znění účinném v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí ani jiný zvláštní právní předpis v rozhodné době výslovně
nestanovil, že účastníkem daného správního
řízení byl pouze hlavní akcionář, a účastenství v daném řízení je tak nutno posuzovat
podle obecného § 27 správního řádu, vyplývá z již uvedeného, že stěžovateli ani ostatním
minoritním akcionářům účast v daném řízení
přiznána být neměla.
Je zřejmé, že účastníkem tohoto správního
řízení byl podle § 27 odst. 1 správního řádu
hlavní akcionář, tj. společnost UNIPETROL,
jakožto žadatel o udělení předchozího souhlasu se zdůvodněním výše protiplnění a zároveň osoba, o jejímž veřejném subjektivním
právu na obdržení tohoto souhlasu, při splnění
zákonem stanovených podmínek, žalovaná,
tj. příslušný orgán dohledu nad kapitálovým
trhem, rozhodovala. Ve vztahu k hlavnímu
akcionáři je tedy souhlas či naopak nesouhlas
žalované se zdůvodněním výše protiplnění
nepochybně rozhodnutím správního orgánu
ve smyslu § 67 správního řádu a § 65 odst. 1
s. ř. s., a to ve věci veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní, jak se nesprávně domnívali stěžovatel i žalovaná (k tomu srov. analogicky
usnesení zvláštního senátu podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 1. 10. 2008,
čj. Konf 3/2007-6, č. 1854/2009 Sb. NSS, týkající se rozhodnutí bankovní rady ČNB, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu
s obsahem dobrovolné nabídky převzetí podle § 183e odst. 7 obchodního zákoníku).
Hlavní akcionář má tedy vždy možnost podat
proti rozhodnutí žalované o zdůvodnění výše
protiplnění rozklad a v případě jeho neúspěchu potom žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. ke
správnímu soudu. V daném případě sice skutečně nabylo rozhodnutí žalované právní moci již dnem svého vydání, jak na to poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, to ovšem
pouze z toho důvodu, že vzhledem k tomu, že
žalovaná vydala o žádosti hlavního akcionáře
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
rozhodnutí kladné, se zástupce hlavního akcionáře, jak vyplývá ze správního spisu, při
převzetí daného rozhodnutí téhož dne, kdy
bylo toto rozhodnutí vydáno, tj. dne 28. 11. 2008,
práva rozkladu proti tomuto rozhodnutí
vzdal, čímž toto právo zaniklo (§ 81 odst. 2 ve
spojení s § 152 odst. 4 správního řádu).
Naproti tomu je zřejmé, že o žádném právu stěžovatele či dalších minoritních akcionářů v daném správním řízení rozhodováno
nebylo, neboť předmětem tohoto řízení nebylo posouzení odpovídající výše protiplnění
– to je až předmětem případného občanského soudního řízení na základě žaloby podané
některým z akcionářů podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku, ale toliko otázka, zda
navrhovatel navrhovanou výši protiplnění
řádně zdůvodnil. Navíc za těchto okolností
a v situaci, kdy zákon vyžaduje uvedené posouzení žalované pouze u některých společností, zatímco u ostatních navrhovatel vystačí
s doložením přiměřenosti protiplnění jím zadaným znaleckým posudkem (§ 183m odst. 1
obchodního zákoníku), přičemž ovšem každý minoritní akcionář má následně možnost
domoci se přímého přezkoumání a případně
i jiného stanovení přiměřené výše protiplnění v občanském soudním řízení na základě žaloby podle § 183k odst. 1 občanského zákoníku a podle § 183k odst. 3 téhož zákona, je
soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno
právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního
akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že udělením
předběžného souhlasu či nesouhlasu žalovanou hlavnímu akcionáři se zdůvodněním výše
protiplnění nejsou minoritní akcionáři vůbec přímo dotčeni na svých právech a povinnostech, nesvědčí jim tedy ani postavení
účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního
řádu. Stěžovatel tedy nebyl a ani neměl být
účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí žalované, a nebyl tak ani
oprávněn proti němu podat rozklad.
Ze stejného důvodu je ovšem také vyloučeno, aby minoritní akcionáři mohli ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. plausibilně tvrdit zkráce-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
ní na svých hmotných právech rozhodnutím
žalované, jež se jejich práv a povinností, jak
již bylo řečeno, přímo nedotýká, či zkrácení
na svých právech procesních v předcházejícím správním řízení, jehož nebyli účastníky.
Stěžovatel tedy podle závěrů Nejvyššího
správního soudu nebyl procesně legitimován
ani k podání správní žaloby proti rozhodnutí
žalované, přičemž soudní ochrany jeho soukromého práva na přiměřené protiplnění se
mohl domáhat v občanském soudním řízení
na základě žaloby podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele uvedenou v žalobě,
podle níž je řádné zdůvodnění přiměřené výše protiplnění v podstatě nezbytnou podmínkou k tomu, aby minoritní akcionáři mohli
zvážit, zda podají žalobu podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku. Minoritní akcionáři
mohou podat tuto žalobu v každém případě,
pokud jsou s nabídnutou výší protiplnění nespokojeni, ať již je doložena zdůvodněním,
s nímž vyslovila souhlas žalovaná, nebo na základě znaleckého posudku, musí tak ovšem
vždy učinit v prekluzívní lhůtě 1 měsíce ode
dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady v obchodním rejstříku podle § 183l obchodního zákoníku. Pokud stěžovatel v řízení
před městským soudem dále uváděl, že nedostatečné zdůvodnění výše protiplnění ze strany
navrhovatele klade zvýšené nároky a znamená zvýšenou finanční zátěž pro minoritního
akcionáře v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku, pak podle názoru Nejvyššího správního soudu platí spíše opak.
Čím důkladněji bude navrhovaná výše protiplnění hlavním akcionářem zdůvodněna
a doložena, tím větší úsilí bude muset minoritní akcionář v řízení o žalobě podle § 183k
odst. 1 obchodního zákoníku vynaložit, aby
prokázal, že protiplnění má být jiné (vyšší).
Jen stěží si lze naopak představit, že by si minoritní akcionář mohl „vynutit“ na hlavním
akcionáři takové zdůvodnění výše protiplnění, jež by považoval pro účely žaloby podle
§ 183k odst. 1 obchodního zákoníku za dostatečné, a to nejprve ve správním řízení
a pak případně správní žalobou proti rozhod-
nutí žalované. Takové správní žalobě by navíc
musel být správním soudem v podstatě vždy
přiznán, vzhledem k uvedené prekluzivní
lhůtě pro podání následné žaloby v občanském soudním řízení podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, odkladný účinek, ale
i tak by její smysl zůstával nejasný.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva ke stížnostem minoritních akcionářů
českých akciových společností, mezi nimiž figuroval v některých případech i stěžovatel,
jež se sice netýká vytěsnění podle § 183i a násl.
obchodního zákoníku, ale některých obdobných situací, kdy byli minoritní akcionáři
proti své vůli zbaveni účasti ve společnosti
(zejména na základě zrušení společnosti
a převodu veškerého jejího jmění na hlavního akcionáře). Evropský soud pro lidská práva totiž konstatoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.) v souvislosti s tím, že stěžovatelé nemohli ani v řízení o zápisu do obchodního rejstříku ani v řízení o návrhu na
neplatnost usnesení valné hromady účinně
dosáhnout soudního přezkoumání jejich námitek proti platnosti usnesení valné hromady (viz např. rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 15. 10. 2009, Kohlhofer
a Minarik proti České republice, stížnosti
č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05, a ze dne
23. 4. 2010, čj. 5 As 10/2010-75, ze dne 13. 5. 2011,
čj. 5 As 18/2011-8; atd.).
Stěžovatel se ovšem (shodně s žalovanou
– byť z jiných důvodů) nedomníval, že měl
být účastníkem daného správního řízení, a že
by mu tedy příslušelo oprávnění podat proti
rozhodnutí žalované rozklad, měl však za to,
že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých
právech, a že tudíž byl oprávněn přímo proti
němu brojit žalobou. Naopak městský soud
byl toho názoru, že stěžovatel k podání rozkladu oprávněn byl, musel tedy předpokládat, že stěžovateli postavení účastníka řízení
příslušelo. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel účastníkem daného řízení
být neměl, a rozklad proti rozhodnutí žalované tudíž podat nemohl, nikoliv však z důvodů, které uváděl stěžovatel, ale (shodně s žalovanou) proto, že rozhodnutím žalované
podle § 183n odst. 1 obchodního zákoníku
o předchozím souhlasu se zdůvodněním výše
protiplnění v souvislosti s uplatněním práva
výkupu účastnických cenných papírů společnosti PARAMO, hlavním akcionářem, společností UNIPETROL, nebyl stěžovatel, jakožto
minoritní akcionář společnosti PARAMO, přímo dotčen ve svých právech a povinnostech.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
V daném ohledu je vhodné připomenout,
že správní řízení vedené orgánem dohledu
nad kapitálovým trhem, jímž byla dříve někdejší Komise pro cenné papíry, v souvislosti
s protiplněním za uplatnění práva výkupu účastnických cenných papírů hlavním akcionářem,
upravoval nejprve § 183i odst. 5 obchodního
zákoníku, a to s účinností od 29. 9. 2005. Podle tohoto ustanovení se k přijetí usnesení
valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního
akcionáře vyžadoval předchozí souhlas Komise pro cenné papíry, který nesměl být starší než 3 měsíce. Podle věty čtvrté citovaného
ustanovení Komise pro cenné papíry vždy
přímo posuzovala, zda byla výše protiplnění
přiměřená hodnotě účastnických cenných
papírů, přitom při posuzování přiměřenosti
výše protiplnění měla přihlédnout zejména
ke skutečnosti, že vlastník účastnických cenných papírů je zbaven možnosti volby, zda
a kdy účastnické cenné papíry převede na
hlavního akcionáře; v pochybnostech měla
tedy Komise pro cenné papíry vždy přihlédnout k zájmu vlastníků účastnických cenných
papírů. Správní orgán tedy přímo rozhodoval
o přiměřenosti výše protiplnění minoritním
akcionářům, přesto podle věty třetí citovaného ustanovení byl účastníkem zmiňovaného
správního řízení (pouze) hlavní akcionář.
S účinností od 1. 4. 2006 přešla uvedená pravomoc na žalovanou, jinak však zůstal charakter
řízení i v něm vydávaného rozhodnutí správního orgánu zachován, a to až do 31. 3. 2008.
Právě uvedené znění právní úpravy vytěsnění minoritních akcionářů, účinné od 1. 4. 2006
do 31. 3. 2008, posuzoval Ústavní soud ve
svém plenárním nálezu ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 56/05, č. 257/2008 Sb., a pouze
k němu tedy vztahoval své závěry, na něž poukazoval stěžovatel v žalobě a podle nichž byl
přezkum přiměřenosti výše protiplnění žalovanou, který předcházel případnému soudnímu přezkumu na základě žaloby podle § 183k
odst. 1 obchodního zákoníku, jednou z podmínek ústavnosti této právní úpravy.
S účinností od 1. 4. 2008 ovšem byla zmiňovaná pravomoc žalované výrazně omezena, a to dvojím způsobem. Jednak podle nově
formulovaného § 183n odst. 1 obchodního
zákoníku se k přijetí usnesení valné hromady
o přechodu účastnických cenných papírů
společnosti na osobu hlavního akcionáře vyžadoval předchozí souhlas žalované již jen
v případech, kdy účastnické papíry této společnosti byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu (v těchto případech naopak nebyl k doložení výše protiplnění
třeba
znalecký posudek), jednak již žalovaná neposuzovala přímo přiměřenost nabídnuté výše
protiplnění, ale pouze to, jak výslovně uváděla (a nadále uvádí) věta druhá citovaného
ustanovení, zda navrhovatel navrhovanou výši řádně zdůvodnil. Právě podle tohoto znění
§ 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 1. 4. 2008 do 14. 7. 2011 postupovala žalovaná při vydání žalobou napadeného rozhodnutí v dané věci, přičemž je třeba vzít
v úvahu, že Ústavní soud ve svém plenárním
stanovisku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st.
36/13, č. 132/2013 Sb. (jímž se Ústavní soud
odchýlil od svých závěrů přijatých mimo jiné
v nálezu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
1768/09, č. 49/2011 Sb. ÚS, který přiložil stěžovatel k žalobě) a v navazujících senátních
rozhodnutích (např. nález ze dne 23. 5. 2013,
sp. zn. III. ÚS 3489/12) dospěl k závěru, že
obligatorní dohled žalované k zabezpečení
požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění nepředstavuje
nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu
účastnických cenných papírů podle § 183i
a násl. obchodního zákoníku.
Jen pro úplnost lze dodat, že podle současného znění § 183n odst. 1 obchodního zákoníku účinného od 15. 7. 2011 je předchozí
souhlas žalované se zdůvodněním výše protiplnění vyžadován jen u společnosti, jejíž
účastnické papíry byly přijaty k obchodování
na evropském regulovaném trhu nebo na zahraničním trhu obdobném regulovanému
trhu. Obdobnou právní úpravu omezeného
dohledu žalované, pokud jde o odůvodnění
výše přiměřeného protiplnění, obsahuje i zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), jenž nabývá účinnosti dne 1. 1. 2014,
konkrétně jeho § 391, přičemž odstavec 4 to-
hoto ustanovení opět výslovně stanoví, že
účastníkem řízení před žalovanou je jen hlavní akcionář.
Jakkoli tedy § 183n odst. 1 obchodního
zákoníku ve znění účinném v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí ani jiný zvláštní právní předpis v rozhodné době výslovně
nestanovil, že účastníkem daného správního
řízení byl pouze hlavní akcionář, a účastenství v daném řízení je tak nutno posuzovat
podle obecného § 27 správního řádu, vyplývá z již uvedeného, že stěžovateli ani ostatním
minoritním akcionářům účast v daném řízení
přiznána být neměla.
Je zřejmé, že účastníkem tohoto správního
řízení byl podle § 27 odst. 1 správního řádu
hlavní akcionář, tj. společnost UNIPETROL,
jakožto žadatel o udělení předchozího souhlasu se zdůvodněním výše protiplnění a zároveň osoba, o jejímž veřejném subjektivním
právu na obdržení tohoto souhlasu, při splnění
zákonem stanovených podmínek, žalovaná,
tj. příslušný orgán dohledu nad kapitálovým
trhem, rozhodovala. Ve vztahu k hlavnímu
akcionáři je tedy souhlas či naopak nesouhlas
žalované se zdůvodněním výše protiplnění
nepochybně rozhodnutím správního orgánu
ve smyslu § 67 správního řádu a § 65 odst. 1
s. ř. s., a to ve věci veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní, jak se nesprávně domnívali stěžovatel i žalovaná (k tomu srov. analogicky
usnesení zvláštního senátu podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 1. 10. 2008,
čj. Konf 3/2007-6, č. 1854/2009 Sb. NSS, týkající se rozhodnutí bankovní rady ČNB, kterým byla zamítnuta žádost o udělení souhlasu
s obsahem dobrovolné nabídky převzetí podle § 183e odst. 7 obchodního zákoníku).
Hlavní akcionář má tedy vždy možnost podat
proti rozhodnutí žalované o zdůvodnění výše
protiplnění rozklad a v případě jeho neúspěchu potom žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s. ke
správnímu soudu. V daném případě sice skutečně nabylo rozhodnutí žalované právní moci již dnem svého vydání, jak na to poukazoval stěžovatel v kasační stížnosti, to ovšem
pouze z toho důvodu, že vzhledem k tomu, že
žalovaná vydala o žádosti hlavního akcionáře
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
rozhodnutí kladné, se zástupce hlavního akcionáře, jak vyplývá ze správního spisu, při
převzetí daného rozhodnutí téhož dne, kdy
bylo toto rozhodnutí vydáno, tj. dne 28. 11. 2008,
práva rozkladu proti tomuto rozhodnutí
vzdal, čímž toto právo zaniklo (§ 81 odst. 2 ve
spojení s § 152 odst. 4 správního řádu).
Naproti tomu je zřejmé, že o žádném právu stěžovatele či dalších minoritních akcionářů v daném správním řízení rozhodováno
nebylo, neboť předmětem tohoto řízení nebylo posouzení odpovídající výše protiplnění
– to je až předmětem případného občanského soudního řízení na základě žaloby podané
některým z akcionářů podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku, ale toliko otázka, zda
navrhovatel navrhovanou výši protiplnění
řádně zdůvodnil. Navíc za těchto okolností
a v situaci, kdy zákon vyžaduje uvedené posouzení žalované pouze u některých společností, zatímco u ostatních navrhovatel vystačí
s doložením přiměřenosti protiplnění jím zadaným znaleckým posudkem (§ 183m odst. 1
obchodního zákoníku), přičemž ovšem každý minoritní akcionář má následně možnost
domoci se přímého přezkoumání a případně
i jiného stanovení přiměřené výše protiplnění v občanském soudním řízení na základě žaloby podle § 183k odst. 1 občanského zákoníku a podle § 183k odst. 3 téhož zákona, je
soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno
právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního
akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že udělením
předběžného souhlasu či nesouhlasu žalovanou hlavnímu akcionáři se zdůvodněním výše
protiplnění nejsou minoritní akcionáři vůbec přímo dotčeni na svých právech a povinnostech, nesvědčí jim tedy ani postavení
účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního
řádu. Stěžovatel tedy nebyl a ani neměl být
účastníkem správního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí žalované, a nebyl tak ani
oprávněn proti němu podat rozklad.
Ze stejného důvodu je ovšem také vyloučeno, aby minoritní akcionáři mohli ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. plausibilně tvrdit zkráce-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
ní na svých hmotných právech rozhodnutím
žalované, jež se jejich práv a povinností, jak
již bylo řečeno, přímo nedotýká, či zkrácení
na svých právech procesních v předcházejícím správním řízení, jehož nebyli účastníky.
Stěžovatel tedy podle závěrů Nejvyššího
správního soudu nebyl procesně legitimován
ani k podání správní žaloby proti rozhodnutí
žalované, přičemž soudní ochrany jeho soukromého práva na přiměřené protiplnění se
mohl domáhat v občanském soudním řízení
na základě žaloby podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud musí odmítnout argumentaci stěžovatele uvedenou v žalobě,
podle níž je řádné zdůvodnění přiměřené výše protiplnění v podstatě nezbytnou podmínkou k tomu, aby minoritní akcionáři mohli
zvážit, zda podají žalobu podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku. Minoritní akcionáři
mohou podat tuto žalobu v každém případě,
pokud jsou s nabídnutou výší protiplnění nespokojeni, ať již je doložena zdůvodněním,
s nímž vyslovila souhlas žalovaná, nebo na základě znaleckého posudku, musí tak ovšem
vždy učinit v prekluzívní lhůtě 1 měsíce ode
dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady v obchodním rejstříku podle § 183l obchodního zákoníku. Pokud stěžovatel v řízení
před městským soudem dále uváděl, že nedostatečné zdůvodnění výše protiplnění ze strany
navrhovatele klade zvýšené nároky a znamená zvýšenou finanční zátěž pro minoritního
akcionáře v řízení o žalobě podle § 183k odst. 1
obchodního zákoníku, pak podle názoru Nejvyššího správního soudu platí spíše opak.
Čím důkladněji bude navrhovaná výše protiplnění hlavním akcionářem zdůvodněna
a doložena, tím větší úsilí bude muset minoritní akcionář v řízení o žalobě podle § 183k
odst. 1 obchodního zákoníku vynaložit, aby
prokázal, že protiplnění má být jiné (vyšší).
Jen stěží si lze naopak představit, že by si minoritní akcionář mohl „vynutit“ na hlavním
akcionáři takové zdůvodnění výše protiplnění, jež by považoval pro účely žaloby podle
§ 183k odst. 1 obchodního zákoníku za dostatečné, a to nejprve ve správním řízení
a pak případně správní žalobou proti rozhod-
nutí žalované. Takové správní žalobě by navíc
musel být správním soudem v podstatě vždy
přiznán, vzhledem k uvedené prekluzivní
lhůtě pro podání následné žaloby v občanském soudním řízení podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku, odkladný účinek, ale
i tak by její smysl zůstával nejasný.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva ke stížnostem minoritních akcionářů
českých akciových společností, mezi nimiž figuroval v některých případech i stěžovatel,
jež se sice netýká vytěsnění podle § 183i a násl.
obchodního zákoníku, ale některých obdobných situací, kdy byli minoritní akcionáři
proti své vůli zbaveni účasti ve společnosti
(zejména na základě zrušení společnosti
a převodu veškerého jejího jmění na hlavního akcionáře). Evropský soud pro lidská práva totiž konstatoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.) v souvislosti s tím, že stěžovatelé nemohli ani v řízení o zápisu do obchodního rejstříku ani v řízení o návrhu na
neplatnost usnesení valné hromady účinně
dosáhnout soudního přezkoumání jejich námitek proti platnosti usnesení valné hromady (viz např. rozsudky Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 15. 10. 2009, Kohlhofer
a Minarik proti České republice, stížnosti
č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05, a ze dne
10. 2. 2011 Minarik proti České republice,
stížnost č. 46677/06), případně, pokud se již
věci týkaly vypořádání v penězích za akcie
minoritních akcionářů, Evropský soud pro
lidská práva shledal porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v tom, že minoritní akcionáři nemohli
podat k soudu žalobu, v níž by tvrdili, že vypořádání za převod akcií nebylo přiměřené,
a požadovali by jeho doplatek, a to vzhledem
k existenci rozhodčí doložky ve smlouvě
o převodu jmění, s níž minoritní akcionáři nevyslovili souhlas (např. rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 2010,
Suda proti České republice, stížnost č. 1643/06,
a ze dne 16. 2. 2012, Day s. r. o. a ostatní proti České republice, stížnost č. 48203/09). Ani
jedna z uvedených procesních situací, o nichž
rozhodoval Evropský soud pro lidská práva,
se tedy netýká otázky, kterou posuzoval Nejvyšší správní soud v předmětné věci. Řízení
před žalovanou nemůže pro účely článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě suplovat posouzení věci
nezávislým soudem v řízení o žalobě podle
§ 183k odst. 1 obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že uvedený výklad neodporuje ani čl. 15
odst. 5 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/25/ES o nabídkách převzetí, podle
něhož členské státy zajistí, aby byla zaručena
spravedlivá cena za vykupované účastnické
cenné papíry. Procesní práva minoritních
akcionářů, spojená s uplatňováním hmotného
práva na spravedlivou cenu, jsou v souladu
s principy ekvivalence a efektivity, odvozenými judikaturou Soudního dvora EU, plně zabezpečena, jak již bylo řečeno, v řízení o žalobě
podle § 183k odst. 1 obchodního zákoníku.
Uvedenou otázku lze považovat podle názoru
Nejvyššího správního soudu za „acte clair“,
představuje tedy Soudním dvorem uznanou
výjimku z jinak existující povinnosti Nejvyššího správního soudu jakožto soudu, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, položit dle článku 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru
předběžnou otázku ve věci výkladu unijního
práva.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Roman M. proti České národní bance o zdůvodnění výše protiplnění, o kasační stížnosti žalobce.