I. Povinný subjekt, a případně ani právnická osoba, jejíž je povinný subjekt součástí, nejsou legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., která by směřovala proti úkonu nadřízeného orgánu, jímž bylo rozhodnuto podle § 16a odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace. Takovou žalobu krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. jakožto návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. II. Stanovisko nadřízeného orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. b) nebo c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace, je pro povinný subjekt závazné, pokud jde o podmínky, za nichž má požadovanou informaci
poskytnout. Nesouhlasí-li však povinný subjekt s výší úhrady, jak vyplynula ze stanoviska nadřízeného orgánu, má tento povinný subjekt, případně právnická osoba,
jejíž je součástí, možnost následně se domáhat na žadateli v občanském soudním řízení zaplacení příslušné zbývající částky úhrady, která povinnému subjektu dle jeho
přesvědčení náleží.
I. Povinný subjekt, a případně ani právnická osoba, jejíž je povinný subjekt součástí, nejsou legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., která by směřovala proti úkonu nadřízeného orgánu, jímž bylo rozhodnuto podle § 16a odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace. Takovou žalobu krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. jakožto návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. II. Stanovisko nadřízeného orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. b) nebo c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace, je pro povinný subjekt závazné, pokud jde o podmínky, za nichž má požadovanou informaci
poskytnout. Nesouhlasí-li však povinný subjekt s výší úhrady, jak vyplynula ze stanoviska nadřízeného orgánu, má tento povinný subjekt, případně právnická osoba,
jejíž je součástí, možnost následně se domáhat na žadateli v občanském soudním řízení zaplacení příslušné zbývající částky úhrady, která povinnému subjektu dle jeho
přesvědčení náleží.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2011
na základě stížnosti žadatele o informace
(osoby zúčastněné na řízení), který nesouhlasil s výší úhrady požadované Magistrátem
tem následného meritorního přezkumu
a právo žalobce na soudní ochranu bude takto dostatečně zajištěno.
S ohledem na výše uvedené tak krajský
soud uzavírá, že v daném případě žaloba směřuje proti rozhodnutí, kterým se toliko upravuje vedení řízení, a které je z tohoto důvodu
vyloučeno ze soudního přezkumu dle § 70
písm. c) s. ř. s. Takto podaná žaloba je tedy ve
smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná,
a krajský soud ji proto podle § 46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl.
města Zlína v souvislosti s poskytováním informací, nařídil podle § 16a odst. 7 písm. c)
informačního zákona Magistrátu města Zlína,
aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto roz-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
hodnutí zjednal nápravu, pokud jde o úhradu
za poskytnutí informací podle žádosti osoby
zúčastněné na řízení ze dne 25. 8. 2010, tak,
aby požadovaná úhrada byla v souladu s právními předpisy. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2011
dále žalovaný na základě opětovné stížnosti
osoby zúčastněné na řízení nařídil Magistrátu
města Zlína, aby do 15 dnů ode dne doručení
tohoto rozhodnutí zjednal nápravu, pokud
jde o úhradu za poskytnutí informací podle
uvedené žádosti, a to tak, aby požadované informace, jež se týkaly odměn vyplacených vedoucím oddělení a odborů Magistrátu města
Zlína v letech 2000 až 2010, byly poskytnuty
bezplatně.
Krajský soud v Brně podanou žalobcovu
žalobu proti výše uvedeným rozhodnutím
odmítl usnesením ze dne 7. 9. 2011, čj. 30 A
32/2011-84, a to pro její nepřípustnost ve
smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že žalobou napadené správní
akty nejsou rozhodnutími správního orgánu
ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud v daném ohledu odkázal na usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních
sporů, ze dne 15. 9. 2010, čj. Konf 115/2009-34,
č. 2301/2011 Sb. NSS a na navazující usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008-90,
č. 2164/2011 Sb. NSS, z nichž vyplývá, že sdělení povinného subjektu podle § 17 odst. 3 informačního zákona o tom, že bude požadovat
úhradu za poskytnutí informace, a o výši této
úhrady, ani rozhodnutí nadřízeného orgánu
podle § 16a odst. 7 informačního zákona
o stížnosti žadatele, který s výší úhrady nesouhlasí, nejsou rozhodnutími správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a nejsou ani
rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud se s uvedeným právním názorem plně ztotožnil, a proto rozhodl o odmítnutí žaloby.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu uvedl, že
zmiňovaná rozhodnutí zvláštního senátu
a rozšířeného senátu Nejvyššího správního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
ího orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a nejsou ani
rozhodnutími správního orgánu ve věci soukromoprávní ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud se s uvedeným právním názorem plně ztotožnil, a proto rozhodl o odmítnutí žaloby.
Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti
proti rozsudku krajského soudu uvedl, že
zmiňovaná rozhodnutí zvláštního senátu
a rozšířeného senátu Nejvyššího správního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
soudu na danou věc nedopadají. Tato rozhodnutí podle stěžovatele řešila situaci, kdy žadatel o informaci brojil stížností pouze proti výši částky požadované povinným subjektem za
vyhledání informace, kdežto v nyní posuzované věci nešlo o potvrzení výše úhrady,
nýbrž o „rozhodnutí, kterými byla zrušena
rozhodnutí povinného subjektu“. Adresátem
těchto rozhodnutí přitom není žadatel o informaci, nýbrž stěžovatel jakožto povinný
subjekt. Navíc stěžovatel nenapadal v žalobě
pouze to, že mu žalovaný nepřiznal náhradu
za vyhledávání informací, ale napadal především několik procesních pochybení, kterých
se měl žalovaný dopustit před vydáním žalobou napadených rozhodnutí. Vztah žalovaného a stěžovatele nemůže být v dané věci vztahem soukromoprávním, a proto na něho
nemohou dopadat závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí zvláštního senátu a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Naopak, žalobou napadená rozhodnutí podle
stěžovatele určovala jeho povinnosti ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a nemůže na ně tedy dopadat kompetenční výluka podle § 70
písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Pokud jde o samotný důvod odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud přisvědčuje
krajskému soudu, že podle citovaných rozhodnutí zvláštního senátu pro rozhodování
některých kompetenčních sporů a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
(čj. Konf 115/2009-34 a čj. 2 As 34/2008-90)
sdělení povinného subjektu podle § 17 odst. 3
informačního zákona o výši úhrady požadované po žadateli za poskytnutí informace ani
vyřízení stížnosti žadatele proti tomuto postupu povinného subjektu nadřízeným orgánem podle § 16a odst. 7 informačního zákona
nejsou rozhodnutími správního orgánu ve
smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť samotná výše
úhrady za poskytnutí informace je otázkou
soukromoprávního vztahu mezi povinným
subjektem a žadatelem o informaci, o níž je
v konečném důsledku příslušný rozhodnout
až soud v občanském soudním řízení na základě žaloby podané podle části třetí občanského soudního řádu; a pokud jde o žadatelovo veřejné subjektivní právo na informace,
uvedené úkony povinného subjektu a nadřízeného orgánu do tohoto práva konečným
způsobem nezasahují, k tomu dochází až případným rozhodnutím povinného subjektu
o odložení žádosti pro nezaplacení požadované úhrady podle § 17 odst. 5 informačního
zákona, proti němuž je podle citovaných
usnesení zvláštního a rozšířeného senátu přípustná žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s.
ského soudního řádu; a pokud jde o žadatelovo veřejné subjektivní právo na informace,
uvedené úkony povinného subjektu a nadřízeného orgánu do tohoto práva konečným
způsobem nezasahují, k tomu dochází až případným rozhodnutím povinného subjektu
o odložení žádosti pro nezaplacení požadované úhrady podle § 17 odst. 5 informačního
zákona, proti němuž je podle citovaných
usnesení zvláštního a rozšířeného senátu přípustná žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že v daném případě měla být žaloba primárně odmítnuta z toho důvodu, že ji podal
stěžovatel (statutární město Zlín) jakožto osoba k tomu zjevně neoprávněná.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že povinným subjektem, jehož zavazují rovněž žalobou napadené úkony žalovaného vydané
podle § 16a odst. 7 písm. c) informačního zákona, není v daném případě stěžovatel (tj. statutární město Zlín), ale pouze Magistrát města
Zlína, tedy orgán stěžovatele jakožto územního samosprávného celku (k tomu srov. výčet
povinných subjektů podle § 2 odst. 1 informačního zákona). Jak totiž vyplývá ze správního spisu, osoba zúčastněná na řízení požadovala
informace o důvodech udělení mimořádných
odměn vedoucím oddělení a odborů pouze Magistrátu města Zlína, nikoliv jiných orgánů či organizačních složek stěžovatele.
Co je však zásadní, povinný subjekt (Magistrát města Zlína) zavazují žalobou napadené úkony žalovaného nikoliv z toho důvodu,
že by se jednalo o rozhodnutí ve smyslu § 65
odst. 1 s. ř. s., jímž by povinnému subjektu nebo stěžovateli jakožto veřejnoprávní korporaci, jehož je povinný subjekt součástí, byly zakládány, měněny, rušeny nebo závazně
určovány práva či povinnosti, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti, ale z toho důvodu, že
povinný subjekt zde vystupuje jako správní
orgán, tj. vykonavatel, a nikoliv adresát veřejné správy, který je vázán „rozhodnutím“ žalovaného, jakožto nadřízeného správního orgánu, o stížnosti na postup povinného subjektu
právě při výkonu veřejné správy.
Jak totiž konstatovaly mj. zvláštní senát
pro rozhodování některých kompetenčních
sporů a rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ve zmiňovaných rozhodnutích, vztah
mezi povinným subjektem a žadatelem o informaci je, pokud jde o samotné vyřizování
žádosti o informaci, vztahem veřejnoprávním. Povinný subjekt tady vystupuje vůči žadateli o informaci ve vrchnostenském postavení, vykonává vůči němu veřejnou moc (ve
formě veřejné správy) tím, že rozhoduje o jeho veřejném subjektivním právu na informace, jež má svůj základ v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Obdobné
konstatování musí platit i pro tzv. nadřízený
orgán, který rozhoduje podle § 16 informačního zákona o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a podle
§ 16a informačního zákona o stížnostech na
postup povinného subjektu, mj. pokud jde
o výši úhrady za poskytnutí informace.
ve
formě veřejné správy) tím, že rozhoduje o jeho veřejném subjektivním právu na informace, jež má svůj základ v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Obdobné
konstatování musí platit i pro tzv. nadřízený
orgán, který rozhoduje podle § 16 informačního zákona o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a podle
§ 16a informačního zákona o stížnostech na
postup povinného subjektu, mj. pokud jde
o výši úhrady za poskytnutí informace.
Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že správní řád se podle § 20 odst. 4
informačního zákona použije v plném rozsahu pouze na rozhodnutí o odmítnutí žádosti
a na odvolací řízení a jeho vybraná ustanovení právě na „řízení“ o stížnosti, přičemž na
další postupy podle informačního zákona se
použijí toliko základní zásady činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a § 178 správního řádu o nadřízeném správním orgánu. Jak již bylo řečeno,
i tyto další postupy jsou v rozsahu, v jakém
směřují k samotnému poskytnutí či naopak
neposkytnutí požadované informace, výkonem veřejné správy.
Na zmiňovaných závěrech nic nemění ani
to, že podle § 2 odst. 1 a 2 informačního zákona, jak jsou vykládána v judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, mohou být povinnými subjekty nejen státní
orgány a veřejnoprávní korporace, včetně
územních samosprávných celků a jejich orgánů, ale za určitých podmínek i fyzické a právnické osoby soukromého práva. Nejde samozřejmě o jediný případ, kdy zákon svěřuje
veřejnoprávním korporacím i soukromým
subjektům ve vymezeném rozsahu výkon veřejné správy, přičemž informační zákon na-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
víc počítá s tím, že vyřizování žádosti o informace týkající se přenesené působnosti územního samosprávného celku bude výkonem
veřejné správy v přenesené působnosti daného územního samosprávného celku a vyřizování žádosti o informace, jež se týkají samostatné působnosti územního samosprávného
celku, bude výkonem veřejné správy v samostatné působnosti (§ 20 odst. 6 informačního
zákona). Ani skutečnost, že v daném případě
povinný subjekt (Magistrát města Zlína) vyřizoval žádost o informace, jež se týkaly samostatné působnosti stěžovatele, tudíž nezpochybňuje již uvedený závěr o tom, že tímto
postupem povinný subjekt vykonával veřejnou správu.
ávného celku a vyřizování žádosti o informace, jež se týkají samostatné působnosti územního samosprávného
celku, bude výkonem veřejné správy v samostatné působnosti (§ 20 odst. 6 informačního
zákona). Ani skutečnost, že v daném případě
povinný subjekt (Magistrát města Zlína) vyřizoval žádost o informace, jež se týkaly samostatné působnosti stěžovatele, tudíž nezpochybňuje již uvedený závěr o tom, že tímto
postupem povinný subjekt vykonával veřejnou správu.
Je pravdou, že výkonem veřejné správy
není, jak již konstatovaly zvláštní senát pro
rozhodování některých kompetenčních sporů a rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v citovaných rozhodnutích, samotné sdělení povinného subjektu o výši úhrady za poskytnutí informace. Při „dohadování“ o tom,
zda za poskytnutí informace přísluší povinnému subjektu úhrada, případně v jaké výši,
mají povinný subjekt a žadatel o informaci
rovné postavení, a ani „rozhodnutí“ nadřízeného orgánu podle § 16a odst. 7 informačního zákona o stížnosti proti sdělení výše úhrady nemůže být pro žadatele o informaci ani
pro povinný subjekt závazné v tom smyslu, že
by s konečnou platností stanovilo výši úhrady. Pokud žadatel o informaci neuspěje v plném rozsahu s touto stížností, ačkoliv je přesvědčen o tom, že povinnému subjektu
v daném případě úhrada nenáleží a že mu má
být informace poskytnuta bezplatně (případně za nižší úhradu), má možnost buďto úhradu v požadované výši nezaplatit a vyčkat, až
povinný subjekt žádost odloží, a proti tomuto
odložení se posléze bránit správní žalobou
podle § 65 a násl. s. ř. s., nebo má možnost
úhradu zaplatit a dosáhnout tím poskytnutí
požadované informace, a současně podat
proti povinnému subjektu žalobu podle části
třetí občanského soudního řádu a domáhat
se vydání bezdůvodného obohacení.
Obdobnou možnost má ovšem i povinný
subjekt, pokud z „rozhodnutí“ nadřízeného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 014
orgánu o stížnosti přímo [§ 16a odst. 7 písm. b)
informačního zákona] nebo nepřímo [§ 16a
odst. 7 písm. c) informačního zákona] vyplyne, že informace musí být poskytnuta za nižší
úhradu, než povinný subjekt požadoval, nebo
bezplatně. Jak již bylo řečeno, povinný subjekt
je tímto stanoviskem nadřízeného orgánu, které se váže k samotnému výkonu veřejné správy ve formě poskytnutí či neposkytnutí požadované
informace, vázán, musí tedy za
podmínek vyplývajících ze stanoviska nadřízeného orgánu požadovanou informaci poskytnout, nemusí však s konečnou platností
akceptovat výši úhrady z toho stanoviska vyplývající. Tento povinný subjekt, případně
právnická osoba, jejíž je součástí, má tedy poté, co informaci poskytne za sníženou úhradu nebo bezplatně, rovněž možnost domáhat
se v občanském soudním řízení na žadateli
zaplacení příslušné částky úhrady za poskytnutou informaci.
musí tedy za
podmínek vyplývajících ze stanoviska nadřízeného orgánu požadovanou informaci poskytnout, nemusí však s konečnou platností
akceptovat výši úhrady z toho stanoviska vyplývající. Tento povinný subjekt, případně
právnická osoba, jejíž je součástí, má tedy poté, co informaci poskytne za sníženou úhradu nebo bezplatně, rovněž možnost domáhat
se v občanském soudním řízení na žadateli
zaplacení příslušné částky úhrady za poskytnutou informaci.
V daném případě se ovšem stěžovatel nedomáhal soudní ochrany návrhem, který by
směřoval k zaplacení vyšší částky za požadované informace, namísto toho podal stěžovatel žalobu ve správním soudnictví přímo proti úkonům žalovaného jakožto nadřízeného
orgánu, jimiž byly vyřízeny stížnosti žadatele
o informace (nyní osoby zúčastněné na řízení). Stěžovatel tedy brojil u správního soudu
přímo proti tomu, že povinný subjekt (Magistrát města Zlína) byl jakožto správní orgán nacházející se vůči žadateli o informace ve vrchnostenském postavení povinen v souladu se
stanoviskem nadřízeného orgánu poskytnout za vymezených podmínek požadované
informace. Již v rozsudku ze dne 11. 11. 2004,
čj. 2 As 36/2004-46, č. 477/2005 Sb. NSS, však
Nejvyšší správní soud potvrdil názor, že subjekt, který v daném veřejnoprávním vztahu
vystupuje ve vrchnostenském postavení,
tj. jako správní orgán, se nemůže domáhat některou z žalob ve správním soudnictví směřující vůči úkonu či nečinnosti nadřízeného
správního orgánu ochrany svých veřejných
subjektivních práv prostě proto, že v daném
vztahu žádná taková práva nemá. Nemůže-li
tak činit samotný správní orgán, není k tomu
oprávněn ani subjekt, jehož je tento správní
orgán součástí, v daném případě stěžovatel.
Staturární město Zlín proti Krajskému úřadu Zlínského kraje, za účasti Ing. Luďka M., o úhradu za poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce. pro zahájení a vedení tohoto řízení, tj. mimo
jiné i to, zda byly dány zákonné důvody pro
podání žádosti ve smyslu § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006. Až v žalobách
proti takto vydaným rozhodnutím bude moci
žalobce namítat veškeré své námitky uplatněné v nyní podané žalobě, tj. i tvrzenou nezákonnost vydaného rozhodnutí o určení lhůty
k provedení úkonu s odůvodněním, že se
v daném případě nejedná o stavbu dočasnou,
ale o stavbu trvalou. Posouzení zákonnosti
takto vydaného usnesení tedy bude předmě- č. 61/2006 Sb. (v textu jen „informační zákon“)